Olympijské paměti/I. Pařížský kongres a obnovení Olympijských her

Olympijské paměti Pierre de Coubertin
	I. Pařížský kongres a obnovení Olympijských her	II. Dobytí Řecka

Údaje o textu
Titulek:	Olympijské paměti
Autor:	Pierre de Coubertin
Zdroj:	Révue olympique, č. 101, rok 1976 LA84.org
Vydáno:	1931
Licence:	PD old 70
Překlad:	Miroslav Langer
Licence překlad:	CC BY 3.0

Jeden večer v listopadu 1892… přesně pátek 25. Velký amfiteátr staré Sorbonny: rozsáhlý obdélník, pokud si dobře pamatuji, vymalovaný ve špinavé lila a vyzdobený dvěma nikami, z nichž vyčnívali majestátní nosy dvou prelátů, snad Bossueta a Fénelona. Na tomto nevlídném místě jsem k jedné ze svých zkoušek psal cosi o „kreativní imaginaci“. Ale ten večer roku 1892 študáci na Sorbonně mysleli na něco jiného. Obdivovali především bělostnou náprsenku a bezvadný oblek největšího ze světáků, vikomta Léona de Janzé, z kterého jsem jen krátce před tím udělal předsedu Unie atletických sportů, protože jsem věděl, že byl nejen společenským, ale také otevřeným a charakterním člověkem. Po jeho boku stál rektor univerzity, pan Octave Gréard, a kníže Obolenský, maršálek dvora velkovévody Vladimíra, který souhlasil s tím, že se stane patronem tohoto „jubilea“ a o dva dny později měl dorazit osobně předávat ceny našim mladým atletům. Proto byl amfiteátr vyzdoben střídavě ruskými a francouzskými vlajkami; deset měsíců, než bylo toto spojenectví uzavřeno.

Jaké jubileum…? Prý slavili páté výročí Svazu atletických sportů, a to celou řadou slavností: setkáním ve Ville-d’Avray, šermířským soubojem, přespolním během v Meudonu, který končil velkolepým občerstvením, které uspořádal a kterému předsedal sám slavný astronom Janssen… protože jsme měli tolik prominentních spolupracovníků z okruhu literatury, vědy a politiky: Victora Duruye, Julesa Simona, Georgese Picota a mnohé další, kteří na začátku v roce 18888 podpořili mou první kampaň… Takže jsme slavili páté výročí USFSA?^{[red 1]} Nevěřte tomu. Děťátko bylo vyměněno. Je pravda, že ten samý den o pět let dřív se sešly dva malé spolky v Paříži, aby po prostém obědě založily Unii francouzských spolků pro běžecké závody.^{[red 2]} A už to bylo projevem odvahy pana Georgese de Saint-Clair, vždyť Stade Français mohl tehdy provozovat běhy jen v neděli ráno na terase Oranžerie v Tuileriích a koncese Racing-Clubu v Croix-Catelan byla velmi nejistá. O něco později jsem kvůli tomu musel intervenovat na radnici. Ohromilo nás, Saint-Claira a mne, když jsme obdrželi list, ve kterém stálo, že náš spolek může vystavět dráhy na tomto krásném pozemku, ale že je musí „na první požádání zase srolovat a odnést“. Takoví byli „úřadové“ té doby. Pro ně byli členové institutu, kteří zaštítili naše dílo, tak trochu blázni.

A takovýto křestní list, později poupravený, jehož oficiální kopii po mně stále škodolibě chtěl jeden nepřátelský novinář, jsme se chopili příležitosti uspořádat tyto oslavy, s takovou parádou, jak nám náš chudý rozpočet dovolil. Večer na Sorbonně, který představoval intelektuální část, zahrnul Marseillaisu, ruskou hymnu a tři přednášky o dějinách tělesných cvičení: Georges Bourdon hovořil o antice; J. J. Jusserand, budoucí velvyslanec Francie ve Washingtonu, o středověku; a já o době moderní.

Já jsem se rozhodl zakončit svou přednášku senzačním vyhlášením rezoluce, která by vyzvala k obnově Olympijských her. Ale chyba lávky!

Přirozeně, čekal jsem všechno kromě toho, co následovalo. Nesouhlas? Protesty a ironii? Nebo nezájem…? Nic takového. Tleskali, souhlasili, přáli mi úspěch, ale vůbec nikdo to nepochopil. Bylo to naprosté, dokonalé nepochopení, které tam začalo a trvalo ještě dlouho.

Vzpomínám si, jak o čtyři roky později v Aténách, na Hrách první Olympiády, jedna americká lady mi po gratulacích řekla s úsměvem: „Já už jsem byla na Olympijských hrách.“ – „Ale ale!“ řekl jsem: „A které to byly?“ – „V San Francisku.“ A když viděla mé zděšení, dodala: „Byly moc krásné. Byl tam Caesar. (Caesar was there.)“ Rekonstrukce, „spektákly“ podobné Hippodromu na třídě Alma nebo v Londýně – tak se v těch dávných časech s oblibou ukazovala Olympie – v roce 1892 neústupně postavily mezi mé posluchače a mne. Plní dobré vůle nebyli schopní pochytit mou myšlenku, pojmout tu zapomenutou věc: olympismus, a oddělit duši, podstatu, princip… antických forem od nánosu, který je obalil a na patnáct století uložil do hrobu.

Tak jsem zůstal sám a musel jsem té složité situaci čelit. Kdybych byl multimilionářem, měl bych víc způsobů, jak to udělat, ale se skromnými prostředky v peněžence mladého muže, které sotva stačily na pomoc školním sportovním spolkům vznikajícím na francouzských lyceích a na cestování sem a tam k organizaci potřebných ukázek, mohl jsem si dovolit takové mezinárodní úsilí? A bez peněz, pak s čí pomocí?

Další zdroj nepochopení pocházel od samotných sportovců, od neschopnosti jednoho sportu spolupracovat s druhým. Současná generace nikdy nepochopí tehdejší stav. Když se nad tím člověk zamyslí, je tahle nevraživost sportů sotva vysvětlitelná, protože všechny mají stejný základ: potěšení z práce svalů a z rozvoje těla. Jejich psychofyziologický základ je totožný. A přece. Sportovci 19. století byli přesvědčeni, že technika jednoho sportu je zcela odlišná od sportu druhého a že si navzájem prakticky škodí. Šermíř se zkazí, když bude boxovat. Veslař se musí vyhýbat hrazdě. Jezdci té doby by se udělalo špatně jen z představy běhu nebo fotbalu. Pouze tenis, který se tehdy rodil, a plavání nevzbuzovaly nedůvěru, jelikož tenis byl stále jen elegantní náplní volného času a plavání se doporučovalo jako prvek všeobecné hygieny k zvýšení odolnosti a jako dovednost nutná v případě nebezpečí utonutí.

Myslím, že se zástupci různých sportů nikdy nesjednotili ke společnému dílu, dokud jsem je neshromáždil k založení Výboru pro propagaci školních sportů; a o rok později na ministerstvu veřejného vzdělávání na Komisi k organizaci Kongresu roku 1889, kde jsem sestavoval seznam účastníků. Dívali se po sobě překvapeně, nedůvěřivě a pobaveně. A to šlo jen o školáky. Zůstali jsme jen u pedagogických věcí. Zcela odlišná byla situace s Olympijskými hrami. Ty se měly týkat dospělých…

Zima 1892–93 proběhla, aniž by se ta myšlenka aspoň „odrazila“ ve veřejném mínění. Kde se objevila na ni aspoň narážka, vždy jsem zahlédl odlesk hippodromové podívané. „Kultivovaní“ lidé se bavili otázkou, jestli budou ženy mít přístup mezi diváky nových Her a zda, stejně jako v určitých dobách antiky, bude účastníkům nařízena nahota, aby se zabránilo přístupu slabého pohlaví.

Před událostmi listopadu roku 1892 jsem měl plán, že myšlenka bude mít tak velký úspěch, aby se mohl uspořádat velký mezinárodní kongres, na kterém jsem naivně předpokládal účast oficiálních delegátů vlád a univerzit z celého světa. Teď jsem byl zklamán. Co dělat? Rychle jsem se rozhodl, že se podržím projektu kongresu, ale falešného. V archivu USFSA (i když sotva vznikla, už měla bohatý archiv jako každá moderní organizace) se válel návrh na mezinárodní kongres k otázce amatérismu, předložený Ad. de Pallissauxem, jedním z nejoddanějších spolupracovníků od samotného počátku. Ach tito drazí tehdejší spolupracovníci, na jejichž upřímné přátelství vzpomínám, bez vyvolávání vzpomínek na občasný mráček, který nad námi přeletěl; Pallissaux, Paul Champ, Gaston Raymond, Gustave de Lafreté, Marcadet, Heywood, kteří se mnou značili mé první dráhy pro přespolní běh v lesích kolem Paříže; a první výkvět „osvobozených“ studentů: Frantz-Reichel, Louis Dedet, Fernand Bouisson, Georges Haviland, Arthur Roy… parta průkopníků, mezi kterými jsem byl kamarádem i vedoucím.

Amatérismus, ta ctihodná mumie, kterou by bylo možné převézt do muzea Bulak^{[red 3]} jako příklad moderního balzamování! Uplynulo půl století, aniž by se jí dotkla jakákoli z manipulací, kterých byla objektem. Zdá se nedotčená. Nikdo z nás by nedokázal odhadnout, jak odolná bude. Když jsme se k tomu problému dostali, mysleli jsme, že ho vyřešíme do pěti let. Ale pro mne byl kongres důležitý především tím, že mi sloužil jako zástěrka. Načrtl jsem předběžný program a nechal ho schválit kongresem USFSA, která se na začátku roku 1890 transformovala. Měla nyní radu a výbor, které byly od sebe oddělené, ale navzájem se doplňovaly. Připomínala mi boha Jana, jehož jedna tvář byla obrácená k Jockey-Clubu, odkud se rekrutovali naši čestní členové za dvacet franků ročně, a druhá k drobné buržoazii, jejíž velmi čilá část nám dodávala horlivé pracovníky a věnovala nám i svaly svých synů. Toto spojení tříd, i když ne vždy snadno udržitelné a provokující, mne bavilo; a v tom, jak jsem k němu přistupoval, objevil jeden mladý novinář „kus apoštola, který si ze všeho starého čerta dělá.“^{[red 4]} V tehdejší Francii bylo nezbytné umět si dělat žerty – nebo tak aspoň vypadat – i z vážných projektů, na kterých člověk pracoval.

Mám před sebou program Kongresu z roku 1894, ve dvou verzích, které dělí zhruba deset měsíců. Na čele nezvratná trojice komisařů: C. Herbert, tajemník Amatérské atletické asociace (Londýn) za Anglii a Britské impérium; W. M. Sloane, profesor z univerzity v Princetonu za americký kontinent; a já za Francii a kontinentální Evropu. Tahle zvláštní geografie měla sloužit mé propagandě. Mí dva kolegové už souhlasili, že mne podpoří. Docela nemluvný Herbert byl ve skutečnosti mnohem chápavější a jako šéf administrativy AAA měl k dispozici celou její širokou propagandistickou organizaci. Sloane měl svým postavením a svou už velkou reputací zajistit přístup k transatlantickému univerzitnímu světu, který, jak jsem zjistil v roce 1889, dominuje americkému sportu a bez kterého se tam nedá nic učinit.

Za jmény komisařů následovalo osm článků, které myslím od té doby nebyly nikdy reprodukovány:

I. — Definice amatéra, základy této definice. — Možnosti a užitečnost jedné mezinárodní definice.

II. — Zákaz činnosti, diskvalifikace a rekvalifikace. — Kdy je uplatnit a jak je ověřit.

III. — Je správné udržovat rozdíly v chápání amatérismu mezi jednotlivými sporty, zejména v dostizích (pojem gentleman) a střelbě na holuby? — Může být profesionál v jednom sportu amatérem v jiném?

IV. — O hodnotě uměleckých předmětů udělovaných jako ceny. — Je třeba omezit tuto hodnotu? — Jak zakročit proti těm, kteří prodávají umělecké předměty, jež vyhráli?

V. — Legitimita výtěžku ze vstupného. — Mají být tyto prostředky rozdělované mezi spolky nebo mezi závodníky? Mohou být použité na náhradu cestovních nákladů? — Do jaké míry mohou být členové týmu odškodněni, jak ze strany soupeřícího spolku, tak ze strany vlastního?

VI. — Může se obecná definice amatéra uplatnit na všechny sporty? — Mají být zvláštní omezení ohledně cyklistiky, veslování, atletiky atd.?

VII. — Sázky. — Slučují se s amatérismem? — Způsoby, jak zastavit jejich růst.

VIII. — O možnosti obnovení Olympijských her. — Za jakých podmínek mohou být obnovené?

Definitivní program vydaný na začátku roku 1894 byl propracovanější a přesnější. Zahrnoval datum 16.–24. června 1894, oznámení, že jednání proběhnou na Sorbonně a že oficiálnímu zahájení 16. června bude předsedat baron de Courcel, senátor a bývalý velvyslanec v Berlíně (ve skutečnosti nejprve přijal tento úkol ministr zahraničí pan Casimir Perrier, ale pak musel odmítnout a doporučil mi oslovit pana de Courcela). Bylo tam také osm čestných místopředsedů, mezi nimi jeden Angličan, jeden Američan, jeden Belgičan, jeden Švéd a jeden Maďar; několik pomocných komisařů jako Frantz-Reichel „pro tisk“ a oznámení několika rolí dosud poněkud nejasných. Program byl prodloužen o dva nové odstavce. Nadto byl rozdělen do dvou částí: první pod titulem „Amatérismus a profesionalismus“ zahrnoval sedm článků, které jsem již uvedl; druhá pod názvem „Olympijské hry“, zahrnovala VIII. a dva, které zněly:

IX. — Podmínky pro závodníky. — Zúčastněné sporty. — Materiální zabezpečení, periodicita atd.

X. — Jmenování mezinárodního výboru zodpovědného za přípravu obnovení.

Nakonec byl rozpis stanoven přesně, ale přitom co nejpružněji, jak jsem mohl dovolit, zvláštní poznámkou, že „Svazy a spolky, které se účastní, nebudou vázané přijatými rezolucemi.“ Dokument působil sebejistě, ale skutečnost mu mohla být hodně vzdálená. Pustil jsem se do dobrodružství, přičemž jsem zdaleka nebyl přesvědčen o jeho bezprostředním úspěchu.

Na podzim 1893 jsem se na čtyři měsíce vrátil do Spojených států amerických. Navštívil jsem výstavu v Chicagu, pobýval jsem v Kalifornii a vrátil jsem se do Washingtonu a New Yorku skrz Texas a Louisianu. V Chicagu jsem pobýval v luxusním Athletic Clubu a v San Francisku v klubu s příznačným jménem Olympic. Na všech univerzitách, které jsem před tím navštívil v roce 1889, jsem byl znovu vřele přivítán, i když moje kniha Transatlantické univerzity,^{[red 5]} vydaná v roce 1890, profesory příliš neuspokojila, jelikož považovali „formu za příliš lehkou a obsah nedostatečně pochvalný“. Nikde navíc myšlenka obnovení olympijských her nenašla sympatie, které by potřebovala. Jen mého drahého přítele Williama Sloanea ta myšlenka rozechvěla. V předvečer mého odjezdu uspořádal v Univerzitním klubu v New Yorku večeři, kam s velkou péčí vybral pozvané hosty otevřenější jak myšlence sportovní, tak myšlence historické. Konverzace byla velmi vřelá, zájem upřímný, ale pod tím vším jsem cítil jasný neúspěch.

Stejný dojem jsem si přivezl v únoru 1894 z Londýna. Sir John Astley svolal do Sports Clubu přátele, aby probral moje projekty, ale počet zájemců se postupně snižoval, až zbyla jen netečná hrstka. Jaro tak proběhlo bez jakýchkoli pokroků. Nikdy jsem ale ani nepomyslel na to, že bych ustoupil. Nešlo by to už proto, že přihlášky, i když nepočetné, přibývaly ze všech stran, včetně Nového Zélandu a Jamajky, stejně jako z Amiensu nebo z Bordeaux.

Dvě věci mne ale znepokojovaly: Nezapojovaly se univerzity. Já přitom tolik spoléhal na to, že právě jejich delegáti celému podniku dodají „klasický“ ráz. A také Německo se nezapojilo. Nikoho jsem tam neznal, ale považoval jsem germánskou podporu za nezbytnou vedle britské a „latinské“, což byl termín, který jsem používal a až později jsem poznal, že je umělý a nepřesný. Vybaven jen chabým doporučením, navštívil jsem německého vojenského atašé v Paříži, známého plukovníka Schwartzkoppena, který se později tak tragicky zapojil do Dreyfusovy aféry.^{[red 6]} Na jeho radu jsem dvakrát napsal pruskému ministru panu Podbielskému, který mi byl popsán jako muž velkého sportovního ducha, ale on mi nikdy neodpověděl.

Zapojení Německa málem ohrozilo podporu danou, navíc bez velkého nadšení, francouzskými gymnasty. 15. května 1894 odvolal p. Cuperus belgické gymnasty s ostrým prohlášením: „Můj svaz vždy věřil a stále věří, že gymnastika a sport jsou protiklady,“ napsal, „a vždy bojovala proti směšování jejich neslučitelných principů.“ Tak jsem se dověděl, na čem jsem. Jejich doktrínu jsem považoval za absurdní, ale jak je o tom přesvědčit? Svaz francouzských gymnastických spolků se ke mně připojil. P. Sansboeuf ale naznačil, že jeho delegáti odejdou, pokud se objeví Němci. To mi přišlo nejen nešťastné, ale přímo ponižující. Tenhle ustavičný „protest“ proti vítězům z roku 1870 mne rozčiloval. Vždyť co je méně francouzské, méně rytířské, méně „fontenoyovské“,^{[red 7]} než ukazovat vsedě zlostně zaťatou pěst? Takhle si naši předkové představovali „období mezi bitvami“? Nemohu popsat, jak moc jsem v mládí trpěl tímto přístupem, který falešný patriotismus ukládal naší generaci. I když jsem vyrostl ve stínu Sedanu,^{[red 8]} nikdy jsem necítil poraženectví. Probuzení roku 1878 mne osvítilo a krásný zvrat roku 1889 ve mně osvobodil představu národních schopností a přihlásila se víra v budoucnost odlišnou od minulosti, i když ne minulosti nedůstojná.

Jak se kongres blížil, tmavým pozadím probleskovaly paprsky světla. Kolem mne se shromáždil malý orchestr, který se zraky upřenými na můj pult očekával signál taktovky, aniž by věděl, jaká melodie se bude hrát. Všechno své úsilí jsem zaměřil na zahajovací zasedání s prvním uvedením sborů Apolónova hymnu objeveného v delfských ruinách. Gabriel Fauré mu propůjčil mnoho půvabu.

Kongres znenáhla změnil své jméno. Heslo „Kongres k obnovení Olympijských her“ figurovalo na pozvánkách, jejichž exemplář je vystaven v Lausanne, v Olympijském muzeu. Ve skvělých kulisách velkého amfiteátru Sorbonny (tehdy nové Sorbonny), naproti „Posvátnému háji“ od Puvise de Chavannes, mezi krásnou ódou od Jeana Aiscarda a učenými poznámkami Théodora Reinacha, které předcházela akademická přednáška barona de Courcel, posvátná harmonie ponořila posluchače do očekávané nálady. Záchvěvy emocí se rozšířily jako antická eurytmie, prosvítající z dávných časů. Do rozlehlých prostorů našel svou cestu helénismus. Od těchto prvních hodin mířil kongres k úspěchu. Věděl jsem, že ať vědomě, nebo ne, nikdo už nebude hlasovat proti obnovení Olympijských her.

Ta byla vyhlášena všemi hlasy 23. června na závěrečném zasedání. Delegáti odvedli poctivou práci. Rozdělení do dvou komisí, jedné k amatérismu a druhé k olympismu, první předsedal prezident Racing Clubu de France Michel Gondinet, druhé D. Bikelas, delegát Panhelénského gymnastického spolku. Místopředsedajícími byli v první komisi profesor W. M. Sloane a R. Tood delegovaný Národní cyklistickou unií, za druhou baron de Carayon la Tour z Hipické společnosti francouzské, sekretáři-zpravodaji byli pánové A. Mangeot, delegovaný Stade Bordelais, a Maurice Borel, tajemník velvyslanectví, delegovaný Spolkem de l’Ile de Puteaux.^{[red 9]}

Velmi dobře probíhala praktická jednání. K technickým otázkám a amatérismu se vedly zajímavé diskuse, ke kterým několikrát sestoupil ze svého bytu i rektor.

Ohledně Olympijských her mne všichni sledovali téměř bez diskuse. Postupně jsem nechal hlasovat o základních principech již dříve zakořeněných v mé mysli: čtyřletém intervalu, výhradně moderní povaze soutěží, vyloučení škol (Bikelas a Švéd Bergh chtěli zařadit soutěže pro děti, což jsem považoval za nepraktické a nebezpečné), a nakonec ustanovení stálého Mezinárodního výboru v zásadě se stabilním složením, jehož členové by reprezentovali olympismus ve svých vlastních zemích.

Pokud šlo o výběr Atén a roku 1896, to tak docela neodpovídalo mému původnímu plánu, protože jsem nemyslel, že je Řecko schopné uspořádat světové sportovní soutěže, pomýlen přitom jako mnoho mých současníků probuzením mladistvých sil v obrozeném Řecku.

Chtěl jsem Hry uspořádat v Paříži v prvních letech XX. století, jak jsem vyložil v Revue de Paris 15. června 1894, a při tom je „prodchnout helénismem“. Po rozhovorech s D. Bikelasem, který mne od první chvíle okouzlil, jsem změnil názor. Chtěl Hry v Řecku, ale na druhou stranu váhal převzít zodpovědnost za zapojení své země do takového dobrodružství. Povzbuzovali jsme se navzájem, až byly Atény zvoleny aklamací.

Princip přenášení Her z místa na místo se nesetkal s námitkami. Byl zásadní. V opačném případě by takové náklady nezvládla asi žádná země. Řecko by bylo vyloučeno každopádně jak technicky, tak finančně.

Dostal jsem volnou ruku, pokud jde o složení MOV. Navržený seznam byl schválen beze změn; zahrnoval: Bikelase za Řecko; Callota a mne za Francii; generála Butovského za Rusko; plukovníka Balcka za Švédsko; profesora Sloana za Spojené státy americké; Jiřího Gutha (Čechy); Fr. Kéményho (Uhry); C. Herberta a lorda Ampfhilla za Anglii; profesora Zubiaura za Argentinu a L. A. Cuffa za Nový Zéland; a nakonec hrabě Lucchesi Palli přijal provizorní členství za Itálii a brzy poté hrabě Max de Bousies za Belgii. Přítomní si ani nevšimli, že jsem vybral i mnoho lidí, kteří se Kongresu vůbec neúčastnili. Jejich jména figurovala na dlouhém seznamu „čestných členů kongresu“, znali jsme jejich souhlas a věřili jsme v prospěšnost jejich budoucí práce. Měl jsem vše pevně v ruce pro první období, protože jsem čekal mnoho nadcházejících sporů. Chtěli jsme plně ovládat kormidlo, buď vytěžit vše z našich úspěchů, anebo pozměnit směr. Tak je to lidské.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Union des Sociétés Françaises de Sports Athlétiques
2. Union des Sociétés Françaises de Courses à pied
3. Nyní pobočka Egyptského muzea v Káhiře
4. „des coins curieux d’apôtre qui s’en fiche“; český překlad rčení převzat od Jiřího Kroutila.
5. Universités Transatlantiques
6. Viz Dreyfusova aféra
7. Podle bitvy u Fontenoy, 1745
8. Bitva u Sedanu
9. Šlo o veslařský spolek. Viz Kroutilův překlad, s. 15