Omladina a pokrokové hnutí/Život na Pankráci
Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý | ||
Před rozchodem | Život na Pankráci | Odjezd na Bory |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Život na Pankráci |
Autor: | Antonín Pravoslav Veselý |
Zdroj: | VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive |
Vydáno: | Vlastním nákladem 1902. s. 311 – 319. |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Omladina |
„On tam smutně sedí na svojí stolici, mundúr na něm visí, jako na opici.“ Vězeňská. |
Život na Borech mohu vylíčiti z vlastní zkušenosti, život na Pankráci jsem však neseznal. Nemohl jsem býti v jednom exempláři na dvou posvíceních. Nechám tedy mluviti někoho, kdo to do sytosti zakusil, Zieglosera, který v motáku (tajném dopise) ven zaslaném líčí život »Omladinářů« na Pankráci následovně:
»Na Pankrác jeli jsme v pondělí, jsouce dva a dva k sobě spoutáni řetězy. Zde nás uvítal správce s desíti dozorci. Přál bych ti slyšeti, jakou uvítací řeč k nám měl. Jednoduše prohlásil: »Takoví kluci, kteří nechtěli poslouchat zákonů, takoví usmrkanci chtěli spasit český národ...« Vyléval si na nás zlost, jak jen mohl. S flanďáky zde máme legraci. Představíš si, co dělali, když jsem jim řekl, že jsem bez náboženství. Myslil jsem, že ode mne utekou, ale oni ne. Zvláště jeden z nich mi slíbil, že mi přinese krásné knihy, z nichž nabudu přesvědčení, že bůh je, a že katolická církev jest ta nejlepší na světě. Ty knihy, jež jsem doposud četl, jsou prý samé škváry. Kdybych to měl vše napsat, co mi ten flanďák napovídal a vůbec všichni představení od vrchního řiditele až dolů, nevím, kolik papíru bych počmáral. Když si tak ty jejich řeči probeřu, musím se smáti celý den. Já, Synáček, Majer, Kuneš, Hradec a Parma děláme obálky, jichž denně každý musíme 1600 sfalcovat a nalepit. Rybák dělá rohožky. Denně chodíme hodinu na vzduch, šest kroků za sebou, kde se všichni, kteří jsme z »Omladiny« na Pankráci, vídáváme. Každý jest v samovazbě. Já, Synáček, Kuneš a Hradec chodíme do školy (II. tř. b). Jak ke mně přijde vrchní řiditel, budu ho žádat, aby mi povolil onu cvičebnici, kterou jsem si s sebou přinesl, dále tužku a papír. Tak to kroutím vesele a líbí se mi to, neboť vím, že za šest let budu venku. (3 roky samovazby je 4 1/2, 5 měsíců mám odseděno a 3 roky ve společné vazbě.) Přísnost je zde veliká, přece však dělají se zde čachry až hrůza.«
Moták druhý:
»Ani si nedovedeš pomyslit, jak jsem rozveselen, jak mi srdce rychleji bije. Pomysli, do mé kobky žalářní přišel muž, jakého lze poskrovnu najíti. Ten je prodchnut naším přesvědčením, nabídl se mi, že mi bude zaopatřovat psaní ven a z venčí sem, jen abych se na něho spolehl. Vzdor tomu, že nemám zde ani krejcaru, zaopatřuje mi denně »Politiku«, ba i cigaro a ovoce mi přináší. Takové obětavosti já rozhodně od něho nechtěl, vždyť sám málo vydělá; ale nechtěl-li jsem ho zarmoutiti, musil jsem to přijati. Věř, když ke mně přišel a sdílel mi své idee, poznali jsme, že jsme oba prodchnuti stejným přesvědčením, padli jsme si do náručí a líbali se jako staří přátelé. To si můžeš pomysliti, když jsem v té prázdné kobce sám a sám, kde mne obkličují pouze čtyři zdi žalářní, a vůkol samí tyrani, jak se pak člověk potěší, když přijde takový muž, jako je tento. Velice mne těšilo, co jsem se dočetl v »Politice«, jak ty hrozné pokrokářské děti do mladočechů bijí; a to se mi vesele kroutí, když se dočtu, jak se venku činí. Jen vy též hleďte pořád dál ve svém působení jíti, ať se ukáže vládě, že nás neodstrašila naším odsouzením. Minulého týdne byla zde prohlídka, při které jako vždy byl přítomen vrchní státní návladní a vyslovil se o »Omladině« takto: »Ti neměli býti odsouzeni, nýbrž ti mladí měli být položeni na lavice a dostati vymrskáno, a těm starým domluvit.« O své práci, kterou zde konám, mohu krátce povědíti toto : Musím dělat od 6 — 12 a od l — 7 a za tento měsíc jsem si vydělal 6 kr. Z toho si mohu koupit za každých 14 dní švestky. To víš, abych se jim tady dřel, to nebudu. Mně je milejší práce duševní.«
Moták třetí:
»Musím ti dát zprávu, která tě zajisté ohromí. V sobotu byl zde u Doležala a Rybáka na návštěvě Olič. Proč, to je otázka.«
Moták čtvrtý:
»Věci od tebe poslané jsem obdržel. Bohužel, mám ve všední den pouze 2 ½ hodiny času volného, totiž v poledne hodinu a večer od 7 do ½ 9., kdy se mohu knihou obírat; v neděli celý den. — — — — Při návštěvě buď opatrný, bys nedal na sobě čeho znát nějakými posuňky: zde jsou bestie, ani si nepředstavíš. Sestřenice ať si také dá pozor; a nelekněte se mne, neb jsem jako opice. Kabát mám jak žok, rukávy přes ruce, čepici na uši, boty jako forman, a o kalhotách ani nepíši; proto budu se hledět dle možnosti vystrojit. Boty namažu pravou Binningrovou mastnotou, čepici pravým anglickým leštidlem, na krk si, uvážu bílý baťtistový šáteček a vlasy nechám volné (protože jich nemám; ustřihali mi je).«
Moták pátý:
»Jsem děsně rozzloben nad tou bestiálností, jež se zde provozuje. Všichni od nejnižšího dozorce až k vrchnímu řiditeli jsou lidé pode vší kritikou: hrubí, nevzdělaní. Vymůže-li si někdo něco na řiditeli, druzí, zvláště farář a kaplan, mu to zkazí, člověk hledí se těšit všelijak, lecjakou trpkou pilulku spolkne, vše ignoruje, ale co je mnoho, to je mnoho. Zde nehledí k tomu, že se člověk dle možnosti chce vzdělati; jim je to solí v očích; jim je milejší člověk nejhrubšího kalibru, nežli člověk pořádným V pátek ve škole přišel ke mně kaplan a prohlížel mi knihu, jestli prý do ní nic nevpisuji. Našel tam začátek básně »Sen«, ale nevšiml si toho. Hledal dál a našel zápisek ze zdejší knihy, samo sebou se rozumí, že nezávadný. Hned začal dělat rámus a všelicos povídati; řekl jsem mu zkrátka, aby nedělal dlouhé řeči a buď mi to dal zpět, nebo mě volal k raportu. To na něho účinkovalo: nedal mi to zpět, ale roztrhal to. Myslil jsem si, že je po všem (kdyby to byl dal k raportu, byl bych dostal 4 dni tmavou, ovšem neučinil toho proto, abych mu nemohl do očí říci pravou jeho povahu). Ale zmýlil jsem se. Kaplan šel k »oberhauserovi« a vyzval ho, aby u mne hledal, nemám-li tužku nebo cosi jiného. Ten přišel ještě s jedním dozorcem a začali převracet vše vzhůru nohama. Při tom jejich nevymáchané huby pronášely nepěkná oslovení. Prohlídka však byla bez výsledku. Ovšem, mohu je čekat každou chvíli, ale nechť jsou jisti, že u mne ničeho nenajdou. To mne velmi rozlítilo, že člověku nedovolí zde ani nezávadný výpisek udělat beze strachu, že mu dají za to 4 — 9 tmavých. Já však vám dobře vypíšu zdejší zařízení a vy se postaráte venku, aby nám byly tužky dovoleny, jen co též přijdou hoši z Borů. Papír mi můžeš poslat, ale tak tenký, jak je tento a docela málo, neboť mám malou, za to však bezpečnou skrýš; takým patentem jistě nikdo v celé trestnici nevládne. V neděli večer byl jsem zburcován nadšeným zpěvem marseillaisy; představíš si, jak jsem byl rozrušen.«
Moták šestý:
»Stala se mi nemilá věc, ale šťastně dopadla. Odpoledne, když jsem byl na vzduchu (máme od doktora na měsíc dvouhodinuovou procházku), měl jsem s sebou »List z nejnovější historie«, což nešťastnou náhodou mi vypadlo! rychle jsem to zvedl, vrchní dozorce však mu o viděl oknem z chodby, kázal mi přijít do cely. a přišel as po čtvrt hodině s jedním dozorcem a začli mi vše prohledávat, ale pro živý svět nemohli najít ničeho. Já to měl na zádech za košilí. Poručili mi, abych se svlékl Mužeš si pomyslit, jak mi bylo; svlékl jsem si kabát a vestu, a podal jim to. Mezitím, co oni to chytli a prohlíželi, použil jsem té chvilky, svlékl kalhoty, sedl na postel na košili, brožura spadla dolů, ale dál nemohla pro košili. Já však ji nepozorovaně vyňal a maje ji v zápěstí, položil si obě ruce na kolena tak, že brožura levou rukou byla kryta a oni ji neviděli. Na to mi podali kalhoty, jež jsem pravou rukou předal do levé ruky, kterou jsem i kalhoty i brožuru držel a oni byli celí zoufalí, že ji nemohli nalézt. Na to žádal »ober- hauser«, abych se přiznal, »kdybych se krví potil. že ji musí najít« — kde prý mám to, co jsem zdvihl! Po jejich odchodu jsem brožuru uložil, sotva však se tak stalo, přišli znovu, neboť myslili, že již budu beze strachu a že to nyní najdou. Ale já to prohlédl a byl jsem zcela připraven. Hledali zas a odešli opět s nepořízenou. Mezi hledáním mi řekl vrchní dozorce: »To si nemyslete, že jste na nás vyzrál.« — Kdybys věděl, jak jsou k nám upjatí! O povolení tužky žádám již, co jsem zde, ale vrchní řiditel říká, že až později, dle toho, jak se budu chovat; teď abych od něho »tulika« nežádal, že mám dost tabulky. Jak dlouho ono »později« bude trvati, nevím. Rudolf a Šticha jsou tu o 5 měsíců déle a jsou rovněž na »později« odkazováni.«
Moták sedmý:
»Mám-li ti psáti, co je zde nového, mohu směle říci, že nic. Jen když sem přijde tak zvaná výkonná komise jednou za měsíc, ptá se, jak se daří, máš-li nějakou žádost (která se ti nevyplní). Tak dne 25. října 1894 měl zde komisi rada Čech a ještě nějaký kanovník: pozoruj to, jakým duchem je komise vedena. Přijdou a ptají se: »Je strava dobrá?« a aby snad nemusili slyšet, že není, sami si přisvědčí a řeknou: »Dobrá, že ano?« A tak to jde dál. Rada Čech zachází s námi slušně, usmívá se a tak slaďounce mluví, jakoby člověka chtěl samou láskou sníst. Také mi řekl: »Pochybil jste, že jo!?« A když jsem mu na to nechtěl příkře a správně odpovědít, odvrátil se a pravil kanovníkovi, nepřál-li by si se mnou mluviti. Ten odpověděl, že ne, že by to bylo marno. Mezi dveřmi povídá rada Čech: »Až dozraje, pak s ním bude řeč.« Když přišel dne 25. listopadu 1894 zase na komisi, začal zas tak usměvavě a lichotivě: »Tak co, kamaráde, jak se daří?« Po žádosti se neptal. Řekl jsem mu tedy sám, že mám žádost za povolení tužky a papíru, o které jsem již třikrát žádal vrchního pana řiditele, ale vždy jsem byl odmítnut. Mimo to jsem se obrátil dvakrát na výkonnou komisi, ale obě že si to napsaly jen na papír a dál se nestaraly, podruhé pak mne odkázaly na p. vrchního řiditele. »Na mně,« pravím, »se žádá, abych za l krejcar několik set obálek nalepil a to musím vykonat; podrývá se mi zde zdraví, ale není na tom dosti: tak snad, abych vyšel odtud i na duchu skleslý.« — Tos měl vidět: začervenal se jako krocan. Přítomný správce a inspektor neřekli ani slova. Pak odešli i s mou žádostí, kterou si ovšem pro forma poznamenali. A tak se to provádí stále; upjatost vůči nám je zde velká: to se nestarají hned tak o druhé trestance, jako o »Omladinu«. Pobyt na Pankráci byl pro »Omladináře« dle uvedených dopisů a jednomyslného svědectví jiných vězňů, skutečným utrpením. Zacházeno s nimi hrubě, každá maličkost jim odpírána a jakékoliv sebevzdělání bylo jim znemožněno. »Prostí vězňové« neměli se ovšem také valně lépe, zvláště upadli-li v nenávist některého představeného. Jistý »Omladinář« popisuje drastický příklad jednání s nimi: »Když jsme byli na »luftě«, slyšeli jsme úpěnlivé volání o pomoc ze sklepního vězení, kde byl jeden tkadlec od dozorce Ž. týrán. Aby nemohl křičet, zacpal mu týž ústa rukou, následkem čehož nemohl než přidušeně volati. Když však inspektor K. se zporovali, že to vidíme a slyšíme, zavřeli dřevěnou okenici a pak teprve to bylo bědno poslouchat, neboť čím děle tím více naříkal — ubožák, což trvalo hodnou dobu. Na to jsme upozornili druhého inspektora H., jenž nám slíbil, že to vyšetří. lnspektor K. sliboval vězňům často »viks« a nechal mnohému z nich v tichu »nandat«, co se do něho vešlo.« Lépe vedlo se na Pankráci těm. kteří měli peníze. Vypartykovali s dozorci za ně všecko. Řiditel byl nad tímto šmejdařením celý zoufalý. Jednou nalezl v celi dokonce hrnec masa. Když se ptal trestance, kde to vzal, dostal odpověď: »Nalezl jsem ho na chodbě!« — »To je divné,« kroutil řiditel hlavou, »chodím každý den a několik let už po chodbě a nenajdu nic.«