Ohnivá hvězda
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ohnivá hvězda |
| Autor: | Rudolf Medek |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 53, č. 232. s. 9. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 24. 08. 1913 |
| Licence: |  PD old 70 |
S bohem, s bohem! ó, léto ohnivé a horoucné, v jehož žáru zarálo jsi jako klas přetížený a zlatý, mé srdce! Slyším zpívati dosud pasáčky na lučinách, slyším bučení krav a štěbot husí, vše tak sladké jako chut smetany na jazyku! Vidím hořeti dosud tvé západy nad kopci, vidím něžné večerní stíny uléhati mezi křoviska, vše tak milostné jako chuť panenského polibku!
Jak zlý jest hlas města, jenž zní tisíci hlasův a v němž slyším tisíce žádostivých, lačných a výbojných slov!
Vlak, jenž mne nesl, se podobal v mém nitru hroznému příboji, jenž mne unáší proti vůli, jenž mne deptá a vleče, neohlížeje se nikam. Schoulen v kout, díval jsem se mlčky a unaveně na vše vůkol. Ó, jak byli nesnesitelní nyní tito všichni lidé! Jak rychle z nich prchalo kouzlo, jež jsem v ně dříve vkládal. Tento voják, tento kněz, tento kupec — dobrý bože, jaká hrozná, čirá vegetativní nedbalost a prázdnota, kde dříve spatřovaly mé oči krásu hromadné současnosti! Jak je pustý tento dav, jak jsou ničemní tito „camerados“ proti velikolepé živelné a heroické síle ducha, jenž zraje utrpením, sám, pevný však jako každý osamělý strom v kraji, jenž není dušen příživným cizopasnictvím!
Hrozím se tebe, město, jež mne vítáš světly, tramwayemi, kočáry, automobily a davy! Hrozím se vás, ulice, přeplněné a těsné pro tisíce chvatných, malých a pospíchajících duší! Hrozím se vás, divadla, naplněná až ke stropu luzou, řvoucí pří špatném dramatě a smějící se a dráždící se! Jiná, jímavá a mocná divadla viděly jste, moje požehnané oči! Zřely jste tajemství, o nichž nikomu se nesnilo z těch, kdož běhají těmito ulicemi, kdož se povalují v těchto kavárnách, kdož se vzrušují v těchto kinematografech! Byly jste blíže podstati života než duše všech, kdož debatují v síních universitních a v klubech při dobrém doutníku!
Poznával jsem již zřetelně toto město! Ano, jsou zde ještě ony staré a krásné domy, v nichž spí uzavřena atmosféra tak mocného života! Jsou zde ještě ony tiché a nostalgické uličky, kde lidé potkávající se podívají se na sebe plaše a zarmouceně. Jsou zde ještě staré zahrady, po jichž cestách tušíš smyté stopy bohatýrských kroků.
Ale jsou zde i divé a hlučivé třídy, jsou zde ohromná, ozářená okna velikých vitrin a restaurací, jsou zde zástupy zahalečův a diváků, všech, kteří nedovedou býti ani jediné minuty sami, by poznali hlas svého vlastního bytí, všech, kteří jsou jen čísla a součástky a složky, slepí a nesamostatní, unášení, slabí a čekající věčně na demagogické rány bičem!
Jaký pohled, zírati v tvoje roznícené zraky, Dave! Jaký hrozný pohled v této chvíli předjeseně, kdy neuvědomělá smyslnost proudí z očí všech lidí! Zástupy jsou schváceny rozruchem, neklidem, rozvlněním. Vše, kam pohlédnu, se chvěje a zmítá. Zdaž neproudí tvojí krví šílený oheň, ó dívko, jejíž pohyby jsou zrádně nezakryté, ždavé a lačnící? Kam spěješ, kam toužíš v kolébavé chůzi, rhytmované skrytou horoucností, koho vyhledáváš očima, očima zářícíma, zdivočelýma trochu a smělýma, jež plají? Po kom se ohlížíš ty, zralá a lví krásou vznešená ženo v nádheře fialového pláště, zdobeného stříbrným šněrováním? Tvé kroky se podobají jistým a vítězným krokům pantheřice, jíž neujde kořist. Tvé oči se podobají rudým světlům vlaku, jenž nesmí býti zmeškán! A tvé celé tělo vzrušuje tuto ulici jako vpád ostré a smyslné hudby v šelest houslí. Cítíš, kterak zraky mužů se obracejí za tebou, kterak i můj zrak lpí na tobě a mimoděk se podíváš na mne, malou a žhavou chvíli, jež mne poněkud mate!
A náhle vše se mísí, přicházejí nové tváře a mizí, hluk vozů a křik posluhu dusí ulici, příval lidí, jdoucích z divadla, hovořících a pomlouvajících, zastavuje se před přechodem a uzlem tříd, kde se míhají světla a lampy nočních kaváren, ostrý svist píšťal proráží tento hluk a pokřik brzdičův a stráží jej opět rozmnožuje o nové surové barvy — a náhle v tom všem slabé a důvěrné zavolání mého jména, hlas tak milý a mužný a statečný, jehož vůni poznávám a jehož laskavost pozdravuji uprostřed cizí vřavy, již jen nečinně vnímám a již nechávám prouditi do svého nitra a opět odtud vycházeti jako vzduch, který vdechuji, leč vzduch prázdný, nevýživný a nepřátelský svým prachem, kazícím plíce. A zase slyším toto zavolání, opětující sladký zvuk mého jména, a již mi není nic cizího, vše se stává milým, i tento dav, jenž mi nese vstříc onen hlas, i tito jednotliví lidé, již slyší také moje jméno a obracejí se sympaticky, hledajíce očima, kdož by byl ten, který jest zavolán. A já prohlížím nyní pozorně všecky tváře, míjející mne s očima, upřenýma jinam, dívám se na ústa všech, až opět prosloví moje jméno, pozoruji ruce, jež mi budou kynouti v pozdrav.
A posléze tě spatřuji, ó příteli, nejdražší, tolikráte ztracený a znovunalezený, milý a hodný, věrný a bezelstný, prostý, upřímný a tichý, jaký má býti dobrý přítel.
Budeme vzpomínati na léta, kdy život ještě tolik neporušil, nepřeměnil, nepřehodnotil prvotného jasu mládí, panické čistoty nadějí a kříšťálné nevinnosti citu?
Budeme vypravovati o svých láskách i o své samotě, o své pýše i o svých utrpeních, jichž neznají naši vrstevníci, kteří se nedovedou dobývati k životu bolestí, kteří nechápou, že život sám se rodí za bolesti?
Budeme smíti o nových výpravách, o nových cestách, o nových nebezpečenstvích, skrytých na všech křižovatkách?
Nebo půjdeme těmito ulicemi, a budeme si mysliti: kterak to vše jest velikolepé, americké, dynamické a nahé, kdyžtě to vše má jen půvab nového měšťanství, střídmého občanství, pustého žurnalismu, půvab trochu ironický v této nebohé zemi, o niž narážejí větry se všech dílů světa, v níž však se ničeho nechce uroditi z domácí půdy? Usmíváme se pouličnímu evropanství, já i ty, neboť jak vypadají bez něho ti, kteří patheticky mluví? Hle, za těmito okny, v této kavárně s bílými stolky a s čínským nevkusem, nebo v této americké, pařížské, londýnské kavárně, zříš spousty tváří, hltajících denně ohromná množství potištěného papíru, sedajících zde od oběda po celé dlouhé odpoledne a mrhajících vším životem — — —
Zde jsou útulky všech, kdož jsou zrozeni pro současnou fraseomanii, kdož píší zde nebo projektují básně životního napětí! Zde jsou společnosti, kde se předčítají dojmy ze studijních cest, důkladné a poctivé, mírné a důležité. Zde se rodí nové kulturní hodnoty a předpoklady — zde se mluví a mluví a mluví! Zde se objevují, propagují, hodnotí, chvátli, haní, a opět chválí pohanění a haní pochválení básníci. Zde se vykládají obrazy a nové výtvarné idee. Zde se mluví o divadle, o hudbě, zde se mluví a mluví!
Slyš, naslouchej, rozuměj a vnímej, ó příteli! Poznáváš dobře své staré známé, své hansovní měšťany, své pilné občany? Poznáváš své neškodné immoralisty, své dobrodušné diabolické, své řečníky paradoxův a své vykladače theorií?
Znáš toto město, jehož krása tkví jen na výšině a v starých čtvrtích, nebot je to krása heroická a vykoupená krví? Znáš však tyto kulturní lidi zde dole, na nábřežích, na promenádách, tyto dandy, tyto commis, tyto spisovatele a malíře? Znáš tyto emancipované dámy, vypravující surové a mužské věci? Znáš tyto důstojníky, titěrné a operettní, tyto dívky, předčasně probuzené a zvrhlé a nebohé, ztrácející každým vyzývavým pohledem zbytky krásy?
Znáš tyto dělníky, organisované a pyšné, naduté a závidějící měšťákům jejich anglické šaty, znáš jejich lhostejnost a nesmělost a lenost před krásou, znáš jejich hmotný hlad, jejž v sobě živí, jejž opěvují, jímž se zabývají ustavičně, na všech schůzích, demonstracích, proklamacích a sněmích? Znáš jejich ženy, podněcovatelky, nevědomé a žalostně bigotní, kterak mluví na schůzích, kterak se hádají a si klnou?
Znáš tyto politiky, tyto socialisty, nacionalisty, demagogy, výtečníky, zbabělce, zrádce, závistníky, všechny, všechny, nesmělé, neodvážné, nevýbojné, nezralé? Nuže, viděli jsme dosti. Pojď, vystoupíme zde na stráň a uchýlíme se do hospody, bychom si odpočinuli, neboť to vše nás unavilo a zarmoutilo!
Město utichalo. Noc přicházela a s ní mlhy, jež padaly na domy. Bylo nám chladno, i zahalili jsme se do svých plášťův a snili jsme chvíli v hlubokém tichu. Byla jedna hodina s půlnoci, tramwaye utichly, hlasy prořídly, řeka se třpytila.
Pak děl ke mně můj druh:
Můj milý, tvůj hlas je hořký a zatrpklý. Tvoje oči jsou zádumčivé a tvoje slova vydává bolest ducha, napiatého a vzníceného. Slyš, město spí. A v něm spí i všichni nicotní, přechodní a dětinští lidé jeho. Pro ně jest dobře tak; nám však sluší dnes bdíti a mysliti. Odnášíme sem všecku propastnou hloubku našeho ducha. Zde nyní rozprostíráme skutečnou záři života, jež vychází z našich přeplněných bytostí. To, co jsme viděli dole, jest přelétne, prchavé, nehluboké a bez kořenů, než aby mohlo trvaleji utkvěti. To, co jsme zřeli, jest jen chvat, jest jen chvíle, chaos, pěna, rmut a námaha, jež je kvasící a zárodečná. Celý kus života, celý jeho výkroj, který jsme zřeli, nestál by za řeč, kdyby v jeho skrytých, nejspodnějších a temných vlnách nebylo něco mysteriosního. Tito všichni povykující, významní dnes i nevýznamní, přejdou, zmizí, ztratí se, nebude po nich ani vidu, nebot to jsou zjevy pěnovité, bublinovité, jež opalisují jen chvíli. Vždy, v každé době jich bylo s dostatek. A vždy byly odplaveny, sfouknuty, rozpraskly se, ztratily, rozprášily se ve vzduch. Byť byla jejich řeč jakákoli, jejich jména jakákoli, jsou nicméně anonymní, působí jen hromadně, skoro neuvědoměle; jakmile se přiblížíš jejich vlastní naivní individualitě, usměješ se! Zaklínají se proti tobě životem, mají plná ústa života, ke všemu ti odpovídají slovem život, zapřísahají tě theatrálně životem, zaklínají, hrozí, klnou, znehodnocují, falšují pojmy, balamutí a lhou ve jménu života. Jsou v podstatě dualisty, přes všechny protesty, dualisty nejhoršího rysu, neboť ustavičně staví život v různé protiklady. Nemysli však, že milují sami život. U vědomí jeho vlastnictví a volnosti a síly nevědí si s ním rady, nezmocňují se ho souverenně a pyšně, nýbrž dávají mu plynouti ledabyle a každým jeho nárazem, jenž tají nebezpečenství, jsou umlčeni a utíkají se ke kostelům. Někteří z nich mají povahu opravdovou, ostatní běží s nimi, protože tak káže doba. Někteří jsou prostí a důvěřiví, jiní, to jest tisíce, jsou darebáci! Někteří soudí charakterně, jiní, a těch jest nejvíce, se mstí, odplácejí, vyrovnávají účty, haní a snižují, staví se slepými, umlčují, podezírají, urážejí a ubližují. To vše dělají dnes ve znamení života jako tak činili včera ve znamení jiném. Tito všichni však se nenarodili přímo z života, nýbrž vyvrhly je kavárny, kluby a organisace, nevychoval je vyšší životní a kulturní řád, nýbrž sensační noticky žurnálův a revuí. Co nám po této pěně, jež opadne co nejdříve? Co nám po těchto jednotlivcích, lačně a chvatně nassátých šťávami, sehnanými z různých koutů světa? Co nám po těch, pod jejichž každým slovem cítíš něco cizího, neupřímného, vssátého a nepůvodního? Kolik jich již přešlo před lety bez památky? Kolik jich ještě přejde? Ó milý, něco jiného, něco velikolepějšího a hrdinštějšího se rodí těžce z tohoto rmutu. Ty to znáš právě tak, jako já, jako mnozí jiní, jako to cítí neuvědoměle i oni dole a ve zmatku vrážejí hlavami do sebe! Ty to znáš tam venku, nad širými kraji, kde zní hlasy země upřímněji, prostěji a zbožněji než zde. Ty znáš ono živelné chvění, jež jakoby vycházelo se všemi vůněmi z krvavých útrob země a vnikalo do všech tvorů. Ty znáš ono neoddebattované, nehodnocené, čiré a naivní vlnění, proudění a kypění, jež si podmaňuje duše prostých lidí. Znáš krásu drsné a jaré a mladistvé síly tam venku, kde není akcentovaného amerikanismu, třeba že jsou stroje a jejich kouř nad panenskými nivami! Znáš tajemné zvuky, jimiž se toto vlnění ozývá v duších nejprimitivnějších a nejupřímnějších. A znáš krásné a velikolepé zduchovění těchto smyslných a syrových hlasů, kdežto sem doléhají již jen dohady a špatné verše. Znáš novou bukoliku, žhavou oslavu nové země a nového života; což je toto jediné město, město s několika hlučnými třídami, s několika nevkusnými restauracemi, s několika tramwayemi a automobily, jinak se starou a cizí šlechtou a zkamenělou minulostí, jež bude vždy mementem, by se nemrhalo pracovní silou pro několik cizorodých kulturních allur! Nebo není s dostatek síly, by tento rod mohl růsti z vlastních bytostných kořenů, by nemusel cizopasně se přiživovati? Ty víš a já vím o tobě, kterak milujeme tuto zemi, tuto vlast, tuto sladkou a bolestnou domovinu! Není ti úzko za pomyšlení, jak se snižuje zbytečně a schválně vlastními dětmi? Toto jediné její „velkoměsto“ se líčí a pudruje, tváří se koketně a demimondně, evropansky a americky, zabíjejíc se zuřivě, radostně a ničemně, že budou jednou pokolení plakati nad touto dobou a bořiti chvatně a rozhodně dnešní domy, paláce a banky, jako my boříme stará kasárna josefinská a filantropické instituty z doby absolutismu.
Ale to vše jest jen smutný rmut, jenž na chvíli zastírá naše oči. Jakýsi cit vyšší jednoty, nedělitelnosti, souhrnnosti a heroismu spatřuješ všude. Ještě se setkáš někdy s těmi, kdož jsou odvráceni. Mnozí ze slabosti, jíní z passivity a z klidu, někteří, tragičtí a osudově určení, z děsu a z pocitu marnosti! Ale vše vůkol, co dýchá souhlasně s tímto velikolepým světem, jest krajně napiato, zvědavo, lačno a žádostivo života. Z temného chaosu, z mrakův a zmatku, zmatku živorodého a kvasícího, se rodí nový člověk heroický, pyšný i na své strázně, hotov překonati životní bědy i samu smrt a růsti nekonečným vývojem, tvořivým a dramatickým vývojem k božství, člověk nový, nová ohnívá hvězda jako tato jitřenka, jež nás pozdravuje.