Okno/Nesmíš sobě myslit

Okno Viktor Dyk
Hovoří duše	Nesmíš sobě myslit	Ranní vítr

Údaje o textu
Titulek:	Nesmíš sobě myslit
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	ceska-poezie.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Nesmíš sobě myslit, že je smutno tady.
Někdy zrovna smíchem probouzí se den.
Někdy přijde ráno stavěti všem hrady.
Pouze dneska ráno jsem tak zamyšlen.

Časně jsem se vzbudil noci přešlé právě.
Někde venku zpíval píseň ranní kos.
Pojednou mi bylo jak při smutné zprávě,
jako v této chvíli umřelo by cos.

Svítilo jak jindy elektrické světlo,
venku můj cíp nebe zdál se beze chmur.
S minulým se náhle přítomné mi spletlo.
Hoch, jdu v jarní ráno za šopecký dvůr.

Jdeme s kamarády a druh druha honí,
přes cest polních bláto, přes cest polních louž.
Vítr ostře fičí, pole silně voní.
Z kalužiny pije blízko chocholouš.

Špýcharu se smějem, smějeme se vratům,
tak je toho mnoho, čemu lze se smát.
Zčervenalí v tvářích rozběhnem se k Blatům.
S vlakem, který hvízdl, každý jel by rád.

Oválo nás jaro, opila se hlava,
všechno pro nás rostlo, pro nás pučelo.
Rozletět se možno někam do modrava.
Celým krajem se to rozezvučelo. –

Nesmíš sobě myslit, že tak vždycky bývá,
příliš vzpomínati dobré pro slabé.
Každého dne z jitra kos nám venku zpívá,
pouze dnes mne zanes’ v pole u Labe…