Odvolání ke Kristu

Údaje o textu
Titulek:	Odvolání ke Kristu
Autor:	Jan Hus
Původní titulek:	Appellatio ad supremum iudicem
Zdroj:	http://etfuk.sweb.cz/hus.htm
Licence:	PD old 70

Že Pán Buoh všemohúcí, jeden v bytu a trój v osobách, utisknutých jest najprvnějšie a najposlednějšie útočiště a Pán, jenž pravdy ostřiehá na věky, čině súd těm, jenž křivdu trpie, blízek sa všem, jenž volající sú k němu, v pravdě rozvazuje svázané,vóli těch, jenž sě jeho bojie, čině a ostřiehaje všech milujících sebe a rozptyluje všěchny jenž nechtie sě polepšiti, hřiešníky _ a Kristus, jenž jest pravý Bóh a pravý člověk, v úzkosti své od biskupóv, mistróv a zákoníkóv i od kněží, od nepravých súdcí a svědkóv sa obklíčen, skzě smrt najukrutnější a najohavnější od zatracenie věčného vyvolené před světa stvořením božie syny chtě vykúpiti, tento najdraší příklad ostavil jest na památku svým následovníkóm, aby při svú všěmohúciemu a všeho dobrého chtějíciemu Pánu poručili takto řka: „Viz, Pane, zmařenie mé, nebť jest povstal nepřietel, neb ty jsi pomocník a příjemník mój; Ty, Pane, ukázal si mi a seznal sem, ty si ukázal mi pilné chytrosti jich a já jako beránek krotký, jenž nesen bývá k óběti _ a neseznal sem, že myslili radu řkúce: Pusťme dřevo v chléb jeho a vyhlaďme jeho z země živých a jméno jeho nebuď v paměti živých viece. Ale Ty, Pane Sabbaoth (tj. zástupuov), jenž súdíš spravedlivě a zkušuješ ledví i srdcí (tj. tajemných věcí neb myšlení), ať uzřím pomstu tvú nad nimi, neb sem Tobě zjevil (t. poručil) při svú; neboť jsú ti rozmnoženi, jenž trápie mě a radu jsú spolu vzěli řkúce: Buoh ho jest opustil, puďte jeho a chopte jeho, nenie, kto by ho vysvobodil. Protož viz, Pane, a znamenaj, neb Ty si trpělivost má, vytrhni mě z nepřátel mých! Buoh mój Ty si, neodchoď ode mne, nebť násilé blízké jest a nenie, kto by mi pomohl. Bože mój, Bože mój, vezři na mě, proč si mě tak opustil? Neb sú mě obklíčili psové mnozí, zbor zlostníkóv obsědl mě; neb sú mluvili proti mně jazykem lstivým a řěčmi nenávisti obklíčili sú mě a vybojovali sú mě darmo; pro to, proč by měli milovati mě, utrhali sú mě a položili sú proti mně zlostné věci za dobré a nenávist za mé milovánie.“

Aj, na tomto najsvětějšiem podepřien sa Vykupitele příkladě, od násilé těžkého, od křivého súdu a kletie domnělého omylně biskupuov, mistróv, zákonníkóv a súdcí na stolici Mojžiešě sediecich k Bohu sě odvolávám (to jest v obtiežení těch súdcí Boží pomoc přivolávám), porúčeje jemu svú při, Spasitele našeho Pána Jezu Krista šlepěje následuje, jakožto svatý a veliký kněz patriarcha Konstantinopolitanský Jan Zlatoústý ode dvú zború biskupuov a žákovstva nebo kněží odvolal sě a v naději blahoslavený kněz Ondřej praský biskup a Robertus Linkonský biskup od papeže k najvyššiemu a k najspravedlivějšiemu súdci, jenž ani strachem sě zhrožuje ani přiezní slibuje ani darem ukřivuje ani falešnými neb křivými sklamán bývá svědky, křivě súc utištění pokorně a užitečně sú sě odvolali.

A žádám, aby všichni věrní křesťané a zvláště kniežata, páni, šlechtici, rytieři, panoši a jiní královstvie českého zeměné věděli a slitovali sě nade mú nad kletbú nehodnú neb omylnú utištěným tak těžce, dobytú zvláště od nabadače a nepřietele mého Michala Súdného, někdy faráře sv. Vojtěcha v Novém městě praském s volí a s pomocí kanovnikóv pražského kostela a danú a ohlášenú od Petra sv. Anjela římského kostela kardinála, súdcě vydaného od římského kostela Jana XXIII., jenž jednak po dvě létě nižádného mým náměstkóm a poručníkóm pře nechtěl dáti slyšenie, kteréžto nemá nižádnému, ani pohanu, ani kacieři, zapřieno býti aniž jest chtěl kteréžkolivěk podobné hodné výmluvě o nestání mém osobném přivoliti ani obcě učenie pražského svědectvie s visutú pečetí a svědectvie obecných písařóv k svědectví přivolaných chtěl jako milostivý otec přijieti. Protož zjevno jest, že neupadl sem v neposlušenstvie; neb ne z potupení a z hrdosti, ale z příčin hodných pohnán sa u dvora papežova nestál sem i proto, že lsti nepřátel položeny sú mi v cěstě i protože jiných příhody sú mě vystřiehaly: mistra Stanislava a mistra Štěpána Pálče oblúpenie a vězenie, kteřížto v Bononii pohnáni jsúc chtiec státi, z peněz a z jiných věcí oblúpeni a vězěni v šatlavě šeredně a přěmietáni jakožto zlořečení beze všeho přěslyšěnie; i proto, že moji poručníci chtěli sú sě ku pokutě ohně s každým, jenž by chtěl proti mně stranú sě postaviti, u dvora papežova zavázati. I proto také, že mého poručníka řádem ustanoveného v žalář sú vsadili beze všie viny; i proto také, že sem byl smířen svaté paměti s knězem Sbyňkem, Pražským arcibiskupem, Královú Milostí, mezi nímž a mezi mnú i mezi jinými mistry vyřkla sú kniežata a páni, rada králova, a své pečeti sú přiložili, aby kněz arcibiskup psal ku papeži, že kacieřských bludóv v králevství Českém, v městě Pražském a v markrabství Moravském nevie a že nižádný nenie v kacieřstvie přemožen a že se mnú, mistrem Husí, a jinými mistry smířen. A také měl psáti papeži, aby mě stánie, póhonóv a kleteb sprostil.

A poněvadž všěch starých práv duchovních jest spósobenie, aby súdcie navštěvovali miesta, kdež by bylo viny narčenie a tu aby vztázali sě proti obžalovanému na vinu od těch, jenž mají s obžalovaným obecenstvie, kteříž by také nebyli zlostni, hněvivi, neb nepřietelé obžalovaného člověka a jenž by byli poctivi, ne hánce, ale zákona Buožieho horliví milovníci a také aby pohnanému hodné a ujištěné a zjevné bylo k miestu přistúpenie a súdcě aby nebyl nepřietel obžalovaného i svědkové; zjevno jest, že poněvadž těch příčin mně k stání sě nedostává, k zachování života jsem před Buohem od neposlušenstvie a od kletby křivé a omylné vymluven:

_ já, mistr Jan Hus, kněz a kazatel stvrzený kaple řečené Betlém, toto odvolánie obětuji Pánu Jezu Kristovi, súdci najspravedlivějšiemu, jenž zná, obraňuje i súdí, oznamuje i daruje bez nedostatka každého člověka spravedlivú při.