Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547/Úvod

Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547 Karel Tieftrunk
Předmluva	Úvod	I

Údaje o textu
Titulek:	Úvod
Podtitulek:	Povaha dějin českých v 16. stol. až do r. 1547
Autor:	Karel Tieftrunk
Zdroj:	TIEFTRUNK, Karel. Odpor stavův českých proti Ferfinandovi I. Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: V kommissi u Františka Řivnáče, 1872. s. 1 – 18.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Stavovský odboj roku 1547

O Jednotě bratrské a stavu městském, o sněmích a sporu českolehnickém.

Vznešená idea krále Jiřího z Poděbrad, upraviti stát český na základě obnovených řádů veřejných a pojistiti takto národu i politickonáboženskou svobodu i stálejší blahobyt, pochována jest zároveň s velikým původcem svým. Neboť za slabých panovníkův Jagellonských království české, kolísajíc se v stálých sporech, tu politických tu náboženských, vždy více klesalo nezřízeností poměrův veřejných a nedostatkem pevné vlády ústřední. V tomto neblahém stavu věci nejlépe prospívaly dvě společnosti, jedna náboženská, druhá politická, kteréžto během 1. polovice 16. věku pořád větší moci a platnosti v životě veřejném nabývaly. Míníme zde Jednotu českých bratří a stav městský.

Jednota bratrská, založivši své věroučení hlavně na spisech Petra Chelčického, hned s prvopočátku postavila se na půdu evangelického protestantismu, i vzbudila tím proti sobě odpor ostatních společností náboženských v Čechách, zejména církve pod jednou a pod obojí. Vedle věroučení byly však ještě jiné vlastnosti, jimiž se bratři rozeznávali od protivníkův svých: jevilyť se při nich vedle přísné kázně též patrné snahy po zdokonalování života církevního či jakási perfektibilita, napotom zjevné řády demokratické a rozhodný směr ku křesťanství účinnému.

Hned záhy ukazovala Jednota důsledné snažení po stálém zlepšování svého učení a svých řádů, zbavujíc se ponenáhlu nejedněch ideí prvotního mistra svého, pokud prospěšné působení její obmezovaly a tudíž i vzrůstu jejímu nemálo vadily.

Přední v té příčině změny spůsobil nad jiné proslulý bratr Lukáš, jenž i důmyslem i učeností řídkou vynikaje, nejprvé uvedl v Jednotu princip pokroku a stálého prospívání. Tak přijato s počátku od bratři známé učení Chelčického, že pravá církev Kristova nesnáší v sobě žádného násilí, bohatství a žádné moci. Ale když přese všecko pronásledování za krále Vladislava hlásili se k Jednotě lidé v úřadech postavení i bohatí zemané, zůstala větší strana Jednoty r. 1496, původem dotčeného Lukáše, na tom: že moc a bohatství samy sebou z Jednoty nevylučují, ač jestliže obého právě se užívá.

A když pak r. 1512 Johanka z Krajku, paní na Boleslavi Mladé, radila se starších bratrských, má-li panství svého opustiti či ho přece užívati; tu po některém uvážení odpovědíno ji od starších: aby v držení svých statků zůstala, ale aby je rozumně a poctivě, podle navedení od bratří vydaného, spravovala, aby dle možnosti milost a milosrdenství nad chudými a nuznými činila i svým úředníkům činiti kázala, i aby jich před všelikou nemravností varovala.

Tolikéž nauka Chelčického o válčení v 16. století značně zmírněna jest. Týž pokládal zajisté prolévání krve za hřích a ohavnost bez výminky, netoliko tomu, kdo moci a pychem zdvihal se k útoku, ale i tomu, kdo mocí se bránil. Všecky bojovníky nazýval jen zprosta násilníky, vražedníky a p. Naproti tomu snesla se Jednota na počátku 16. století na tom, že válčení obranného dopouštěti se má.

I řemesla a kupectví, ježto zprvu, jak se zdá, naprosto zavrhovala se, uvolněna jsou od mnoha zákazův starších; dopouštíno jich s tou jediné výhradou, aby se vztahovala jen na věci potřebné a užitečné, nikoli pak na takové, které by k rozkošem vedly a mravnosti na úkor býti mohly.

A jakož u věcech hmotných tak i v příčině prospéchův duševních táž snaha po zdokonalení se jevila. Za prvních dob Jednoty dbáno jen o pěstování přísné mravnosti a opravdové nábožnosti; vyššího vzdělání tehdáž si bratři hrubě nevšímali. Teprva skrze bratra Lukáše v tom znamenitý obrat učiněn jest; bratři zajisté přijavše zásady jeho o potřebě vzdělanosti pro Jednotu, stali se již v první polovici 16. věku předními pěstovateli vzdělanosti vědecké a hlavními šiřiteli osvěty v lidu.

Neméně důležitým konečně důkazem, kterak bratří o zdokonalení svých řádů pečovali, vidí se nám býti také ty mnohé, často velmi obtížné cesty a poselství za hranice, kteréž bratří jedině k tomu konci před se brali, aby přesvědčili se, zdali by někde v cizích zemích nenalezlo se společnosti náboženské, jejížto učení by bylo dokonalejší bratrského, a dle kteréž by oni také zřízení své Jednoty poopraviti mohli. Zvláště když nové učení Luterem kázáno, bratři nejedno poselství k němu vyslali, jmenovitě r. 1540 a 1542, v kterýchžto letech s ním domlouval se ve jmenu Jednoty sám Augusta. Luter prý nemálo obdivoval se přísné kázni a mravopočestnosti bratrské řka, že by mu těžko bylo, ji u svých vyznavačů zavésti.

O kterýchžto vyjednáváních s protestantismem německým čteme v dekretech bratrských z r. 1546 takto: že jsou bratří jakož prvé, tak i tehdáž vždy hledali, zda by jim možno bylo nalézti co lepšího kromě Jednoty, a „poněvadž toho času učení luterianské v Němcích slavně se před očima mnohých stkvělo, tedy že se i jim některým učení dokonalejší a světlejši býti zdálo; ale v prodlenějším čase i skrze skutečné zkušení že poznáno jest od nich, že víc blesku v slavných výmluvnostech slov a v sladkých lahodách řečí bylo, nežli celost a dokonalost pravdy.“

Jinde pak v týchž sněmích stojí tak psáno: „Ne tak domácích věcí velebíme, jako bychom bez nedostatku byli, nýbrž k nedospělostem se známe a napravovati hotovost máme i slibujeme. Aniž též toho tupíme, co pán bůh jinde dobrého dělá a má, ale příčinu sobě dáváme k ohledáváni obojího, a což by i tam dobrého nalezeno bylo, aby společným úsudkem ohledáno a přijato bylo, a to proto, abychom byli pravá a řádná Jednota, ne jako knězi, kteří toho i onoho se chápají.“

Co se pak demokratické povahy Jednoty bratrské tyká, tuť spatřovati lze i v učení i v zřízení jejím.

Bratří vzavše počátek ze samého lidu a z učitelův, pokorou a prostou myslí nad jiné vynikavšfch, stálý zřetel měli k stavu prvotního křesťanstva, čímž také vedeni byli k zásadám a řádům demokratickým, které pak s neobyčejnou důslednostl na rozmanité poměry života pospolitého obraceli. Hojné toho důkazy nalézají se též v dekretech bratrských. Tak obsahují zprávu o tom, jak urození a páni k svým poddaným chovali se mají, v níž toto se praví: „Aby urození nevyvyšovali se urozením v mysli své nad neurozené; aby pravého urození hledali v šlechetnosti k správě a k službě lidu poddanému; aby urození své ne rouchem a prázdnosti, ale ctností, mravy, poctivostí a prací o dobré své i bližních ozdobovali; aby povinnost svou vlastní znali, že je proto bůh nad poddanými ustavil, aby mu při nich sloužili, aby křivdy jim nečinili ani dopouštěli a břemena dolů tisknoucí na ně neskládali; dále aby nuzným milost činili a jim pomáhali, aby se tito živiti mohli. Konečně aby pro svou spravedlnost ukrutnosti neprovodili nad těmi, jenž k ni státi nemohou, jako v daních neb robotách.“

A o správcích zemských zní dekret bratrský takto: „aby se urozením nepovyšovali nad lidi, ale znali se přirozením rovni a povahou sluhy jich; aby věděli, že mají sloužiti a služebnici a dobrodinci lidu býti a v úřadech věrnou práci vésti, moci své k užitku poddaných požívati a žádné křivdy nečiniti aniž, pokud slušné, dopouštěti.“

Těm pak, kdož na vojnu jíti měli, uloženo: „aby, pokud nejvíce možné, vojny se varovali, zvláště když jest pře toho, kdož k vojně volá, nespravedlivá a neslušná, jako pýcha toliko neb lakomá žádost, zlost, ukrntnost, křivda aneb věc duchovní, poněvadž křesťan nemá býti pomocník nepravosti pod příčinou neb záminkou spravedlivosti.“

Avšak nejen v učení, nýbrž i v celém zřízení Jednoty jevil se ráz demokratický; následovalať v tom synodálního řádu první církve křesťanské. Všecka moc nalézala se v synodě či v obecném sněmu, k němuž jednotliví sborové posly své vysílali. Týž sněm zvolil z prostředku svého tak řečenou radu úzkou, opatřiv ji náležitou mocí výkonnou. Ku kteréžto radě náleželi též ode všeho kněžstva zvolení biskupové neb starší pro jednotlivé kraje. Těm podřízeni byli knězi a jahnové, kteréž úzká rada přímo z lidu jmenovala. Celá pak Jednota dělila se v každém kraji na sbory, jež spravovalo kněžstvo. Kromě toho ustanoveni jsou nad každým sborem tak řečení bratří-pomocnici, jejichž povinností bylo, bratřím v rozličných přlpadnostech života společenského a občanského radou a skutkem pomáhati. Uloženo jim: aby nejméně jednou ve čtvrt létě osady bratrské procházeli, poptávajíce se na zachovávání pokoje, radův a obyčejův dobrých i ctného obcování; aby půtky a různice zjevně srovnávali a vyslyšíce při z obou stran, smluvou přátelskou srovnati je hleděli; aby radili bratřím při kupování rolí, domův, statkův a p. Při poručenstvíeh raditi měli, aby bylo při nemocných všecko v čas a rozumně i zjevně podle řádu a podle obyčeje obce opatřeno, aby potom nebylo zmatkův; dále přihlížeti měli k poručníkům, aby opatřovali vdovy a sirotky. Tolikéž měli onino bratří - pomocníci lidu obecnému radni a pomocní býti v potřebách úředních, zejména u věcech soudních, konšelům pak v rozšafné správě obecní.

V kterýchžto ustanoveních ráz demokratický patrně znamenati jest.

A že posléz i účinné či praktické křesťanství karakterisovalo veškeren život Jednoty bratrské, tomu vyrozuměti lze též z dekretův již výše položených. Spatřuje se v nich, že zásady rovnosti a bratrského ve spolek se podporování nejevily se jen v řádech církevních, nýbrž že pronikaly i všecken občanský život Jednoty. Týž duch bratrský nalézá se i v jiných nařízeních, jež dána byla rychtářům, konšelům, kupcům, řemeslníkům, hospodářům, řečníkům, svědkům a j.^[1] Z toho viděti jest, že členové Jednoty žili pospolu v duchu lásky a v účinném sobě posluhování, nazývajíce se právem bratřími a sestrami mezi sebou.

Již povaha Jednoty, jak jsme ji dle svědectví hodnověrných krátce naznačili, vedla přirozeným spůsobem k tomu, že učení její rychle se šířilo, zvláště mezi lidem obecným. Avšak i stav utrakvismu, nejrozšířenější společnosti náboženské v Čechách, nemálo přispíval k stálému zmáhání se Jednoty bratrské v první polovici 16. století.

Utrakvismus, nemoha nikterak dosíci papežského stvrzení svých kompaktat, nedospěl k potřebné samostatnosti církevní, a kolísaje se z opportunity mezi katolicismem a tak řečenými církvemi evangelickými, pozbyl posléze své prvotní povahy, až uvázl v pouhém formalismu. Ouplná stagnace a přirozený následek její všeobecná nezřízenost mravů v obecenstvu i v kněžstvu, jež pro nedostatek biskupův utrakvistických všelijak sháněti se musilo, byly karakteristiekó znaky utrakvismu hned v 1. polovici 16. století. Ještě r. 1543 stěžovala si strana pod obojí u krále, že se jí těžkosti a překážky v svěcení kněžstva dějí od biskupův katolických, a že již ani v Benátkách (v Italii) kněžstva utrakvistického světiti nedopouštějí; i žádali tedy krále, aby skrze biskupa Olomouckého žákovstvo pod obojí světiti kázal aneb jim biskupa sobě voliti dal. Král sice slíbil, že je v tom dle možnosti opatří, ale k žádostem oněm že svoliti nemůže, poněvadž by to věc nová a prvé nebývalá byla.

A kterak obecná mravnost vůčihledě klesala při takové nezřízenosti, toho světlým jsou důkazem důtklivé stížnosti, kteréž za příčinou rozpustilosti a nekázně i kněžstva i obecného lidu na sněmích neustále se ozývaly. A vady tyto v hlavní náboženské společnosti v Čechách vniknutím protestantismu do této země nikterak se neumenšovaly, nýbrž spíše zveličovaly se. Neboť právě po roce 1530 přicházejí mnohem častěji dotčené stížnosti na sněmich zemských, ano nejednou naříkáno, že sami stavové vyšší prostopášností svou poddaným zlý příklad dávají, a nepořádných kněží že se zastávají, tak že tito ve své neposlušnosti sami se proti svým představeným rotí a jich poslouchati nechtějí. Avšak stížnosti a výstrahy takové k žádoucímu konci nevedly, pročež opakovány jsou na sněmích, a to vždy důtklivěji, až do r. 1546.

I bylo tedy zcela přirozeno, že zvedenost mravův a zřízenost života veřejného i soukromého, jakážto mezi bratřími panovala, přiváděla k nim množství lidí takových, jenžto citů nábožných nepozbyvše, v klesajícím utrakvismu mravné podstaty a útěchy nenalézali.

Zdá se nám však, že Jednotě bratrské, ježto bez toho v lidu selském původ svůj. vzala, nemálo také prospívalo zmáhající se poddanství, nakloňujíc ji poddaný lid, hledající útočiště v neblahém stavu svém v společnosti, jejíž zřízení záleželo na bratrství, a jejíž předním zákonem bylo účinné pomáhání bližnímu.^[2]

Z takových příčin šířila se Jednota do r. 1547 v Čechách velmi silně. Obce se sbory bratrskými táhly se od Klášterce nedaleko jihozápadních hranic bavorských až na severovýchod k Broumovu, od Hluboké a Tábora až k Teplici a Mostu. V největším však počtu přebývali bratří po krajích jihozápadních a severovýchodních. Četné obce bratrské byly v kraji Prachyňském, jako v Štěkni, Vodňanech, Písku a j. A v celém pak položení, jež ohraničeno jest Landškrouern a Mladou Boleslavi, Kutnou Horou a Broumovem, tedy v kraji Pardubickém, Hradeckém, Jičínském a Boleslavském, nenalézalo se ani jednoho důležitějšího města, aby nebylo mělo větší neb menší sbor bratrský, k němuž i po městečkách a vesnicích okolních drahně přátel a vyznavačův náleželo. Byliť sborové v Skutči, Landškroně, Vysokém Mýtě, Chrudimi, Kutné Hoře, Chocni, Litomyšli, Kostelci a Brandýse nad Orlicí, Žamberce, Kunwaldě, Rychnově, Potenšteině, Novém Městě nad Metují, Králové Hradci, Jaroměři, Krčině, Bydžově, Nimburce, Brandýse nad Labem, Mladé Boleslavi, Turnově, Bělé a j.^[3] Páni Kostkové, Pernšteinští a Krajířové byli přední ochráncové a příznivci bratrské Jednoty v dotčených krajích. Vůbec nejznamenitější pokrok v Jednotě učiněn, když se k bratřím hlásití začínali členové ze stavův vyšších; zejmena veliké podivení po celé zemi povstalo, když 26. září 1530 několik mocnějších pánů k Jednotě přistoupilo, totiž: Konrad z Krajku, Fridrich z Donína, Jan Křinecký, Arnošt Jilemnický a Burian Špetle z Janovic.

A vedle těchto prospěchův zevnějších stejnou měrou šířila se i vzdělanost v Jednotě, tu dobrými školami, tu zase četnými tiskárnami; a mezi staršími Jednoty nalézalo se drahně mužův, učeností i důmyslem na slovo vzatých. Vůbec objevil se nesmírný rozdíl v Jednotě, jakáž byla za času zakladatele svého bratra Řehoře, a jakouž se býti ukázala krátce před r. 1547, kdež ji spravoval přední starší a biskup její Jan Augusta.

Ze všeho, což dosavad o Jednotě bratrské povědíno, snadno vyrozuměti lze, že celá povaha její byla pravým anachronismem na 16. století, kdež předkem jen takové idey průchodu nabývaly, jimž fysická moc k vítězství dopomohla; jmenovitě pak příčila se Jednota naprosto i náboženským i politickým zásadám krále Ferdinanda I., a rychlý vzrůst její ukázal se býti nemalou překážkou záměrům jeho, k přísné unifikaci náboženské i politické v Čechách směřujícím. V jakém opovržení Ferdinand Jednotu bratrskou měl, o tom svědčí mimo jiné i jeden příběh z r. 1535.

Téhož zajisté léta vypraveni jsou do Vídně poslové Jednoty, majíce králi konfessi bratrskou podati. Když pak v měsíci listopadu Konrad Krajíř u Ferdinanda slyšení měl, promluvil týž k němu velmi prudce v rozum ten: že sám čert je na tu viru navedl, že však on král nebude jim déle toho kejklířství trpěti, byť i měl své hrdlo na to dáti.^[4]

Tenkrát ovšem ještě nenadešla doba k tomu příznivá, aby král hned hrozbu svou byl mohl vykonati; vyčkal tedy času až po událostech r. 1547. — Vedle Jednoty bratrské zkvétala týmž časem i jiná společnost v národě českém, byl to stav městský. Týž zrušiv během 15. století ve středu svém bývalou skrze německé osadníky zavedenou privilegovanost a oligarchickou vládu zámožných patriciův, a pojav v sebe čilé živly nižšího měšťanstva a řemeslnictva českého, znárodněl naprosto, i stal se hned začátkem 16. věku mocným politickým činitelem v národě českém.

Hned roku 1500, když stavové vyšší, panský a rytířský, vydáním tak řečeného Vladislavova zřízení zemského prakticky provésti chtěli zákonník, dle něhož jen vyšší dva stavové svobodnými býti měli, ale ostatní třídy obyvatelstva jen k služebnosti určeny: tuť politická moc a platnost stavu městského naproti pánům a rytířům v znamenité míře ukázala se. Obce všech královských měst země české u velikou jednotu politickou se spojivše, učinily mezi sebou zápis a závazek, že, vyjmouc krále, proti každému, kdož by koli co začínati chtěl proti jejich svobodám, právům, řádům a starodávním chvalitebným zvyklostem, sobě radný a pomocný býti chtějí. Byli pak to: Staré i Nové město Pražské, Kutná Hora, Hradec Králové, Žatec, Plzeň, Litoměřice, Kouřim, Budějovice, Louny, Klatovy, Chrudim, Tábor, Čáslav, Nimburk, Stříbro, Domažlice, Sušice, Vysoké Mýto, Most, Kadaň, Ústí nad Labem, Jaroměř, Dvůr Králové, Písek, Vodňany, Brod Český, Kolín, Mělník, Slané, Beroun a Polička. Postavivše se takto v rozhodný odpor proti přepychu vyšších stavův, stálý boj s nimi vedli, až posléze všecky tyto rozbroje státnickým věhlasem a vlasteneckým duchem slavného českého pána Viléma z Pernšteina aspoň poněkud narovnány byly smlouvou Svatováclavskou, roku 1517 mezi vyššími a stavem městským uzavřenou. Kterýmžto mírem stalo se nejprv určité rozděleni a vyměření příslušnosti soudní, jak soudův zemských tak i městských: obnovena totiž zásada, již za Karla IV. vynesená, že každý stav měl svým právem souzen býti, šlechtici a zemané zemským a měšťané městským, tak že odtud soudnictví měst skrze šlechtický soud zemský dále obmezováno býti nemělo. Tolikéž i berně na zaplacení královských dluhův na sněmě tehdejším povolena jest ode všech stavův bez výminky, a to dle stejného rozdělení, tak že i v té příčině stavům vyšším žádné přednosti nedovoleno. A i v jiných věcech jistá všech tří stavův rovnoprávnost za pravidlo přijata.

Tou měrou uveden v organismus státu českého prostřední stav v té spůsobě, že mohl odtud prospěšnou rovnováhu tvořiti mezi vyššími stavy a lidem poddaným i mezi králem a ostatním národem, zabraňuje jak aristokratické oligarchii tak královskému absolutismu v koruně české.

Stav městský, nabyv dotčenou smlouvou žádoucí oprávněnosti, užíval té své moci v skutku nejen k sesílení stavu svého, ale i k obecnému dobrému království českého, zejmena k skrocování sobeckých záměrův vyšší šlechty, pokud na úplné oslabení moci královské směřovaly, a posléze i k hájení prospěchův poddaného lidu sedlského.

Povahu svých úmyslův a snah stav městský vyjádřil ve zvláštním manifestu již r. 1513, kdež výslovně mezi jiným stojí: „Žádáme, aby se zemské právo (šlechtické) na nás a stavu našeho zvláštnosti víc nic než potud, pokud jsme je podnikli, nevztahovalo, též i při našich právích, svobodách i starodávních dobrých zvyklostech abychom tak, jakž od starodávna nám jsou vysazena, vyměřena i stvrzena, byli od každého z povinnosti a spravedlnosti zachováni… Bůh, kterýž srdce lidská znáti ráčí, nám svědek jest, že z žádného pychu, z žádné zpurné mysli, ani z které vůle zlé v to (v ten sjezd a v tu jednotu stavu městského) jsme se nedali; nebo nám poctivost a důstojenství jednoho každého stavu k mysli jest, a rádi se k jednomu každému vedle povahy jeho zachováváme a zachovati chceme, zvláště že nám věc nevědoma není, že jeden stav žádný sám sobě dosti učiniti ani sebou toliko státi nemůže, ale druhému jsa na pomoc. A všichni vespolek to u sebe míti mají, aby, ve spoIečné jednotě stojíce, k obecnému dobrému, kteréž všem spolu náleží, prohlědali, a ty zřízenosti mezi sebou míti mají, kteréž jsou mezi nimi v koruně této od starodávna vyměřeny. Kdyby stav stavu neutiskal, a kdyby práva stará novým nálezům a nedávno zamyšleným nepostupovala, nebylo by různic žádných. Věc jest jistá, že skrze tu překážku, když se kterémukoli stavu na jeho spravedlivosti ujma děje, musí obecné dobré den ode dne hynouti; a jako nebezpečná věc jest, brzce a spěšně právo ustanoviti, tak jest mnohem nebezpečnější dávno a dobře ustanovené a zkušené právo měniti a zdvihati.“^[5]

Poslední místo předkem čelilo proti vyšším stavům, kteřížto všecka práva zemská k sobě potáhnouti chtěli.

Neméně horlivosti a péče o blaho země dával městský stav na jevo při častých sporech o dluhy královské. Kdykoliv o ně jednáno na obecných sněmích, jako r. 1515, 1520 a 1523, pokaždé zastávala města prospěch celého království. Vidouce zajisté, kterak přese všecky oběti země počet dluhův královských se množil a zámkové královští jeden po drahém zastavováni byli, při tom pak že přisluhování spravedlností vázlo, spojili se města s některými pány a rytíři, o to ustavičně stojíce, aby všemu království veřejně na sněmu podrobný počet učiněn byl ze všech berní, na královské dluhy svolených a přijatých, i aby se změnilo veškeré ústrojí administrace zemské.^[6]

V kterémžto snažení neustali, až posléze r. 1523 aspoň v jisté míře dosáhli úmyslu svého. Byliť na sněmě toho roku všickni úředníci zemšti, na jejichž libovolnou vládu odevšad v národě naříkáno, skrze krále Ludvíka propuštěni, správa zemská zlepšena a moc královská opět obnovena, v čemž vlastenci češti odedávna hledali jediného prostředku k napravení všeho zlého a všech neřádův v zemi. Kterýžto příznivý obrat hlavně stavem městským spůsoben jest.

Co se posléze týká interesův lidu poddaného, tuť města nejednou odpověděla se pánům a rytířstvu, že poddaných lidí sběhlých, kteří by k městům se obrátili, vydávati nebudou; tolikéž i jinak připovídali poddaným pomoci proti stavům vyšším. A když napotom r. 1520 města od pánův nové křivdy a bezpráví snášeti musela, když se jim od škůdcův a odpovědníkův zemských rozličné škody a protivenství dály aniž by správcové zemští tomu byli bránili: tu sedláci k městům valně přistupujíce, jim se přikazovali, a věru kdyby byla města všecky přijímala, kteří se jim proti pánům svým nabízeli, nebylo by, jak současný svědek dokládá, pro tyto brzy ani žádných poddaných pozbylo.^[7]

I za Ferdinanda I. stav městský náležitě zkvétal, zvlášť obchodem i jinými živnostmi, tak že města královská velkým jměním vládla. Ale tato moc stavu městského viděla se býti králi nebezpečnou v založení pevné vlády, kteroužto nade všemi stavy království českého provésti obmýšlel. Pročež užil různic, jež hned při začátku vlády jeho mezi stranou protestantskou či Hlavsovou a mezi stranou podobojí či Paškovou v Praze panovaly, k tomu, aby předkem moc hlavního města Prahy, jež od počátku 16. století v čele velikého spolku městského stála, jistou měrou obmezil. Zrušiv zajisté r. 1528 jednotu mezi Starým a Novým městem, kterouž obě tyto obce pro větší svornost r. 1518 uzavřely, dosadil místo dosavadního společného úřadu konšelského v každém městě opět konšely zvláštní, a spolu městům Pražským ohlásiti dal, aby o tu jednotu na časy budoucí více nestáli, a kdož by dále se o ni zasazovati aneb k ní raditi chtěl, takový aby statek i hrdlo ztratil^[8] Tolikéž král poručil, aby odtud žádná shromáždění obce veliké se neodbývala bez povolení královského. Kterýžto zákaz brzo potom král i na ostatní města královská rozšířil.

Tím ovšem hluboko zasáhl do zřízení obecního a obmezil svobody městské, pozapomenuv při tom na přísahu stavům při korunování učiněnou, že je všecky i jednoho každého při jich právech a svobodách zachovávati chce. Od té chvíle vynasnažoval se Ferdinand i rozličným jiným spůsobem o povznešení moci královské nad městy, ježto i na sněmích se mu nejednou na odpor postavila k obraně svých práv. Nejostřejší, pokud nám známo, v té příčině hlas pronešen od stavu městského na sněmu dne 14. března roku 1541. Mělo se tehdáž, jakož obyčejně v ty časy bývalo, jednati o pomoc proti Turkům. Ale stav městský s rytířstvem opřel se tomu, nechtěje se dáti dříve do žádného jednání, dokud by sněm, l.1540 při čase sv. Fabiana a Šebestiana odbývaný, nebyl z desk zemských jakožto sněm nepořádný vymazán, protože rytířský stav žádných obsllacích listův nedostal a tudy, aby týž sněm od krále položen byl, ani nic nevěděl; co se pak relatorův k deskám zemským tkne, tu z městského stavu žádných ani nebylo zapsáno, z rytířstva pak někteří ani při tom nebyvše, za relatory zapsáni jsou. Čehož že před tím nikdy nebývalo.

I doložili při tom Pražané: že taková jednání roztržitá k nevolem vedou, i že jest strach i nebezpečenství, aby takové věci něco horšího v království českém — čehož že oni dále vykládati nechtějí — nezbudily a nepřinesly.

Ale král odpověděl, že by to jen zmatky spůsobilo, kdyby se sněmovní snešení do desk vepsané mělo zrušiti, a neučinil po žádosti jich.^[9]

Taková odpověď jakož i ostatní kroky, jež dosud král naproti městům učinil, nemohla v nich žádné důvěry vzbuzovati v konečné úmysly jeho; spíše to přesvědčení zmáhalo se, že mu jde o větší vždy obmezování svobod zemských a stavu městského. Ale města, nebyvše na sněmích zemských v opposici své od stavův vyšších, zejmena od panského, náležitě podporována, stížnostem svým průchodu zjednati nemohla, ano nejednou, vidouce nezbytí od dalšího odporu proti králi upustila.

Vůbec odbývali se tehdáž sněmové takovým spůsobem, že opposice, objevila-li se která z počátku, znenáhla se ututlala. Jednaloť se s každým stavem o sobě. Nejprvé se stavem panským, který ochotné svoloval králi ke všemu, aspoň ti, kdož na sněmy so dostavili. Stav rytířský býval poněkud méně povolný; avšak ustavičným domlouváním pánův, předkem nejvyšších úředníkův a soudcův zemských, po jednom neb po druhém dni k po volnosti přiveden býval. V stavu městském přední ovšem slovo měli Pražané. Ti slyšíce o rozličných pletichách při stavích vyšších, a že tito k žádostem královým svolili, opřeli se s počátku, žádajíce za prodlení, aby o věcech náležité rozmluvení a poradu míti mohli. Tu však nejv. úředníci královští jakož i jiné osoby ze stavův vyšších i hned na stav městský čelili a žalovali králi, že se jednání sněmovní jediné stavem městským, zejmena Pražany, rozchází, popouzejíce takto krále proti městům. Král pak pro Pražany a jiná města poslav, tu k nim důtklivě domlouval: že, majíce býti v potřebách jeho prvními, jen překážky mu činí. A někdy v dobrotě jim takové jich jednání vytýkal, někdy rozličnými pohrůžkami je k svolení nutil, tak že poslové měst, „jsouce každého sněmu mezi dvěma žernovy, králem a obcemi svými“, k sněmu konečně přece přistoupili. Nechť činili jakkoliv, na všecky strany činily se jim těžkosti: když nesvolili, hněv královský stihl je; pakli svolili, vzbudili nenávist obecného lidu.

O sněmích tehdejších podává dále Sixt tento žalostný obraz: „Sněmové obecní, kteříž v podstatě od stavův v společném shromáždění držáni bývali, již k tomu jsou přivedeni, aby je dva nebo tři zavírali, a to ještě tak, že je král s radou svou německou a vlaskou rozváží, zformuje a, což by nelibého bylo, zpřetrhuje; sic jinak nic, ovšem pak aby stavové moc a svobodu jako prvé míti mohli, o něco dobrého a království tomuto potřebného se svolovati, tak že již tím a takovým neřádem k tomu jest přišlo, že od mnoha let a hned téměř za kralování jeho (Ferdinanda I.) žádného sněmu po všech dskách se nenajde, aby který o obecné dobré držán a zavřín měl býti, než toliko o berně, šacuňky a jiné pomoci královské.“

„A jestliže jsou pak byli kdy přimíšeni kteří artikulové obecní k artikulům královským, ti nikdyž k vykonání svému jsou nepřišli. Neb král toho dopouštěti nechtěl, aby prvé jaké rozjímání o artikule obecní bývalo, lečby prvé artikulové, od něho k vyřízení podaní, na místě postaveni byli. Ti pak, když sou se měšcův dotýkali, nemohli sou pro odpor lidí, jenžto častými berněmi souženi byli, rychle k vyřízení přicházeti, tak že mnohokráte jednání sněmovní za 5, za 6 i více neděl protahovati sou se musila. A v tom času osoby ze stavův vyšších chudější a upřímnější, vidouce, co se děje, a nemohouce mnohdykráte takovému neřádu se dívati, také nemajíce nač tráviti, k svým statečkům musili se domův navracovati…“

„Když pak dotčené osoby z vyšších stavův odjely, tu král své artikule s ouředníky i s náhončími svými zavíral, relatorův z ledajakých flutek a řečníkův, čehož za starých časův dopouštěno nebylo, nadělal a tak ten milý sněm svůj zapsati dskami zemskými rozkázal. Za času toho málo dobrých a upřímých lidí na sněmy obecné jezdilo, protože jich přímluvy užitečné málo vážily. A pakli jest který, ,ač velmi nečasto, o dobré obecné přece kdy chtěl se zasaditi, hned co z trouby vrabčík byl s větvičky sražen i vzat hned prý,na závazek, že jest něco proti JMK. a na ublížení důstojenství JM. před sebe bral. Ten umlkl a jiný příkladem jeho o to se nepokoušel. Pakli byl podstatnější, úřadem nějakým ústa, aby více nemluvila, jemu zacpali a na zamčenou mu dali…“

„A co pak takto dskami zemskými zapsáno, zformováno, přidáno a ujato bylo, to všickni bez všelikých výmluv podnikati musili; neboť v obesláních sněmovních vždycky od krále ta slova se dostavovala: „Jestli že by kteří na sněm nepřijeli, že nicméně ti, kteří se sejdou, jednati a zavírati moci budou, čemuž že pak všickni i ti, kteří by doma zůstali, dosti činiti povinni budou“.^[10]

Avšak přes tento podivný spůsob sněmování ozývali se někdy hlasové opposiční, jakož to vysvitá ze sněmu r. 1541 výše dotčeného, kdež rytířstvo a města nejen za vymazání předešlého sněmu jakož nepořádně odbývaného žádali, ale i za to prosili, aby král nový sněm rozepsal, na němž by za osobní přítomnosti jeho předkem stížnosti stavův a obecné dobré jednati se mohlo. Neboť po delší čas na sněmích výhradně o berních a o pomoci proti Turkům jednáno, potřeby pak zemské ustavičně odkládány jsou.

Ještě častěji bylo slyšeti rozličné žádosti stavův ku králi na sněmích po shoření desk zemských, jež stalo se dne 2. června 1541. Po tomto neštěstí celého národu stavové opět a opět vznášeli na krále prosby, aby při vyzdvižení nových desk i hned přistoupilo se také k registrování svobod zemských, i aby napotom jedna registra králi a druhá stavům při dskách schována byla; ku kterémužto konči teprv někde r. 1544 jisté osoby jmenovány jsou. Avšak potom, jak se zdá, k práci své se nescházely; neboť na sněmích nejednou opětovali stavové žádost svou, aby osoby k registrování svobod zemských jmenované přece se na hradě Praž. sjely a dříve se nerozjíždély, pokud by věci jim uložené nedokonaly. Toto konečné snešení stalo se zejmena r. 1545 na sněmu tříkrálovém, kdež i v příčině sněmův to uzavřeno: aby každý sněm, nežli se vůbec čísti a do desk zemských vpisovati bude, třikrát na čisto opsán byl, jednou pro krále, podruhé pro stavy, z třetího pak opisu aby čteno bylo; po relaci pak aby hned ve dsky zemské se vložil, a to v přítomnosti všech úředníkův menších, kteří by na ten čas v Praze byli.

V kterémžto snešení patrnou nedůvěru spatřovati jest v příčině správnosti sněmův; chtěliť zajisté tím stavové zabrániti toho, aby sněmové po snešení jich nijak měněni nebyli a zcela správně do desk zemských se dostali.

Vůbec byl, jak z mnohých svědectví souditi lze, sněm tříkrálový r. 1545 v nejednom ohledu důležitý pro věci zemské; jednánoť v něm i o konečné vtělení privilegií zemských do desk a pak o odbývání sjezdův krajských. Ale všecky tyto články v královské odpovědi tak, jako dosud, odloženy jsou; a tak se stalo i na sněmu, r. 1546 v úterý po sv. Jakubu odbývaném.

Podle výše již vyloženého spůsobu, jakýž se na sněmích za oněch dob zachovával, jest věru na bíledni, že takový nezdar jednání sněmovního předkem jest přičísti nedostatku solidárnosti a jednomyslnosti, jakýž se ode dávna již jevil v opposici stavův českých, zejména vyšších. Pozbyvše bývalé statečnosti vlastenecké u věcech zemských aspoň u veliké míře a odděleni jsouce tu spory náboženskými, tu prospěchy stavovskými jedni ode druhých, k jednomyslné a důsledné opposici proti Ferdinandovi I. nedospěli, tak že zvláště mezi pány a rytířstvem agitace služebníkův královských měla pole nejvolnější. Nejjasnějším toho nám důkazem býti se vidi právě revers, který stavové na sněmu r. 1545 o nanebevzetí panny Marie od sebe dali, jímž k žádosti králově přímo prohlásili, že král nikoli svobodnou volbou, nýbrž právem dědičným trůnu českého dosáhl.

Než přes tuto povolnost stavův král lehce nevážil častého odporu královských měst, jejichž hmotné prostředky i politická moc ustavičným nebezpečenstvím hrozila panovnickým snahám jeho. Pročež nepřestával vedle Jednoty bratrské stav městský pokládati za předního odpůrce svého. Neshledával v nich dokonce živlův, jež panovníkovi toliko opatrně a rozšafně spravovati sluší, aby se nedali na cesty nebezpečné; ale spatřoval v nich zárodky budoucích nepořádkův a nebezpečných převratův náboženských i politických. A proto vykázaly mu i náboženské přesvědčení i absolutistické úmysly jeho snadno ty cesty, na něž nastoupiti měl proti oněm dvěma společnostem v království českém.

Ale Ferdinand I., jakkoli panovník vůle odhodlané, měl při sobě i potřebnou opatrnost státnickou; nepředbíhaje tedy dějin, vyčkával času příhodného k pokoření odporných mu živlův v Čechách.

Než však nadešla osudná tato doba, udal se v státu českém příběh, v němž žádosti královy i celého národa ještě jednou, a to naposled před osudným rokem 1547, svorně se snesly.

Po některý totiž čas trval již spor mezi stavy českými a knížaty Lehnickými, kteřížto na škodu koruny české s knížaty braniborskými smlouvu učinili, dle níž, obou knížectví to, jehož mužští dědicové by dříve vymřeli, dědicům druhého rodu připadnouti mělo. Věc týkala se patrně celitosti koruny české; i položil tedy Ferdinand stranám konečně rok do Vratislavi ke dni 19. měs. dubna 1546, k němuž vedle poselství stavů v vyšších také zvláštní poslové stavu městského vypraveni byli. Při kterémžto roku král učinil nález ten: že knížata Lehnická dotčenou smlouvu, na porušení koruny české uzavřenou, zrušiti mají.^[11]

Tento soud královský ve Vratislavi byl poslední skutek Ferdinandův v koruně české před osudnějšími událostmi r. 1546 a 1547. Neboť ještě r. 1546 dostoupil nábožensko-politický spor mezi protestantskými knížaty v říši německé a mezi císařem Karlem V. takové míry, že zplanul konečně v otevřenou válku, v níž Ferdinand I. jakožto bratr císařův přímé účastenství maje, octnul se v zjevném odporu proti vůli stavův a vší obce království českého. Spor z toho vzešlý dokonal r. 1547 tak řečeným sněmem krvavým i jinými pohromami, jež těžce stihnuvše Jednotu bratrskou i stav městský, hluboce zasáhly do života národu českého.

---

1. Výbor z lit. čes. II. 1395-1442 a Dekrety bratrské.
2. Viz rozpravu naši o bratřích v Časop. Mus. 1869 str. 72.
3. Gíndely, Geschichte der böhm. Brüder I. str. 93.
4. Tamtéž str. 234
5. Palackého Dějiny V. str. 228 a 229
6. Tamtéž V. str. 419.
7. Palacký, Dějiny V. str. 332.
8. Život M. Jana Paška od V. Tomka. Časop. Česk. Mus. 1844.
9. Sněmy, rukop. knihovny Lobk. a zem. arch. v Praze
10. Rukopis Sixtův v Museum fol. 339. V též věci dokládá se Sixt svědectví také Jana Leskovce na Kamenici.
11. Viz rozpravu naši v Časop. Mus. 1858 sv. 2.