Olomoucké povídky/Tuto sě píše o jednom ciesaři římském řeč velmi krásná.

Olomoucké povídky
Tuto sě opět píše o jedné jeptišce řeč velmi pěkná, kterážto chtěla jest vyjíti z kláštera, nemohúci v něm býti pro zapálenie smilnosti těla.	Tuto sě píše o jednom ciesaři římském řeč velmi krásná.	Tuto sě píše o jednom rytieři rozprávka.

Údaje o textu
Titulek:	Tuto sě píše o jednom ciesaři římském řeč velmi krásná.
Autor:	neznámý
Zdroj:	Petrů, Eduard [ed.]: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957
Licence:	PD old 140

Ciesař jeden byl jest v Římě, jemužto hospodin svú milostí rač dáti … svú královnu, … mravy i obyčeji a velmi výtečná po tváři. Mezi nimižto jest nebylo ižádného kochánie nesličného neb tělesného, ale v milosti, ctně a spravedlivě, pořádně v bázni boží bydlejíce, přebýváchu.

Potom na mysl ciesaři vjide, že poče žádati velmi, by svatých otcóv hroby po světě navštievil. Od své královny vzem povolenie, říši jí poručiv a bratra svého, jinoši mladého, i zdviže sě.

Ten pak jinoch, bratr ciesařuov, pro krásu té ciesařové je sě jie milovati a nepoctivě jí mluviti. A když častokrát jie pokoje nedadieše a ona jeho nemohúc jinak odbyti, i slíbila jemu jako povoliti. A zatiem věži káza dělati a v té věži dva mládce posaditi a dvě děvečce, ješto by tomu mládci, bratru ciesařovu, potřebu všicku po provaze táhli. Tehda ciesařová da jemu rok jednoho dne, jako chtieci s ním na tu věži, aby tajně s ním byla, to s ním mluvi. Tiem ten mládenec by velmi vesel. Tehdy když mládenec napřed na věži jide, a ta ctná královna, zamekši věži po něm, vráti sě do svého přiebytku.

Pak zatiem všecka říše byla jest s pokojem až do přištie ciesaře. Tehda ona uslyševši, že ciesař jede k domu, byla jest přieliš radostna i kázala všem kniežatóm i šlechticóm i přátelóm, což jich mohla mieti s sebú, vyjíti proti ciesaři a město krásně připraviti. Tehdy toho bratra ciesařová bez otaza z věže kázala vypustiti, aby také proti bratru svému vyjel. Jenž sě před ní uteče před ciesaře i omluvi ji před ciesařem velmi hanebně. A když jeho ciesař otázal, proč jest tak bled a tak škared, odpovědě jemu bratr a řka: »Mój žádný bratře, tvá ciesařová nešlechetná, jakož jest měla vuoli s jedniem, takež i s druhým, a chtěla, abych já takež s ní učinil, neb jest s ní každý svú vuoli měl, ktož jest jediné chtěl, jakž si ty odjel. Jehož sem jí nemohl obrániti ani na to hleděti. Šel sem do jedné věže i byl sem v ní až do tebe.«

Ciesař to uslyšav o své tiesařové praviece takové věci, o nichž sě málo nadáv, velikú žalostí a hořem z smysla vystúpiv, na zemi spade s koně. Potom po dobré chvíli vstav jako občaro[ván] i vsěde na kóň.

Nazajtřie pak ciesařová s velikým množstvím potka svého ciesaře. Jehož když chtieše, jakož slušie, přituliti, tehdy on da jí políček velmi veliký, až jednak upade. A zavolav dvú panoší, vece: »Netřebať jest ižádné řeči se zlú dceří. Veďta ji do lesa a setněte jí hlavu.«

A když sú ji přivedli na to miesto, na n[ěm]ž jí hlavu chtiešta stieti, uzřevše její tvář překrásnú, vecešta k sobě: »Dřieve, nežli jí hlavu setneme, mějma s ní svú vóli, neboť na všem světě krasšie nenie.« A ona vzezřevši v nebesa s pláčem velikým, i poče prositi boha, by jí ráčil zprostiti, i svaté Mařie, matky božie. A v tu dobu jednoho bohatého pána milý pán buoh ponese odtud nedaleko, jenžto sě klanieše v Římě u svatého Petra i u jiných svatých. Ani jediechu uslyševše, ano sě hlas po lesu rozléhá, mnějiechu najprvé, by některé zvieře v osidlo uvázlo. I přihnachu na rychlost a vidúce, ano tak krásná tvář a dva nešlechetná syny trháchu ji, tehdy oni inhed je tu na miestě rozsekachu i počechu jie tázati, která by byla příčina té jejie příhody. A ona zatajivši své duostojenstvie, poče toho pána pokorně prositi, aby ji ráčil vzieti a dievkú svú ji učiniti podlé své cti a kázni. Kterýžto její prosbu rád uslyšal. I přinese ji do svého panstvie, jehožto paní ji velmi poctivě přivíta. A přijemše ji i dachu jí chovati svého synáčka, jehožto jediného mějiechu. I poče o něm mieti práci větčí, nežli by její byl vlastní, i poče pánu bohu slúžiti, netbajíci žádosti tělesné, to jest oplzlých věcí nemilujíc.

Avšak i tu zlý ďábel nepřesta jie pokúšeti, avšak jie nemohl přemoci. I bieše na dvoře u toho pána jeden rytieř a ten bieše bratr toho pána, jenž žádaje, by jej milovala, mnohú řečí i mnohými sliby jie pokúšieše, aby sě s ním v manželstvie oddala. Ale ona jemu odpověděla, že jeho miluje se ctí a s kázní pro svého pána, kromě že jeho nechce pojieti. Protož hubenec zlý a nectný poče mysliti, co by té šlechetné paní učinil, aby života byla zbavena nebo pryč zapuzena, ješto jím zhrzela. Tak pak v noci u prvnie spánie ďábelským návodem přijide, kdežto ona spáše. A ten mládenec podlé nie ležieše, to jest syn toho pána. Ten on vyněm nóž z nožnic i sřeza hlavu dietěti a nože tu odjide a zkrvaviv její ruce. A ona vše zaspala. A když sě krev po loži rozjide, až k boku jí připlynu. Tehdy ona procítivši, leče sě velmi. A když poče křičeti velmi, mátě a otec, majíce péči o dietěti, zchopichu sě na rychlost i přijidechu s světlem k synu. A uzřevše jej zařezána a nuož krvavý, an leží položen u ženy, velikú žalost toho mějiechu se vší čeledí, že by toho nemohl nižádný vypraviti. Potom ten hřiešný vražedlník přijide, a jakožto tiem sě očišťuje a pláče, i chtieše ji, nevinnú nebožičku, zahubiti a řka bratru svému: »Přivedl si sěm nešlechetnú, v jiné vlasti odsúzenú. Kaž ji aspoň již upáliti, zaslúžilať jest toho na tvém synu.« Tehdy ten pán šlechetný i jeho paní, nedadúce jie zahubiti, kázachu plavcóm tu najblíž na moři, aby ji vzeli do jiné vlasti. A ona nebožička přijde s panoši na břeh plačíc a vlasy své rujíc. A když sě plaviechu po vysokém moři, uzřevše jejie tvář překrásnú, i počechu mluviti, aby jim povolila. A ona když jim nechtieše povoliti, milující čistotu, tehdy oni vecechu: »Zvol sobě jedno ze dvého, neb buď po naší vuoli, neb v moři buď utopena.« A ona odpovědě, že chce radějši býti utopena, nežli by jich zlú vuolí naplněna. Kteřížto proměnivše svú první řeč, i vsadichu ji na jeden ostrov, jenž bieše před nimi, a to božím zpuosobem.

Tu když celú noc nespala a před světem velikým smutkem a mdlobú, že již třetí den byla sě postila, i pospala malú chvíli. A v tom spání zjeví sě jí milá panna Maria v divné krásě a řkúci: »Jižs dosti trpěla protivenstvie chtiece svú čistotu v manželství zachovati po dnešní den. Budeš zbavena všeho pokušenie a zjevíť sě, co si křivoty trpěla. Protož vstanúci ráno, narýž kořenie pod svú hlavú. A kterýmž koli trudovatým dáš je píti, ve jméno božie budúť uzdraveni.« Procítivši žena a jsúci utěšena viděním, nábožně modlitby pějíc poče rýti kořenie. Pak v třetí hodinu bohem poslaní plavci pluchu k tomu ostrovu. A ona když na ně zavola, připluchu k ní. Jížto uzřevše poctivú ženu, slitovavše sě nad ní i připlavichu ji k břehu. A ona uzřevše jednoho malomocného neb trudovatého, vyšedši z korábu, zetřevši to kořenie i da jemu vypíti. A vypiv inhed byl zdráv. Tehdy sě o ní na vše strany pronese. I událo sě jí přijíti do toho města, v němžto ten hanebný vražedlník omalomocněl, jenž zabil byl syna bratra svého podlé této paní na loži. K tomu ji přivedu velikú mocí a prosbú, ale nepoznal jie ižádný. Tehdy bratr toho malomocného je sě jie prositi, by jemu pomohla a vzala za to, co by chtěla. A ona slíbí jemu pomoci, bude-li sě všech svých hřiechóv před ním vyznávati. Tehdy on mnoho pověděl, ale toho hřiešného skutku zatajil, kterýž byl nad ní učinil. Tehdy opět žena die, že jemu nenie nic platno, jestliže nepovie všech hřiechóv neb zatají-li který smrtedlný hřiech. I vece jemu bratr jeho, jehož byl syna zabil: »Otevři srdce své a vyznaj všecko, co si proti mně učinil a zavinil, a budeť bohem odpuštěno.« Tehdy on zaplakav, kterak bieše učinil, vše na sě vyznal. Uslyšev to ten bratr jeho, násilně sě velmi leče, želeje tak přešlechetné panie zatracenie viece nežli syna svého smrti. Tehdy oda odpovědě a řkúci: »Pane milý, jáť sem, ještoť neodplacuji zlého za zlé, ale dobré miesto zlého navracuji.« I navráti jemu okamženie zdravie. I počechu jie prositi, aby tu ostala a jeho, jenž bieše uzdravila, pojala. A ona odpověděvši i jide odtavad i přijide do Říma, malomocné uzdravujíc. A tu jie ižádný nepoznal. Tu také mnoho malomocných uzdravila.

V tu dobu božím přepuštěním bratr ciesařův omalomocněl. K němu byla také přivedena. A také jie ižádný nepoznal. Takéž tomu kázala na sě ten hřiech vyznati, jenžto byl nad ní učinil, před ciesařem a před najvyššími vladaři. To uslyšev ciesař, pláče i poče sě bíti pěstí v prsi své a úpěti na své hřiechy. Také plakáchu i ti všickni, jenž při tom stáchu, želejíce ctné a šlechetné ciesařové. Tehda ona pro jich pláč to nemohúci déle trpěti, uzdravivši prvé mládence i povědě jim, že jest ona. Toho jest nesnadno vypraviti, kterakú radost sú Římené měli. I chtieše ji ciesař zasě za ciesařovú pojieti jako bohem vzkřiešenú z mrtvých i všickni Římené jako i dřieve. Ale ona majíc jiný úmysl, veci ku papeži: »U mé žalosti slíbila sem hospodinu viece s nižádným mužem nebýti, ale v klášteře chci býti v čistotě až do mého skončenie. Protož, muži boží a otče svatý, neoblečeš-li mě v to rúcho posvátné, budeš za mne v súdný den odpoviedati.«

Tehdy papež jie požehna a obleče ji v rúcho závičie. A tu jest svój svatý život dokonala a potom sě milému pánu bohu dostala.