Olivový sad a jiné novelly/Kdož ví?!
Olivový sad a jiné novelly | ||
V rodině | Kdož ví?! | Miss Harrietova |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kdož ví?! |
Autor: | Guy de Maupassant |
Původní titulek: | Qui sait? |
Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Olivový sad a jiné novelly. Praha : F. Šimáček, 1891. s. 93–108. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Pavel Projsa |
Licence překlad: | PD old 70 |
I.
editovatBože můj, Bože můj! Chci tedy konečně napsat, co se mi přihodilo! Ale mohu-li a smím-li? Je to tak podivné, tak nepochopitelné, tak nevysvětlitelné a tak nesmyslné!
Kdybych tak jist nebyl tím, co jsem viděl, a tak bezpečen, že není v úvaze mé nijaké chabosti, v důvodu mém nijaké mýlky a v nezvratném důsledku pozorování mých nijaké mezery, pokládal bych se prostě za hříčku a oběť zvláštního přeludu… a přece, kdož ví?
Dnes nalézám se v ústavě pro choromyslné, ale vstoupil jsem ven dobrovolně, z obezřetnosti a ze strachu! Jediný člověk zná moji historku a to zdejší lékař. Chci ji napsat. Nevím valně ani proč. Snad abych sprostil se její tíže, neboť cítím ji, jako by na duchu mém spočívala nesnesitelná můra.
Zdeť tedy počínám svoje vypravování.
Byl jsem vždycky samotářem a blouznivcem, jakýms tichým v sobě samém uzavřeným filosofem, spokojeným s málem, bez nevraživosti k lidem a bez trpkosti k nebesům. Žil jsem neustále sám následkem nedůtklivosti jakés, vzbuzované ve mně přítomností jiných. Jak měl bych to vyložit? Nejsem nijak s to. Neodmítám společnosť, ani hovor, ani malou hostinu s přáteli, mám-li však koho dlouho kolem sebe a byť soudruhy nejdůvěrnější, omrzí, unaví a znudí mě a pocítím rostoucí a podrážděnou touhu každého se zbyt a zůstat o samotě.
Dychtivosť ta jest více nežli potřebou, neboť jest nutností neodolatelnou. A kdyby přítomnost lidí, s nimiž nacházím se pohromadě, potrvala déle a kdybych ne poslouchat, ale slyšet měl dále jejich rozprávku, stihla by mě nepochybně nějaká nehoda. Jaká? Ah, kdož ví? Snad pouhá jen mdloba… ano… nejspíše že pouhá jen mdloba.
Bývám tak rád samoten, že snésti nemohu blízkosť druhé bytosti, spící pod mojí střechou, a obývat nemohu Paříž, poněvadž nevystihlá jímá mě tam trýzeň. Morálně zmírám a na duchu i na těle muku trpím uprostřed nesmírných davů, jež vůkol se hemží a žijí i když dřímají.
Ah, spánek jiných jest mi trapnějším ještě nežli jejich rozhovor. A nikdy nejsem s to zamhouřit oka, vím-li a cítím-li za stěnou život přervaný pravidelným tímto zatměním rozumu.
Proč jsem takový a ne jinaký? Kdož ví! Příčina je snad velmi jednoducha a rychle nejspíše nasytím se všeho, co kolem mně se děje. A lidí podobně nervosních jest asi velice mnoho.
Dvě rozdílná pokolení jsme na zemi: tací, již mají potřebí druhých, jež druzí vyrážejí, baví a obveselují a jež samota zasmušuje, kormoutí a ustrašuje jako stoupání na vysoký ledovec nebo cesta širou pouští, a tací, jež druzí naopak nudí, obtěžují a moří, kdežto odloučenosť je konejší, utěšuje a naplňuje klidem, v němž myšlenka jejich volný mívá rozlet. Slovem, jedná se tu o normální zjev psychický. Jedni nadáni jsme schopnostmi k životu zevnějšímu a druzí obdařeni vlohami k životu vnitřnímu.
Pokud na mně, zřetel můj k mimotnému jest vratký a rychle pomíjivý a dosáhne li své meze, znamenám v celém svém tele i v celé své duši nesnesitelnou tíseň.
To bezpochyby z toho vyplývá, že lnul jsem mnoho k předmětům mrtvým, jež mají pro mne hodnotu živých bytostí a že dům můj jest a byl světem, kde trávil jsem osamělé a činné dny uprostřed věcí, nábytku a cetek, známých a družných zrakům mým jako přátelské tváře. Vyplnil a vyzdobil jsem jimi znenáhla každý kout a ve středu jich cítil jsem se spokojeným, utěšeným a šťastným jako v náruči milované ženy, jejíž zvyklá úlisnosť stala se mírnou a líbeznou potřebou.
Dal jsem vystavět dům ten v krásném parku, obklíčeném železným plotem a u brány města, kdež po případě nalézti jsem mohl útočiště ve společnosti, po níž chvílemi jímala mě touha. Všecko služebnictvo mé bydlelo v odlehlé budově stojící v zelinářském oddělení zahrady, obehnaném vysokou zdí. Temná rouška noční a ticho příbytku mého, zapadlého, skrytého a ztraceného v listoví velikých stromů, byly mi tak příjemné a libé, že co večer několik hodin váhával jsem odebrat se na lůžko, abych déle okusil jich lahody.
Onoho večera dával se ve městském divadle „Sigurd“. Tehdy poprve slyšel jsem krásné a kouzelné toto hudební drama a sledoval jsem hru s živou účastí od začátku až do konce.
Vracel jsem se pěšky, krok křepký, hlavu plnou zvučných tonů a pohled vznícený rozkošnými přeludy. Byla čirá tma, že s těží rozeznával jsem cestu a několikráte málem že nepadl jsem do příkopu. Od brány ke mně jest asi kilometr, snad něco více a dobrých dvacet minut volné chůze. Byla jedna hodina z rána a nejvýš půl druhé. Přede mnou poněkud jasnilo se nebe a srp měsíce v poslední čtvrti nízko skláněl se k obzoru. Luna v první čtvrti, jež vychází o čtvrté nebo páté hodině večerní, jest skvělá, třpytná a sleštěná stříbrem, kdežto luna, jež po půlnoci objevuje se nad horami, jest zarudlá, pošmurná a kalná — pravá zlověsť noční oblohy. Každý somnambul pozorovat musel tuto nápadnosť. Srp měsíce v první čtvrti, byť tenký byl jako vlákno, vrhá mírný svit, jenž utěšuje srdce a na zemi rýsuje přesný stín; srp měsíce ve čtvrti poslední vysílá světlo bledé a tak matné, že jedva jaký stín lze znamenat.
Z dáli spatřil jsem temnou silhuetu své zahrady a nevím, odkud vzala se ve mně pojednou váhavosť před vstoupením do vnitř. Zvolnil jsem krok. Všady vůkol vládlo ticho. Veliká skupeň stromů podobala se hrobce, v níž villa moje byla pochována.
Otevřel jsem branku a vešel do dlouhé aleje morušové, táhnoucí se až k budově a nad cestou větvemi sklenuté u vysoký tunel, podél níž nezřetelně střídaly se černé křoviny, záhony květin a nízké patníky.
Co blížil jsem se k domu, zmocnil se mne podivný nepokoj. Stanul jsem. Slyšet nebylo ničeho. V korunách stromů nehýbal se ani list.
„Co je mi?“ mihlo se mi v duchu.
Deset let vracíval jsem se tak domů, aniž kdy nejmenší doznal jsem obavy. Neměl jsem strach a v noci nebával jsem se nikdy. Pohled kdes na taškáře nebo zloděje býval by mě popudil k zuřivosti a byl bych se obořil naň bez rozpaků. Ostatně nebyl jsem neozbrojen a stále u sebe nosil jsem šestihlavňový revolver. Leč nedotkl jsem se ho, neboť odolati jsem mínil vlastní silou duševní této bázni, jež nenadále byla ve mně vznikla.
Co to znamenalo? Tušení? Tajemný onen cit, jenž jímá mysl člověka, má-li spatřit co nevysvětlitelného? Je možná? Kdož ví!
Tou měrou, jakou bral jsem se vpřed, tělem prudší a prudší přecházel mi záchvěv a když ocitl jsem se před budovou a pod širokým přístřeškem, cítil jsem, že třeba mi vyčkat několik minut nežli otevru dvéře a vstoupím přes práh. Posadil jsem se na kamennou lavici pod okna svého salonu. Zůstal jsem s hlavou opřenou o zeď a očima otevřenýma a upřenýma do tmavého hustého lupení stromů. První okamžiky nepostřehl jsem kolem sebe nic neobyčejného. Měl jsem v uších jakés hučení, ale to přiházívá se mi často. Zdá se mi mnohdy, že slyším klusot koně, že slyším zvonit zvony a že slyším kráčet celé zástupy.
Pak hučení to v brzku stalo se zřetelnějším, určitějším a význačnějším. Mýlil jsem se. Nebyl to obvyklý ráz mých tepen, jenž ohlasem ozýval se mi v sluchu, nýbrž šum velmi zvláštní a velmi hlaholivý, jenž přicházel — aniž bylo pochyby — z vnitř mého domu.
Rozeznával jsem jej za zdí, nepřetržitý tento šum — spíše rachot nežli šum — zmatený pohyb kupy věcí, jako by zlehka posunován, vláčen a smýkán byl všechen můj nábytek.
Oh, pochyboval jsem dosti ještě dlouho o spolehlivosti svého sluchu. Když však ucho přiložil jsem k omítce, abych lépe rozpoznal podivný vzruch ve svém obydlí, byl jsem přesvědčen a jist, že děje se u mne cosi neobyčejného a nepochopitelného. Neměl jsem strach, ale byl jsem… jak vyjádřit se mám… polekán úžasem. Nesáhl jsem na revolver předvídaje předobře, že nebudu ho mít potřebí, a čekal jsem.
Mysl střízlivě jasnou, ale úzkostně vzrušenou, čekal jsem dlouho, aniž s to jsem byl k čemu se odhodlat, čekal jsem stoje u dveří, stále naslouchaje hluku, jenž vzmáhal se a chvílemi nabýval moci tak bouřlivé, že podobal se hukotu tajemného všemi kouty budovy rozpoutaného orkánu.
Pak pojednou zahanben bojácností svojí, vyňal jsem z kapsy svazek klíčů, vybral z nich náležitý, vstrčil jej do zámku, dvakrát jsem jím otočil a plnou silou vyraziv dvéře, stanul jsem ve vchodu.
Veřej udeřila prudce o stěnu jak výstřel z bambitky a výbuchu tomu v zápětí odpověděl strašlivý lomoz, rozléhající se od přízemí až do podkroví celé budovy; strhl se tak náhle a tak divě a tak ryčně, že na několik kroků ucouvl jsem zpět a jakkoli stále byl jsem si vědom zbytečnosti, že z pouzdra vytáhl jsem svůj revolver.
Čekal jsem dále, ale krátký jen okamžik. Pak rozeznal jsem po schodech, podlaze a kobercích neobyčejný dupot, ne bot ani střevíců, ale dřevěných a železných berlí, jež hlučně harašily veškerou prostorou. A nenadále uzřel jsem na práhu svého kabinetu křeslo, velké svoje pracovní křeslo, ano kejklavě vycházelo ze dveří. Zamířilo do zahrady. Za ním braly se stejně houpavě lenošky ze salonu, po té nízké pohovky, vlekoucí se na krátkých svých nohách jako krokodili, a dále všecky mé židle poskokem jak kozy a posléz malé taburety úprkem jako králíci.
Oh, jaké ohromení! Vklouzl jsem do nejbližšího houští, kdež schoulen jsem zůstal a bez přestání pozoroval pochod svého nábytku, neboť všechen putoval z domu, kus za kusem, rychleji či volněji podle svého rozměru a své váhy. Můj klavír, můj veliký trojnohý klavír pádil tryskem jako splašený kůň s temným hlaholem tonů v bocích a drobné předměty vlekly se po písku jako mravenci, kartáče, lampy a sklenice, od jichž broušených hlatí matně jako fosforescencí odrážel se pablesk měsíčný. Šaty plazily se a krčily v záhyby jako plotice. Spatřil jsem psací svůj stůl, vzácný exemplář z minulého století, jenž obsahoval v sobě všecky listy, jež jsem byl obdržel, celou historii mého srdce, starou historii, v níž tolik bylo utrpení a strasti. A tam uvnitř nalézaly se také podobizny.
Náhle pozbyl jsem všeho strachu a vrhnuv se naň, chopil jsem se ho, jak chytá se kradoucí zloděj nebo prchající žena. Avšak ten bral se vpřed setrvalostí neodolatelnou a přes všecko namáhání a rozhořčení své nebyl jsem s to zdržet jej v jeho chodu. Co zoufale stavěl jsem se hrozné této moci, klesl jsem k zemi a dále zápolil jsem s vynaložením veškerých svých sil. Leč porazil a svalil mne na písek a následující nábytky počaly na mě se drát a šlapat mi po nohou, břichu a prsou. Když pak jsem ho pustil, další přecválaly přes mé tělo jako v útoku kavalerie přes opěšalého jezdce.
Sděšením vytřeštěn konečně odvlekl jsem se s cesty a znova skryl se mezi stromy a dále pohlížel jsem, kterak nejmenší, nejskrovnější, nejnepatrnější a nejzapomenutější předměty, jež mi náležely, jeden po druhém mizí v temné aleji.
Na to zaslechl jsem vzdálí z domu svého, hlaholivého nyní jak prázdná stavení, strašný třesk zavírajících se veřejí. Praštěly v celé budově od podstřeší k přízemí, až zapadly posléz dvéře vestibulu, jež nesmyslně sám byl jsem otevřel této úžasné deserci.
Zvedl jsem se, skokem dal se na útěk k městu a rozvahy nabyl jsem teprve v ulicích při setkání se s opozdělými chodci. Zazvonil jsem u vrat kteréhos hotelu, kde byl jsem znám. Rukama naspěch oklepal jsem si oblek pokrytý prachem a vypověděl jsem, že ztratil jsem svazek svých klíčů, v němž nacházel se i klíč ke druhému oddělení zahrady, kde bydlelo služebnictvo mé v osamělém domě dokola ohraženém zdí, jež chránila ovoce a zeleninu před návštěvami drancovníků.
V lůžku, jež bylo mi vykázáno, až po bradu ukryl jsem se peřinami. Leč usnouti jsem nemohl a probděl jsem zbytek noci, stále jen naslouchaje bouřlivému tlukotu svého srdce. Nařídil jsem, aby lidé moji za úsvitu uvědoměni byli o mém přebytu a o sedmé hodině ranní komorník můj zaklepal na dvéře mého pokoje.
Tvář jeho zdála se všecka zjevena.
„Dnes v noci, milostpane, stalo se velké neštěstí!“ zvolal.
„Jaké pak?“
„Z villy vykraden byl všechen nábytek, všechen, úplně všechen až do posledního kousku!“
Zpráva ta spůsobila mi potěšení. Proč? Kdož ví! Byl jsem příliš mocen vůle své a příliš jist vlády nad sebou, abych komu býval se zmínil, čeho byl jsem svědkem, a umínil jsem si, že zachovám vše ve svém svědomí jako hrůzné tajemství. Odpověděl jsem:
„Pak byly to tytéž osoby, které ukradly mi klíče. Třeba neprodleně oznámení učinit na policejním komisařství. Vstanu a v několika chvílích přijdu tam za vámi.“
Vyšetřování trvalo pět měsíců, ale vypátráno nebylo ničeho a nalezen nebyl nejmenší ze zmizelých předmětů, ba po zlodějích ani nejnepatrnější sled.
K ďasu! Kdybych býval pověděl, co jsem viděl!… Kdybych býval to řekl, za mříží byl bych ocitl se sám… ne zloději, nýbrž člověk, jenž podobného cos mohl vidět!
Oh, dovedl jsem mlčet!
Villu svoji novým nábytkem jsem neopatřil. Bývalo by to také marno. Co přihodilo se jednou, bylo by se opakovalo podruhé a dále bez přestání. Nechtěl jsem se tam vrátit, nevkročil jsem přes práh ten více nohou a domu svého jsem nikdy už nespatřil.
Odjel jsem do Paříže, ubytoval se v hotelu a s lékaři poradil jsem se o stavu svých nervů, jež od osudné oné noci vzbuzovaly ve mně vážný nepokoj.
Odporučeno mi bylo cestování a uposlechl jsem zkušené této rady.
II.
editovatPočal jsem vyjíždkou do Italie. Jižní slunce působilo na mě blahodárně. Půl roku prodlel jsem na cestách z Janova do Benátek, z Benátek do Florence, z Florence do Říma, z Říma do Neapole a z Neapole do Palerma. Pak projel jsem Sicilii, obdivuhodnou zemi jak svojí přírodou tak svými památníky, velebnými ostatky, zůstavenými Řeky a Normany. Přeplul jsem do Afriky, klidně proputoval jsem velkou onu žlutou a tichou poušť, kde těkají velbloudi, gazely a potulní Arabové a kde s lehkým a přehledným vzduchem nesplýval nijaký přízrak ani ve dne ani v noci.
Do Francie vrátil jsem se přes Marseille a navzdor provençalské utěšenosti kormutlivě dojal mě matnější jas oblohy. Ocitnuv se na pevnině, pocítil jsem podivný vzruch jako nemocný, jenž pokládá se za vyléčeného a jejž upomíná temná bolesť, že ohnisko zla posavad nevyhaslo.
Pak zpět zavítal jsem do Paříže. Za měsíc všecko mě už nudilo. Byla jeseň a do zimy zamýšlel jsem podniknout ještě výlet do Normandie, již potud jsem neznal.
Rozumí se, že prvým cílem mým byl Rouen a osm dní bloudil jsem volně, šťastně a nadšeně v tomto městě středověku a v tomto bohatém museu neobyčejných památníků gotických.
Kteréhos večera ke čtvrté hodině, když zabočil jsem do nepodobné ulice, jíž plyne říční proud černý jak inkoust a zvaný „Eau de Robec“, pozornosť moje, posud všecka upoutaná k bizarním a starobylým průčelím domů, náhle obrácena byla na řadu vetešnických krámů, mimo něž kráčel jsem dvéře od dveří.
Ah, vhodně vyhlédli si místo své lakotní tito čachráři ve fantastickém tomto okolí, nad trudným vodním korytem, pod hrotitými taškovými a břidlicovými střechami, na nichž posavad skřípěly z obyčeje vyšlé korouhvičky!
Vnitř temných skladišť zříti bylo kupy dlabaných truhel, malovaných majolíků rouenských, neverských a moustierských, z kamene a ze dřeva tesané sochy Vykupitele, Marie Panny a svatých, mešní ornáty, knihy a štoly, ano i posvátné kalichy a tabernakuly z ozlacené bronzi, z nichž Bůh byl vyhoštěn.
Oh, podivné to, věru, skrýše ve vysokých a velkých těchto domech, plné až k vykýřům přistřešním nejrůznějších předmětů, jejichž bytí zdálo se skončeným a které přečkaly původní svoje majetníky i svoji dobu i svoji módu, aby skoupeny byly jako zvláštnosti novými pokoleními!
Rázem v antikvářské této čtvrti opět procitla ve mně dávná záliba moje ve starožitnostech. Procházel jsem krám za krámem, dvěma kroky přeměřiv můstek ze čtyř strouchnivělých prken položený přes bahnitou strouhu.
Pro smilování boží — jaká to rána! Jednu ze svých nejkrásnějších skříní spatřil jsem na kraji kteréhos sklepení zahraženého všelikými věcmi, jež zdálo se vchodem jako do hřbitovních katakomb starého nábytku. Zvolna přistoupil jsem blíž, chvěje se na všech údech, ale v úzkosti, jež se mne zmocnila, neodvažoval jsem se jí doteknout a co vztahoval jsem ruku, vždycky opět jsem couvl. A byla to skutečně ona, skříň z časů Ludvíka XIII., jediná svého druhu, již poznal by každý, byť viděl ji předtím jedenkrát. Maně pohled vrhl jsem poněkud dále do tmavé klenby a uzřel tři ze svých křesel, potažených drobně vzorkovaným brokátem, a konečně v pozadí postřehl jsem dva svoje stoly z doby Jindřicha II., tak vzácné té chvíle, že uchovaly se pouze v museích.
Představte si a uvažte duševní můj stav!
Kráčel jsem dál, ochromen a schvácen rozčilením, ale kráčel jsem, neboť povahy jsem neohrožené, a kráčel jsem jak rytíř dávných věků vnikat mohl jen v očarovanou říš. A kus za kusem shledal jsem se se vším, co mi náležívalo, se svými lustry, svými knihami, svými obrazy, svými šaty, svými zbraněmi — se vším kromě psacího stolu, obsahujícího mé listy, jejž nebyl jsem s to vypátrat nikde.
Nejprv ubíral jsem se temnou chodbou dolů, načež vzhůru vystoupil jsem do prvého patra. Po celé cestě nesetkal jsem se s živou duší. Volal jsem a nedostával odpovědi. Byl jsem samoten a nikoho nebylo v domě tom, prostranném a spletitém jako labyrint.
Sešeřila se noc a po tmách musel jsem usednout na jednu ze svých židlí, neboť vzdálit se nijakž neměl jsem v úmyslu.
Ob chvíli jsem vzkřikl: „Holá, holá! Nikdo zde?“
Plnou hodinu seděl jsem na jednom a tomže místě, když zaslechl jsem odněkud lehký a volný krok. Málem že býval bych se dal na útěk, ale vzchopiv se, znova jal jsem se volat, až shlédl jsem v sousední otevřené jizbě světlo.
„Kdo to?“ tázal se kýs hlas.
Odvětil jsem: „Kupec.“
Týž hlas opáčil ostře: „Dnes na obchody už pozdě!“
Pokračoval jsem: „Čekám na vás již hodinu.“
„Mohl jste přijít zítra!“
„Zítra odjedu z Rouenu.“
Neodvažoval jsem se pohnout s místa a nikdo nepřicházel. Stále viděl jsem pablesk světla ozařujícího vyšívanou oponu, kdež dva andělé vznášeli se nad bojištěm posetým mrtvolami. Patřívala také mně.
Tázal jsem se: „Nu, přijdete li?“
Odpověděl: „Čekám na vás zde!“
Zamířil jsem k osvětlené jizbě. Uprosřed velké místnosti zastal jsem velmi malého a velmi tlustého muže podoby šeredného netvora. Měl řídké, nestejně rostlé žlutavé vousy a na hlavě ani vlásku. Co rukou do výšky držel svíci, aby posvítil mi přes práh. lebka jeho zjevila se jako luna v prostranné této světnici, zastavené starým nábytkem. Tvář jeho byla vrasčitá a nadulá a oči jedva vyzíraly z hluboce zapadlých důlků.
Smluvil jsem cenu tří židlí, jež vlastně byly moje, zaplatil je hned značným peněžitým obnosem a udal jsem pouze hotel a číslo svého bytu, kamž nazítří k deváté hodině ranní měly být dodány. Pak měl jsem se k odchodu.
Za samých poklon doprovodil mě až ke dveřím svého krámu. Bez meškání dal jsem se na ústřední komisařství a vypověděv tam krádež svého nábytku, oznámil jsem zároveň jeho nález. Policejní chef neodkladně telegraficky vyžádal si informaci soudu, jenž byl vyšetřoval tuto záležitosť, a poprosil mě, abych vyčkal odpovědi. Tato došla hodinu po té a sice k úplné mojí spokojenosti.
„Dám muže toho zatknout a vyslechnout bezprodleně,“ pravil úřadník, „neboť snadno mohl by míti nějaké tušení a v případě tom odstranit vše, co vám náleželo. Račte jít k obědu a vrátit se asi za dvě hodiny. Vetešník bude již zde a před vámi podrobím jej novému výslechu.“
„Děkuji za laskavou ochotu; neopomenu se dostavit.“
Odebral jsem se k obědu do svého hotelu a chutnalo mi lépe nežli býval bych se nadál. Byl jsem s výsledkem věci dosti spokojen. Uchvatitel či překupník ocitne se v rukách spravedlnosti!
Dvě hodiny později byl jsem zpět v kanceláři policejního úřadníka, jenž na mne již čekal.
„Nu, pane,“ pravil, spatřiv mě ve dveřích, „vetešník váš nebyl k nalezení a strážníci nemohli jej tudíž zatknout.“
Cítil jsem se blízko mdloby.
„Ale… dům… přece jste našli?“ opáčil jsem zajíkavě.
„Ovšem. Bude střežen až do jeho návratu. Pokud týká se jeho, zmizel beze stopy.“
„Beze stopy?“
„Beze stopy. Večer trávívá obyčejně u své sousedky, rovněž vetešnice a jakés pitvorné čarodějnice, vdovy Bidoinové. Dnes večer neshlédla jej okem a nemůže podat o něm nijaké zprávy. Třeba vyčkat do zítřka.“
Vzdálil jsem se. Ah, jak zdály se mi rouenské ulice pošmurné, škaredé a příšerné! Spal jsem špatně a z dřímoty každou chvíli budily mě zlé sny. Nechtěje prozradit svůj nepokoj a svoji netrpělivosť, sečkal jsem do desáté hodiny nežli druhého dne objevil jsem se na ústředním komisařství. Po vetešníku nebylo ani potuchy a krám jeho zůstával zavřen. Chef stručně vyložil mi své disposice:
„Učinil jsem veškery nutné kroky. Soud rovněž o událostech jest zpraven. Odebéřeme se spolu do onoho skladu, dáme jej odemknout a označíte mi, co vše náleží vám.“
Kočárem dojeli jsme na místo. V krátku dostavili se policejní agenti se zámečníkem, načež dvéře byly otevřeny. Vešed do krámu, nespatřil jsem ani své skříně, ani svých křesel, ani svých stolů — nic, co druhdy tvořilo domácí moje zařízení, naprosto nic v celém sklepení, kdež večer předtím nemohl jsem pokročit, aniž setkal bych se s některým kusem svého nábytku. Udivený policejní chef zprvu pohlédl na mě nedůvěřivě.
„Mám za to,“ pravil jsem, „že zmizení předmětů těch zřejmě v souhlasu jest se zmizením vetešníkovým.“
Usmál se: „Pravda! Chybil jste, že koupil a zaplatil jste včera vlastní své věci. To posloužilo mu k výstraze.“
Pokračoval jsem: „Co zdá se mi nepochopitelným, jest okolnosť, že každé místo, jež dříve zaujímal můj nábytek, vyplněno jest nyní nábytkem novým.“
„Mh,“ odpověděl policejní chef, „zapomínat nesmíte, že jedná se zde o celou noc a nepochybně i o spoluvinníky. Tento dům musí být ve spojení s domy sousedními. Nemějte starost, pane, záležitosť tu nepustím se zřetele. Máme-li skrýš, lupiče dopadneme také…“
Oh, srdce mé, srdce moje, ubohé srdce mé, jak bušilo!
Dalších čtrnácte dní prodlel jsem v Rouenu. Po vetešníkovi nebylo ani vidu ani slechu. Ah, ovšem! Také co mohlo by muže toho překvapit a uvést v nesnáze!
Šestnáctý den ráno obdržel jsem od zahradníka svého, správce vydrancované své villy, dopis následujícího znění:
Pane barone,
Pokládám si za česť oznámiti vám, co přihodilo se zde poslední noci — věc, již nikdo z nás nechápe a policie nevíce nežli my. Všechen nábytek ocitl se zpět ve ville, všechen bez výjimky až do nejnepatrnějších předmětů. Veškery místnosti zúplna vyhlížejí zase tak jako před krádeží. Člověku jde z toho hlava kolem. Div ten udál se v noci z pátku na sobotu. Zahradní cesty jsou rozryté, jako by každý kus vláčen byl od branky ke dveřím a jak rovněž bylo v den, kdy dům byl vyloupen.
Očekávám návrat pana barona, jehož znamenám se oddaným sluhou.
Philippe Raudin.
Ah, ne… ah, ne… ne, ne, ne… tam se už nevrátím!
List donesl jsem na ústřední policejní komisařství.
„Velmi obratné vyrovnání účtu,“ pravil chef. „To však nesmí nás plést. Zloděj přes to lapen bude dříve nebo později!“
Leč, nebyl lapen… nebyl… a nyní strachuji se ho jako divého zvířete, štvaného mi na paty!
Nikde k nalezení! Nikde není k nalezení, netvor ten s měsícovou hlavou! A stihnut nebude nikdy! Doma neukáže se už na žádný spůsob. Co záleží mu také na učazeném vetešnickém krámě! S ním setkat bych se mohl nejvýš já a toho právě obávám se nejvíce.
Odstup, příšero, odstup!
A kdyby se vrátil a opět objevil se v Rouenu, kdo mu dokáže, že nábytek můj byl v jeho skladě? Proti němu jest pouze svědectví moje a cítím dobře, že i to velmi stává se podezřelým! Ah, bohužel! Takový život vést není mi nadále možná! A s to nejsem skrývat víc u sebe tajemství toho, co jsem byl viděl. Nemohl bych trávit příští své dny s bázní, aby příběh neopakoval se podruhé…
Učinil jsem návštěvu lékaři, jenž řídí tento ústav pro choromyslné, a vypověděl jsem mu všecku svoji útrapu.
Zevrubně o každé podrobnosti mě vyslechnuv, psychiatr posléz se tázal:
„Uvolil byste se, pane, zůstat nějaký čas zde?“
„Milerád, pane.“
„Máte jmění?“
„Ano, pane.“
„Přejete si zvláštní pavilon?“
„Ano, pane.
„Chcete přijímat přátele?“
„Ne, pane, nikoho, neboř stihatel můj mohl by se odvážit, aby z pomsty pronásledoval mě až sem…“
A jsem sám, samoten, úplně sám po tři měsíce. Znenáhla nabyl jsem téměř klidu a chovám obavu toliko jedinou… kdyby rouenský vetešník zešílel… a dopraven byl do tohoto ústavu… Samy žaláře nejsou bezpečny…