Ohnice/Ta krajina

Ohnice Jiří Orten
Podzim	Ta krajina	V noci

Údaje o textu
Titulek:	Ta krajina
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 126–128. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1.

Myslíš si, že je zelená
ta brčálová krajina,
jež loučí nás a protíná,
jež provždy si nás znamená,
v níž rozmarina
se k nebi vzpíná,
kde neradostná zřícenina
nalezla ve mně svého syna
a v tobě tu, jež nemá klína?

Jsi žena, neboť věříš příliš.
Nalézáš pravdu, když se mýlíš.
Nalézáš to, co ztrácí čas.
Nalézáš, neboť ztratilas.

Ta krajina je bezbarvá.
Tou krajinou, kde jsme my dva,
nabírá bolest jako lžicí
šťávu a vláhu pro trpící.
Jsem cosi jiného, než ty jsi.
Neztratil jsem, neb neměl jsem.

Ta krajina je pod kopcem
a nevidíme pranic za ním.
Ta krajina, kterou tě zraním,
až podám ti ji někdy pít,
ta krajina, tvůj jas, tvůj třpyt,
co bude s ní, s tou sladkou ženou,
jak dítě náhle odloženou
a nemluvnou a plnou děr,
jimiž pak slunce navečer
odejde měsíc rozstíniti?
Ta krajina se v sobě vznítí.

Vždyť vím to, vím, že bezbarvá je
ta krajina, kraj mého kraje,
v němž hoří čas a nepálí,
v němž snili jsme a váhali,
až rozloučila nás a byla
zelená, černá, modrá, bílá.

2.

Myslíš si snad, že nekončí,
krajina, jež nás rozloučí,
myslíš si snad, že bezmezná je,
že na konečnost si jen hraje
obzorem, který zapadá
jak navečerní zahrada
vždy jenom v očích, které hledí
s jediné strany (strany šedi)?

Myslíš si snad, že počíná
ta naše bledá krajina
u nohou božích, jež jsou bosé,
u našich rtů, anebo v rose?

Ne, její smrt je nablízku.
Jde neslyšně, jde po písku,
jde, vzdaluje se neustále,
tak blízká v srdci, v této skále,
za kterou neuvidíš nic,
za kterou barva bez hranic
pohltí štětec na paletě,
pohltí smrt, neb celou chce tě.

Ó, končí, pohleď, v této hlíně,
z níž pomalu se kvítek zvedá
a rozhlíží se po krajině
stonavé jarem, kvítek, bledá,
zelená, černá, modrá, bílá,
jež v úplnost se proměnila
a za chviličku zrůžoví.

Pak bude ticho pod slovy.

8. V. 1940.