Omladina a pokrokové hnutí/V Novoměstské trestnici

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
V šupárně	V Novoměstské trestnici	Poslední události v Čechách. Výjimečný stav

Údaje o textu
Titulek:	V Novoměstské trestnici
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 212 – 220.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

„Žalář, toť zvláštní svět pro sebe, uzavřený a tajuplný. Co vězeň v něm prožije v skutku, pak myšlénkami, city a obrazností, to se písmem posud ani částečně neobjasnilo ostatnímu světu. Kdyby každý, poněkud vzdělaný vězeň mohl vésti a vedl svůj denník, v němž by všecko uvedl, co duchem a smysly prožil, byla by to zajímavá škola pro dušezpytce.“

K. Sabina.

Po příchodu žalářního Nedomy byl jsem volán k prohlídce do pokoje. Musil jsem se svléknouti do kostýmu praotce Adama a dozorci odevzdati své šatstvo k ohledání, nemám-li v něm něco ukryto. Žalářní zatím zapisoval moje věci. Po této komisní, snižující a urážlivé proceduře vedl mne dozorce přes dvůr do prvého poschodí. Na cestě spletitými novoměstskými katakombami vzpomněl jsem si na oblíbenou píseň trestanců:

„Už mě vedou sem a tam
po těch dlouhých chodbách, nevím kam“...

V prvém poschodí byl jsem odevzdán »fotříčku« Pechovi t. j. opatrovníku celé té chodby, který mi blahosklonně dal deku, prostěradlo a ručník, načež otevřel těžké dubové dvéře u jedné z klícek, do které jsem vlétl, jako pták do pasti. Moji druhové rozstrkáni jinam. Nálada má nebyla právě nejrůžovější, naopak byla hodně popelavá. Beze slova sedl jsem na pryčnu a konal očima přehlídku. Cela byla podlouhlá, čistě vybílená, s malým, mřížovým oknem do druhého dvora. Pod oknem nalézal se stolek se džbánem vody, u něho plivátko. Na zdi visel vězeňský řád. V koutě stála malá, železná a kovovými popruhy sevřená kaiima. Mezi dvojitými dveřmi uložen byl ve výklenku tak zv. kýbel, nádoba nelibě páchnoucí, přikrytá plechovým víkem. Strop celý byl klenutý. První dojem nebyl nejhorší. S Kufštejnem a Špilberkem, na které si člověk při slůvku »žalář« vzpomene, neměl náš příbytek v Novoměstské trestnici nic společného, pouze že ani u onoho ani u tohoto nebyl klíč od dveří. Se stěn voda netekla, nerostl na nich mech, aniž žáby, hadi a ještěrky pobíhaly po vlhké, rozházenou slamou zaneřáděné zemi.

V naší cele byla úplně slušná podlaha a světla vnikalo dostatek. Když jsem si ji letmo prohlédl, obrátil jsem svoji pozornost k jejím obyvatelům. Bez upejpání, jak je tam zvykem, dal jsem se s nimi do řeči, co jsou zač a proč sem prišli; abych ukojil také jejich zvědavost, vyprávěl jsem jim svoji nepatrnou historii. V málo hodinách jsme se znali. Starý vězeň byl několikrát trestaným pytlákem, mladý vězeň byl zlodějem, v těchto místnostech také nikoliv neznámým. Spřátelil jsem se s oběma velmi brzy. Zvláště pytlák oblíbil si mne a já jeho. Byla to jedna z oněch neústupných a vášnivých, v jádru však dobrých povah, které mají pytlačení od narození v krvi. Smrt i vězení číhají na ně za každým krokem, ale oni dají sami sebe své náruživosti v plen ... V tichém vypravování setrvali jsme až do večera.

Když se snesl nad Novoměstskou trestnicí soumrak, vylezl jsem na stůl, chytil se mříží a volal křestní jména svych přátel. Dvůr je totiž velký obdélník, kolem dokola a vedle sebe i nad sebou jsou cely. Kdo se chce s někým smluviti, má k tomu zde krásnou příležitost. Postaví ke dveřím spoluvězně. který 'dává »bacha«, nepo- slouchá-li dozorce na chodbě a smlouvá se s kým chce. Této výhody použil jsem i já, dohovořiv se s veškerými zatčenými. Bylo jim teskno; přáli si býti pohromadě. Na jejich přání nebyl však brán zřetel, naopak na rozkaz s hůry byli dáni do cel pokud možno od sebe nejvzdálenějších ... Za společníky měli zloděje, cikány, podvodníky i vrahy, všecku tu pestrou chasu, která je ve vězení více než doma a o níž sama kriminální píseň praví:

„V Novoměstské trestnici je plno hovoru,
zloděj, cikán a redaktor seděj' tam pospolu.“

Mladý, patnáctiletý politický vězeň dostal se k nejrafinovanějšímu darebáku, který celý život nepřemýšlel na nic jiného, než koho by chytře obral a svlékl... Dobrá škola!... Když jsem si s hochy pohovořil, skočil jsem s okna, rozložil slamník na dřevěnou pryčnu, ustlal si a lehl. Občerstvující spánek smiloval se nade mnou.

Se zábřeskem prvního paprsku byl jsem vzhůru, dal jsem sebe i pryčnu do pořádku a čekal snídani. Po dlouhém půstu na policejním řiditelství kručelo mi již v žaludku důkladně. K sedmé hodině dostal jsem zapraženou polívku s nakrájenými kostkami chleba. Výtečné kvality nebyla, ale dala se jíst. Mimo to: hlad byl dobrým kuchařem, zvrzl jsem ji tedy s chutí. K osmé hodině přiběhl fotříček Pech, otevřel dvéře a kývna na mne, zaječel: »K doktorovi«. Šel jsem za ním několika chodbami do druhého poschodí, kde na nemocniční chodbě nalézal se visitační pokoj dvorního rady dra Maschky. vězeňského lékaře. Bez prohlížení tázal se, jsem-li zdráv, a když jsem přisvědčil, milostivě mne propustil. Fotříček Pech odvedl mně zase zpět.

V půl deváté nasypal konkař t. j. trestanec, pečující o čistotu na chodbách, do našeho plivátka karbolu a přinesl každému z vyšetřovanců půl bochníku chleba. Pak běhal fotříěek Pech od cele k celi a vykřikl u každé písklavým hlasem: »na luft, na luft«. Bylo devět hodin. Připravili jsme se k procházce. Na chodbě řadila se již k sobě četa podobných tvorů jako my, oblečených do nejrůznějších krojů, nebo do ohyzdného munduru trestnického. Na hlavách všech, moji nevyjímaje, trůnily komisní šedivé čepice, které každý vyše chovanec fasuje místo klobouku. Líným krokem dovlékli jsme se na dvůr, kde nás přejal »bachař«. Své jméno má tento druh dozorců od toho, že střeží vězně na procházkách nebo vartuje na chodbách, čili jak se v kriminální hantýrce mluví: dává »bacha«.

Procházky byly v Novoměstské trestnici rozděleny následovně: Vyšetřovanci, plnící dvě chodby, rozděleni jsou na čtyři oddíly, chodí od 8 — 9 a od 9 — 10 hodin na II. a III. dvoře. Odsouzenci, rozdělení také na čtyři oddíly, chodí na III. a III. dvoře od 12—1 a od 1—2 hodin. Pořádek tento se však časem měnil. Po dvoře jsou vězňové nuceni choditi ve dvojstupu, tři kroky za sebou, a nesmějí mluviti se zadními ani s předními páry. Ustanovení toto nebeře se bohudík tak přísně; záleží na jeho vykonávatelích, dozorcích. Jsou-li k vězňům shovívavější, každému stane se procházka příjemnější Najde-li se však dozorce »sekant«, jemuž vězeň neudělá krok pořádný, strpčí tu chvíli pohybu a lapání po čerstvém vzduchu procházejícím se značně.

V Novoměstské trestnici jsou tři dvory. Druhý, po jehož cestičkách měli jsme choditi, je podlouhlý. Po užších stranách, posetých zamřížovanými okénky, nasypáno je dole trochu hlíny na záhonky, uprostřed dvora roste několik nuzných keříčků a zakrsalých stromků, a tu i tam zelená se nesměle sporá travička. V chudičké této »přírodě« zakopnete co chvíli o knedlík, chuchvalec rýže nebo hrachu, trestancem ze vzteku vyhozený. Na tomto nevzdušném, výpary z kuchyně, z cel a z trestanců prosyceném dvoře musí se vězeň ploužiti celou hodinu. Záviděníhodné občerstvení to jistě není. Vrátil jsem se proto do cely dosti unaven a skleslý, jsa skoro rád, že už byl tomu »cirkusu« konec. S nikým z kamarádů jsem se tam nesešel.

Sotva jsem se pustil do žvýkání chleba, ozvalo se na chodbě trhnutí zvoncem, jehož zvuk vyšetřovanci s takovým rozechvěním a nevypsatelnou nedočkavostí očekávají. Vždyť mnohým z nich přináší vrácenou svobodu, mnohým nový výslech, jímž jejich záležitost blíží se skoncování, mnohým soud nebo návštěvu. Proto vyšetřovanci s tlukoucím srdcem poslouchají za dveřmi, kdo bude vyvolán, nebudou-li oni těmi šťastnými, jimž zvuk zvonku přináší ne-li nic jiného, tedy aspoň změnu v jednotvárnosti kasárnického života.

Tentokráte čekali všichni nadarmo. Dozorce táhlým hlasem volal mne. Hodil jsem na sebe chvatně kabát a sotva se dvéře otevřely, spěchal za svým průvodčím k vyšetřujícímu soudci radovi Krušinovi. Cestou potkával jsem známé advokáty, žurnalisty, svědky, vyšetřované a tu směs, která oživuje chodby zemského soudu. Ostýchavě, s jakýmsi nepokojem, vkročil jsem dovnitř. Byl jsem vybídnut, abych si sedl a výslech počal. Veden byl v těchže kolejích, jako na policii. Byl jsem opravdu udiven. Obviňovali mne z toho, čeho jsem se nesúčastnil, kdežto o tom, kde jsem se vskutku súčastnil, ani se nezmínili. Popřel jsem tedy, že bych s činy, za vinu mi kladenými měl co společného a jako vyjevený vrátil, jsem se do cely. V hlavě bzučelo mi všecko to, o čem vyšetřující soudce mluvil.

Uvažování mé přerušeno bylo v jedenáct hodin rozdáním oběda. Napřed přinesli nám praženou polévku, potom mastnotou neoplývající hrách. Do každé cely postavil konkař džbán čerstvé vody. Hrnky po jídle zase vráceny a nastala siesta. Vězňové buď podřimovali na pryčnách, nebo hráli »vlka«, četli, »sekali maso«, povídali si své taškářské episodky a všemožným způsobem zaháněli dlouhou chvíli až do třech hodin, kdy se dále vyšetřuje a volá nahoru, čas po poledni bývá vemi nudný. Odpoledne protloukl jsem zcela jednotvárně.

Pomalu jsem uvykal. Den míjel za dnem, aniž bych věděl, co se venku děje; že něco neobyčejného, tušil jsem ze zpráv o zatýkání. Podařilo se mi najíti zábavu v dohovoru s F. Vl. Lorencem, který byl s několika jinými dělníky držán ve vazbě pro výtržnosti Olšanské. Dlouho jsme se však spolu nebavili. F. Vl. Lorenc propuštěn byl po přelíčení, při kterém obdržel 10 dní vězení, na svobodu. Mládež těšila se, že bude míti opět svého neúnavného agitátora, ale F. Vl. Lorenc, odvedený na tři leta na vojnu, maje k očekávání ještě mimo toho další vyšetřování, dal Rakousku vale a prchl do Brazílie, kde se podnes zdržuje.

F. Vl. Lorencovi se vrata Novoměstské trestnice otevřela, za jinými se však zavřela. »Omladinářů« tam přibývalo jako v lese hub po dešti. Neminul den, aby některý nebyl přiveden. Zatýkáno hromadně i jednotlivě. Do 10. září bylo v Novoměstské trestnici třicet osm vyšetřovanců pro tak zv. »Omladinu« a sice: Fr. Modráček, Ed. Baladrán, K. St. Neumann, V. Čížek, Fr. Duda, R, Tejfar, Ant. Holzbach, K. Javůrek, F. Legner, J. Lešner, Fr. Kott, J. Mayer, J. Novák, J. Šerák, F. Šrekr, R. Šticha, Al. Tuček, A. Valtner, B. Weigrt, A. P. Veselý a J. Ziegloser. U posledního nalezen ve skladišti mlýnských kamenů schovaný hektograf, na kterém zhotovovány byly velezrádné lístky, rozhazované dne 17. srpna. Ukázal ho buď z neopatrnosti neho marnivé chlubivosti R. Mrvovi, který ihned pospíchal na c. k. policejní řiditelství to udat!...

V Novoměstské trestnici počínalo být za »Omladinářů« veseleji. Skoro každé odpoledne vylezl ten neb onen vězeň a sděloval mi: »Pravoslave, je tu X., Pravoslave, je tu Y.« Nebylo cely, v níž by neseděl »Omladinář« nebo jiný »politik«. Tak velkolepého zatýkání nebyla Praha již dávno svědkem. Nikdo nemohl na to přísahati, sejde-li se ještě druhý den se svými známými na svobodě... V Novoměstské trestnici i venku prokmitaly nejasné zvěsti o tom, že se vláda k něčemu připravuje.