Omladina a pokrokové hnutí/Neodvislost
Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý | ||
Omladina | Neodvislost | Rozhledy |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Neodvislost |
Autor: | Antonín Pravoslav Veselý |
Zdroj: | VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive |
Vydáno: | Vlastním nákladem 1902. s. 113 – 124. |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Omladina |
Vstup radikálního týdenníku do politického života českého očekáván byl na všech stranách s velkým zájmem. Diktovala ho opravdu vážná potřeba listu, který by i po stránce taktické i po stránce duševní zdravým radikalismem byl štikou v hnijící vodě domácích poměrů. Své stanovisko k nově zakládanému časopisu nejjasněji jako vždycky tlumočily c. k. úřady: zkonfiskovaly již i jeho program pro názory o českém státním právu a o personální unii, pro hlásání aktivní oposice v parlamentě na základě čistě českém, pro poměr k Němcům, k trojspolku atd.
Počátek »Neodvislosti« byl tedy velmi výmluvný. Zprvu se nevědělo. má-li list býti čtrnáctidenníkem nebo týdenníkem. Finanční obtíže vadily totiž vyplouti plnou parou. Také navrhováno převzetí Klecandova zadluženého »Vyšehradu«. Ale na naléhání mnohých, zejména dra. Černohorského, usneseno, vydávati časopis jako týdenník. Částku kauce slíbil dr. Vašatý. o němž se i později neprávem bájilo, že stojí za listem. Dr. Vašatý slib svůj však nesplnil a dr. Černohorský, který také sliboval značný obnos na vydávání týdenníku, v poslední chvíli rovněž si věc rozmyslil a odřekl. O kapsu se rozbíjely každé ideály.
V nejtrapnějších úzkostech rozjeli se hoši a sháněli mecenáše. Ťukali na všech stranách, ale všude buď z politických nebo z osobních příčin marně. Konečně se mecenáši přece nalezli: H. Janda půjčil 1000 zl., Ed. Beaufort 1000 zl.. Jiří Čížek as 600 zl. atd. Akademický malíř K. Holárek, vida tíseň, v jaké se jeho přátelé octli, vyzvedl si zálohu na svůj obraz »Miláček včerejšího dne« a tímto opravdu vdoviným grošem ochotně přispěl!...
Tím nebyl ještě vypit kalich hořkosti až do dna. Před samým vyjitím »Neodvislosti« došla do redakce zpráva ze »Zemské banky« na Malé Straně že dle běžného kursu do kauce malá částka schází. Neúnavný Ant. Čížek honem sehnal, co bylo potřeba, vskočil do nejbližší drožky a ujížděl do »Zemské banky«. Bylo v neděli před polednem. On čert nechtěl, na půl cestě zlomilo se u drožky kolo. Ant. Čížek ze strachu, aby nepřišel pozdě, letěl tedy pěšky, a teprve, když se mu namanul nový drožkář, užil povozu a šťastně v poslední chvíli dojel. Z osobní příchylnosti k němu přijali úředníci doplatek na kauci a »Neodvislost« v pondělí dne 12. prosince 1892 mohla vyjít!
S chuti pustili jsme se do přípravných prací. Malá místnost na Jungmanově náměstí nacpána byla mládeží všeho druhu, která zdarma, z pouhé lásky k časopisu, nabízela své síly k použití. Ba, pokládala si to ještě za vyznamenání, mohla-li aspoň v něčem přiložiti ruku k společnému dílu. Do noci psali jsme adresy, bez únavy, bez oddechu, bez nechuti. Šlo nám to pěkně a vesele. Vařili jsme si obligátní čaj, prozpěvovali, povídali a práce jen jen se množila. Tak to šlo často až do rána! Byly to krásné chvíle. jakjrch jen mládí je schopno!...
Následkem veliké práce a špatného roztřídění panoval z počátku zmatek, z něhož téměř žádná administrace pokrokového časopisu ani později nedovedla vybříst. Scházely nám obchodnické talenty. Ale zase nikde nepracovalo se s takovou láskou, jako při těchto listech, na nichž lpěla mládež tělem i duší. Sotva se první výtisky »Neodvislosti« dostaly ze stroje, již jsme se na ně vrhli, falcovali, lepili, dávali pásky a starali se pečlivě o jejich vypravení do světa. Téměř od jedenácti hodin s půlnoci pracovali jsme přes oběd do příštího odpůldne, nevyspalí, ale přece pilní a čilí. Mnozí z nás, ačkoliv nepřijali za práci tuto ani groš, zanedbali ten den své vlastní zaměstnání. Ant. Hajn, redaktor »Neodvislosti«, bledý jako stěna, horlivě skládal a lepil. J. Škába dokonce únavou omdlel. Nejrozmarnějším jako obyčejně byl Ant. Čížek. Obveseloval celou tiskárnu svým bodrým. nevyčerpatelným humorem. Nálada naše byla tak rozjařená, že jsme se konečně za hučení strojil dali do zpěvu, a posilujíce se troškou trunku, pracovali jako lvi. Pan Beaufort, majitel tiskárny, měl z našeho rámusu a z našich socialistických písniček malou radost; nespokojeně pobíhal kolem. Někteří z přítomných vzali si pak ještě na starost rozšíření »Neodvislosti« po krámech v pražských čtvrtích a plnili svůj úkol tak svědomitě, jakoby rozhazovali provolání k vzbouření!... Hodili časopis do krámu a zmizeli.
Očekávali jsme od »Neodvislostí« mnoho, ale byli jsme zklamáni. Prvé čislo vyšlo redakcí Ant. Hajna, vydavatelstvím K. Baxy. Programový článek nemělo; směr listu a jeho radikalism vymkne prý nejlépe z jeho obsahu. Jako starý »Časopis českého studentstva«, tak i »Neodvislost« přidržovala se strany mladočeské. prohlašujíc, že stojí na její levém křídle. Způsob jejího psaní nebyl již tak ideově radikální a bezohledně otevřený jako v »Časopise českého studentstva«. Starý program pokrokový, v němž byly idee socialistické, ustupoval mladočeskému radikalismu. V zabaveném programu »Neodvislosti« nebylo již ku př. o společenství výrobnich prostředků ani zmínky. Příčiny tkvěly v následujícím: pokrokové hnutí, vstupujíc na pole politické, počalo se působením vlivitplnějších jednotlivců (K. St. Sokol, dr. Al. Rašín atd.) směšovati z tužby po rychlém dosažení vlivu a z ohledů finančních, se živly, které s ním měly pramálo totožného. V družstvu »Neodvislosti« ku př. byli: dr. Černohorský, V. Březnovský, Švagrovský, statkář Zelenka, Brdlík, F. Mellan, V. Štěpánek, R. Purghardt, J. O. Jech, Ant. Zázvorka, H. Janda, Šíl, Nikelfeld, Vendulák, Štorch, Ort, Havlík, J. Sokol atd. Pěkná řada těch. kteří doposud stáli úplně mimo hnutí. Přesvědčení jejich, ponejvíce mladočeské, přirozeně musilo býti respektováno. Za jejich peníze dělat politiku proti nim nebylo možno. Odtud ta polovičatost, odtud ta kolísavost!...
Čekali jsme teplé pero a zásadový radikalism, zkrátka lidovou politiku v celém obsahu, a zatím byli jsme překvapeni politikařením vysokého slohu. Mnohá čísla »Neodvislosti« dělala na nás dojem. jako bychom četli trochu ostřejší »Národní Listy«. Vím, že zejména u nás dělníků bylo neuspokojení velmi značné. Teprve jednotlivá pozdější čísla. svěžeji psaná, obsahem bohatší, nás trochu, ač ne úplně smířila. Význačné je v nich: odpor proti vstoupení svobodomyslných poslanců do většiny, potírání šlechty, kladení důrazu na české státní právo, na nejkrajnější oposici atd. Antisemitism potírala. Psala o něm v čísle 2. následovně: »My nejsme tedy zásadními antisemity, t. j. nepokládáme žida již předem, protože je žid za člověka špatného, který by měl býti ze společnosti vyloučen.« Vyslovovala se jen proti těm židům, kteří se k českému lidu jak národnostně. tak i hmotně nespravedlivě chovají. O politické situaci při příležitosti pohnání několika redaktorů pro tiskové věci »Neodvislost« správně prorokovala: »Na věc tu nelze jinak pohlížeti, nežli jako na ukazující se mráčky příští politické bouře. Buďto přijde vítr a mráčky rozežene a bude zase dobře, nebo nepřijde, mráčky vzrostou v mračna a bude bouře.« Na dotazy, proč nepodala svého programu. »Neodvislost« odpovídá: »Jsme proti vší nerozhodnosti a polovičatosti v politice zrovna tak, jako proti politice zřejmě vládní, jíž u nás zastávají listy staročeské. Jsme na nejkrajnějším křídle strany mladočeské: budeme podporovati radikální živel v ní vůbec a v klubu poslaneckém zvláště: budeme žádati, aby se oposice vůči nynějším poměrům stále stupňovala, budeme žádati, aby strana pracovala v úplnosti svého programu, pokud se to našim radikálním zásadám politickým nepříčí, ale zároveň budeme žádati, aby se program její v zásadách stával radikálnějším, nebo-li aby se opravoval a doplňoval. A žádost naše, aby se program strany mladočeské stával v zásadách svých radikálnějším. týkati se bude program toho ve všech směrech: i poměru našeho k říši a k parlamentu, i obecných otázek politických, i kulturních i sociálních. A to v onom směru, kterým se nese obecný duch času a který znamená odstraňování starých křivd a bezpráví, privilejí a obmezení, stálého poručníkování a pouhé poslušnosti se strany občanů, všelikých překážek v kulturním rozvoji, hospodářského vykořisťování — vše to. nechť se týká jednotlivce, třídy společenské, pohlaví nebo národa. Na svém radikálním programu státi budeme pevně a spíše půjdeme v něm ještě v před, nežli abychom se zastavili nebo dokonce udělali krok zpět.
Pro svůj radikalism srážela se »Neodvislost« velmi často v polemickém boji o realisty, k nimž své stanovisko definovala v těchto základních větách: »My, jsouce pro radikální politiku, pro zásadní politiku, pro zásadní oposici proti vládě a vůbec proti dnešnímu centralistickému zřízení Rakouska a v taktice i v zásadách jdouce mnohem dále nežli národ náš kdy byl, nemůžeme ovšem klidně snášeti vliv směru mírnějšího, směru příliš s danými poměry počítajícího. Stojí-li realism na pravici mladočeské strany v základních otázkách politických, národa našeho se týkajících a stojíme-li my na její krajní levici, tím samým poměr mezi námi je dán: i kdybychom jinak se scházeli, tuto se nesejdeme nikdy! Stanovisko toto. prokmitající celou »Neodvislostí«, vedlo k častému škorpení obou směrů. Profesor Masaryk však vzdor tomu požíval i mezi dělnictvem i mezi studentstvem značné obliby. K sociálním demokratům zaujala »Neodvislost« poměr vyčkavací, čas od času měnící se v přátelský nebo nepřátelský. Vůči klerikálům bojovala jako veškeré pokrokové časopisy až na nůž. Otázku emancipace žen fedrovala velmi horlivě.
V čísle 12. otiskla článek K. St. Sokola »Milí národové!...«. který svým protirakouským a protidynastickým obsahem vyvolal ohromný rozruch. Byl sice ihned zabaven, ale rozšířil se jako obyčejně v hojném počtu mezi čtenáře. Policii podařilo se totiž vždycky ulovit jen něco málo čísel; ostatní se buď již rozšířila aneb se uschovala a po uklidnění byla expedována dále. Manipulace s těmito ukrývanými výtisky byla často dosti zábavná. Jako zapovězené ovoce šly hojně na odbyt: každý po nich pásl. Tím docilovalo se pravého opaku toho. co mělo na mysli c. k. návladnictví. Samo sebou se rozumí, že »Neodvislosti« byly konfiskace denním chlebem. Snášela stejný osud s bývalým »Časopisem českého studentstva« a s jinými bratrskými listy.
Četnictvo na venkově dostalo přísný rozkaz, aby mělo na časopisy »Neodvislost«, »Nóvé Proudy«, »Věstník obchodnické omladiny česko-slovanské« a »Omladinu« bedlivý dozor (viz č. 17.). »Neodvislost« oplácela za to stejné stejným; nezůstala úřadům nic dlužna. I do místodržitele hraběte Thuna obořila se pro výrok »Čech je buďto hulvát nebo líbá ruku« a vyčinila nejen jemu. ale i loyální české oposici. Brzy na to, jako na oplátku, rozeslal místodržitel hrabě Thun všem c. k. hejtmanstvím a četnickým velitelstvím oběžník, v němž hnutí pokrokové popisuje a jeho časopisy odporučuje »přízni« úřadů. Pokyn nezůstal bez následků. »Neodvislost« konfiskována často i pro nejnepatrnější malichernosti. Prodejny nebyly jí povoleny atd. Všech prostředků užito k jejímu zničení.
Mimo s úřady musela »Neodvislost« zápasiti i s finančními obtížemi, které nebyly malé. V družstvu samém nalezlo se dosti lidí, kteří se vyslovovali pro zastavení »Neodvislosti«, jelikož prý byla stále c. k. úřady pronásledována a zabavována. Bylo jim buď líto těch několika zlatých. které měli obětovati, nebo měli strach, nebo byli sklamáni obsahem časopisu, čekali více bombastu a frází. Nespokojeni, navrhli na valné hromadě vydavatelského družstva dne 25. května 1893, konané u Choděry, likvidaci. Mezi nimi zejména byli: V. Březnovský, A. Štorch. Švagrovský atd. Ale neočekávaně prudký odpor většiny, jejž J. B. Krajez a V. Zázvorka vášnivými slovy tlumočili, překazil jejich zbabělý úmysl.
»Neodvislost« byla zachráněna. Neměla skončiti neslavně složením zbraní nebo finančními úbytěmi. Vycházela za redakce Ant. Hajna a za spolupracovnictví Ant. Čížka, J. Škáby, K. Si. Sokola, dra Třebického, dr. Al. Dutky, dr. Al. Kašina, dr. Baxy, Fr. Vahalíka, Fr. Derky, Al. Hajna, J. Pelcla a F. V. Krejčího v pondělí ráno dále, jako jediný list toho druhu, ale pro překážky se strany typografů, kteří si právem naříkali, že je tím rušen jejich nedělní klid, tiskla a šířila se až k 7. hodině ranní.
Vynikající úlohu zaujala »Neodvislost« při jednání o punktacích na českém sněmu. Když došlo v něm dne 17. května 1893 ke známým mladočeským bouřím, které našly ozvěnu i na galerii, přinesla »Neodvislost« z péra dr. Baxy článek »Ve znamení radikální oposice«, v němž jásavě vychvalovala skutek mladočeských poslanců a tázala se, co tomu řeknou pánové nahoře, až tato politika odporu za každou cenu přestěhuje se ze sněmovny ven, do pražských náměstí a ulic a bude vítězně putovati po Čechách od města k městu, od dědiny k dědině. Článek tento způsobil později mnoho zmatků. C. k. státní zástupce naprosto neprávem a s jakousi umíněností přičítal jeho otcovství Ant. Holzbachovi, který do celé »Neodvislosti« nikdy nepsal!...
V čísle 25. »Neodvislost« konstatuje, že se v jistých kruzích následkem energického vystoupení poslanců proti punktacím, a následkem rostoucího radikalismu volá po vyjimečném stavu a dodává: »Český lid, jenž neleká se faktického stavu, nelekne se také jeho pojmenování.« Ve článku »Malý interviev« otiskuje pak zajímavou rozmluvu p. P. s jistým vynikajícím mužem, která se vztahuje na možnou reakci se strany vlády. Současně vydavatelstvo oznamuje, že počne »Neodvislost« co nejdříve vycházeti dvakráte týdně... Nebylo mu přece jasno. že se nad listem vznáší již již hrozící katastrofa . . .
Brzkým bouřliváčkem jejím bylo vyšetřování proti redaktoru, vydavateli a tiskaři »Neodvi- slosti« pro zločin velezrády. spáchaný článkem »Ve znamení radikální oposice«. List náš má býti za každou cenu zničen, podotýká k tomu »Neodvislost« a v nejbližším čísle vybízí redaktory oposičních časopisů k podávání námitek proti konfiskacím a Bedřichu hraběti Schönbornovi, ministru spravedlnosti, adresuje otevřený list, v němž si stěžuje na ubíjení časopisu a lidí za ním stojících. Otevřený list zůstal však na zatvrzelá srdce censorů bez účinku: konfiskace pršely dále a za rukopisem článku »Ve znamení radikální oposice« učiněna v redakci »Neodvislosti« bezvýsledná honba.
Po krvavých událostech na Olšanech a ve Strašnicích »Neodvislost« obrátila se v provolání na zemské i říšské poslance: »Postihujeme« — psala — »že orgány státní jednají dle přesných plánů, aby předem domnělé nepořádky a bouře v Praze a okolí potlačily a potom aby mohly vyjínečnými zákony národní, politickou i společenskou oposici udusiti. Odtud ono křiklavé krveprolití a žalařování bezbraných obětí nastupujícího policejního systému... Žádáme vás, abyste v těchto pohnutých dobách, kdy na různých schůzích svoláváte lid český k nejradikálnější oposici, v praktických případech stáli ne-li před, tož aspoň za tím lidem svým, za lidem potlačeným sice, ale k pánům svým se hlásícím. Nedovolte, aby neměl v těžkých dobách zastání!«
Volání její minulo se se zdarem. Reakce tuhla. S Ant. Hajnem, redaktorem »Neodvislosti« zavedeno druhé vyšetřování pro zločin rušeni pokoje, spáchaný zprávou »Vyznamenání« v č. 30. a třetí vyšetřování pro přečin rušení pokoje, spáchaný referátem o táboru říčanském. V redakci i v bytě Ant. Hajna vykonána bezvýsledná prohlídka. Úvodní strana č. 35. byla již samý konfiskační nález.
»Neodvislost« však nezmalátněla ve svém radikalismu. Naopak, v č. 36., při příležitosti boje o pouliční tabulky, prohlašovala, že vzhledem k nezákonitému jednání hraběte Thuna nepovažuje ho za českého místodržitele a žádá za okamžité jeho odvolání. Hrabě Thun místodržiteloval však nerušeně dále. Zato redakce »Neodvislosti« obklíčena ustavičně c. k. detektivy, kteří si každého, kdo do ní vkročil nebo z ní vykročil, bedlivě všímali. Blížil se neočekávaný konec pohnutého jejího života!...