Omladina a pokrokové hnutí/Po volbách

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Sociální demokracie. Volby v V. kurii	Po volbách	Ministerská krise. Strana agrární. Radikální státoprávníci

Údaje o textu
Titulek:	Po volbách
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 448 – 458.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

První stráže socialismu vnikly do parlamentu. Stačily, aby zanesly do nacionálního koncertu silné sociální akordy, čítaly sice ze 425 zvolených jen 14 hlav (s Jarosziewiczem patnáct), ale vlády i strany nuceny bráti je do svého rozpočtu. Byliť sociální demokraté odhodláni vybuchnouti jako sopka, kdyby se mělo díti nějaké křiklavé bezpráví. Stůjte zde jména těchto paxlamentárních předbojovníků; Čechové: J. Steiner, A. Berner, P. Cingr, J. Hybeš, K. Vrátný; Němci: Ressel, Rieger, Hannich, Kiessewetter, Zeller, Schrammel, Verkauf; Poláci: Daszynski, Kozakiewicz.

Hned na počátku zasedání podali čeští sociální demokraté proti mladočeskému a velkostatkářskému státoprávnímu prohlášení dne 27.března 1897 své národně autonomistické a kolektivistické prohlášení, které znělo:

»Podepsaní sociálně demokratičtí poslanci české národnosti prohlašují toto:

Jako svých povinností vědomí zástupci českého lidu a jako sociální demokraté stojíme (společně se sociálními demokraty jiných národností v Rakousku) na půdě rovnoprávnosti všech národů. My protestujeme jako Čechové a jako sociální demokraté proti vyhrabávání zvetšelých historických privilejí a dokumentů. Jsme syny dnešní doby a žádáme pro sebe a pro všecky národnosti v Rakousku instituce moderní. Žádáme proto také pro svůj národ odstranění všech privilejí rodových a majetkových. Protestujeme proti tomu, aby byl náš národ zaslepován předstíráním národnostních a hospodářských prospěchů. Protestujeme proti tomu, aby byla pozornost největší části českého národa, utlačovaného politicky, hospodářsky, národnostně i kulturně, odvracována od své hmotné a duševní bídy a lákána na fantastické státoprávní bludné cesty. Jsme přesvědčeni, že pracující lid český jakož i německý jest dnes obětí penězolačných buržoáků a vládychtivé feudální šlechty; dále víme, že oba tito činitelé jsou nejvyšší překážkou politického, hospodářského a kulturního rozvoje našeho českého národa. Konečně prohlašujeme, že vymanění i našeho národa z nedůstojných pout politických, ze sociální poroby, z národního potlačování může býti uskutečněno jenom vítězstvím socialismu, jemuž jsme oddáni jako synové své doby a svého národa,.«

Prohlášení to bylo příčinou nejhnusnějších výpadů na českoslovanskou sociální demokracii. S dryáčnickým pathosem a s obmezenou nemyslivostí viněna ze zrady české věci, ze zaprodanosti Němcům a Židům. Hoditi po ní blátem stalo se u nás druhou lidskou přirozeností. Toto válečné tažení proti sociální demokracii odehnalo od ní sice marodéry, ale získalo jí síly nové. Poctivější živly z pokrokového hnutí se vzdálivší, zejména pokrokoví socialisté, stojící rovněž na stanovisku národní autonomie a nikoliv státního práva, s největší energií obhajovali prohlášení sociálních demokratů. Svolali hojně navštívenou schůzi do »Typografické Besedy«, kde referenti Skalák a Myslík vyslovovali po rozboru státního práva souhlas se socialistickými poslanci. K. Pelant za hlučné veselosti ukazoval přítomným otisk chebského státního práva. Pro tuto schůzi byli pokrokoví socialisté »Hlasem Národa« nazváni »národními nihilisty« a ostouzeni v »Šípech«. Schůze pokrokových socialistů na Smíchově rovněž vyslovila svůj souhlas s protistátoprávním prohlášením. Na Žižkově po řeči K. Dědice schvaloval J. Myslík vystupování sociálně demokratických poslanců a ohlašoval součinnost obou táborů. »Pokrokové Listy« vzdor opačnému usnesení schůze »U koruny« ve Smečkách zastaveny. Jejich vydávání vyžadovalo mnoho námahy, které jsme jim v tu dobu, jsouce všichni zaměstnáni v různých továrnách a závodech, nemohli z osobních i všeobecných příčin věnovati. Fr. Modráček odjížděl mimo to do Německa, a já, nejsa ve zdravém a normálním stavu, nebyl jsem schopen soustavné práce. J. Myslík, K. Pelant a Fr. Soukup psali tedy do »Sociálního Demokrata«. Tak se stalo, že persekuce, na záhubu sociální demokracie strojená, sblížila s ní mnohé proletářštější živly z pokrokového hnutí. Sociální demokracie poznala v nás své děti, my poznali v ní svoji matku. Pochopili jsme, že rány, jí zasazované, mířeny jsou a padají vlastně na tělo dělnictva. Proto jsme s ní později úplně splynuli. Děsné boje, jimiž sociální demokracie procházela, přiměly ji, starati se o rozšíření tisku. Sáhla dne 8. července 1897 nejprve k založení krejcarových čtrnáctidenníků »Záře« a »Rudé Záře« a po větších přípravách odhodlala se ke skutku nemalé důležitosti: Ona vydala dne 1. října 1897 i svůj denník »Právo Lidu«. Byl to první denní list českého dělnictva. K řízení jeho povolán Ant. Němec, dosavadní redaktor »Dělnických Listů«. Redakce krejcarových časopisů »Záře« a »Rudé Záře« byla usnesením výkonného výboru středočeských organisací nabídnuta a svěřena mně. Nedostatek žurnalistických sil byl v tu dobu velmi citelný. Proto J. Myslík vzdal se, vida nalehavou toho nutnost, svého zaměstnání a vstoupil na vyzvání vydavatelstva do redakce »Práva Lidu«. ve které již Fr. Soukup, Fr. Tomášek a F. V. Krejčí také spolupracovali.

Protistátoprávní prohlášení nejen že sblížilo mnohé se sociální demokracií a donutilo ji k zimniční práci za účelem zmohutnění jejího tisku, ale mělo ještě jiné účinky. Privilegované třídy, sledující mohutnění sociální demokracie s netajenými obavami, bystře postihly, že se z něho dá něco vytlouci pro jejich třídní zájem a zabubnovaly v časopisech na vlastenecký buben: vzbudily blanické rytíře, národní dělníky. »Národní Listy« celou akci vedly. Zahájil v nich takřka zimničnou činnost J. V. Klofáč, o němž se dalo užiti slov písma: maličko uzříte mne a maličko opět neuzříte mne. V roce 1890 zmizel z pokrokového hnutí; tu a tam dával sice ještě o sobě vědět, ale čím dále tím méně bylo o něm slechu. Vstoupil totiž za souhlasu pokrokářů, jsa v bídných existenčních poměrech dne 6. prosince r. 1890 do redakce »Národních Listů« a znenáhla prodělával těžko vysvětlitelnou metamorfosu. V roce 1895 psal již on, bývalý pokrokář, do »Českého Listu« proti pokrokářům, proti radikalismu a proti zájmovým stranám. V r. 1897 však se .náhle vynořil a tentokráte zvedal opět zahozený prapor radikalismu a zájmových stran: zakládal národní dělnictvo. Se záviděníhodným temperamentem vrhl se do politického života. Psal, mluvil, organisoval, dnes vetkl na štít to heslo, zítra ono, aby pozítří na obě zapomněl a nadchnul se pro třetí. V povaze jeho bylo trochu hazardnosti a dobrodružnosti. Vládl velkou výmluvností, měl sympatický zevnějšek a dovedl osobní velkomyslností i soukromou štědrostí a úsluhou mnohého si zavázati. Scházela mu však duševní rozvaha, znalost lidí a jistá povahová solidnost. Ve vášni denní vřavy dal se strhnouti i k použití ve slušné společnosti nedovolených zbraní, jen aby protivníka zdolal. Tím mnoho uškodil: pod jeho patronátem bujelo mezi národním dělnictvem mnoho klackářství a prolhanosti. J. V. Klofáč měl v úmyslu založiti státoprávní stranu na socialistickém podkladě. Ale dílo jeho utonulo v myšlénkově zašmodrchané veteši. Místo socialistického programu vypracovalo si národní dělnictvo program načichlý svépomočáctvím, ohledy k zaměstnavatelům, lesklými frásemi o harmonii kapitálu s prací atd. Chybilo také tím, že nedovedlo se zhostiti své odvislosti od měšťáckých stran. Nevědělo se, kde národní dělník začínal a přestával. Proto také dalo se národní dělnictvo často zneužiti i za žoldnéře privilegovaných tříd. V řadách jeho sešli se rozmanití lidé: političtí nespokojenci všech barev, romantická mládež, vlastenčící indiferenti, dílovedoucí, tak zvané inteligentní stavy (bohužel nejvíce dle kabátu a zaměstnání za takové pokládané), které se nemohly spřáteliti se sociální demokracií, lépe situované dělnictvo a mnozí živnostníci, radující se, že se přece někdo našel, kdo šlápne sociální demokracii na krk. Při každé bitvě jsou hyeny, které z ní kořistí: i mezi národní dělnictvo vetřely se takové hyeny, pochybné existence, honící se za místy a za prospěchem, přeběhlíci, u poctivých stran nemožní. Vedení národního dělnictva přijímalo je s otevřenou náručí, netušíc, že tím nasazuje do svého těla bacily nejtěžších chorob a pohrom. Pozdě jistě litovalo své benevolence, s jakou každého duševního vagabunda a stranického sběha vítalo.

V této různosti a pochybné kvalitě národního dělnictva byla z počátku nejen jeho síla, nýbrž i jeho slabost. Co dnes znamenalo jeho život, zítra přineslo mu poškození. Úpadek byl by nastal mnohem dříve, kdyby nepřišly okolnosti, které hnaly vodu na národně dělnický mlýn. Vláda Badeniova, nezaslouženě šťastně překonavši obtíže s volební opravou, kupčila s Mladočechy, které dostala do autonomistické většiny. Vydala cestou neparlamentární, ministerským nařízením dne 5. dubna pro čechy a dne 27. dubna r. 1897 pro Moravu jazyková nařízení. Tato nařízení, ačkoliv cena jejich prováděcími instrukcemi Gleispachovými ze dne 15. května značně klesla, měla v sobě jistě zdravé jádro. Spor může býti pouze o formu jejich vydání a o to, byla-li vládou míněna upřímně. Hrabě Badeni získal si totiž za svého místo držitelování v Haliči zlověstné jméno. Proto sociálně demokratičtí poslanci žádali radikálnější upravení národnostních poměrů: učinili návrh na zřízení 48členného výboru pro upravení jazykových poměrů a rozhodování lidu v parlamentě, zvoleném za základě všeobecného hlasovacího práva. Návrh jejich byl pohřben. Němci, cítíce se jazykovými nařízeními dotčeny, sáhli k obstrukci, kterou zahájili při promrskávání rakousko-uherského vyrovnávacího provisoria. Vládní strany, s Mladočechy v čele, odpověděli jim návrhem hraběte Falkenhayna, dle něhož mohl být každý poslanec, jehož poznámky se předsedovi nelíbily, vyloučen jím samým ze tří schůzí a sněmovnou ze třiceti schůzí a zbaven diet. V případě vzpouzení měl býti vyveden policií. Návrh hraběte Falkenhayna, ve všeobecném rámusu ani neslyšený, pravice na pokyn ruky předsedy Abrahamowicze povstáním schválila. Tím teprve přilila do obstrukčního ohně oleje. Sociální demokraté až dosud mlčeli, nechavše měšťácké strany vjížděti si do vlasů, aby na se neuvalili podezření, že těm neb oněm nadržují; otrockou změnou jednacího řádu vyrušeni byli však z klidu. Nesnesše násilnictví vládní většiny, jako bouře sesypali se na počátku zasedání dne 26. listopadu s protestními výhrůžkami k předsednictvu, obsadili je a nepřipustili jednání.... Co dále nastalo, těžko psáti. Padaly rány, hluk a křik byl k nepopsání. V okamžiku rozvášnění otevřely se dvéře a v nich objevil se mladočeský poslanec Lang s policajty v piklhaubnách. Oposice hromovala, ale vládní strany (i Mladočeši) tomuto kousku tleskali. Sociálně demokratičtí poslanci však neustoupili, dokud nebyli násilím vystrčeni a někteří přímo za hlavu a za nohy vynešeni.

Událost tato způsobila po celé říši neslýchané pohnutí. V mnohých městech vzplanuly povážlivé nacionální štvanice. Němci, jazykovými nařízeními podrážděni, jali se české menšiny pronásledovati. V ulicích vídeňských strhly se obrovské demonstrace; přes 80.000 osob, ponejvíce organisovaných dělníků, táhlo na parlament a dostalo se do konfliktu s policií a s husary. Poslanec Wolf zatčen, ale za nedlouho opět propuštěn. Ve Štyrském Hradci, v Praze a ve všech větších městech projevovalo sociálně demokratické dělnictvo souhlas s bezohledným vystoupením svych poslanců. V kritickém okamžiku, kdy čekala se buď revolta nebo ústup, stalo se druhé: hrabě Badeni se svým ministerstvem zadal za propuštěnou, která byla přijata. Říšská rada ihned výnosem ze dne 28. listopadu odročena.

Mladočeská strana, vidouc své »úspěchy«, za které mrzce vládě zájmy lidu prodávala, ztroskotány, rozvášnila masy v takové míře, že se v Praze vrhaly na všecko německé. Heslo »odvety« padlo na úrodnou půdu. Uchopili se ho zejména národní dělníci. Neuvědomělý lid jal se pleniti krámy Němců a Židů. Mstil se slepě za staletou porobu, kdy bohatí Němci a bohatí Židé byli nejen jeho národnostními, ale i hospodářskými a kulturními utlačovateli.

Tepny matičky Prahy počaly bíti rychleji. Žhavé ovzduší zamlklých kdysi ulic prosyceno bylo elektřinou. Všude panovala nejistota. Vzduch plný čehosi neznámého. Nastalo uvolnění všech společenských pout a vše, co dosud ze strachu před policií skrývalo se v nejzastrčenějších koutech velkoměsta, — živořící pariové našeho společenského pořádku, — vylezlo na povrch. Ze všech koutů ozýval se výskot nerušené chasy. V sousedství Palackého nábřeží drancována kořalna. Třískání do vrat a rány do sudů, plných alkoholu, daleko byly v nočním tichu slyšány. Kolemjdoucí cítil jakýsi strach, vida to šílené řádění. Sudy rozbíjeny a kořalka hltavými doušky polykána. Lidé motali se kolem zpiti, jako můry omámené světlem lampy. Bylo to hrozné podívání na rozpoutané chtíče neuvědomělého lidu. Nedaleko »Práva Lidu« rovněž panoval jakýsi tajemný život. Stály zde hloučky starých, sešedivělých. životem otlučených a v práci utahaných dělníků, kteří z dalekých předměstí přišli, aby hájili svůj časopis před útokem vlasteneckých fanatiků. Ve strojírně, v sazárně i na chodbě hemžilo se dosti dobrovolných obranců dělnického tisku. Mnozí ubožáci, kteří ráno o ½ 6. hodině ubírali se do Libně nebo do Holešovic na práci, schouleni leželi na zemi a odpočívali si. Opustili rodinu i lůžko. aby sloužili své věci. Drancující davy od svého řádění neustávaly. V 814 domech i krámech vytloukly okna a 44 závodů vyplenily. Velká předměstí Holešovice a Libeň, sídla organisovaného proletariátu, zachovala si svou čistotu. Šetřila svých sil pro lepší cíle. Socialism vštípil i těm nejnuznějším zásady, daleké neoprávněného drancování a bezhlavého povyku.

Policie z počátku zabraňovala, ale později dívala se ke všemu již takřka s resignací. Avšak nová vláda barona Gautsche nehodlala demonstrace sledovati se založenýma rukama, nýbrž prohlásila dne 2. prosince 1897 nad Prahou a soudním okresem žižkovským, karlínským, vinohradským a smíchovským stanné právo. Za pronikavého zvuku trubky a temného rachotu bubnů ohlašoval c. k. zřízenec uprostřed zástupu vojska ustrašenému lidu, že každý, kdo dopustí se ohrožení osob nebo majetku na základě § 430. tr. z. hledě k § 85. tr. z., odsouzen bude k smrti. Německé vojsko obsadilo ihned ulice. K jeho hanbě budiž řečeno, že se chovalo hrubě a provokativně. Prohlášením stanného práva demonstrace však utichly. Každý zalezl. Po 9. hodině večer nebylo viděti na ulicích živé duše. Policie rozvinula zase svoji činnost: vyšetřovala a zatýkala.