Okno/Zlá a dobrá paní

Okno Viktor Dyk
Ranní vítr	Zlá a dobrá paní	Země mluví

Údaje o textu
Titulek:	Zlá a dobrá paní
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	ceska-poezie.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Zdá se mi, že jsem vytrpěl pro tebe mnoho bolu,
zdá se mi, žes byla častokrát zbytečně ke mně krutá,
když jsme se po nivách březnových toulali tehdy spolu,
mlčela pole, les mlčel, zem celá zakřiknutá.

Zdá se, že mladistvé příliš jsi zkrušila nitro,
že jsem byl zlý jak ty, ukrutný jako ty, paní,
v kalichu květů rosy neviděl, neviděl vábivé jitro
a život smutnější zdál se mi umírání.

Má prsa sevřelas’, tebou cos na srdce lehlo,
tebou jsem zaváhal nad každou cesty své pídí.
A slovem posměšným, pod kterým srdce křehlo,
pomlouvala jsi věci a pomlouvala jsi lidi.

Raněný touhy mé výkřik, zjitřené buřičské hoře,
toť, co jsi dala neklidnému mládí.
Přespříliš uvíz’ jsem zajatý v skleněné vysoké hoře,
přespříliš blízko se v travině ozval mi sykot hadí.

Mé dětství citlivé bosou šlo nohou přes sklo,
jinošství, paní zlá, roztrpčila jsi léta.
Pěšinkou úzkou jsi vedla mne. Marně si do tmy steskla
touha má: torsem vždy zůstala vzrušená věta.

Zlá paní bývalas’; a já ti přes to byl věren,
přes chvíle nejtrpčí, přes bolů drásavých steny,
tak jako hráč, který vrací se na večer do kletých heren,
ze kterých vycházel před jitrem ochuzený.


Zlá paní bývala’s; hledím-li v minulo nazpět,
zlé tony uvidím, pod křížem zastavení.
Umučenému jsi kázala sebrati síly a zas pět.
Pro bolest zapět; pro smutek zapět; pro vlastní ohlušení.

Často jsem hlavu svou naklonil, smutný až k smrti z všeho.
Často se vzepřít chtěl vražedné, kruté tvé kráse.
Tu přišla’s, usedla k loži znaveného.
Kynula’s. Váhal jsem. Kázala’s, povstal jsem zase.

V zlou chvíli přicházíš ke mně dnes změněná. Sudbou
už nejsi osudnou, poslání v tobě se skrývá.
Tvá slova zní mi dnes tišivou, léčivou hudbou.
Přesmutná paní jsi. A paní starostlivá.

V zlou chvíli přicházíš ke mně dobrá a vlídná.
V noc stínů tragických, v otázky moje ranní
přicházíš, pokyneš. Má duše zas je klidná.
Zlou paní zval jsem tě. Dnes chápu: Dobrá’s paní!

Lichotná slova nemluvíš; vážné je tvoje oko.
Krok tvůj je vážný myšlenkou, tvůj smích, ten lehce nezní.
Ale tvůj pohled vryje se v duši přehluboko,
a ruka mateřská otvírá dveře vězni.

Zlá paní bývala’s; nemilosrdnou dlaní
jsi sáhla po ostří, jímž drásala jsi mladost.
Předčasně chtěla jsi viděti díla zrání.
Nesmiřitelná byla vůle tvá a žádost.

Ale teď vracíš vše; a nežaluji déle,
že cesty bývaly těžké a nehostinné.
Mlha se roztrhla v poledne rozjasnělé.
Co žije, bude žít, a bude žít, co hyne.

Tys u mne, paní má, a strachy nepoblednu.
Nic nohou neznaví, když nutno dále jíti
za tím, co v daleku, za tím, co v nedohlednu
přes malicherné já, přes omezené bytí.

Ty kyneš, vidím to. Ty kážeš a já vstávám.
Sláb jsem byl, sílíš mne. Nemohu váhat nyní.
S tvou, paní, pomocí dnes všechno překonávám
a utrpení jest jen dobrodiní.

Už neopustíš mne. Až bude umřít, paní,
ty, která’s dala dech v zkažené doby dusnu,
u lože usedneš, měkce se dotkneš skrání,
pokyneš, pochopím, pošeptáš. Smířen usnu.