Ohnice/Poslední báseň

Ohnice Jiří Orten
Ranění	Poslední báseň

Údaje o textu
Titulek:	Poslední báseň
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 203–204. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dokola samá tma a nikdo nepřichází.
Náhle je vše jak před lety. A hle,
zase tak křivě dívám se a zase mne tak mrazí
mé srdce vyprahlé.

Rukama hlavu pochovám. Vzlyknu. Leč z mého hrdla
už výkřik nepřijde. Jen stín,
stín hlasu dávného jak louka mrazem ztvrdlá,
stín, s nímž se lopotím.

— Přes kopec, přes řeku, přes trpká vřesoviště
dlouho se trmácel. A nyní ví,
do jakých katakomb zazdili jeho příště.
Jak touží dítě po broskvi,

jak touží, Bože, víš? jak touží duše po ní,
po něze nesmírné a prudce hasnoucí,
je vinen!
             — Vinen jsem za vůni, která voní,
za marnou touhu po otci,
za verše, ano, vím, za lásku, již jsem ztratil,
za stud a za ticho a za zem plnou běd,
za nebe, za Boha, jenž dny mé přísně zkrátil
v mrtvý ráj na pohled —

a přece! Věříš mi? A přece ještě kdesi,
hluboko v ranách svých,
shledávám písničky, jež jenom zima čte si
a ptám a ptám se jich!

24. IX. 1940.