Olomouc, královské hlavní město Moravy/I. Část místopisná

Olomouc, královské hlavní město Moravy Josef Kramář
Proslov	I. Část místopisná	II. Část statistická

Údaje o textu
Titulek:	I. Část místopisná
Autor:	Josef Kramář
Zdroj:	Kramář, Josef. Olomouc, královské hlavní město Moravy. Olomouc: Nákladem národní knihtiskárny Kramáře a Procházky, 1881. S. 5—71. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Index stran

I.

Část místopisná.

Olomúc, Olomouc, Holomouc (Olmütz), bývalé první královské hlavní město Moravy, leží při 49,6° severní šířky a 34,9° zeměpisné délky na ostrově řeky Moravy, jež město co pohraničnou pevnosť kolkolem obtéká, z části na příkré skále, vystupující z půvabné a úrodné roviny, kterou věnčí hory Jesenické na straně severní i východní, kdežto v pohoří Oderské a až ku Sv. Kopečku blíže Olomouce sestupují, a která na straně jižní s požehnanou souvisí Hanou, tuto počínající, na straně západní až ku pohoří Českomoravskému vlnovitě se zdvíhá.

Roku 1755. stala se Olomouc pevností a tím odříznuta jest od bývalých ji kolkolem obklopovavších předměstí kolikerými hradbami, náspy a příkopy. Od té doby vedly do města 4 velké brány: severovýchodně Hradní, na straně polední Kateřinská, jihozápadně Terezská, která mezi hradbami směrem k městu ve dvě brány, bránu Dolní a bránu Prostřední (Niederthor und Mitterthor) se rozvětvuje a na straně severní Františkova, která za dob minulych Rohelskou (Reindlthor) slula, a vlastně pokračováním jest staré Rohelské brány. Mimo to vedou do města tři malé branky tak zvané výpady: Litovelský výpad mezi Terezskou a Františkovou, Hradišťský výpad mezi Františkovou a Hradní, a fortna Michalská mezi Hradní a Kateřinskou branou.

Jelikož takto město vtěsnáno jest v úzké meze mezi zdě pevnostní, aniž by se šířiti mohlo, což příčí se potřebám doby nynější, jednáno již před několika lety s fortifikací, aby se brány zbořiti a přístup do města uvolniti směl, načež se skutečně brána Hradní r. 1876. a brána Kateřinská r. 1878. úplně odstranily, příjezd do města znamenitě rozšířil; i jest se nadíti, že i ostatní brány tentýž osud potká.

Před bývalou branou Hradební vykázána jsou místa stavební, dva domy se již postavily a ulice čili třída Laudonova založena.

Olomouc skládá se ze dvou částí, z nichž první zaujímala bývalé dva hrady, na návrší Julianském a na Domě s Před- čili Podhradím — bývalou starou Olomouc, a město nové, knížetem Vratislavem, nápotomním králem Českým kolem r. 1060. založené. První čásť, čili stará Olomouc, nazvána později Předhradím a sahá nyní, na Domě počínajíc, až za chrám P. Marie Sněžné, kdež ji až do r. 1785. v pravo věžní brána, tak zvaná Nová brána, od města nového dělila. Nová brána roku jmenovaného zmizela a město nové sluje zhola městem, kteréž nyní ulici Božího Těla, jež za dob dávných nepochybně k velikému vedla hradu, a Eliščinou třídou počínaje, veškerou západní čásť Olomouce zaujímá.

Podotknuté dva hrady stávaly na příkrých skalách, z nichž západní Velký Hrad na návrší Julianském (nyní náměstí na Hradě čili Michalské a Maximilianské) nepochybně, alespoň v dobách pozdějších hlavním markrabským býval sídlem; poněvadž druhý na východním výběžku skály stojící a pouze Hradem (castellum) nazvaný, již v dvanáctém století z části kapitole biskupské odevzdán jest, když kníže Svatopluk, bratr jeho Ota II. a syn jeho Václav blíže knížecího obydlí větší chrám ku poctě svého předka sv. Václava byli postavili a stolice biskupská dne 30. června 1131. od kostela sv. Petra na Předhradí k témuž chrámu se přenesla.

K návrší Julianskému vedla prý z Předhradí v středověku ulice Židovská^[1], nynější ulice Božího Těla, neboť toho času v Olomouci mnoho Židů bydlelo, až r. 1454. vlivem pověstného kazatele Jana Kapistrána netoliko z Olomouce ale i z Unčova vypovězeni jsou. Od té doby až do r. 1848. nesměli Židé v Olomouci ani přenocovati.

Až do r. 1850. náleželo k městu čtvero předměstí čtvrt hodiny od města vzdálených: Nová ulice (Neugasse), Plačtivá ulice (Greinergasse^[2]), Novosady (Neustift) a Nový svět čili Dědinka (Salzergut), kterážto nyní samostatnými jsou obcemi.

Prvé než Olomouc učiněna jest pevností, tedy před r. 1745.—1755., rozkládala se kolem města mimo předměstí jmenovaných ještě: Ostrovy za Hradskou branou mezi dvěma rameny Moravy; Předmostí, na též straně na levém břehu Moravy; Závodí, tamtéž dále k Pavlovičkám; Bleich, na Bystřici, kdež osada ta, ale něco dále, posud stává; Koželužská ulice (Lederergasse) pod brankou Židovskou (nyní Michalskou) až k Svatojakubskému mlýnu; předměstí Svatoblažejské, za branou Svatoblažejskou až k Povli; předměstí Prostějovské, za Zelenou čili Prostřední branou; předměstí Litovelské, za branou Litovelskou, a Lasce, ostrov za branou Rohelskou, nyní ves čtvrt hodiny severně od města. V těchto předměstích byly pěkné zahrady a dvorce^[3]). Uváživše to, diviti se nebudeme, že měla Olomouc před třicetiletou válkou 30.000 až 39.000 obyvatelů.

Zevní úhlednosť města Olomouce, kterou v dobách minulých četné a rozmanité věže ještě zvýšovaly, uznává každý, kdož sem vkročil. K nemalé okrase města slouží ale prostranná, dlážděná a čistě držená náměstí. Jsouť to následující: a) Na Domě a na Předhradí:

1. Náměstí na Domě (Domplatz), na němž umístěn hlavní chrám sv. Václava, dům děkanský, fara a více jiných budov, u prostřed socha sv. Jana Nepomuckého a v rohu jihozápadním starobylá, r. 1860. obnovená, kaplička P. Marie.

2. Biskupské náměstí (Bischofsplatz), jehož stranu východní arcibiskupská residence, stranu severní konsistorialní kanceláře, stranu polední c. k. zbrojnice zaujímá.

3. Náměstí Františka Josefa, prvé placem Předhradským aneb náměstím Matky Boží zvané, zaujímá více budov západní části Předhradí a hraničí na straně západní s městem. Až do r. 1839. stával uprostřed gotický chrám Matky Boží, zvaný Žlutý, poněvadž zevnějšek žlutou barvou natřen byl.

b) V městě:

4. Horní náměstí (Oberring), veliký nepravidelný čtverohran, na němž kolem 31. domů a uprostřed velkolepá radnice stojí. Toto náměstí zdobí na straně západní 36 metrů vysoká, uměle zhotovená, všecky měšťanské domy vysoko přesahující a množstvím krásných soch ozdobená socha nejsvětější Trojice, kterou obec na památku šťastně přestálého ukrutného moru r. 1624. mezi léty 1717.—1749. z kamene, nákladem 100.000 zl. přesahujícím umělci domácími Ondřejem Zonnerem a Františkem Scherzaufem postaviti dala. V dolejší části této ohromné, sloupy kamennými a řetězy kolkolem ohražené na malém pahorečku stojící sochy, umístěna jest kaple, v kteréž každoročně v den nejsvětější Trojice slavná mše se slouží.

V rovnoběžné čáře od této sochy ku straně polední téhož náměstí, vyzděna jest studně, tak zvaná křížová, k níž se po 8 stupních sestupuje, kdež z prostředního sloupu dvěma rourami výborná pramenitá voda k pití vytéká, která sem se vede podzemními rourami ze hřbetu malého návrší vedle silnice Prostějovské ze studně křížové, o níž se ještě zmíníme. Studně ta ohrazená jest železným zábradlím v podobě kříže, jehož čtyry stejná ramena čtyři vchody do studně tvoří.

Kromě toho zdobí toto náměstí dvě pěkné kašny na počátku osmnáctého století vystavené, z nichž na jedné, na straně východní umístěné, jest socha Julia Cæsara na koni, na druhé při straně severní stojící jest socha Herkulova.

5. Dolní náměstí (Niederring) souvisí s předešlým úzkým chobotem, na jehož východní straně veškeré domy mívaly podloubí, z nichž dosud jen několik ještě se zachovalo. To bývaly od starodávna samé kupecké domy, jimž se pod bohatými krámy (Reichskramen) říkávalo, na rozeznání krámů, které kolem radnice stávaly a jimž se chudé krámce říkalo.

Toto náměstí jest velmi dlouhé, na jižním konci rozšířené, ohromnému useknutému kuželu se podobající, jehož široký základ polední strana představuje;^[4] čítá 53 domů a ozdobeno jest uprostřed 23 metrů vysokou, uměle zhotovenou sochou P. Marie, která oko příchozího ihned poutá. Socha stojí na vysokém pěkně krouceném sloupu, jehož rozšířený podstavec nahoře čtyry sochy, představující sv. Barboru, sv. Pavlínu, sv. Rozalii a sv. Kateřinu, níže opět čtyry sochy: sv. Karla Boromejského, sv. Šebestiana, sv. Rocha a sv. Františka Xav. nese, a kolkolem kamenným zábradlím ohražen jest. Krásné to dílo zhotovil r. 1716. olomucký sochař Václav Ränder nákladem Leopolda svobodného pána Sakha na poděkování přestálého moru r. 1715.^[5] I toto dlouhé náměstí opatřeno jest dvěma pěknými kamennými kašnami, z nichž vrchní sochou Neptuna opatřená, kašnou Neptunovou sluje a na tom místě stojí, kdež stávala až do minulého století kaple sv. Markety. Kromě těchto již jmenovaných čtyr kašen má Olomouc ještě čtyry na rozličných místech postavené kamenné kašny, jež město měkou zaopatřují vodou.

6. Michalské náměstí, na návrší Julianském úředně Na hradě (Juliusberg) na základě starých spisů zvané; z čehož domněnka povstala, že tuto Julius Cæsar, dle jiných pozdější římský císař Julius Maximinus prodlel, poněvač zde římské mince zdob císařských vykopali. Toto náměstí ozdobeno jest sochou sv. Floriana.

V dobách minulých stával zde obecní dům, na němž bývalo od časů krále Přemysla Otakara II. dědičné fojtství a rychtářství, jejž r. 1498. tehdejší vlastník Šebestian Salzer radě městské postoupil, která jej potom za zbrojnici obecní použila. Po dobytí města Švédy učiněna z něho zbrojnice švédská a od r. 1683—1771. zbrojnice císařská, nyní kolna vojenská pro všeliké náčiní. Jest to týž dům, jenž nese č. p. 5., a tvoří nároží pravé do ulice Maximilianské, když se z téhož prostranství do ulice vchází. S tímto malým náměstím souvisí:

7. Maximilianovo náměstí (Max-Josef-Platz), jež zaujímá jedenáct domů, mezi nímiž velkolepý seminář a měšťanskou divčí školu; a nazváno takto r. 1841. ke cti kardinala arcibiskupa Maximiliana, svobodného pána Sommeraua Beeckha, jenž ten nádherný seminář vystavěl.

8. Blažejské náměstí (Blasiusplatz) níže pod Dolním náměstím, k němuž se z ulice kateřinské v levo zabočuje. Nepravidelné náměstí, z kteréhož nyní kromě západního vchodu žádný východ nevede. Na tomto náměstí, které se v posledních dobách pěkně upravilo, povstalo také několik úhledných domů — starý ráz ale úplné setřen. Nejvíce litovati jest bezohledného odstranění prastarého kostela sv. Blažeje, od něhož náměstí to jméno své odvozuje, jež provedlo se r. 1840. za tím pouhým účelem, aby se místa získalo!

9. Uhelný plácek (Romhof. r. 1546. Raumhoff) za jatkami mezi Dolní a Terezskou ulicí.

10. Mořické náměstí (Mauritzplatz) kolem kostela sv. Mořice, kdež býval až do času císaře Josefa II. hřbitov.

Za starodávna byla v městě dle Šembery ještě 2 prostranství: Židovský trh (r. 1441. Judenmarkt) nedaleko kostela sv. Kateřiny a Ptačí trh (r. 1437. Vogelmarkt).

Zde ještě zmíniti se dlužno o Františkových sadech (Franzensallee), prostranství stromovím hustě posázeným rozprostírajícím se pod klášterem Dominikánským a podél zadních částek domů na Bělidlech mezi nynějšími a starými městskými hradbami stojících, z kterých poslednějších ještě tu a tam částky a dvě věže pozůstaly. Utěšená to, byť i nepříliš rozsáhlá, ale vkusně upravená procházka, která v letní době hojného poskytuje stínu a obyvatelům městským po ruce jest; protož také hojně navštívena bývá především mladými matkami a chůvami s malými dětmi, jež zde na čistém vzduchu proskakují.

Ulice.

Ulice Olomucké mají následující jména a položení, když se z nádraží bývalou Hradní branou, která, jak podotknuto, v dorozumění s c. k. fortifikací r. 1876. se zbořila a kdež nyní Laudonova třída povstává, do města ubíráme:

A) Na Předhradí:

1. Třída Františka Josefa, hlavní, bývalá Coudní ulice, počíná u Strážnice na začátku města a vede až po okresní dům a telegrafní úřad, kdež do Františkova náměstí, prvé náměstím na Předhradí čili Matky Boží zvaného ústí. Tato ulice jmenovala se prvé Coudní (Landrichtergasse) od bývalé Coudy (Landrichteramt), jež tam někdy stávala.

Z ulice této vybočuje

a) v pravo:

2. Ulice domská (Domgasse), která vede vzhůru na domské prostranství, bývalý Hrad, kdež metropolitanský chrám, kaple sv. Anny a kapitolní děkanství stojí.
3. Weitersheimbská ulice, prvé ulice scholastická, v níž bývala stará biskupská škola a scholasterie.
4. Pekární ulice (Backhausgasse) mezi dvěma kasárnami dolu k vojenské pekárně vedoucí.
5. Knihovnická ulice (Bibliotheksgasse) mezi velkou špitálskou kasárnou a studijní knihovnou dolu do koželužské ulice vedoucí.

b) v levo:

6. Kanovnická ulice (Residenzgasse) vede vzhůru vedle vikářského domu, domů kanovnických k residenci arcibiskupské a biskupskému náměstí, dále vedle vojenské zbrojnice s jedné a kanovnických domů s druhé strany ku kapitolní kanceláři, kdež zabočí k c. k. nemocnici a dalším kanovnickým domům až na náměstí Františkovo k Jesuitské kasárně.
7. Zbrojnická ulice (Zeughausgasse) vede v pravo ku příční
8. Marianské ulici (Frauengasse), v levo vedle konsistorialní kanceláře k biskupskému náměstí a dále vedle c. k. zbrojnice do ulice kanovnické.
9. Koželužská ulice (Ledergasse), souběžná s třídou Františka Josefa pod jmenovanými prvé kasárnami, ústí až do bělidel v městě.

B) V městě:

10. Bělidla (Pilten) prvé v dolní, střední a hoření dělena, běží od ulice koželužské vedle městské vodárny, c. k. celnice, dále vedle České národní tiskárny, ženijního ředitelství, České národní školy, kostela Dominikánského, učitelského ústavu, starého měšťanského pivovaru, Židovské synagogy k vojenskému stavebnímu dvoru u hradeb městských. V těch místech, kde se ulice koželužská s bělidly sbíhá, stojí na levé straně stará Rohelská brána, kterou vkročíme v pravo
11. do ulice vodární (Kunstgasse), která do ulice pekařské, v levo
12. do ulice kačení (Entengasse), která do Eliščiny třídy vede.

Hned za vodárnou vybočuje z bělidel cesta v pravo mostem přes Moravici (rameno Moravy) vedoucím k Františkovým sadům a Františkové bráně z města ven. Kráčíme-li bělidly dále, přijdeme za celním úřadem v levo do

13. ulice zámečnické (Schlossergasse), ulice úzounké pro pěší lid pouze určené, která vede k Mořickému náměstí. Když ale bělidly dále kráčejíce až ku kostelu Dominikánskému dospějeme, přijdeme k ulici příční,
14. ulici Bernardinské (Bernardinergasse), která v levo až k ulici České, v pravo do učitelské průpravny, do kláštera Dominikánského a níže do sadů Františkových vede. Bělidla končí jak podotknuto za stavebním dvorem u hradeb městských, kdež se v levo zahýbají a
15. v ulici stavební (Bauhofgasse) ústí, která k výběžku české ulice a výpadu Litovelskému vede.

Když však z Předhradí náměstím Františkovým do města kráčíme, přijdeme nejprvé do

16. třídy Eliščiny, která u chrámu Panny Marie Sněžné a věznice počíná, prvé ulicí nožířskou (Messergasse) slula a hned na začátku v levo
17. v ulici Božího Těla (Frohnleichnahmsgasse) vybočuje, dále ve tři ulice se rozvětvuje, totiž
18. v ulici ztracenou (Verlorene Gasse), která do horního náměstí ústí,
19. v ulici ostružnickou (Sporergasse), která též do horního náměstí ústí a
20. v ulici pekařskou (Bäckergasse), v níž umístěn jest úřad poštovní a cimentovna, která do náměstí Mořického vbíhá.

Mořickým náměstím, v jehož středu starobylý farní chrám sv. Mořice, v čele chlapecká škola, na pravé straně velkolepá německá realka stojí, přijdeme do

21. ulice České (Böhmengasse), z které hned na začátku v levo
22. ulice Ferdinandská (Ferdinand d’Este Strasse), v pravo podotknutá již Bernardinská ulice vybíhá.

Ulice Česká vede přímo k výpadu Litovelskému, o němž jsme se též již zmínili. Ulice Ferdinandská vede přímo na Horní náměstí.

Z Horního náměstí, které nepravidelný čtverec tvoří a v jehož středu veliká radnice stojí, vybíhají následující ulice:

Na straně východní jmenována již ztracená a ostružnícká ulice, na straně severní:

23. krátká Mořická ulice, jež vede na náměstí Mořické (Mauritiusplatz); dále Ferdinandská již jmenovaná ulice. Na straně západní v rohu severozápadním:
24. ulice Litovelská, která k výpadu Litovelskému vede. Uprostřed této ulice vybíhá v levo skrz podklenutý dům:
25. ulice barvířská (Färbergase), která až k hradbám vede.

Na straně západní dále:

26. ulice Švédská (Schwedengasse), úzká ulička, až ku hradbám; dále
27. ulice divadelní (Theatergasse), úzká ulička, až ku hradbám.

Na rohu jihozápadním:

28. ulice Terezská (Theresiengasse), až ku bráně Terezské.

Na straně polední:

uprostřed Dolní náměstí; výše skrze podklenutý dům:

29. ulice školní (Schulgasse), která vede na Maximilianovo náměstí.

V rohu jihovýchodním:

30. ulice Michalská, která vede na náměstí Michalské. Z této vybíhá v levo:
31. ulice Sarkandrova (Sarkandergasse), která vede až ku kapli blahoslaveného Jana Sarkandra a tam do ulice Božího Těla ústí.

Ulice Božího Těla, kterou jsme již jmenovali, běží podél konviktské kasárny až k výpadu Michalskému a uhne tam k náměstí Michalskému. Z ulice této vybíhá v pravo vedle bývalé universitní budovy:

32. Maximilianská ulice (Max-Josefgasse), která přímo na Michalské náměstí vede.

Michalské náměstí, jež také „na hradě“ (Juliusberg) sluje, pojí se s Maximilianovým náměstím a zaujímá s ním návrší Julianské — bývalý velký hrad. Z těchto náměstí vybíhají kromě jmenovaných již ulic na straně zapadní:

33. ulice panská (Herrengasse), tak zvaná, poněvač ní pánové jezdívali ku sněmům zemským k sv. Michalu, kdež stával stavovský dům, zbudovaný ze zbytku starého velkého hradu. Ulice ta ústí do dolního náměstí.

Na straně jižní:

34. purkrabská ulice (Burggrafengasse), jelikož tam zemský purkrabí bydlíval. Tato ulice vede až k hradbám; z ní vybíhá v pravo:
35. ulice kozí (Ziegengasse), ulička úzka, dlouhá, jež vede až na dolní náměstí; dále:
36. ulice kapucínská (Kapuzinergasse), jež vede ku klášteru kapucínskému na dolním náměstí; dále v pravo i v levo:
37. ulice hrnčířská (Töpfergasse), jež vede ku klášterní zdi kláštera kapucínského a vedle této na dolní náměstí zahýbá.

Východní čásť ulice této až ku konci a ulice purkrabská, zaujímá bývalé Záhrobí, jež Němci chybně nazývali Zarten.

Z dolního náměstí, které podlouhlý zkosilý čtverhran tvoří, vybíhají kromě již podotknutých na straně východní, na rohu strany polední:

38. ulice kateřinská (Katharinengasse), která vede ku klášteru Voršilek a dále až k bývalé bráně kateřinské. Z této vybíhá v levo:
39. ulice Blažejská (Blasiusgasse), která vede na Blažejské náměstí, z něhož jiného východu není; v pravo:
40. ulice klášterská (Klostergasse), která vede až ku hradbám; z této vybíhá v pravo:
41. kramářská ulice (Kramergasse), která vede do ulice dolní k měšťanskému pivovaru. Tato ulice jmenovala se prvé Bachratá ulice (Wampengasse).

Na straně západní vybíhá z dolního náměstí:

42. ulice dolní (Niedergasse), k dolní bráně, která v pravo podél mlýna Terezskou branou z města vede. Z ulice dolní vybíhá naproti ulici kramářské v pravo vedle měšťanského pivovaru:
43. ulice uhelná (Romhofgasse), která uhelným pláckem do ulice Terezské vede.

Podél pevnostních zdí od výpadu Litovelského, v nichž umístěny jsou vojenské konírny, běží:

44. ulice vodní (Wassergasse) až k Terezské bráně; z této vybíhají, když od výpadu Litovelského kráčíme vlevo: ulice barvířská, jež do ulice Litovelské ústí, o níž jsme se již pod čís. 25. zmínili, ulice švédská a ulice divadelní, které obě na horním náměstí ústí, o nichž se též zmínka již stala pod čís. 26. a 27.

Konečně běží podél pevnostních zdí blíže voršilského kláštera:

45. ulice mlýnská (Mühlgasse), do které se pod Dolním náměstím ulicí klášterskou vchází.

Veškeré tyto ulice jsou před dobou krátkou (r. 1876.) jazykem českým a německým na velkých deskách na všech rozích zřetelně znamenány; zároveň provedeno nové číslování veškerých domů v městě. Každá ulice má svá čísla od jedničky počínaje, a číslování řaděno tak, že jedna strana ulice samá čísla sudá, druhá strana ulice samá čísla lichá na vkusných litých deskách, zároveň také s názvem ulice českým a německým značí.

---

Po vyzdvižení některých kostelů a klášterů císařem Josefem II. na sklonku minulého století, pozůstaly ještě následující kostely a kláštery v Olomouci:

1. Katedrální chrám sv. Václava na Domě; jejž vystavěli ku přání velkého knížete Českého Svatopluka Ota Černý a syn Svatoplukův Václav, knížata Olomucká na poctu svého svatého předka, jelikož dosavadní katedrální chrám sv. Petra na předhradí malým se býti viděl (1112—1130). Když pak 1. března 1130. i kníže Václav zemřel, přenešena biskupská stolice k jeho na smrtelně posteli projevené žádosti dne 30. června 1131. skrze biskupa Jindřicha Zdika, jenž stavbu dokončil, od starého kostelíka sv. Petra k tomuto novému chrámu sv. Václava na hradě u přítomnosti velkého knížete Soběslava, jeho manželky i všech zemských pánů s velikou slávou.

Chrám ten stojí na skalném hradbami starožitnými obehnaném výběžku východní strany města a zachoval z původní stavby toliko průčelí, totiž zděnou část bývalých třech věží a točité v nich schody, poněvač vícekrát vyhořel a přestaven. Nejprve vyhořel r. 1204., po druhé r. 1265., po třetí r. 1365., kdežto vzal škodu takovou, že za biskupa Jana Středovského mezi r. 1365.—1380. znova vystavena byla loď ve slohu gotickém, ve kterém ji spatřujeme podnes. Roku 1594. dal biskup Stanislav Pavlovský stavitelem Bernartem Machem z Moravské Ostravy novou věž postaviti a potom hlavní portal v nynější spůsob předělati.^[6]

Takto upravený chrám měl zevnějšek velmi úhledný, jak z obrazce Paprockého, podaného v Šemberovém vypsání pamětí Olomuckých vysvítá. Avšak nástupce Pavlovského kardinál Dietrichstein, jemuž se souměrné presbyterium při slavných službách Božích příliš těsné býti zdálo, kázal je mezi r. 1616.—1619. rozbořiti a nynější nepřiměřené ve slohu italském s ostatní částí kostela docela nesouhlasícím postaviti, čímž soulad bývalého krásného chrámu navždy porušil. Poslez změnila se ještě zevní podoba chrámu r. 1803., když hrom do prostřední věže udeřiv všechny tři věže spálil, načež r. 1827. v nynější nehezké podobě opraveny jsou. Nynější chrám má tedy průčelí románské, lodě gotické a presbyterium renesanční, nepoměrně veliké. Hlavní loď, jejíž krásné špičaté klenutí na osmi kamenných sloupech ve dvou řadách spočívá, a tím kromě prostřední dvě postranní lodě tvoří, měří 42 metrů délky, 14¹/₂ metrů šířky a 14 metrů výšky. K této lodi přistaveno presbyterium 31 metrů hluboké, 15 metrů široké a 22¹/₂ metrů vysoké, k němuž se po šesti stupních vychází! Tento křiklavý nesouměr zakrývají poněkud dva ohromné postranní pilíře, z nichž každý pro hudební chor upraven a varhanami opatřen jest. Tím nabyl chrám tu neobyčejnou zvláštnost, že má tři hudební chory a troje varhany. Velké varhany na hlavním choru stavěl r. 1595. varhanář Matyaš Ritter nákladem biskupa Stanislava Pavlovského. Ty dvoje menší varhany na pobočních chorech kázal biskup Karel hrabě z Lichtensteina okolo r. 1690. postaviti.

Posvátné šero lodě chrámové odráží se nepříjemně od velikého obíleného devíti velikými a desíti menšími okny osvětleného vší ozdoby prázdného presbyteria, v němž umístěn jednoduchý oltář, na levé straně trůn pro arcibiskupa a po stranách 2 řady uměle vyřezávaných sedadel pro kanovníky a vikaře, k nimž po každé straně skupení obyčejných stolic pro alumny přilehá. Za těmito brankou uzavřenými sedadly umístěno ještě po každé straně několik řad vyvýšenýcb stolic pro obecenstvo. Široký prostředek slouží ku průvodům.

Oltářů jest v chrámě devět: jeden v presbyteři, šest v chrámové lodi a dva v pobočních kaplích. Oltář sv. Václava v chrámové lodi v levo blíže sakristie ozdoben jest obrazem znamenitého českého malíře Jana Kupeckého; i ostatní oltáře v lodi mají obrazy od znamenitých umělců. Na jižní straně přistaveny jsou ku kostelu dvě kaple; obě pěkně malované na omítce. Blíže k presbyteři stojí kaple sv. Stanislava vystavena r. 1580. od biskupa Stanislava Pavlovského, kterýž také v ní jest pochován. Ohražena jest ozdobnou bronzovou mříží a má na vrchu následující nápis: „Divo Stanislao Episcopo et Martyri sacrum.“ Kaple panny Marie níže postavená jest mnohem starší a ukrývá na oltáři ostatky sv. Pavliny, patronky města Olomouce roku 1690. tam uložené.

Mezi oběma kaplemi zazděn památník zakladatelů tohoto chrámu knížat Oty Černého a synovce jeho syna Svatoplukova Václava vytesaný v červeném mramoru. Památník ten náleží ke kryptě nedaleko odtud u prostřed kostela blíže presbyteria zřízené, kdež oba zakladatelové pochováni jsou. Na této kryptě leží kámen s nápisem, jejž položiti dal kardinál Dietrichstein r. 1603.

V levo od kaple sv. Stanislava jest památník kovový díla vypuklého, jenž představuje biskupa stojícího v úplném ornátu a věnován jest biskupovi Markovi, jenž zemřel dne 10. února 1565. a na témž místě ve sklípku pochován jest, jak nápis na pomníku vysvětluje. Na proti těmto pomníkům na protější stěně vezděna jsou dvě poprsí bez nápisu a šeredně poškozená. U hlavního vchodu jsou dvě černé památné desky s vypuklou prací; ta v pravo věnována arciknězi Josefovi Val. Lucensimu Etruskovi, zemřelému dne 3. června 1612.; ta v levo vojínovi Clerci-mu, šlechtici flanderskému, jenž pomahal císařským při bitvě bělohorské a zemřel 24. července roku 1621., věnována od kardinála Dietrichsteina.

Vedle pilířů dělících chrámovou loď od presbyterium jest na každé straně vchod železnými dvírkami zavřený, jenž vede oběma stranami po schodech lomených dolu do krypty pod presbyteriem na osmi pilířích zároveň s presbyteriem vystavené; tato krypta má pěkný oltář a bývá v pašijových dnech ozdobným Božím hrobem. Naproti oltáři jest náhrobek kardinála arciknížete Rudolfa, bývalého kardinála arcibiskupa Olomuckého, jenž zemřel r. 1831. Pod přední částkou této krypty jsou ještě dvě menší krypty: jedna arcibiskupská, druhá kanovnická; obě vystaveny jsou z původní staré kostelní krypty r. 1661. z odkazu kardinála Dietrichsteina.

Na věži chrámové jsou čtyry nové zvony, jelikož staré požárem r. 1803. věže uchvátivším se rozlily; kardinál arcikníže Rudolf je r. 1827. poříditi kázal. Tyto zvony tvoří plný akkord F. Největší z nich sv. Václav váží 140 centů a jest největším zvonem na Moravě, druhý sv. Josef má 75, třetí sv. Petr 32 a čtvrtý 17 centů. Poledne zvoní se zde ode dávna o 11. hodinách — proč, o tom koluje pověsť nepravdivá. Nad zvony těmi umístěny jsou veliké hodiny, opatřené kyvadlem 3 metry dlouhým a 60 liber těžkým, s dvěma stroji; z nichž jeden v kostele, kdež na levé straně pod klenutím postranní lodě ciferník visí, hodiny i čtvrtě bije.

Na levé půlnoční straně jsou dvě sakristie, jedna pro kanovníky, druhá pro nižší kněžstvo. Ona vystavena jest od kardinála Dietrichsteina, který jak vůbec ze všeho jeho jednání vysvítá, hrdým byl aristokratem; tato mnohem starší snad z 13. století pocházející má pěkné gotické klenutí.

Ze sakristie kanovnické jde se po schodech vzhůru do archivu kapitolního, jenž uložen jest v místě prostranném pod silným gotickým klenutím a počítá výše 1800 listin, z nichž nejstarší z r. 1131. o přenešení stolice biskupské od sv. Petra k sv. Václavu jedná. Tu též nachází se biskupem Jindřichem Zdikem (r. 1126.—1150.) založená kapitolní knihovna, která více než 600 rukopisů obsahuje, z nichž některé z jedenáctého a dvanáctého století pocházejí. Mezi těmito jest kapitolní menolog (kniha úmrtní), založený děkanem Bartolomějem r. 1263, v němž zaznamenána jest písmem souvěkým úkladná vražda, spáchána roku 1306. v děkanském domě na posledním Přemyslovci Václavu III. Toto proti ohni bezpečné místo jest památné i tím, že zde bývaly za starodávna Olomucké zemské desky uloženy, odkudž, když se sešel soud na sv. Tři Krále a na sv. Jana Křtitele, s velikou slavností se přenášely do soudnice k sv. Michalu. Vedle archivu jest nové velké oratorium, postavené r. 1832. od arcibiskupa Ferdinanda hraběte Chotka. V těch místnostech ukládají se také drahocenné paramenty, které ku katedrálnímu chrámu náležejí; jest jich znamenité množství, jelikož jich obdobnými dary ještě přibývá, přece však mnohem méně, než bývalo dle starých inventářů na počátku patnáctého století. Jsou tu drahé ornáty, monstrance, kalichy, konvičky, kříže, infule, berly a jiné věci ze zlata, stříbra a drahokamy vykládané, částečně z dávného středověku pocházející, mezi nimiž jedna vzácná démanty bohatě ozdobená monstrance, která se výše než na 120.000 zl. cení. Tyto skvostné věci ukazují se na požádání cizincům; o svátcích svatodušních, když se biřmuje, jsou po celý týden proti skrovnému vstupnému k účelům dobročinným obecenstvu přístupny.

Vedle kostelního vchodu v levo jest malý vchod, jenž vede do starožitné čtverhranné křížové chodby, pocházející prý z třináctého století, s pěkným gotickým klenutím a kamennými gotickými okny. Tato chodba, v níž se několik velkých prastarých obrazů nalezá, jest velmi zanedbána. U prostřed dvora, jejž tato chodba objímá, jest hluboká ve skále tesaná studně, která výbornou dává vodu.

Vedle této křížové chodby stojí při samých hradbách gotická kaple sv. Jana Křtitele vystavena r. 1261. z pozůstalosti pana Martínka z Příkaz a od děkana Bartoloměje, vysvěcena biskupem Brunou dne 9. července 1262. V této kapli uzříš dva náhrobky ve zdi: jeden svědčící Arnoštovi Kuželovi ze Žeravic z r. 1524.; druhý kanovníkovi Václavovi z Moštěnic, jenž zemřel r. 1520.

Dále v levo přiléhá k uvedené chodbě křížové malý starožitný kostelík sv. Anny, ku kterémuž renesanční vchod s nápisem: Sanctæ Annæ parenti genitricis Dei sacrum, vede. V tomto kostelíku, v němž se odbývá volba arcibiskupů, jest jeden oltář a zachovalá krypta. Jeden z kanovníků odvozuje od něho titul infulovaného rektora. Původ téhož kostelíka sahá do 13. století, kdež kostelíkem sv. Maří Magdaleny sloul.

Při chrámu sv. Václava jest také farní úřad pro celé Předhradí, jejž zvláště k tomu zřízený farní správce spravuje.

2. V oboru téhož farního okrsku stojí ješté na Předhradí: Kostel P. Marie Sněžné, mezi velkou Jesuitskou a školní kasárnou, jenž k nejkrásnějším kostelům Olomuckým náleží. Jesuité dali jej v letech 1712.—1719. stavitelem Lukášem Glökelem pod řízením Jana Piskera, toho času nejschopnějšího architekta na Moravě, nákladem 80.000 zl. přesahujícím postaviti. Kamennými, kamenným zábradlím opatřenými stupněmi vychází se na vyvýšenou dlážděnou zábradlím opatřenou podlážku, k vysokému množstvím soch ozdobenému portálu ve slohu renesančním, v ladném souhlasu s celým průčelím, jež dvě úhledné věže v novější renesanci zbudované s dvěma lucernami zdobí. Ve věžích visí 4 harmonické zvony 30, 27, 15 a 7¹/₂ centů staré váhy mající, jež Olomucký zvonař František Obergoss r. 1728. za 6965 zl. 24 kr. ulil, a výše věžové hodiny sem přenešené ze zbořené nové brány r. 1785. Vnitřek kostela, jehož loď 34 a presbyterium 18¹/₂ metru délky má, zdobí dle spůsobu tehdejšího věku stukaturní okrasy a klenutí malba al fresco Karlem Josefem Harringerem r. 1717. krásně provedená, jež představuje v lodi obcování svatých, v presbyteři dějiny Marie Sněžné. Uprostřed hlavního oltáře nad tabernaklem stojí socha Matky Boží ze starého ještě kostela, kdež na sloupu, od r. 1602. ale na oltáři jakéhos bratrstva stávala. Krásný obraz Marie Sněžné nad hlavním oltářem maloval r. 1721. vídenský umělec Jan Jiří Šmit. Po obou stranách kostela jsou galerie a pod nimi na každé straně čtvero kaplí krom dvou v presbyterium. Na levé straně v presbyterium kaple sv. Ignáce, v níž viděti pomník biskupa Viléma Prusinovského zemřelého roku 1572., zakladatele zdejší koleje Jesuitské, na pravé straně v presbyterium kaple sv. Františka, v níž jest pomník děkana kapitol. hraběte Brenera, jenž zemřel r. 1637. V lodi jsou na levé straně: kaple p. Marie, sv. Josefa, sv. Michala archanděla a sv. Anděla Strážce; na pravé straně: kaple sv. Pauliny, sv. Aloisia, sv. Karla Bor. a sv. Barbory. Oltářů celkem 13. V presbyterium jest také krypta, do níž se kladli zemřelí Jesuité, v lodi kostelní též jedna krypta, do níž se vznešené světské osoby pochovávaly; na příklad: r. 1607. zemřelý zemský hejtman Jáchym, svobodný pán Haugvič; roku 1616. Gabriel hrabě Mailath, jeho manželka Anna a jiných více.

Pozoruhodna jest prostranná krásně klenuta a jemnými řezbami ozdobená sakristie, v níž čtyři krásné obrazy představující poslední večeři Páně, početí p. Marie, sv. Petra a sv. Dorotu od Sattlera uzříti lze. Presbyterium téhož kostela zaujímá místo onoho kostela Matky Boží, jejž prý Jaroslav Šternberk na památku r. 1241. nad Tatary dobytého vítězství pro Minority, kteří již od r. 1230. v Olomouci se zdržovali, i s klášterem postaviti kázal, a byla v něm krypta Moravského rodu Šternberského až do jeho vymření v šestnáctém století. R. 1496. vyhořel. Když potom Minorité r. 1567. k sv. Jakubu přeložení jsou, kdež se jim starý ženský opuštěný a chatrný klášter vykázal, dán jest Jesuitům tehdy do Olomouce uvedeným, kteří jej opět obnovili.

Kostel ten stal se pak památným, že v něm po vypovězení Jesuitů kališničtí stavové zimnímu králi Bedřichovi Falckému r. 1619. holdovali a že se v něm až do bitvy bělohorské kalvinské služby Boží konaly. Dne 9. března 1621. jej opět Jesuité otevřeli. Když potom Švédové Olomouc obsadili, vystěhovali se Jesuité ještě jednou a Švédové používali kostel k protestantským obřadům. R. 1650. navrátili se Jesuité a pomýšleli pak, poněvač dosavadní kostel poměrům časovým nevystačoval, na vystavení nového chrámu, což také jak v předu podotknuto, v letech 1712.—1719. provedli. Zároveň přestavili také dosavadní od Minoritů pocházející klášter, k němuž více měštanských domů přikoupili, v letech 1712.—1722. v nynějším velkolepém rozměru, kdež největší jest budovou v Olomouci.

K tomuto předsevzetí vedla ta okolnost, že pod jejich správou gymnasium a akademie s konviktem stály.

Hned po jejich povolání do Olomouce biskupem Vilémem Prusinovským ustanoveno 5 knězů k vyučování mládeže, čímž zrostl počet řeholníků již r. 1569., kdež přejali klášter Minoritů na 22 a počet žáků, jež v šesti třídách vyučovali na 225. Kolej se tedy stavěla, učení filosofické r. 1574. započalo, akademie^[7] s povolením papežským se otevřela, ještě téhož roku dne 22. prosince od císaře Rudolfa II. potvrdila a promovováni zde mistři na roveň postaveni všem podobným na jiných vysokých školách. Toť byl počátek university Olomucké, jejíž prvotní vznik zásluhou jest řečeného biskupa Viléma Prusinovského.

Tímto spůsobem rozmnožoval se stále počet Jesuitů a obnášel v době zrušení řádu r. 1773. 130 členů. Po zrušení řádu učiněn kostel nejprvé universitním a r. 1779. kostelem vojenským, nímž jest dosud a z bývalého kláštera, konviktu i university staly se pak vojenské kasárny. Šlechtický konvikt Olomucký spojen později s akademií Teresianskou ve Vídni a do stavení konviktského vložena nemocnice vojenská, pokudž se na Hradisko nepřenesla.

3. Farní a proboštský chrám sv. Mořice, nejpěknější v Olomouci; stojí téměř u prostřed města a postaven jest v nynějším objemu a podobě na začátku patnáctého století na místě kostela bývalého menšího. Délka jeho obnáší u vnitř 67¹/₂ metrů, šířka 31¹/₂ metrů a výška 24 metrů; 23 vysokých gotických oken osvětluje vnitřek a 10 mohutných hranatých a úhledných gotických pilířů nese pěkné špičaté křižované klenutí, tvořící tři lodě. Nápadně příchozímu do očí padá krásný hlavní oltář v podobě ohromné gotické monstrance roku 1854. dle návrhu vídenského profesora Rösnera mistrně zhotovený, s velkým výtečně vyřezaným a bohatě ozlaceným Kristem na kříži a osmi malovanými obrazy po obou stranách dveří, nimiž se prostředek oltáře zavírá; rovněž také ozdobná kazatelna, dílo řezbářské Helbicha ve Würzburku r. 1859. nákladem bývalého probošta rytíře Unkhrechtsberka slohem gotickým vyhotovené, na níž se spatřuje narození Páně v řezbě středověké. Kromě hlavního oltáře stojí v kostele ještě 7 jiných oltářů a dva oltáře ve dvou pobočních na straně severní blíže hlavního vchodu umístěných kaplích. Jedna zasvěcena jest nejsvětějši Trojici a umístěna ve věži, druhá nevkusně přistavená opravila se r. 1880. souměrně se sakristií též opravenou a zasvěcena Panně Marii. Na velkém choru jsou znamenité varhany, jež Vratislavský varhanář Michal Engler r. 1745. postavil. Jsou to největší varhany na Moravě, čítají 60 rejstříků, mají tři klaviatury, velmi mohutný a jak se praví mohutnější zvuk, než varhany u sv. Štěpána ve Vídni a stály za oné doby 19.902 zl. 40 kr. Kromě těchto varhan stojí v presbyterium na levé straně malý positivek.

V kostele, kolem něhož se v dobách starších hřbitov rozprostíral, jest dosud sedm krypt; v jedné z těch odpočívá paní Cecilie hraběnka Wallis rozená hraběnka z Lichtensteina † 1758. a mramorový náhrobní pomník polního zbrojmistra a pevnostního velitele svobodného pána z Brettonu, jenž zemřel r. 1779. co 84letý stařec.

V čele chrámu stojí dvě nestejné čtverhranné věže; věž na levé straně od vchodu hlavního stojící měří 44 metrů výšky a byla r. 1412 nákladem měšťanstva založena, jak nápis na ní dotud zachovalý svědčí. Věž druhá později z kvadrovce zbudována má téměř 48 metrů výšky a chová 4 zvony, z nichž největší Panna Maria zvaný a r. 1722. nákladem vdovy Cecilie Riedlovy od Jiřího Reimera po velikém požáru přelitý 133¹/₂ centů staré váhy váží a po zvonu sv. Václava na hradě největším jest na Moravě. Druhý zvon sv. Mořic od téhož zvonaře r. 1724 ulitý, váží 24, třetí sv. Havel též r. 1724 18 a čtvrtý sv. Václav z r. 1770. 12 centů. Na straně polední jsou přistavené výklonky, v nichž zobrazené utrpení Páně a stálé světlo hoří. Kromě hlavního vchodu v čele vedou ještě dva poboční vchody do chrámu. Původ kostela sv. Mořice jest prastarý, jakkoli tomu název cizojazyčný odporovati se zdá.^[8] Dle jedné mešní knihy z r. 1505. založil prý jej kolem r. 911. biskup (metropolita Moravský) Jan. Volný udává ve své kostelní topografii za prvního faráře čili děkana při tomto kostele k r. 1015. Benedikta, děkana pro celou Moravu, kolem r. 1030. Reingotta, též děkana, r. 1053. Budimíra děkana a dále nepřetržitou řadu duchovních správců téhož kostela, který pak Benediktinskému klášteru na Hradisku podřízen byl až do oné doby, kdy Jindřich Zdik stolici biskupskou v Olomouci nastoupil.

V listinách vystupuje teprv r. 1257. vikař Fridrich co duchovní správce při kostele sv. Mořice; jest to však přece nejstarší fara v Olomouci a obsazovala se od nejstarších dob olomuckým kanovníkem co farářem, který r. 1730. od papeže Klimenta XII. na hodnosť probošta pro všechny budoucí časy povýšen jest. V letech 1393., 1453. a 1544. kostel zároveň s částkou města vyhořel. Roku 1619. zmocnili se ho protestanté, avšak již r. 1621. opět navrácen jest katolíkům. Od r. 1642. až do r. 1649. měli jej Švédové ve své moci. R. 1681. obnoven jest, ale již r. 1709. ztrávil jej i s 26 oltáři a všemi zvony oheň, jenž se tam dostal z jednoho panského domu na straně polední, který s chrámem chodbou spojen byl. Za tou příčinou pozbyl kostel vysoký štít, jenž se právě mezi oběma věžema vypínal. Při obležení Olomouce vojskem Pruským (od 27. května až do 2. července 1758.) padla do kostela 24liberní kule, poškodila ale toliko kazatelnu. Jelikož kostel po vrchu velice scházel, sestoupila se r. 1874. spanilomyslná společnosť, která sbírá a skládá příspěvky na zevrubnou opravu chrámu. Z těchto příspěvků opravuje se každoročně částka a již jest strana severní, vyjma věže téměř celá obnovena — což velmi jest chvalitebné, neboť takto zachová se krásná památka stavby středověké.

Za starších dob míval kostel sv. Mořice mnoho krásných a drahocenných paramentů, kterých během věku všelikými příčinami znamenitě ubylo. Roku 1811. musil odvésti c. k. eráru za příčinou války francouzské 1325 lotů stříbra.

Na někdejším hřbitově u kostela bývala na straně severní kaple sv. Kyrilla a Methoděje, vůbec moravská (sacellum Bohemorum) zvána, vystavena roku 1452.—1458., při níž byl český kazatel nadaný od dobrodinců: Jana Hedbávného r. 1520., Matěje Mikšmelcera r. 1559. a Michala Ritmana r. 1602. Za císaře Josefa II. však zamčena a r. 1812. rozbořena jest.

V tomto farním okrsku jest ještě:

4. Neveliký kostel Početí Panny Marie při klášteře Dominikánském na Bělidlech ve sprostém gotickém slohu v polovici patnáctého století nákladem některých dobrodinců postavený a k ponuknutí kazatele Františka Kapistrána r. 1453. Františkánům Bernhardinům odevzdaný. Kostel ten má celkem deset oltářů s několika krásnými obrazy, z nichž zvláště obraz Početí Panny Marie na hlavním oltáři od J. Sádlera vyniká. Šest oltářů postaveno v kostele, tři v kapli na straně jižní přistavené a pěknou baní opatřené a desátý v Božím hrobě, jejž na straně epištolní vedle presbyteria primator olomucký Tobiáš Švanauer z Recu dle vzoru Jerusalemského r. 1653. i s kryptou pro něj a jeho potomky určenou postaviti dal. V něm zavedena v novější době zvláštní pobožnost ku poctě panny Marie, jíž oltář jest zasvěcen a v týdnu pašijovém pobožnost umučení Páně. Nad vchodem k témuž Božímu hrobu vedoucím spatříš staré malby z r. 1500., které představují některé episody z umučení Páně a poctu P. Marii. Pozoruhodny jsou též obrazy křížové cesty a vysoká špičatá kamenem krytá sedmihranná střecha. Až do r. 1785. vládli kostelem a klášterem Františkáni Bernhardini, kdež jej postoupiti musili Dominikánům, kteří za to své dosavadní sídlo u sv. Michala opustiti musili. Františkáni rozděleni jsou pak do jiných klášterů. Kostel i klášter obnoven vkusně před několika lety a jest nyní zároveň cvičilištěm nováčků téhož řádu, čímž nabyl větší důležitosti.

5. Farní chrám sv. Michala na návrší Juliánském, úhledný novověký chrám se třemi bílými plechem krytými báněmi, jež z daleka velkolepě vynikají a k nemalé ozdobě města slouží. Uvnitř jest pěkně malován a prací stukaterskou okrášlen. Oltářů jest 10, z nichž hlavní ozdoben jest obrazem početí Panny Marie. K nemalé okrase kostela slouží též bílé sochy dvanácti apoštolů v stejné výšce po celém kostele rozestavených. V presbyterium jsou dvě ozdobnými mřížemi opatřená oratoria a na hlavním choru dobré varhany s 32 rejstříky, 2 manualy a pedálem. Na věži tři velké zvony 40, 18, a 9 centů těžké, kromě zvonku sanktusového a umíráčka.

Až do roku 1784. byl při kostele klášter Dominikánský a po tomto roku, když Dominikáni na bělidla ku kostelu Početí Panny Marie, o němž jsme právě jednali, přesídliti musili, stal se kostelem farním místo vyzdviženého kostela Matky Boží na Předhradí.

Kostel i s nynějším semeništěm pro kněze býval tedy vlastnictvím řeholníků Dominikánů a stojí na nejvyšším bodu návrší Julianského, na místě někdejšího hradu knížecího. Dle Wolnýho stával kostel čili kaple sv. Michala arci v podobě původní již r. 1136. a o Dominikánech činí se zmínka při r. 1230., kdež jim král Český Václav I. netoliko královskou kapli sv. Michala odevzdal, ale zároveň klášter k ní přistavěti kázal. Syn jeho Přemysl Otakar II. potvrdil a rozmnožil darování otcovo r. 1255. V prvních dobách po založení žilo prý 160 řeholníků v klášteře zároveň, a vyučováno tam svobodným uměním. V roku 1348. zemřeli téměř všichni ranou morovou, načež i stavení klášterní sešlo. V r. 1483. počalo se, jak nápis na rohu u kostela zachovaný dosud naznačuje, opětně stavěti, průčelí opatřilo se novou zvonicí, na kterou r. 1568. také staročeská orloj o 24. hodinách přišla. Když pak věkem zase sešel, přestavovali jej Dominikáni opět a stavba jakož i stavba kostela v nynější formě dokonána r. 1673. Avšak roku 1709. při velikém v městě vzniklém požáru lehl kostel i klášter popelem. Budovy, jež se potom vyvedly a kardinálem Maxmilianem Josefem r. 1840. v nynější velkolepou podobu upravily, stojí jak již podotknuto na místě bývalého knížecího hradu a stavovského domu, jehož pozůstatky klášteru r. 1767. pod tou výminkou odevzdány byly, aby znaky bývalých zemských hodnostářů v něm zazděné, do nového stavení v tom samém pořádku opět se zazdily. Po přesídlení Dominikánů použila se budova klášterní na semeniště a po vyzdvižení fary při chrámu Matky Boží na Předhradí přenešena sem také tamní knihovna 500 spisů, mezi nimi některé prvotisky čítající.

V pravo vedle presbyterium v bývalé křížové chodbě kláštera Dominikánského jest kaple sv. Alexia, prvé vůbec Česká zvána, poněvač se v ní až do zrušení kláštera České služby Boží konaly. Tato kaple, postavena jest kolem r. 1380. nákladem Václava z Doloplaz ke cti Panny Marie, protož také Marianskou sloula. Teprv v minulém století objevuje se název sv. Alexia. Nad mohutným gotickým portalem viděti následující Český nápis z r. 1746.: Dům pobožnosti ke cti Boží a svatého růžence nyní znova obnoven. — Jediný to nápis Český v Olomouci.

V sedmnáctém století měli v této kapli páni Podštatští z Prusinovic kryptu rodiny své. Roku 1845., když se znovu pokrývala střecha, rozbořilo se neopatrností dělníků pěkné křížové klenutí a strhlo s sebou i starodávný kůr kolem na trámech postavený, oltář a kazatelnu, načež nové klenutí bohužel v neladném spůsobu nákladem fondu náboženského vystaveno jest.

V levo od kaple sv. Alexia v též křížové chodbě, jest ve zdi mohutná mramorová rytířská podoba, která zemského podkomořího Karla z Vlašimí, jenž tuto r. 1475. zemřel a pochován jest, vyobrazuje.

Vedle této kaple jest ještě kaple jiná novější, v níž alumnové ze semináře služby Boží mívají.

Ku kostelu sv. Michala přísluší též nedaleko východně na rohu mezi ulicí Maximiliana Josefa a ulicí Sarkandrovou ležící podzemní kaple Všech Mučedlníků, založena r. 1614. z bývalé mučírny a přestavena r. 1672. na památku blahoslaveného Jana Sarkandra, faráře Holešovského, kterýž tu z piklů proti straně protestantské obviněn, r. 1620. vyšetřován a mučen jest. Kaple jest r. 1860. k vůli slavnosti jeho benedikce slušně obnovena a nástroje mučící z oné doby se tu posud ukazují. Bratr blahoslaveného, kanovník Olomucký Mikoláš Sarkander, postavil jemu mramorový pomník s příslušným nápisem v kostele Matky Boží na Předhradí, kdež tehdy pochován jest. Roku 1785. přenesly se pozůstatky jeho do výklonku kaple, nedaleko onoho místa, kdež mučen byl. K farnímu okrsku sv. Michala přísluší dále:

6. Kostel zvěstování Panny Marie při klášteře kapucínském na Dolním náměstí, jenž podobá se kostelům kapucínským vůbec, 6 oltářů čítá a zbudován jest v podobě nynější r. 1660. Roku 1613. kardinálem a arcibiskupem Olomuckým Františkem z Dietrichsteina do Olomouce povoláni kapucíni usídlili se z počátku v domě měštanském, až jim majitel Brumova Jan starší Kafka z Řičan před bránou střední na předměstí kostel i klášter postavil, k čemuž se již r. 1615. základní kameny položily. Avšak již 27. září roku 1619. vyhnal je odtud Buchheim, plukovník vojska stavovského a kázal kostel i klášter rozbořiti. Po bitvě bělohorské však nařídil císař Ferdinand II., aby se kostel i klášter nákladem jmění povstalcům odňatého obnovil, což se již r. 1624. skutečně také provedlo. Když však r. 1642. Švédové Olomouc dobývali, ubytoval se nejprvé Torstensohn v klášteře kapucínském, kázal jej však brzo potom rozbořiti. Řeholníci bydleli napotom 3 leta v jednom měšťanském domě, odkudž pak vypovězeni byli z města. Po uzavření míru navrátili se r. 1649. do města opět a bydleli na Dolním náměstí v rohovém domě do ulice Dolní, jenž tehdy Tomáši Jonovi patřil; až konečně Jan Serta, obchodník Vídenský 30. září 1652. do té řehole vstoupil a veškeré jmění své na vystavení kostela a kláštera věnoval.

K účelu tomu zakoupilo se 14 měšťanských domů na jihovýchodním rohu Dolního náměstí, se stavbou se rychle pokračovalo a kostel vysvěcen jest dne 18. dubna 1661. Olomuckým biskupem arciknížetem Leopoldem Vilémem i s klášterem v podobě nynější.

K farnímu okrsku sv. Michala přísluší konečně:

7. Kostel sv. Kateřiny při klášteře Voršilinském pod Dolním náměstím v ulici Kateřinské, malý sice ale pěkná stavitelská památka z třináctého století; neboť již r. 1287. a 1297. v listinách nadacích se připomíná a potvrzení kláštera papežem Mikolášem IV. na r. 1291. klade. Uvnitř jest přeplněn, maje 6 oltářů krásné řezbářské práce; na hlavním oltáři starobylý obraz sv. Kateřiny. Hlavní špičatý vchod a řezbářská práce na dveřích vyzrazují jeho stáří. Klášter ten náležel původně Dominikánkám, a když tyto roku 1782. vyzdviženy byly, odevzdán jest řeholi sv. Voršily. Při tomto klášteře jest zařízená a hojně navštěvována dívčí škola o osmi třídách, (r. 1881. čítala 368 žákyň) a průpravna pro učitelky. Jelikož klášter nepatrným jen vládne jměním, závisí obživa řeholnic nejvíce na vychování ženské mládeže; veliká část žákyň bydlí a stravuje se v klášteře. Klášter i kostel vyhořel třikrát: nejprvé r. 1453., pak r. 1709. a poslez r. 1800.

Kromě těchto uvedených kostelů stávalo v Olomouci ještě více jiných; některé až do nejnovějších téměř dob:

1. Kostel sv. Petra a Pavla na Předhradí, při kterém až do r. 1131. bylo sídlo biskupské, v nynějším dvoře zemské nemocnice blíž dveří, nimiž se tam z ulice kanovnické vchází; měl dle popisu očitého ještě pamětníka Fr. Loserta, správce fary hlavního chrámu sv. Václava, jak uvádí Šembera ve svých Pamětech, presbyterium ku straně východní, hlavní vchod k residenci proboštské a od ulice kanovnické vchod poboční; kolem pak hřbitov. Kostel ten považuje se za nejstarší v Olomouci, neboť původ jeho sahá do prvních křesťanských dob na Moravě a dle Bočkova diplomatáře vysvětil jej svatý Kyril r. 863. a kníže Rastislav podřídil jemu veškeré obyvatelstvo na malém hradě a v městě Olomouci až ku břehům Moravy. Mezi lety 885.—889. přikázal jemu k rukoum kněze Jana kníže Svatopluk šestý díl veškerých k cudě Olomucké příslušících příjmů. Roku 1063. stal se sídlem biskupským a matkou všech kostelů v zemi, když král Vratislav biskupství Moravské, které pádem Velkomoravské říše na začátku 10. století zaniklo, v Olomouci obnovil; zůstal ním ale toliko do roku 1131., kdež ku chrámu sv. Václava, jak jsme již podotkli přenešeno jest. 0d té doby byl kostelem farním, jakkoli při něm čtyři kanovníci i dále pozůstali. Po ohni r. 1455. znovu jest přestaven a vysokou kuželovitou střechou opatřen, která nad všechny okolní stavení vynikala a až do sedmnáctého století se zachovala. Roku 1787. z vyššího nařízení jest zavřen a z příčiny, aby zjednán byl přímý přístup k nemocnici, r. 1792. bezohledně rozbořen.

2. Kostel Matky Boží, ondy Žlutý zvaný uprostřed nynějšího náměstí Františka Josefa na Předhradí, domněle Olomuckým primátorem Jindřichem roku 1227. založený, byl již r. 1253. kostelem farním a zůstal ním až do panování císaře Josefa II., jen že mezi tou dlouhou dobou vícekrát se obnovil. Měl osm oltářů z větší částky mramorových a krásné obrazy oltářní od umělců domácích: Sattlera, Antonína Lublinského a Jana Kristiana Hanky, které se po zrušení kostela rozličným venkovským kostelům rozdaly; množství náhrobních a jiných nápisů, mezi nimiž náhrobek blahoslaveného Jana Sarkandra, jak jsme již podotkli a jeho r. 1622. zemřelého bratra kanovníka Mikoláše Sarkandra. Kostel měl, jak z pozůstalého obrazu vysvítá, v průčelí vedle hlavního vchodu r. 1483. postavenou úzkou nevysokou zvonici; kromě vchodu hlavního dva vchody poboční a na pravé straně kapli sv. Vavřince, kolkolem mezi gotickými okny podpírací pilíře. Špičaté obloukové klenutí uvnitř podpíralo šest pilířů, jejichž okraje zlaceným lupením okrašlené; klenutí presbyteria, prostřední lodě i také kapli sv. Vavřince zdobily krásné kresby znamenitého Olomuckého malíře Jana Kristiana Hanky. Kolem kostela pnula se úhledná hřbitovní zeď, na níž 12 od zdejších sochařů Winterhaldera a Zonnera pracovaných pěkných soch stálo, z kterých po zrušení kostela dvě, socha spasitelova a socha Matky Boží do vyklonků průčelí kostela sv. Michala se přenesly, ostatní rozdaly. Kazatelna z r. 1614. byla prý velmi pracně a uměle dělána a sochami ozdobena. Zkrátka, celý kostel jevil skvělý a štědrý náklad. R. 1787. zavřen a r. 1839. rozbořen jest.

3. Kostel sv. Blažeje na Blažejském náměstí nedaleko kláštera Voršilinek; jeden z nejstarších kostelů Olomuckých z dob romanských, jehož původ s jistotou udati nelze. Tato budova měla podobu nepravidelného sedmihranu, zdi dole z neotesaných hrubých balvanů vystavené, stlačené klenutí spočívající na šesti neforemných velmi tlustých pilířích, mezi nimiž jeden jedenáct kroků šířky měřil, 11 úzkých gotických a několik čtverhraných oken v sakristii, vysokou zvonici s třemi zvony. Dle úsudku znalců náležela stavba původní velmi staré době, snad dokonce do posledních let osmého aneb prvních let devátého století. Celá budova spočívala na nerovném pahrbku, který na jedné straně částku zdi zakrýval a měla uvnitř několikero oddělení, jichž pravý účel udati nebylo snadno. Zkrátka, byla to budova velmi památná a zajímavá; protož velice litovati musíme, že se, jsouc ještě v stavu dobrém, dle uzavření městského magistrátu k vůli pouhému získání místa r. 1840. zbořila. V dobách starších byla kostelem farním, v šestnáctém století kostelem pod obojí, po bitvě bělohorské filialním kostelem sv. Mořice, až jej císař Josef II. zrušil; načež se stal obecním skladištěm pro trhové krámy. Profesor Vietz porovnal jej s prastarým kostelem sv. Ruprechta ve Vídni, jehož založení do doby Karla Velikého sahá. 4. Kostel sv. Ducha se špitálem městským v Eliščině třídě, založen jak se praví r. 1246. M. Pokorou, který prý pro povolení až k papeži Inocencovi IV. do Říma šel. Ku stavbě přispěli také Onež, purkrabí Přerovský a Milič, purkrabí Veveřský. Roku 1253. za prokuratora špitálu Jana dal k němu markrabě Přemysl Otakar podací právo kostela Matky Boží a biskup Bruno stálý plat ze dvoru Drozdovického a obmyslil jej r. 1267. odkazem v poslední vůli své. Roku 1461. obnoven jest když byl sešel a r. 1784. s jinými špitály městskými zrušen. Od té doby byla v něm po nějaký čas škola a do r. 1841. seminář arcibiskupský, až pak i s kostelem gotickým r. 1843. stržen a vyšetřovací soud na témž místě vystaven jest.

5. Klášter jeptišek sv. Františka, tak zvaných Klarisinek na Předhradí, jenž stával při nynějším náměstí Františka Josefa, vedle kostela a špitálu sv. Ducha, založen, jak tvrdí Švoy, při kostele sv. Kláry r. 1242., aneb dle starého zápisníka klášterů Moravských, r. 1248. Kunhutou, manželkou Jaroslava ze Šternberka, rozenou Plichtovou ze Žerotína.

O tomto klášteru nestává žádných důležitých zpráv, kromě oněch, jež se výživy bezprostředně týkaly a že kostelní i klášterní budova v nynější podobě, r. 1772. přestavena jest a v době vyzdvižení, jež se událo 29. ledna 1782., kromě abatyše 28 jeptišek v klášteře žilo. Hodnotu nemovitých statků Čelechovic, Duban, Ptínu, Sugdoli, Lasců atd. 30²⁴/₆₄ lanů v ceně tehdejší 149.038 zl. zabavil pak fond náboženský, klášter použil se z počátku pro seminaristy, později ale za kasárnu dělostřeleckou a nová kostelní budova sv. Kláry za knihovnu universitní, která se tam podnes nachází.

Tam, kde nyní kasárna špitalská při náměstí Františka Josefa na Předhradí stojí, bývaly v dobách minulých dva kláštery, totiž: 6. Klášter řeholních kanovníků sv. Augustina s kostelem Všech Svatých, proboštství, založeno biskupem Litomyšlským, nápotom Olomuckým Petrem, příjmím Jelito r. 1371. v Lanškrouně v Čechách pro 12 řeholníků s proboštem, kteří mezi jiným zavázáni byli 6 chudých nemocných ošetřovati v klášteře, a jimž mezi jinými statky také ves Nezamyslice s farním patronátem, 1 svobodný dvůr a ves Buděcko na Moravě od pana Ctibora z Cimburka ukoupil. Když pak r. 1421. Husité jejich klášter přepadli a zpustošili, utekli řeholníci na své statky na Moravě, spolčili se s řeholními bratry v Prostějově, jež podobný stihl osud a usadili se konečně r. 1434. v Olomouci. Zde bydleli mnohá léta v domech soukromých, jmenovitě r. 1494. v Židovské ulici, až konečně probošt Jan Stávka z Hoděnic dva malé domky od biskupských vikařů a jeden měšťanský dům na Předhradí ukoupil a od Varadínského biskupa Jana obnovenou sousední kapli sv. Brikcia obdržel, kterou ihned Všem Svatým zasvětil a ze jmenovaných domů proboštství zbudoval, jež papež Alexander VI. r. 1500. a král Vladislav rok později potvrdil. Jakkoli proboštství toto ve skvělých poměrech nestálo, přece udrželo se vzdor všem nepříznivým změnám až do r. 1784., kdež je císař Josef II. zrušil. Statky téhož v ceně 209.089 zl. 25 kr. připadly důchodu náboženskému, proboštství i s kostelem použito se z počátku na sklady vojenské, konečně ale r. 1814. se zbořily.

7. Klášter Kartusianský s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, vedle předešlého na Předhradí. Vojtěch ze Šternberka, biskup Litomyšlský, založil r. 1379. Kartousy v Trčce blíže Litomyšle, nadal je ale statky Moravskými, darovav jim dědiny Dolany, Toveř, Moravičany s jedním svobodným dvorem a Palonínem, protož i také Petr, biskup Olomucký a po jeho smrti kapitola Olomucká r. 1388. svolení své dali, aby dotyční řeholníci i v Dolanech, dědině dvě hodiny od Olomouce severovýchodně ležící, Kartousy založiti směli. Markrabě Jodok daroval pak tomuto takto povstalému klášteru r. 1392. dva dvorce v Paloníně, a r. 1398. svolení ke kupování nemovitých statků až do hodnoty 700 hřiven, načež klášter ten dědinu Loučany s jedním svobodným dvorcem, šesti lány, dvěma mlýny i s příslušenstvím od Erharda z Lesnic za 600 hřiven ukoupil, a od markraběte Prokopa r. 1405. jeho podíl na soudním právu Tepence a od markraběte Jodoka všecky lesy, porostliny, louky a pastviny, které ke vsi Jíbavé a od doby Karla IV. ku hradu Tepenci příslušely, obdržel.

Takovým způsobem zkvetl řečený klášter kartusianský v Dolanech tak, že držel i několik rytířských manů. Prvním převorem byl pověstný Štěpán^[9], jenž proti učení Husovu a jeho osobě mimo a na sněmu Kostnickém tak ohnivé brojil, že na sebe a na klášter pomstu Husitů uvalil, kteří r. 1425. klášter dobyli a r. 1437. úplně zničili. Řeholníci utekli pak do Olomouce, kdež se na Předhradí usadili, po r. 1443. s povolením kapitoly řeholní poznenáhla klášter postavili a sídlo bývalé v Dolanech na dobro opustili, obdrževše r. 1445. od města ještě kousek pozemku mezi tehdejší školou a mlýnem špitálním s tím závazkem, aby městskou zeď v těch místech dále na venek vystavěli. Kostel Nanebevzetí Panny Marie původně malý a neúhledný, přestavěl se po skončení války třicetileté r. 1679. a obdržel sedm oltářů. Poslední převor a prelát klášterní Antonín Skyba změnil ještě čásť chrámu a zbudoval 4 nové mramorové oltáře, jež krásnými opatřil obrazy. Avšak dne 29. ledna 1782. vyzdvižen jest klášter, v němž tehdy kromě preláta převora 16 řeholníků žilo, a statky jeho v ceně 253.266 zl. 45 kr. zabavily zabavily se ku prospěchu fondu náboženského. Knihovna přidělena knihovně universitní, z klášterních budov stala se vojenská pekárna; r. 1809. ale vše se rozbořilo a místo použito později zároveň s místem po vedlejším klášteru řeholních kanovníků sv. Augustina, o němž jsme se právě pod č. 6. zmínili, ku stavbě kasárny, která nyní kasárnou špitálskou sluje.

8. Klášter jeptišek sv. Augustina při sv. Jakubu na Předhradí — (později klášter Minoritů) stával na blízku kostela sv. Petra, na polední straně, a jmenoval se proto také u sv. Petra. Založení téhož padá prý již před r. 1213., aniž znám jest zakladatel. Pozdější špatné hospodářství jeptišek ale bylo příčinou, že je biskup Olomucký Stanislav Turzo kolem r. 1524. rozpustil, načež budovy klášterní opuštěné zůstaly až do r. 1569., kdež je Minorité, postoupivše klášter svůj při kostele Panny Marie Sněžné Jesuitům, opět zaujali, a zde pozůstali až do vyzdvižení, jež následovalo r. 1785. Počet řeholníků páčil prý se obyčejně na 30 osob.

Ze zrušeného kláštera povstala zemská opatrovna, nemocnice a porodnice, v níž vrchní čásť bývalého kostela sv. Jakuba dosud se spatřuje, jakož i kaple Panny Marie téhož kostela, kdež se dosud služby Boží konají, zachována jest. Tato kaple pochází z druhé polovice šestnáctého století.

9. Kaple sv. Jana Křtitele v konviktu při universitě založená, která původně farním byla kostelem, v němž Jaroslav Šternberk r. 1241. prvé než výpad učinil na Tatary, se svými vojíny večeři Páně přijímal a jak se praví, 5 hostií, které zbyly, s sebou do boje vzal. Na památku dobytého vítězství zasvětil se tento malý kostelíček ke cti Božího Těla.

10. Kaple sv. Kyrila a Methoděje při farním kostele sv. Mořice, o níž jsme se již zmínili. 11. Kaple sv. Prokopa, na hřbitově sv. Mořice.

12. Kaple sv. Joba a Lazara, která před věky před branou Litovelskou se špitálem stávala a bez pozůstatků zmizela. Špitál přenešen pak do města do obecního domu č. 224. pod kostelem sv. Michala.

13. Kaple sv. Jeronyma (na městské radnici) založená. r. 1445., kterou nadal kanovník Olomucký Sigmund Švarc r. 1501. 500 zl. na tři výroční mše. Zrušila se, když sešla.

14. Kaple sv. Markety na Dolním náměstí v těch místech, kdež nyní kašna s Neptunem stojí. Při této kapli mělo zdejší kupectvo bratrství.

15. V předměstí před střední (nyní Terezskou) branou stával před r. 1500. kostel sv. Barbory, jehož osudy také nejsou známy.

16. Kaple sv. Ondřeje se špitálem na předměstí Bleichu u velkého mostu, v níž bývalí Minorité od sv. Jakuba služby Boží konávali.

17. Kaple sv. Felixe a Adaukta v předměstí, kterou Olomucký měštan Jakub kolem r. 1500. postavil, nadaci k ní, dům se zahradou pro jednoho oltářníka a 2 mše každý týden ve své poslední vůli r. 1509. odkázal.

18. Kaple Matky Boží u Marianského špitála v poli, kterou Olomucký radní Michal Baum z rozvalin staré, vojskem Švédským zničené znovu postavil a kaplana k ní usadil, pro něhož také obydlí zbudoval.

19. Nedaleko této stál při silnici Prostějovské malý kostelíček sv. Kříže v poli, jejž obsluhoval zároveň kněz kaple Matky Boží.

Od kaple Matky Boží až ku křížové studni, z níž výborná voda k pití proudí a kterou Olomucký radní Bartoloměj Heilig r. 1618. v podobě kapličky překlenul, dal primator Jan Krištof Dünbter r. 1744 pět kamenných soch, představujících utrpení Kristovo, postaviti, jež tam dosud stojí. Jiné znamenitější budovy v Olomouci jsou:

1. Na Domě:

Děkanství kapitolní vedle kostelíka sv. Anny při hlavním chrámu sv. Václava, na straně západní náměstí Domského. Rozsáhlé stavení o jednom poschodí, k němuž se z náměstí pěkně upraveným sadem, železným zábradlím uzavřeným vchází; jakkoli prastaré, v čele úhledný poskytuje pohled, poněvač tu přistavená novověká pavlač na sloupech pěkně se vyjímá. Na straně severní jeví starožitný zevnějšek a zaokrouhlenou frontu. Stojí na příkré skále, pod kterou rameno Moravy (Moravice) teče. Založeno jest r. 1267. děkanem Bartolomějem s přivolením krále Přemysla Otakara II. mezi kaplí čili kostelíkem sv. Anny a domem Benedy z Dubičska, nynější farou, blíž staré brány Hradské, a přiléhá na straně východní ku věži kulaté, která jak se zdá, rovněž jest původu prastarého jako přiléhající hradební zdě. Věž tato zaujímá kapli sv. p. Barbory, nadherně obnovenou r. 1876.—1877. zemřelým kapitolním děkanem hrabětem Lichnovským.

Leta Páně 1306. dne 4. srpna byl zde na kamenné pavlači při straně severní, která dosud zachovalá jest, poslední Přemyslovec Václav III., odpoledne, po pavlači se procházeje, od Kunrata z Mühldorfu, rodem Durinka, úkladně zavražděn, právě když se chystal na válečnou výpravu do Polska, a vojska pomocná k účelu tomu sbíral. Kapitolní děkan a světící biskup Rudolf svobodný pán Thysebaert dal r. 1847. na této pavlači na památku tohoto zločinu kámen s následujícím nápisem do zdi vložiti:

Die IV. Augusti A. MCCCVI. Wenceslaus III. Bohemiæ rex, Stirpis Přemysleæ ultima proles, Exercitum Poloniam versus Olomucii contrahens a Conrado de Muelhoue hoc in deambalacro occisus est. Roku 1451. za děkana Bohuše ze Zvole bydlel tu od 18. srpna do 6. září Jan Kapistran co misionář. Dne 4. července 1619. v čas vzpoury proti králi Ferdinandu II., přišli na děkanství komisaři stavů pod obojí, hrozili děkanovi a 7. kanovníkům, že je svrhnou s oken do příkopu, nevydají-li jim klíče od hlavního chrámu a nepřidají-li se k usnesením od stavů učiněným; čehož památka zaznamenána v obšírném nápise latinském na kameně do zdi tu vsazeném. Poněvač kanovníci s uznání hodnou stálostí odolali a raději uvězniti se dali, než aby byli svolili ku přání stavů, udělil nápotom císař Ferdinand II. kapitole Olomucké titul: povždy věrné.

Přední strana děkanství několikrát přestavena jest; nejprvé r. 1432. za děkana Petra z Račic, po druhé nepochybně po vyhoření r. 1644. a na začátku osmnáctého století. U vnitř v prvním patře jest, množství krásných komnat, mezi nimiž se především kapitolní zasedací síň nádhernou úpravou vyznamenává. Veškerá sedadla jeví mistrovské provedení práce řezbářské, veliký stůl též, a všechny stěny pokryté jsou znaky šlechtickými všech kanovníků, jež byli při kapitole Olomucké od počátku sedmnáctého století^[10].

K budově, která ku straně severní, právě z oné osudné pavlače rozkošnou poskytuje vyhlídku na Hradisko, k Šternberku a na hory Jesenické, přiléhá pod skalou pěkná a dost prostranná, avšak nerovná zahrada, k níž se po stupních, právě v oněch místech sestupuje, kdež před věky stará, z této strany na hrad vedoucí brána stávala.

Vedle děkanství kapitolního v levo stojí nyní fara pro okres farní sv. Václava. V levém rohu, kdež se do ulice Domské sestupuje, malá starožitná, r. 1860. obnovená kaplička Panny Marie s oltářem, jak jsme se již zmínili.

2. Na Předhradí.

Stará radnice předhradská, na pravém rohu, když se z třídy Františka Josefa do ulice kanovnické vchází — nyní dům vikařský pod č. p. 32. Snad ona, arci přetvořená budova, ve které Jaroslav Šternberk při obležení Olomouce r. 1241, co vůdce Českých vojsk proti Tatarům bydlel.

Dále v ulici kanovnické po levé straně kanovnické residence a u prostřed těchto:

Residence arcibiskupská, podél biskupského prostranství; skvostné a rozsáhlé stavení o dvou patrech s třemi vjezdy, které jdoucímu z nádraží do města co troje stavení se jeví, jelikož k té straně ve tři křídla vybíhá, se zahradou na příkré skále ku straně východní. Ve spůsobu nynějším vystavena jest r. 1667.—1670. za biskupa Karla hraběte z Lichtenšteina od vlašského stavitele Fontany na těchže místech, kdež stával starý dům biskupský od biskupů Stanislava Thurzy a Jana Doubravského přestavený, někdejší děkanství u sv. Petra a několik domů měšťanských. Jsou v něm dvě kaple: jedna v poschodí druhém, vystavená zároveň s palácem, a druhá v poschodí prvním, vystavená r. 1852.

Na biskupském prostranství: Dům arcibiskupské konsistoře. Dlouhé dvoupatrové stavení, které celou stranu téhož prostranství zaujímá, upravené r. 1828. z bývalé sýpky. Na biskupském prostranství naproti předešlému: C. k. zbrojnice s pěknou štukaturou ve štítu; vystavená r. 1771. na témž místě, kdež prvé bývala akademie stavovská.

V rohu, kdež se kanovnická ulice ku náměstí Františka Josefa uhýbá: Budova kapitoly Olomucké, v níž umístěno hospodářské ředitelství statků kapitolních.

Dále v ulici kanovnické, směrem k náměstí Františka Josefa: veřejná zemská nemocnice a porodnice; založená r. 1785. ze zrušeného kláštera a kostela sv. Jakuba a nadána jměním čtyř bývalých měšťanských špitálů: sv. Ducha, sv. Joba a Lazara, sv. Markety a sv. Ondřeje. Čásť budovy, kteráž jde ku hradbám městským, zvýšena jest r. 1844. na druhé poschodí. Posluhu v nemocnici zastávají sestřičky řeholnické, tak zvané terciarky. V nynějším dvoře před nemocnicí stával, jak již na svém místě podotknuto, starý kostel sv. Petra a Pavla; u vnitř kostel sv. Jakuba^[11].

Vedle řečené nemocnice residence proboštská, stavení prostranné s dvěma dvory.

Ostatní budovy na této straně ulice kanovnické, kromě udaných, jsou kanovnické residence, vesměs prostranné, s panskou nádherou upravené, a uvnitř velkým pohodlným nádvořím opatřené budovy, jež vesměs krásnou poskytují vyhlídku na požehnanou Hanu. Pořadí tuto uvedených domů končí na náměstí Františka Josefa velkolepou Jesuitskou kasárnou, souvisící s vojenským kostelem Panny Marie Sněžné, tento opět s kasárnou školní, tato s bývalou kaplí Božího Těla, nyní kostelem protestantským, a tato konečně s kasárnou konviktskou, celou stranu ulice Božího Těla až k výpadu Michalskému zaujímající, a tudíž souvislou budovu ohromné velikosti skládající, jež jest největším stavením v Olomouci. Že tuto nádhernou budovu v celé své rozsáhlosti řehole Jezuitská na počátku minulého století vystavěla, bylo již na svém místě podotknuto.

Někdejší kaple Božího Těla, ve které nyní protestantské služby Boží se konají, přestavena jest r. 1667. v nynější podobě od Jesuitů. Na omítce vymalovány jsou některé příběhy z boje proti Tatarům a jmenovitě přijímání vůdce Šternberka před bitvou, snad na upamatování na prvotní, tímto příběhem památnou se stavší kapli sv. Jana Křtitele na Boží Tělo zasvěcenou. Vchod do této kaple vede z ulice Božího Těla, jest však dveřmi mřížovými stále uzavřen; otvírá se toliko v dobách, kdy se služby Boží konají.

V třídě Františka Josefa, když se vedle podotknutého vikařského domu dále do města kráčí, v nárožním domě do ulice zbrojnické pod č. 14. Vojenský potravní úřad; téměř naproti tomuto: C. k. vojenské místní velitelství, prostranná budova s dvěma vjezdy pod č. 3.

C. k. hejtmanství a telegrafní úřad; veliké nárožní, dvoupatrové, r. 1854. zbudované stavení s průčelím na náměstí Františka Josefa, náležející obci Olomucké. R. 1860. byl v něm krajský úřad.

Naproti tomuto veliká Špitálská kasárna, roku 1840—1846. v podlouhlém čtverhranu vystavená; důkladná budova o čtyřech poschodích, vesměs klenutých, k jejímuž postavení, jak se tvrdí, 4000 kostkových sáhů kamene a 14 milionů cihel spotřebováno. Ve dvoře týž kasárny jest kaple sv. Jana Křtitele s pěkným téhož svatého obrazem a úhlednou, zinkem krytou bání. Nad průčelím tři císařští pozlacení orlové na štítech kovových s nápisem uprostřed: Ferdinandus I. Imperator Austriæ. MDCCCXLVI.

Na místě, kde tato kasárna stojí, býval klášter řeholních kanovníků sv. Augustina s kostelem Všech Svatých a klášter kartusianský s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, jak jsme prvé při uvedení zrušených kostelů a klášterů již podotkli. V těch místech níže stával v dobách středověkých špitální mlýn, od něhož, jak se zdá, kasárna špitální se zove. Jinak praví se, že kasárna tato v případu obležení za špitál sloužiti má, a protož špitálskou sluje.

Výše této, překročivše příční ulici knihovnickou: Budova bibliotéky študijní č. 7., na náměstí Františka Josefa, zřízená r. 1785. z bývalého kostela sv. Kláry, k němuž na pravé straně přistavena jest čítárna a příbytek kustodův, otevřena co veřejná knihovna však již dne 2. dubna 1778. Císařovna Marie Terezie ji založila r. 1774. co knihovnu universitní, spojením knihovny Olomucké Jesuitské koleje r. 1773. vyzdvižené s knihovnami ostatních na Moravě a ve Slezsku vyzdvižených Jesuitských a čtyřiceti jiných později zrušených klášterů. Po vyzdvižení university pokřtěna jest názvem bibliotéky študijní, která r. 1877. 50293 děl o 63385 svazcích a 4917 sešitů méně než 100 stran obsahujících čítala a stále se rozmnožuje. Tato knihovna chová vzácné rukopisy, z nichž nejstarší až do 12. století sahají a tiskopisy z prvních dob vynalezení knihtiskařství; přístupna jest mimo neděle, svátků a prázdnin v srpnu a září, každý den. V měsících říjnu až závěrečně dubnem ve středu a v sobotu dopoledne od 9—12 hodin, v měsících květnu, červnu a červenci v sobotu od 9—12 hodin dopoledne, ve středu a v sobotu odpoledne od 3—6 hodin, v ostatních dnech dopoledne od 10—12 a odpoledne od 4—6 hodin. V této knihovně jest také krásná sbírka mincí, která se každému okáže, kdož o to požádá představeného knihovny.

Vedle knihovny stojí:

Kasárna sv. Kláry, velké, břidlicí kryté stavení, které na straně severní troje poschodí má a dolů až k městským hradbám se táhne; stojí na místě bývalého panenského kláštera sv. Kláry, o němž jsme se na místě příslušném zmínili.

Vedle této:

Věznice (Frohnfeste) k soudu trestnímu náležitá, stojí již v Eliščině třídě č. 45., vystavena od obce Olomucké r. 1843.—1845. s kaplí, v kteréž se v neděli a ve svátek vyšetřovancům a jiným vězňům služby Boží konají — na témž místě, kdež prvé městský špitál se starobylým kostelem sv. Ducha stával.

3. V městě.

Když od věznice právě jmenované v levo vedle školní kasárny do ulice Božího Těla zabočíme, uzříme dále v pravo neveliký dvoupatrový dům pod čís. 16.:

Budovu spolku katolických tovaryšů, vlastnictví téhož vší úcty hodného spolku, jehož účelem, mládež stavu řemeslnímu se věnovavší mravně zachovati a povznésti, duševně i průmyslně vzdělávati, v pádu potřeby i podporovati, onemocnělým a cizím přicestovavším tovaryšům dočasný poskytovati útulek. Za tímto šlechetným účelem založen tento spolek již r. 1847. a započal dne 22. dubna téhož roku svou činnost. Šlechetnými lidumily podporován ukoupil již r. 1857. tento dům, v němž obdobně u večer a bezplatně se vyučuje po česku a po německu náboženství, čtení, psaní, kreslení, počítání, měřictví, mluvnici, písemnictví, přírodopisu, děje- a zeměpisu a zpěvu. Neunavenou pílí řídících osob získáno rozmanitých darů, z nichž povstaly poučné sbírky optických, fysikalních a průmyslových předmětů, kreslených obrazů a předloh ku kreslení, znamenitá sbírka mincí a na 1700 kusů rozličných poučných a zábavných knih — což vše v dobách svátečních viděti lze. V době vánoční až do hromnic uzříš tam také velké pohyblivé jesle, které zvlášť za dnů svátečních hojnosť navštěvovatelů vábí a spolku k účelům jeho mnohý dárek vynese.

Naproti této stojí:

Stavení universitní, nejvyšší dům v Olomouci, z jehož vrchních poschodí pěkná jest vyhlídka k půlnoční a východní straně až k horám Jesenickým. V přízemí velký sál ozdobený obrazy starších a novějších panovníků Rakouských, v němž, pokud tu byly vysoké školy, veškeré promoce doktorské se konaly a dosud promoce doktorů sv. písma se konají; mimo to byly tu místnosti pro přednášky ranhojičské a lékařské. V prvním patře posluchárny bohoslovecké a několik tříd gymnasialných, v druhém patře ostatní třídy gymnasialné, bibliotéka a v třetím patře kabinet přírodnický a fysikalný. Budovu tuto vystavěli Jesuité mezi r. 1717.—1720. Roku 1783. vloženy jsou do ní vysoké školy z Brna tehdy do Olomouce navrácené, kamž po vyzdvižení Jesuitů se byly přeložily. Nápis nad vraty o tom svědčí: Optimarum artium ludis Josephus II. Aug. MDCCLXXXIII. Nyní umístěno v ní německé gymnasium.

Proti budově universitní stojí kaple blahoslaveného Jana Sarkandra a s touto souvisí:

Měšťanská zaopatřovna (Bürgerversorgungshaus) rozsáhlý jednopatrový dům v ulici Maximiliana Josefa č. 2. Nadace pro 20 schudlých měšťanů, o níž se ještě zmíníme. Kráčejíce dále dostoupíme návrší Julianské (na Hradě), jež také Michalským sluje náměstím od farního chrámu sv. Michala, s kterýmžto souvisí:

Bohoslovecké semeniště; stavení velkolepé v čele sloupením ozdobené, nákladem kardinála arcibiskupa Maximiliana Someraua Beeckha r. 1840.—1841. z bývalého Dominikánského kláštera, o němž jsme již mluvili upravené, na jehož jižní straně malá hvězdárna jest zřízena. Z vděčnosti ku štědrému zařiditeli téhož semeniště nazváno jest prostranství před ním a s Michalským náměstím souvislé Maximilianským náměstím.

Vedle téhož semeniště:

Městská dívčí škola, budova prostranná dvoupatrová r. 1844. vystavená.

Zahýbajíce v levo vkročíme do ulice purkrabské kdež uzříme na pravé straně starožitný dvoupatrový dům pod č. 2.:

Městskou zastavárnu. Tento dům slul prvé purkrabským, ježto v něm, pokudž se v Olomouci držívali sněmové, bydlíval purkrabí stavovský, opatrovatel blízké soudnice a sněmovny zemské. Po zrušení purkrabství učiněna z něho kasárna purkrabská; v novějším čase dána do něho část c. k. německého gymnasia a nedělní řemeslnická škola, pak vyšší německá realka — konečně zastavárna. Účel prvotní připomíná zazděný kámen s dlouhým nápisem a erby v průjezdu.

Vedle této číslo 4.:

Městská veřejná kuchyně r. 1875. ku prospěchu chudšího obecenstva otevřená, kdež za velmi levný peníz chutně posnídati, obědvati i večeřeti můžeš. Jaké důvěry tento mladistvý ústav požívá, vysvítá z třetí výroční zprávy, kterou před rukama máme; dle této vydalo se v správním roce 1877/78 105.839 mas. polívek, 81.609 porcí masa s příkrmem, 64.975 porcí moučníků, 49.873 porcí příkrmů, 100.982 porcí čaje, 13.419 porcí jiných polívek a 69.187 p. chleba. — v ceně 24.354 zl. 56 kr. Dotyčný dům postavila městská obec v novější době ku rozmnožení místností pro vyšší realku ve vedlejším bývalém purkrabském domě umístěnou.

Naproti této, něco níže nepříliš úhledný nový dům číslo 3.:

Slovanské gymnasium. O toto veledůležité učiliště dosud velmi macošsky pečováno. Městské, národnosti České velmi nepříznivé zastupitelstvo, nemohouc vzdor všemu opírání zaražení Českého gymnasia v Olomouci zameziti, alespoň tolik dovedlo, že ústav ten, jakkoli více žáků čítá než obě německé střední školy (realka totiž i gymnasium), jako popelka odstrčen, do dnešního dne, jakkoli již 16 let od založení minulo, po domech potloukati se musí, poněvač prý v celé Olomouci tolik místa není, aby se Českému učilišti příslušné budovy dostalo. Přítomně umístěno ve čtyrech budovách: Hlavní část, řiditelstvo, knihovna a sbírky v budově tuto uvedené, část v budově vedlejší, část v besedě občanské na dolním náměstí a část ve škole matičné na Bělidlech.

Kráčíme-li purkrabskou ulicí dolu až ku příční ulici hrnčířské, a touto k východnímu konci vzhůru, uzříme budovu číslo p. 40., velkolepý kovolitecký a kotlářský závod pana Nietsche, který před několika lety obnoven a zvětšen, až pod pevnostní hradbu dolu sahá, kdež v širokém pevnostním příkopu velkolepé kotlářské práce se provádí.

Část města, kterou jsme tuto probrali, náležela jak z polohy vysvítá do objemu staré Olomouce a Velkého hradu, pokudž ještě nového města nestávalo.

4. Na Horním náměstí.

Uprostřed téhož:

Radnice, velkolepé stavení o dvojím poschodí v podobě podlouhlého čtverhranu s pěkným renesančním na sloupech postaveným portálem na straně východní, k němuž dvojité, některými erby mocnářství Rakouského ozdobené schody vedou a gotickým vchodem na straně západní, k němuž prvé též dvojité schody vedly, z nichž ale levá strana zastavena jest vojenskou strážnicí. Má 78¹/₂ metru vysokou štíhlou věž jehlancovitě ve dvě lucerny končící s galerií pro hlásného, z které až do r. 1856. dle starodávného obyčeje každou čtvrthodinu, jda do kola a zatroubiv na všechny čtyry strany, znamení své ostražitosti dával; nyní toliko času nočního pišťalkou tak činí. Při zemi uvnitř ve dvoře jsou starobylá sklepení, do nichž starožitné kamenné ale velmi sešlé vchody vedou; zvenku krámy obchodnické a potravní (především uzenářské).

V prvním a druhém patře jsou od r. 1850. kanceláře soudu krajského, státního zastupitelství a berničního úřadu, z nichž některé v prvním patře starožitná, gotická mají klenutí, avšak zpitvořena nepříslušnými příčními zděmi. V témž poschodí na straně polední jest kaple sv. Vavřince s pěknou křížovou klenbou a ozdobným arkéřem na venek, založená. r. 1444., v níž v dobách minulých každý pátek čtena mše pro zločince k smrti odsouzené. Na straně severní vedle veliké věže pod výškou malou ve výklonku zvlášť upraveném stojí starožitné pověstné umělé hodiny, podobné hodinám na staroměstské radnici v Praze, které původně Antonín Pohl, v Olomouci usedlý Sasík, nákladem městským za 156 kop grošů^[12] kolem r. 1420—1422.^[13] postavil, a když se pokazily, r. 1572. Hanuš Pohl z Oelsu, snad potomek předešlého a Fabricius Laubensis, c. k. mathematik z Vídně netoliko obnovili, ale zároveň zvonkami a planetářem opatřili. Poslední opravu provedl r. 1746. Antonín Weiner a opatřil k hodinám stoletý kalendář od r. 1746—1847. Od té doby pokazily se opět, ale proskakují hlasy, že se rovněž, jak se před několika lety v Praze učinilo, opraviti dají, aby se tato vzácná památka středověkého umění zachovala.

Řečené hodiny popisuje Fišer ve svém dějepisu města Olomouce následovně:

Hodiny, Antonínem Pohlem zhotovené, skládaly se z hracího zvonkového stroje šestnácti zvonků, který každou hodinu hrál, z uměle vyvedeného měsíce, jehož pravidelně přibývalo a ubývalo, pak několika na okrasu vyvedených figur, které se v jistých dobách rozmanitě pohybovaly. Za vším tím byl u vnitř ve zvláštní zděné přihrádce silný železný stroj, kterýmž se vše, co udáno, i také staročeské hodiny o 24 hodinách na vedle stojící věži na všech čtyrech stranách pohybovaly. Opravami a zdokonalením jak starším taktéž r. 1746. provedeným nabyly hodiny oné podoby, kterou dosud mají, jakkoli nejdou:

Pod galerií věže radnické viděti na čtyrech stranách obyčejné čtyry ciferníky.

V prvním oddělení spodního uměleckého díla viděti všechny dny roku v písmenách a s číslem, na které stranou stojící anděl ukazovákem každodenně upozorňuje. V té samé tabuli jest kalendář od r. 1746—1849. s každou výroční nedělní písmenou, a všemi ostatními hvězdářskými čísly a poznámkami. Výše v oddělení druhém jest velmi umělé hvězdářské planetarium, měřící 75 palců (téměř 2 metry) v rovné čáře, které netoliko stálice, ale zároveň zvířetní kruh s krajinami pod ním ležícími a běh slunce se stupňovou mírou značí. Kolem této desky jest 24 hodin (celý den i s nocí) naznačeno, kdež pohybují se dvě ukazovadla, z nichž jedno sluncem znamenané denní, druhé s měsíčnou koulí noční hodiny ukazuje. Tato měsíční koule přibývá a ubývá, stává se úplňkem a novým měsícem v dobách pravidelných, jakkoli s ukazovadlem každodenně celou desku oběhne. V tomto druhém oddělení jsou ještě po stranách čtyry desky čili cifráky; jeden značí minuty a čtvrthodiny, ručička obíhá každou hodinu; druhý rozdělený na dvanáct hodin, okazuje hodiny. Třetí cifrák značí sice také jenom dvanáct hodin (půl ciferníku), ale v tom neobyčejném poměru, že od 12. do 6. hodin, tedy šest hodin jenom čtvrtý díl, ostatních 6 hodin ale ³/₄ cifráku zaujímá. Ukazováč nepostupuje pravidelně, ale stojí na každé číslici celou hodinu, načež přímo na druhou hodinu přeskočí. Čtvrtá deska jest polokruh, jenž okazuje planety a hodiny dle počátečné hodiny slunce. Z tohoto oddělení a hodinového stroje přenášela se doba zvláštními kolečkami a tyčemi do radní síně na německý a staročeský ciferník. Uprostřed třetího oddělení stroje hodinového jest 16 vyřezaných andělů, z nichž každý zvonkem a kladívkem opatřen jest. Tito hrají, když se stroj spustil, dle doby 4 pěkné hudební kusy. Pak vyjdou z jiné strany níže 3 králové, výše ale Panna Maria s Ježíškem a Josefem na útěku do Egypta za znění varhan, a zajdou opět druhou stranou. Naproti stojí socha sv. Václava a nad ní sv. Jiří s drakem. Sv. Václav kývá hlavou s jedné strany na druhou dle pohybu kyvadla; sv. Jiří ale vychází a zachází střídavě s drakem. Ještě výše v oddělení třetím stojí čtyři panáci: první drží v ruce provaz a zvoní, jakmile 4 čtvrtě před hodinami odbily, obyčejným hodinovým zvonkem; druhý drží v levici 12 koralů na šnůrce, pravá jeho ruka má ukazováček k počítání připravený. Třetí panák stojí u zvonku s kladívkem v ruce; jakmile hodiny odbily, tluče tu samou hodinu s kladívkem, mezi tím, co je panák druhý, netoliko nataženým ukazováčem, ale zároveň ústy počítá; čtvrtý panáček drží v ruce trubku a troubí na ní, jakmile hodiny odbily. Čtvrté oddělení představuje císaře Františka (manžela Marie Terezie) a nad ním ještě jednou přibývání a ubývání měsíce, v mnohem větším rozměru než dole. Malby pro okrasu uvedené, představují svobodná umění.

Na tom místě, kde nyní radnice stojí, byla prvotně tržnice (Kaufhaus) za krále Přemysla Otakara II. roku 1261. založená, v níž kupci a řemeslníci zboží vykládali a clo z něho platili. Z tohoto původního stavení zachovaly se posud ve dvoře krámy gotické, klenuté, s hmotnými valně poškozenými kamennými futry kolem dveří. S povolením markraběte Jošta ze dne 9. listopadu 1378. vystavena jest vedle domu kupeckého radnice^[14], a oba domy spojeny v jeden, kterýž měl střechu příkrou, z části cimbuřím zakrytou a z předu v pravém rohu velkou věž s hodinami, v levém pak rohu kapli, na níž též byla vížka. Tak zachovala se radnice až do r. 1564., kdež nynější předek s portálem nad průjezdem přistaven jest, načež věž i kaple z průčelí ucouvly. Během času se na ní ještě mnoho změnilo; zbořeny jsou štíty s cimbuřím, balkon ku straně polední zmizel, a na západní straně přistavena vojenská hlavní strážnice. Roku 1836. zrušena starožitná radní síň, ježto byla ozdobena pěknými řezbami. Roku 1860. sejmuta jest baňka se špičky věže, poněvadž byla porušena a zasazena nová. V této baňce nalezené staré spisy svědčí, že nynější věž r. 1570. postavena byla. Naproti radnici na severní straně náměstí:

Obecní dům č. 5., krásná výstavná a před několika lety zevrubně obnovená budova, kdež jest od roku 1850., kdežto obec radnici c. k. eraru pronajala, veškeren městský úřad. Zde též uložen městský archiv, v němž mimo jiných chová se nejstarší původní list Přemysla Otakara II. z r. 1261., týkající se kupeckého domu Olomuckého; kniha práv Děvínských (Magdeburských) z r. 1353., pamětní kniha města Olomouce, založená kolem r. 1430. Václavem z Jihlavy a mnohé jiné. V tomto domě bydleli od r. 1830—1850. velitelové pevnosti. Zde také umístěna Olomucká spořitelna.

Vedle téhož:

Dům policejního komisařství, v němž r. 1850—1853. byl úřad podkrajský.

V domech č. p. 6., 8. a 9. troje hojně zásobená knihkupectví.

V č. 9., jenž jest nárožním domem, a jehož zadní čásť na Mořické náměstí sahá a před několika lety velmi ozdobně přestavena jest, umístěna Obchodní a živnostenská komora pro obvod Olomucký.

V protějším nárožním domě č. 1. ulice ostružnické, umístěna Obchodní a živnostenská banka (Handels- und Gewerbebank).

Nárožní dům mezi Litovelskou a Ferdinandskou ulicí č. 1., největší měštanský dům v Olomouci, jenž náležel r. 1556. Václavovi z Ludanic, hejtmanu zemskému a později hrabatům Salmům. Nyní v něm bydlí velitel pevnosti.

Na západní straně Horního náměstí:

Lékárna „u zlaté koruny“ ve velikém domě pod č. 27., nepochybně nejstarší v Olomouci, prvé v nárožním domě č. 17. mezi Horním a Dolním náměstím, kdež dva gotické kamenné vchody s nápisy nad nimi a zlatá koruna v rohu potud na ni připomínají. Nápisy dotyčné zní: Nad jedním:

Ecclesiast. cap. 38. v. 4.   Altissimus creavit de terra medicamenta et vir prudens non abhorrebit illa.   A. 1476^[15].

Nad druhým vchodem:

Ecclesiast. cap. eod. v. 7.   Unguentarius faciet pigmenta svavitatis et unctiones conficiet sanitatis et non consumabuntur opera ejus.   A. 1486^[16].

V domě č. 27. jest umístěna také filialka rakousko-uherské národní banky.

V levo vedle této:

Hôtel Goliath č. 28., velký hostinec.

V pravo vedle lékárny:

Starožitný panský dům č. 26., v němž umístěny jsou 3 kontribučenské záložny a rolnická spořitelna.

Hôtel Lauer č. 24., velkolepý nový hostinec.

Divadlo městské s redutním sálem č. 23.; velká budova, vystavená r. 1830. z bývalého obecního domu, v němž bydlíval velitel pevnosti. Před rokem 1830. bývalo divadlo na Dolním náměstí nad jatkami.

Dům měšťanský č. 22., v němž jest přední kavárna Olomucká; památný tím, že se v něm r. 1479. sešli králové Vladislav Český a Matyáš Uherský a měli úmluvu, dle kteréž Morava od Čech odtržena a Matyáši až do smrti postoupena jest. V průčelí viděti erby malované Český, Moravský a Uherský, na místě bývalých v kameně vytesaných, kteréž prý tam vloženy byly na památku této události.

Vedle téhož domu:

Olomucká úvěrní banka v č. 21. Na straně polední:

Dům měšťanský č. 15. Nejstarší knihtiskárna v Olomouci; prvé na Dolním náměstí.

Na straně východní:

Třípatrový dům č. 10. Lékárna (Landschafts-Apotheke).

5. Na Dolním náměstí.

Na straně východní:

Dům arcibiskupa kardinála landkraběte z Fürstenberka č. 17.; v něm arcibiskupská knihtiskárna.

Na straně polední:

Dům č. 30. Velká budova, vlastnictví národní besedy, v ní také umístěno několik tříd Slovanského gymnasia a občanská záložna. Jest středištěm Českého národního ruchu a shromáždištěm všech Českých spolků v Olomouci a okolí.

Na straně západní:

Hôtel Pietsch č. 39. Nárožní dům do ulice Dolní; velká krásná, starožitná, někdy panská budova.

Jatky č. 41. Velká obnovená budova, náležející řeznickému společenstvu. V přízemí mastné krámy, v prvním patře bývalo až do r. 1830. městské divadlo — nyní jest tam knihtiskárna.

Dům měšťanský č. 45., na němž viděti půl koně v skoku, co památku na podivnou událosť, dle které prý kůň s mladou ženštinou s druhého patra oknem vyskočil, a šťastně bez úrazu na náměstí se octnul. O příčině téhož skoku kolují rozličné pověsti.

Dům měšťanský č. 52. Lékárna u sv. Salvatora.

6. Na Blažejském náměstí.

Č. 10. Opatrovna a dětská zahrádka r. 1843. založená a pod protektorátem kardinála-arcibiskupa stojící; má svůj vlastní dům se zahrádkou, na staré baště založenou. Dle účetní závěrky za r. 1878. měla jmění veškerého 18.473 zl. 37 kr. nemovitosti v to čítaje, a opatrovala téhož roku celkem 189 dítek, což stalo 1870 zl. 45 kr. bez činže domovní. Předsedou jest přítomně Monsignore Florian Schön, farář u sv. Michala atd. atd. Dohled na dítky vede jedna opatrovnice, jedna příručná a jedna hlídačka.

7. V ulicích.

V ulici panské: Dvoupatrový starobylý, nyní obnovený dům pod č. 3., patříval na počátku sedmnáctého století zámožnému obchodníku, vinaři Janu Andrýskovi, jenž byl zakladatelem chrámu na Svatém Kopečku, následkem opakovavších se jemu ve snách zjevení Panny Marie. Do nedávna byla v domě tom stará kaple, na památku zjevení, jež ku založení řečeného chrámu podnět zavdalo.

V Dolní ulici: Blíže hradeb a Dolní brány, starý velký měšťanský pivovar, náležející várečnému měšťanstvu, k němuž ještě mimo města při silnici k Nové ulici vedoucí, velkolepý ledový sklep na 40.000 věder, nákladem 127.000 zl. před několika lety postavený, přináleží.

V ulici Litovelské: č. 7. dům dvoupatrový, velmi prostranný, v němž bývalo hornické hejtmanství a nyní revírní hornický úřad jest.

V České ulici: Ústřední rolnická záložna v měšťanském domě č. 8. a:

Dům kapitolní č. 21., jenž zavdal r. 1610. příčinu k památnému dopisu Karla ze Žerotína k radě města Olomouce, kterýmž jí za zlé vykládal, že mu psala Německy. Toho léta totiž náležel Bedřichovi z Tiefenbachu, kterýž koupiv jej od Viktorina ze Žerotína, vystavěl v něm modlitebnu bratrskou, proti čemuž kardinál Dietrichštein u Karla ze Žerotína, co hejtmana zemského, odpor činil. Tento na radě městské zprávy žádal, kterouž ona mu podala proti obyčeji zemskému v jazyku Německém. V témž domě konaly se skutečně služby Boží bratrské až do bitvy Bělohorské; i Amos Komenský býval jim přítomen. Roku 1619. chováno v tom domě 7 kanovníků a děkan po šest měsíců od strany pod obojí u vězení, že se k ní nechtěli přidati, pro kteréž příkoří potom císař Ferdinand II. po vítězství na Bílé Hoře dům ten skonfiskoval a kapitole daroval.

Na Mořickém prostranství: Nová německá vyšší reálka, nádherná velkolepá budova o trojím poschodí, postavena nákladem obecním r. 1873—1874., ozdobena čtyrmi sochami v průčelí, představujícími: Alexandra Humbolda, Amosa Komenského, věhlasného hvězdáře Keplera a chemíka Justusa Liebiga. V této budově založeno také péčí zastupitelstva městského museum Františka Josefa, obsahující již znamenitou sbírku uměleckých výrobků rozmanitého druhu a stáří. V den sváteční jest obecenstvu přístupno.

Měšťanská chlapecká škola, na straně západní Mořického prostranství.

Farní budova proboštství u sv. Mořice, na východní straně Mořického prostranství.

V ulici Pekařské: C. k. poštovní úřad a cimentovna v domě č. 21.; v předu místnosti poštovní, v zadu na nádvoří místnosti pro cimentovnu.

V Eliščině třídě: Lékárna „u zlat. orla“ v č. 15.

V ulici vodární: Dům pro chudé a choré č. 8., prostranná jednopatrová budova, kterou obec r. 1875 s nákladem znamenitým ze staré ukoupené budovy k účelu tomu upravila.

Nové lázně č. 7. Lázně teplé, parní a léčivé pro obecenstvo. K těmto přiléhá:

Vodárna městská. Když tuto starou Rohelskou branou na bělidla vykročíme a touto dlouhou ulicí dále se ubíráme, uzříme v levo:

C. k. celnici a sběrací pokladnu v č. 52., dále v pravo:

Měšťanskou vinopalnu č. 25., budovu starožitnou, vícekrát přestavovanou, kterou měšťanstvo r. 1853 od jistého Antonína Paula ukoupilo. Dům ten nese v průčelí znak Jesuitský „in hoc signo vinces“ z r. 1680 a v prvním nádvoří tesaný kamenářský erb z r. 1729.

První Českou národní knihtiskárnu doby nové č. 19., založenou † Karlem Procházkou r. 1870., neboť první tiskárnu v Olomouci založil již Olomucký biskup Protasius Černohorský z Boskovic r. 1466., která zajisté také byla Česká, neboť se v ní v dobách pozdějších i mnohá Česká díla vydala, jako: „Kniha o vodách hojitelných v Teplicích Moravských“, a Paprockého: „Zrcadlo markrabství Moravského“, ozdobené erby pánů a rytířů; a poněmčila se nepochybně teprv po bitvě bělohorské, neboť až do té doby jevila Olomouc rozhodný ráz Český, jakkoli množství obyvatelů německých čítala.^[17]

Direkci ženijní č. 17. s prostrannou vojenskou jízdárnou. V tomto domě bývala do r. 1847. akademie stavů Moravských.

Českou národní školu č. 15., zbudovanou r. 1875. nákladem matice školské a jiných dobrodinců, stojící na místě, kdež býval někdy hřbitov, jak někteří tvrdili židovský, neboť se vykopalo při kopání základů množství lidských kostí a všelikých podivných okras. Dle Wolnýho pochovávali se tam v době Českého povstání 1618—1620 akatolíci, zmocnivše se kostela nyní Dominikánského, ku kterémuž pozemek ten co částka klášterní zahrady náležel. Matici školskou, spolek založení národní školy v Olomouci za účel mající, vyvolal necit vládnoucího Německého zastupitelstva Olomuckého k Českému obyvatelstvu, jemužto, jakkoli již na 8000 hlav čítalo, ani Českého učiliště popříti nechtělo.

C. k. průpravnu pro učitele a chlapeckou národní školu v č. 13. při klášteře Dominikánském.

Č. 7., 9. a 11. tři měštanské domy, zahrnující bývalý měšťanský pivovar a sladovnu, v nichž se ale nevaří, nýbrž jen sladuje a sklady drží.

Modlitebnu židovskou v prostranné úhledné budově č. 3.

Vojenský stavební dvůr č. 1. s obydlím ženijního ředitele a krásnou zahradou na baštách, do níž se z prvního patra řečeného obydlí vchází.

---

Za branou Františkovou při Moravici (ramenu Moravy), která hradby pevnostní obtéká, stojí na ostrově Měšťanská střelnice, náležející sboru Olomuckých ostrostřelců, v níž veliká jest rotunda, okrášlena množstvím rozmanitě malovaných terčů z dob minulých, z nichž nejstarší hluboko do sedmnáctého století sahají a mezi jinými znamenitostmi veliký starý měděný buben jest k vidění, který prý pocházeti má z dob obležení Olomouce Tatary a tatarského má býti původu, jak vyrytý na něm nápis značí. My však dle úpravy soudíme, že by spíše pozdějšího mohl býti původu — snad z dob války třicetileté, původu švédského. Nově upravená budova hostinská má v prvním patře dva veliké taneční sály, a v přízemí prostrannou jídelnu. Mezi oběma budovami veliké prostranství pro hosty a chor pro hudebníky. Před rotundou v levo stojí allegorická socha, představující Austrii, kterou střelci na oslavení památky plnoletosti korunního prince Rudolfa r. 1876. postavili. Za touto sochou jest malý úhledný park ku procházkám.

Od výpadu Litovelského až ku bývalé bráně Kateřinské jest za hradbami pevnostními velkolepý park, na půdě fortifikační městskou obcí zřízený a k volným procházkám pro obecenstvo vydržovaný. Mezi výpadem Litovelským a silnicí Prostějovskou, která z brány Terezské vychází, tvoří příjemnou stínnou stromovku, jež se podél pevnostních hradeb vine; od silnice Prostějovské až ku bývalé bráně Kateřinské pestrý, částečně stromový, keřovitý, částečně květinový park, kdež se více méně stínově cesty s živými trávníky, skupeninami květin a keřů malebně a velmi příjemně střídají.

Téměř uprostřed postavena nově krásná veranda a několik sklenníků pro květiny podporou spanilomyslného v minulém roce (1880) v Pánu zesnulého Olomuckého kanovníka, svobodného pána ze Schneeburku. Zde prodávají se v letě minerálné vody, čerstvé teplé mléko a poskytuje se i jiné pohostění. Obdobně hraje zde hudba vojenská a ku pohodlí obecenstva zřízeno před verandou veliké prostranství pod stromovím se sedadly. Přímo před verandou malý vyzděný rybník, v němž se pestré rybičky prohánějí, s vodotryskem, a celou touto částí parku vedeny pod zemí vodní roury, aby se nejenom květiny, ale i trávníky pohodlně zalévati mohly, by stálou svěží zelenost zachovaly.

I dále od bývalé Kateřinská brány podél hradeb městských a vedle vojenských chemických dílen příjemná vede cesta ve stínu stromovém, kteroužto možno se procházeti až ku bývalé Hradní bráně. Tato procházka poskytuje velmi příjemný pohled na skalnaté položení staré Olomouce a na budovy nad skalou strmící. Tato cesta zavadí také o velkolepou dílnu závodu p. R. Nietsche (o němž jsme se již zmínili), pod hradbami a pod skalou, ku kteréž z budovy na skále stojící visuté vedou stupně; dále o studené lázně, tak zvaný malý Gräfenberg, jež se hojně navštěvují v letě.

Za branou Terezskou a za parkem městským rozkládá se v levo krásně upravený městský hřbitov, který nákladnými pomníky, vkusnými hrobkami, vzorně udržovaným pořádkem a čistotou překvapuje.

Za tímto hřbitovem stojí velkolepá sochařská dílna A. Melnického se sličnou verandou ku straně silniční, v níž uzříš hojnou zásobu soch, křížů a jiných náhrobků z mramoru, žuly a pískovce. Na pravé straně něco dále stojí nově vystavená městská nemocnice pro nakažlivé nemoce, za ní městská plynárna, která veškerá Olomucká náměstí, veškeré ulice a mnohé krámy a výklady zaopatřuje svítícím plynem. Za touto plynárnou podél silnice počíná oněch kamenných pět soch, představujících utrpení Kristovo, o nichž jsme se jíž byli zmínili. Za těmi sochami něco výše stojí ona, nákladem Olomuckého radního Bartoloměje Heiliga r. 1618. v podobě kapličky, překlenutá, ale na polo sesutá křížová studně, z které se do města na Horní náměstí výborná voda k pití přivádí, kdež dosud ještě křížovou studní sluje.

O lednici a pivnici měšťanského pivovaru, která při tétéž silnici, ale na levé straně stojí, jsme se již také zmínili.

Příjemnou procházku poskytuje též cesta výpadem Hradišťským na Hradisko, k bývalému klášteru Premonstrátskému, která tuto severovýchodně od města lukami vede. Vzdálenost od brány neobnáší více než čtvrt hodiny cesty a poskytuje příjemný rozhled na všechny strany; jmenovitě dojímá zpáteční pohled k městu, kdež především bývalý hrad — katedralní chrám a starožitné děkanství na skále velkolepě vypadají. Zde uzříš starožitnou stranu této památné budovy, a onu neštastnou nad skalou strmící kamennou pavlač, která tak osudnou se stala rodu Přemyslovců.

Klášter hradišťský, nyní nemocnice vojenská, stojí na nepatrné výšině, která v dobách pohanských byla hradiskem, t. j. shromaždištěm k náboženským a jiným schůzím, s jakými se tu a tam ještě dosud potkáváme^[18]. Jest to velkolepá budova, ležící za řekou Moravou, o dvojím poschodí, má podobu pravidelného čtverhranu, v každém rohu hranatou věž, v průčelí prací kamenařskou a sochami ozdobena. Kolkolem bývala hlubokým příkopem obehnána, tvořivši takto malou pevnůstku. Z prostředku vynikala vysoká věž o dvou lucernách z bývalého chrámu Nanebevzetí Panny Marie, která tomuto velkolepému stavení nemalé dodávala krásy; r. 1856. jest zbořena, a na jejím místě nepatrná špičatá střecha postavena. Chrám ten, jenž býval někdy hlavní okrasou kláštera, jest od r. 1802. kolnou na vozy a jiné nářadí. V průčelí, kdež bývala jindy prelatura, jsou nyní byty pro ředitelstvo a úřadníky špitální, v ostatních síních a světnicích klášterních kromě lékárny, ložnice nemocných. Pěkně upravena jest kaple domácí, v níž jsou krásné obrazy na omítce malované a pěkné sochy ve výklencích. Do r. 1784. býval tu prelátský refektář.

Na východ od kláštera stojí bývalá prelátská kaple sv. Štěpána, od r. 1786. farní kostel osady Hradišťské. Má tři pěkné mramorové oltáře r. 1718. postavené, a v sakristii výklenek, v němž v cínové rakvi uloženy jsou kosti zakladatelův kláštera: knížete Olomuckého Oty I., † r. 1086. a Eufemie čili Ofky, manželky jeho, † r. 1111., knížete Oty III., †. r. 1160. a Durancie, jeho manželky, též biskupa Olomuckého Jana IV., příjmím Lysého, † 1172., a opata tohoto kláštera Roberta, † 1269.

Tento kostel byl prvotním kostelem klášterským, pokud tu byli Benediktini; po vystavení velkého chrámu Nanebevzetí Panny Marie, učiněna z něho kaple, do níž se z prelatury zvláštní chodbou vcházelo.

Dále na východní straně od farního kostela jsou někdejší hospodářská stavení klášterská a bývalá klášterská zahrada. V předu hostinec zahradní.

Bývalá velká zahrada přímo za budovou klášterní, jest nyní na kolik částek rozkouskována. Čásť zůstala při nemocnici, čásť připadla ku sladovně, v nejnovější době na ní založené, čásť tvoří zahradu a morušovku Moravského hedbávnického spolku, a čásť konečně zaujímá nynější r. 1876., nákladem hospodářské jednoty Olomucké, pomocí všelikých dobrodinců a neunavným přičiněním i mnohými oběťmi professora J. R. Demla, založená Rolnická škola, která slušnou a přiměřenou úpravou navštěvovatele uspokojuje, a hojnými sbírkami, v tak krátké době snešenými, překvapuje.

Jelikož klášter Hradišťský položením i příběhy svými s Olomoucí takměř souvisí, položíme tuto i krátký průběh jeho dějin:

Roku 1078. založil kníže Olomucký Ota I., příjmím Sličný, syn vojvody Břetislava, příjmím Českého Achilla, a manželka jeho Euphemie na pahorku Hradisku na místě dosavadního Břetislavem založeného hradu klášter Benenediktinský, jehož kostel zasvěcen památce sv. Štěpána a podělili jej několika statky, mezi nimiž byly dědiny Kyselovice, Hejčín, Újezd a j. Zároveň daroval tentýž kníže nově založenému klášteru kostel sv. Mořice v Olomouci, se vší výbavou a příslušenstvím. Roku 1095. obdržel klášter od knížete Svatopluka ještě Těšetice a od nábožných manů více pozemků v Topolanech a  Hněvotíně. Jelikož ale nápotomní biskup Olomucký Jindřich Zdik (1126—1150.) řeholi sv. Norberta, bratřím Premonstrátům velmi nakloněn byl, dovedl toho u knížete Oty III., vnuka zakladatelova, předstíraje zároveň, že Hradišťští Benediktini od prvotní kázně upustili, že řečený klášter r. 1151. Premonstrátům Strahovským a Litomyšlským odevzdán jest se vším příslušenstvím a se všemi statky.

Jelikož klášter ten mimo města stál, a jen nepatrným příkopem chráněn byl, zakusil velmi mnoho nehod až do zrušení svého. Již r. 1161., tedy šest let po uvedení Premonstrátů zkažen jest od vojska Soběslava II., když kníže ten Olomouc dobýval. Roku 1241. zmocnili se ho a vypálili jej Tataři; v rozbrojích náboženských r. 1432. ztečen od Táboritů a téhož roku ztroskotán od Německých obyvatelů Olomuckých pod správou Viléma Oblera, hejtmana markraběte Albrechta, načež řeholníci až do r. 1461. v Olomouci bydleti musili, kteréhož roku pomocí krále Jiřího klášter sobě opět postavili. Sotva však že byl dostaven, rozbořili jej měšťané Olomučtí opět r. 1471. z nařízení papežova, za pokutu, že Premonstráti s opatem svým Jiříkem při králi do kletby daném věrně stáli, když s Matyášem uherským válčil^[19].

Nemalou škodu bral klášter v století šestnáctém špatným hospodařením a uvolněním kázně klášterní, i také v době Českého vzbouření mezi r. 1618—1620. Roku 1642. vypálili jej Švédové, zmařili vzácnou knihovnu a rozmetli hrobku zakladatelů kláštera v kostele Panny Marie, načež řeholníci po 11 let v Olomouci, v Brně a jinde rozptýleni bydleli. R. 1659. vystavěl opat Tomáš Olšanský kostel vyhořelý znovu, a r. 1684. položil opat Norbert Želecký z Počernic základ ku klášteru. Když pak r. 1715. prelatura i se znamenitou obrazárnou, která obsahovala na 300 obrazů (mezi nimiž bylo několik od Van Dyka, Rubense a jiných mistrů) popelem lehla, vystavěli opatové Robert Sancius († r. 1732). a Norbert Umlauf († r. 1741.) nynější nádhernou prelaturu. R. 1784. dne 18. srpna došel však rozkaz císařský, že klášter, jenž přetrval při rozmanitých osudech sedm set let, se zrušuje.

Duchovní, jichž tehda bylo v klášteře a na farách 90, přestěhovali se dílem na Svatý Kopeček, kdež právě poslední prelát Ferdinand Wáclavík, jeneralní vikář řádu, c. k. tajný rada atd. atd., stonal, a tři měsíce později co stařeček 84tiletý v 43. roce svého prelatování zemřel. Čásť duchovních dána na jiné fary. Statky vzaty jsou k ruce fondu náboženského a z kláštera učiněn Moravský generální seminář^[20], jehož představeným byl slavný Josef Dobrovský. Po smrti císaře Josefa II. seminář r. 1791. vyzdvižen a r. 1802. vložena do kláštera nemocnice, v němž jest posud. Statek Hradišťský r. 1826. prodán Filipovi hraběti Saint-Genois-ovi za 410.000 zl., jehož dědicové jej před dvěma lety opět prodali tuším za 2¹/₂ milionu panujícímu knížeti Janu z Lichtenšteina.

S klášterem Hradišťským v úzkém spojení byl Svatý Kopeček, známé, dvě hodiny cesty východně od Olomouce vzdálené poutnické místo, jež původ svůj vzalo, jak jsme již krátce byli podotkli, působením Jana Andrýska, měšťana a vinaře Olomuckého, jenž kolem roku 1630. kapli Panně Marii zde postavil, načež kolem r. 1670. přičiněním opatů Hradišťských nynější krásný kostel Navštívení Panny Marie povstal. Tentýž má krásný portál, štít ozdobený pěknými sochami, dvě vysoké mědí kryté věže s hodinami a 4 harmonickými zvony, pěknou báň, ale uvnitř jest přeplněn malbami a obrazy arci pěknými, jež z částky litanie k Panně Marii a jiné příběhy biblické, z částky také legendu založení prvotní kaple naznačují.

Vedle kostela jest bývalý dům prelátský, nyní proboštský, kolem velikého prostranství za kostelem v kryté chodbě křížová cesta, v zadu kaple, též mědi krytá a u prostřed prostranství pěkná socha sv. Norberta.

Po vyzdvižení kláštera Hradišťského byla zde fara až do r. 1846., kdežto na Svatý Kopeček opět uvedeni Premonstráti z kláštera Strahovského. Shledalo se totiž, že r. 1705. svobodný pán Celler z Rosenthalu statek svůj Hrochův Týnec v Čechách na zachování kostela na Svatém Kopečku a na výživu duchovních (tehda Premonstrátů) při něm odkázal, statek ten však bez ohledu na úmysl testatorův prodán byl. Vrácena tedy zaň stržená suma 80.000 zl. a zřízeno na Svatém Kopečku proboštství, aby se úmyslu odkazatele zadost učinilo.

V letě bývá zde každou neděli hojná návštěva Olomučanů a jiných poutníků z míst vzdálenějších. Z Olomouce jest sem příjemný výlet a ze Sv. Kopečka za jasné povětrnosti čarovný rozhled na celou téměř Hanu.

---

---

1. Což se však s jiným autentickým udáním nesrovnává, dle něhož Židé toho času Dolní Bělidla obývali, jak později ještě udáme.
2. Slouti prý měla původně Grüne Gasse, Zelená ulice.
3. Šembera.
4. Pokud byla na horním konci dolního náměstí kaple sv. Markety, dělil se tento rynk na dvě části, na ulici Kramářskou^{[red 1]} Malý rynk čili ryneček, jak slove r. 1554. (Šembera.)
5. Obě tyto sochy, výše jmenované nejsvětější Trojice a P. Marie jsou r. 1880. obnovene.
6. Nad tímto portalem stojí dotud následující nápis z oných dob: Reddat aberrantes, ut Christo ecclesia natos, Pandit conversis mater amanda sinum. MDXCV. K němu podolýkáme, že byl Stanislav Pavlovský velmi horlivý pronásledovatel kališnictví a všech akatolíků vůbec a že se o to zasazoval, vyhladiti je z kořene.
7. Academia bonarum artium.
8. Proto vyslovuje Šembera ve svých Pamětech Olomuckých, že by mohl pocházeti z doby biskupa Bruny, (1245—1281.), poněvač tentýž biskup r. 1262. také kostel sv. Mořice v Kroměříži založil.
9. Poslední potomek rytířského kmene Šrámů, který dlouhou dobu hrad Milice u Vyškova co biskupské leno držel.
10. Zde sluší podotknouti, že kapitola Olomucká to právo si vyhradila, místa kanovnická toliko členy z vyšší šlechty pošlými, obsazovati, — což i také od počátku sedmnáctého století až do dneška důsledně provedla. Proti této výsadě počíná se v době nejnovější horlivě brojiti, protož nelze předvídati, zda-li kapitola s to bude, řečené právo i v době budoucí uhájiti. To stává, se tím pochybnější, an počet členů na 22 určený, v poslední době úmrtími častěji se opakovavšími na 6 klesl.
11. K rozkazu císaře Josefa II. sloučeny jsou tyto špitály ve veřejnou nemocnici.
    Dle výkazů účetních byl stav jmění těchto špitálů tou dobou následující:
    1. Špitál sv. Joba a Lazara, pro 30 i více nemocných, měl 53.339 zl., 42¹/₂ měřice rolí a tři louky.
    2. Špitál sv. Ondřeje 42.172 zl.
    3. Špitál sv. Ducha 49.086 zl., 390 měřic polí a 2 louky.
    4. Špitál Matky Boží na Nové ulici 30.000 zl., a pokladnice chudinská 37.601 zl.
12. Asi 2209 zl. ve stříbře.
13. Šembera tvrdí, že r. 1490., udávaje za mistra Ondřeje Pohla.
14. Snad ona čásť, při níž se velká věž s výběžkem a malou věžičkou na ní nad hodinami a naproti kaple sv. Vavřince nalezá. Stará radnice prodána r. 1411. jistému Martinu z Boskovic za 32 hřiven. Není však zaznamenáno, kde stávala; nepochybně tam na Předhradí, kdež jsme tak podotkli.
15. Sirach kap. 38. v. 4. Nejvyšší stvořil ze země léky a muž opatrný nezoškliví jich sobě.
16. Sirach kap. 38. v. 7. Těmi věcmi uleví hojíc bolesti a lékárník učiní lékařství lahodná a skládá masti zdravé; a nebudou míti konce díla jeho.
17. Šembera uvádí za prvního knihtiskaře v Olomouci Němce Konráda Baumgartena, jenž prý se zde usadil r. 1501., r. 1502 ale opět odešel. Stálou knihtiskárnu zařídil však v Olomouci teprv r. 1538. Jan Olivecký. Tiskárny r. 1466. a r. 1501 zřízené byly tedy toliko dočasné. R. 1547. byl Olomuckým knihtiskařem Norimberčan Günter a 1572. Jan Milichthaler.
18. Hradisko takové tvořila urovnaná čtverhranná aneb okrouhlá, vysokým náspem obehnaná větší neb menší prostora na místě povýšeném aneb na kopci, do které obyčejně dva vchody proti sobě vedly.
19. Tehdejší Německé měšťanstvo Olomucké bylo přísně katolické a vystupovalo proti husitismu všude, kdež se k tomu příležitost udála.
20. Na to poukazuje nápis na průčelí jenž zní: Instructioni cleri, religionis fundamento vovit. Josefus II. A. 1785.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Zde je v textu vynechané místo, pravděpodobně zde chybí spojka „a“.