Ohnice/Noční

Ohnice Jiří Orten
Věrná	Noční	Poslední přání

Údaje o textu
Titulek:	Noční
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 165–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1.

Půlnoční slovo zrodilo se,
začalo ve mně žíti.

Čekám, až spící dílo vstane
ponížené a ztroskotané
plachetkou míru obléci,
rubášem, svící u věcí,
básní.

Tak čeká víra beznaděje,
tak čeká úžas obnažený,
tak čeká smích: prostě se směje,
tak čeká stud a krev, krev z ženy.

Po špíně poznáváme se.
A po hrůze z ní.
A po krajině.
A po lítosti.
A po řeči.
A po tichu.

Jen nemlčeti za takových nocí.
Nedrkotati tmou.
Mít touhu aspoň po ovoci
a třeba prohnilou a třeba červivou.

Na střepech volnosti své tábořiti.
Udržet stráž v tom strašném ležení.
A když se tělo do propasti řítí
a ještě, ještě tíhou prohýbá se,
maminku hledat ve věčnosti zase,

tak čeká víra beznaděje.

2.

Ty víš, ty viděl jsi, bratře!
Dálka je mrtva.
My jako cesty překlenuli jsme ji.
My jsme ji neměli rádi,
ó, my ji nemilovali.

Tenkrát jsme byli chlapci
a měli jsme něžná srdce
a neznali jsme dálku.

Ty víš, ty vidíš mne, bratře.
A já to přece říkám,
musím to vysloviti.

Hodiny odbily dvanáct,
vstávání hnulo hřbitovem
a zazněla báseň, zveršovaná
mistrem, co Drsný se zve.

Co řekla? Mne a tebe.
Křičela naši věrnost
a potom bylo ticho.

Kamenem, blátem, ano,
ale smrt nelze zabít
a duši rozmetat nelze.

8. X. 1940.