Omladina a pokrokové hnutí/Pokrokoví socialisté

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Radikální pokrokáři a radikální státoprávníci	Pokrokoví socialisté	Sociální demokracie. Volby v V. kurii

Údaje o textu
Titulek:	Pokrokoví socialisté
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 431 – 440.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

„Pod nevyslovitelným tlakem poměrů stavu vyjimečného i nevyjimečného, v době jednoho z největších utrpení našeho národa uzřeli jsme světlo světa. Jsme děti persekuce. Neujasnění v detailech o svém poslání v životě politickém se zimničným nadšením třímali jsme již před dvěma roky bojovný prapor svobody. Byli jsme vrženi historií do života ne tak s jasným politickým vědomím, jako s neukojitelným pudem po nejširší volnosti a činu.“

Fr. Modráček

Název »pokrokoví socialisté« objevil se poprvé na prohlášení oposičních živlů ze dne 13. srpna 1893 proti vyloučení anarchistů ze socialistického sjezdu v Curychu. Měl patrně býti firmou mládeže, která v pokrokovém hnutí hlásila se k socialismu. Podruhé označovali jím při přelíčení »Omladiny« své přesvědčení někteří z těch socialisticky smýšlejících hochů, kteří byli roztrpčeni vyjádřením se dra Rašína. že pokrokáři jsou krajním křídlem Mladočechů. Ani »Pokrokové Listy« z roku 1893, ani »Naše Snahy« z roku 1895 neprohlašovaly se ještě za časopisy pokrokových socialistů, ačkoliv tento odstín již takřka representovaly. Teprve »Pokrok« po mém propuštění nazval se »orgánem pokrokových socialistů«. Na rozdíl od obou výše jmenovaných časopisů nebyl »Pokrok« ani jednou konfiskován. Vycházel v nákladu 3000 výtisků, a hojně byl čten. Jako redaktor a vydavatel byl na něm podepsán J. Kelžán, ve skutečnosti psal jsem ho však já, za čilého spolupracovnictví J. Skaláka. Když jsme chtěli zabezpečiti »Pokrok« našemu odstínu tím, že by se na něj mimo J. Belžána podepsal ještě někdo jiný, .bylo nám to formálním redaktorem a vydavatelem odřeknuto. Přestali jsme tedy do »Pokroku« psát a prohlásili jsme ho za majetek jednotlivce. Nová redakce »Pokroku«, kterou representoval R. Fárek, Jerié atd., nám za to v příštím čísle vynadala, jakoby na »Pokroku« nelpěla naše práce, naše duše. Po nepěkné této události chodil jsem jako postříkaný blátem, jako zmámený. Chuť k prácí byla ta tam.., »Pokrok« se však za krátko utloukl.

Mládež, věrná pokrokovému socialismu, volala po novém tlumočníku. Bylo mezi ní několik snaživých jednotlivců: J. Myslík, J. Skalák, V. Kořínek (dne 10. září 1897 zemřelý), později K. Pelant atd., vesměs hoši, kteří teprve po vyjimečném stavu ke hnutí přilnuli, Fr. Modráček, který se od anarchismu odklonil k pokrokovému socialismu, a jiní. Vyskytl se názor, že by bylo nejlépe, vydati ještě před novým časopisem program. Názor tento nalezl většinu, i dali jsme se do práce: J. Skalák napsal: »Několik slov o vzniku a vývoji pokrokově socialistického směru«, Fr. Modráček vzal si na starost theoretickou stránku manifestu a já praktickou. V dubnu roku 1895 brožura byla hotova a vyšla pod názvem »Zásady pokrokových socialistů«. Dostalo se nám do rukou však pouze několik, výtisků, jelikož policie přichvátala, brožuru konfiskovala, ba i stereotypie rozkázala zničit ačkoliv obsah 44stránkového spisku byl dosti klidný. C. k. zemský soud dne 7. dubna 1895 konfiskaci tuto schválil, uznav po řeči státního zástupce, ktery nás vinil z nevlastenectví a rozrývání společenských řádů, že brožura v celém svém obsahu chová povahu zločinu velezrády dle § 58. lit. b), c) a § 59. lit. c) tr. z. atd. Byli jsme v koncích. Poptávky po Zásadách pokrokových socialistů byly hojné, nemohli jsme jim však vyhověti. Hoši si je tedy opisovali! Reprodukovati jejich obsah přirozeně nelze. Hlásili jsme se v něm za socialisty, kteří své názory i taktiku přizpůsobují pokroku, za kolektivisty a stoupence národní autonomie. Zamlouval se nám prozatím lidový vládní systém, v němž bychom našli větší ochrany svých individuelních práv a větší politické svobody ku výchově lidu a ku snažení za zlepšováním čili lépe vyjádřeno za pozvolným odstraňováním každé vlády. Taktiku přijímali jsme evoluční (vývojovou), uznávajíce však, že tam, kde pokrok naráží na násilné překážky ve svém postupu, bude toho následek revoluce (převrat). Vyslovovali jsme se pro politické, hospodářské i kulturní reformy, jsouce po této stránce blízcí sociální demokracii. Také jsme toto své úzké příbuzenství se sociální demokracií nezapírali. Nesouhlasili jsme však s její centralistickou organisací politickou i odborovou, s jejím materialistickým dějinným nazíráním, s její negací v národnostních otázkách. Jinak jsme se stavěli do řad mezinárodního socialístického dělnického hnutí. Taktiku sociálních demokratů pokládali jsme za agitační, směřující k materielnímu přetvoření světa jako cíli a základu lidského blaha, svojí za více vychovávací, směřující k mravnímu povznesení lidstva jako základu všeho blaha a materielní a politické přetvoření bylo pro nás pouze prostředkem k tomuto cíli.

Takové byly asi hlavní naše názory. Abychom o nich aspoň částečně uvědomili veřejnost a změřili své síly, svolali jsme na den 22. března 1896 veřejnou schůzi do »Typografické Besedy«. Nával stoupenců i zvědavců byl obrovský. Na tisíc osob tlačilo se v sále, v šatně i venku. Po zvolení předsednictva (Fr. Toužila, J. Šarocha, J. Maršáka a R. Klečáka) vystoupil na tribunu J. Skalák. V podstatě pravil:

»Schůzí touto vystupují pokrokoví socialisté poprvé před širší veřejnost. Zajisté mnohý, komu není znám vývoj hnutí tohoto, pozastaví se nad tím, že v chaosu stran objevil se nový směr, jenž se hlásí o právo na svoje bytí. Ano, jest nutno agitační práci za účelem šíření našich ideí literárně i jinak organisovati a všemi prostředky, jež se nám nabízejí, propagovati. Proto také vystupujeme zde.« Řečník vyložil na to původ pokrokových socialistů, i aféru »Pokroku«, a přiznal, že knihy Masarykovy v poslední době (po dobu vydávání »Pokroku« atd.) měly na hnutí zvláštní účinek. Zejména jejich vlivem kladen důraz na výchovu jednotlivců, na rozdíl od dřívějšího stanoviska násilně revolučního: v revoluci spatřován potom jen přirozený důsledek jistých dějinných událostí. J. Skalák končil, žádaje více vzájemné součinnosti mezi socialistickými stranami, a toužebně volaje po vniknutí socialismu do všech vrstev (Bouřlivý souhlas.)

Po něm ujal se slova Fr. Modráček. Řeč jeho, s mladistvým zápalem přednesená, zněla :

»Dne 14. července 1789 zbořena byla pařížská bastila. Za rok po tom na té mže místě, kde stávala po několik století tato bašta královského despotismu, ohrožující každý svobodný projev lidu pařížského, o níž se myslelo, že bude stávati věčně, že je pro každou moc na světě nezdolnou, stálo napsáno: »Zde se tancuje!« A tak je to s každou mocí na světě. Domníváme se o mnohé, že je nemožno, aby byla kdy překonána. A přece bývá. Proč? Poněvadž se postaví v odboj mohutnému proudu v dějinách lidstva, který zveme pokrokem. Tak povstávají revoluce. Již Goethe napsal Eckermannovi, že na velkých revolucích nejsou nikdy vinni národové, ale vždycky vlády. V dějinách vládne zákon vývoje, jemuž podřízeno jest všechno lidstvo bezpodmínečně; zákon ten tvoří revoluce a nelze je proto fabrikovati. Na názoru evolučním stavíme my, pokrokoví socialisté, svou taktiku. Víme, že zřízení společenské není tím odstraněno, je-li rozražena moc, jež je chrání, poněvadž toto jest srostlé s naším nitrem. Jaké jest naše nitro, respektive kulturní stav společnosti, takové jsou společenské řády. Proto považujeme tyto za živý organism. Nynější společenský řád jest špatným, jak jest nutno pracovati, aby byl lepším? Mnozí uvádějí: Jako špatná, stará budova se zboří a staví se na jejím místě nová a lepší, tak shoříme i tento špatný společenský řád a po rozboření vystavíme nový. Jest to správný názor? Rozvažte si, z čeho se skládá budova? Z mrtvých jednotlivých kamenů. Rozboříte-li budovu, můžete ovšem ze starého materiálu vystavěti novou. Společenský řád jest ale organismem. Rozboříte-li organism, zničíte jej a místo nápravy dosáhnete jeho hniloby. Jako organism, společenský řád může ze sebe pouze na cestě vývoje nový zploditi. Jací jsme my, takový je společenský řád. Chcete-li tedy míti společenské řády lepšími, musíte dříve vy se státi lepšími. Z toho stanoviska klademe velkou váhu na vychování lidu. Jak jsme málo v tom pokročili, každý prostý rozum nám doloží. Řekne-li kdo některému prostému dělníkovi, proč trpí to utiskování a pod., když jest 90% lidstva dělníky pro jiné pracujícími? Vždyť, kdyby se vzchopili, tu by jistě těch pár utlačovatelů přemohli? A tu dělník ten ukáže na vojsko a policii a dokáže vám, že nelze mu proti nim nic svésti, poněvadž mají smrtonosné zbraně. A nemá-li pravdu? Avšak z koho se rekrutuje vojsko a policie, jichž se ten ubohý proletář bojí? Z jeho řad! Jsou to synové dělnictva, naše vlastní děti! A proč se bojí otec svého vlastního syna ? Že si ho špatně vychoval — — —«

Při dalších výrocích povstal komisař Fahoun a prohlásil schůzi za rozpuštěnou. Shromáždění, napjatě řečníku naslouchající, strhlo ohlušující rámus. Ještě na ulici rotily se nepřehledné zástupy, dlouho policií rozháněny.

Ihned po této schůzi přikročili někteří nedočkaví pokrokoví socialisté na Žižkově (Klečák, Maršák atd.) k vydávám časopisu. Dali mu jméno starých »Pokrokových Listů«. Ale obsah jejich byl tak neujasněný a chatrný, že jsme se za ně styděli. Svolali jsme honem schůzi ke »Kornelům« a podali návrh, aby byly »Pokrokové Listy« přeloženy ze Žižkova do Prahy, kde je více literárních sil. Prosadivše svůj úmysl, vydali jsme »Pokrokové Listy« již s novym redaktorem J. Skalákem a vydavatelem V. Kořínkem. Úroveň jejich se ihned zvedla. Psali do nich zejména: Fr. Modráček. J. Skalák, V. Kořínek, K. Kverka a já; později přispíval: J. Myslík a K. Pelant.

Najali jsme si vlídný pokojík v Kubešově ulici na Vinohradech a tam bylo od té chvíle naše centrum. Celý den bylo v něm živo. Večer vařívali jsme si čaj, debatovali a zpívali až do sytosti. Bylo v tom našem malém kroužku mnoho toho, co schází jinde, přítulnosti, lásky, pravdivosti a něhy. Bez krejcaru jsme časopis vydali, zdarma jsme psali, zdarma přinesl do redakce jeden stůl, druhý lampu, třetí rychlovar, čtvrtý pohovku atd. atd. Obyvatelé v domě tleskávali našim písničkám, půjčovali nám hrnky na čaj a měli nás rádi. Ukrývali nám i zabavená čísla před nenechavou policií. Když se vedlo »Pokrokovým Listům« špatně, zastavili jsme budíka, čamary a jiné méně potřebné věci, nebo »pumpovali« své známé. Bylo-li nejhůře táta Kořínek, jak jsme dobrému tomu hochu říkali, nějakou pětičkou vypomohl... C. k. úřady, ačkoliv jsme nikterak zvlášť radikálně nevystupovali, byly proti nám velmi zaujaty. Snad si na nás troufaly proto, že na nás lpěly tradice »omladinářské« a že jsme byli osamoceni nenalézajíce nikde ochrany. Vždyť přece zabavená čísla »Pokrokových Listů« neobsahovala nic zvláštního, co by jinde bylo neprošlo. Panovalo proto mezi námi a policií časté škádlení. Ze vzdoru dělali jsme jí všecko možné naschvál. Číhajícím detektivům na sebraná čísla nechali jsme na př. zatknouti B. Weigerta s balíkem, v němž byly — makulatury a staré boty. Zatčený zlomyslník otevřel svůj balík schválně až — na policii. Byl ovšem ihned nelaskavě vyexpedován.

Rozlobeni jednáním policie, svolali jsme na den 13. dubna 1896 schůzi pokrokových socialistů na Žižkov. Při řeči J. Skaláka, který si stěžoval, že jsme z klidné žurnalistické činnosti vháněni na cesty šíleného zoufalství, které však nenastoupíme, byla schůze rozpuštěna. Koncipista Marek byl zuřícím davem skopán. V zápětí na to byla nám zabráněna oslava 1. máje v Konviktě. Uspořádali jsme místo ní pěkný přátelský večírek v »Typografické Besedě«.

Volby v páté kurii donutily i nás, bychom zaujali k nim své stanovisko a to bylo: »Nemáme příčiny, proč bychom volili někoho jiného než socialistu. Nezáleží nám na jeho stranické firmě, nýbrž na jakosti. Kde není socialistického kandidáta, zdržme se voleb.« V důsledcích tohoto usnesení mluvili: Fr. Modráček na Vinohradech, J. Astr v Nuslích, J. Myslík na Vyšehradě, Fr. Modráček v Král. Dvoře atd. pro kandidáta sociální demokracie. »Pokrokové Listy« s nadšením vítaly založení »Dělnické Akademie«. do jejíhož prvního výboru byl jsem zvolen. V plenu zastupoval jsem »Vzdělavací Besedu v Praze«, středisko pokrokových socialistů. Jak z uvedeného vysvítá, nebyl poměr náš k sociálním demokratům nijak nejhorší.

Veliké sympatie nalézali jsme u jisté části studenstva, (K. Šviha, J. Náhlovský. Fr. Miláček, Fr. Soukup atd.) stojícího za »Časopisem pokrokového studentstva«. Ve článku k 1. máji časopis tento dokonce napsal:

»Pokrokové studentstvo bylo upřímě socialistické a jen opuštění zásad pokrokových, spokojení se s přemíláním toho, co mu pracovití předchůdci zanechali, učinilo je bezbarvým a chladným ku snahám a pracím českého dělnictva.« — — — »Jedno je již nyní hotovým faktem: strana radikálně pokroková, representovaná »Rad. Listy« stanula na tom, co vypracovala před stavem vyjimečným a nedokončuje ideový vývoj nijak, ač je toho mnoho ke zcelení a vypracování nového a samostatného programu ještě zapotřebí. Svým planým politisováním odpudila od sebe tolik dobrých a myslivých lidí, svým kolísáním v otázkách sociálních, nepřekonáním mladočeského liberalismu a zůstáváním ve straně této odpudila od sebe i dělnictvo. A ve smutných troskách budovy, jež nás tolik sklamala, vzrůstá něco nového, lepšího a životnějšího, jež soustřeďuje se v myslících hlavách pokrokových socialistů.«