Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k usnesení Pl. ÚS 24/09

Údaje o textu
Titulek:	09
Autor:	Vladimír Kůrka
Zdroj:	Ústavní soud ČR
Vydáno:	3. září 2009
Licence:	PD CZ
Související:	Usnesení Pl. ÚS 24/09, Odlišné stanovisko soudce Jana Musila k usnesení Pl. ÚS 24/09
Související články ve Wikipedii: Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2009

I.

1. Zástupce stěžovatele nedostatečně vnímá okolnost, že nepodává návrh na zrušení zákona č. 195/2009 Sb. za skupinu poslanců či senátorů (§ 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nýbrž že sleduje podání individuální ústavní stížnosti ve smyslu § 72 a násl. téhož předpisu. To je významné potud, že podmínkou úspěchu návrhu druhého (dokonce podmínkou jeho projednatelnosti) je doložení, že právě stěžovateli byla způsobena konkrétní újma v právech, jež jsou chráněna ústavním pořádkem.

2. Právě tato podmínka zde splněna není. Jediné, o co v osobě stěžovatele může jít je, že má být skončen jeho poslanecký mandát dříve, než uplyne řádné volební období, na které byl zvolen poslancem. To může mít sice citelný dopad do jeho osobních poměrů, o zásah do ústavně zaručeného práva však nejde. Být poslancem po celé volební období totiž podepřeno žádným ústavním právem není; dokonce Ústava o předčasném ukončení mandátu poslance výslovně uvažuje, a počítá s tím ostatně i stěžovatel. Pouhá kritika zvolené metody předčasného ukončení mandátu je v této souvislosti (při neexistenci práva) zjevně bez významu.

3. Práva zakotvená v čl. 21 odst. 1 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, se jej (a věci) netýkají vůbec; reflektují práva občana, resp. voliče – co do jeho účasti na správě veřejných věcí – nikoli práva „zvoleného zástupce“, s nimiž stěžovatel své nároky identifikuje. Je ostatně zřejmé, že tento článek Listiny míří zcela jinam, totiž k ústavnímu zakotvení režimu správy přímé nebo zastupitelské jako takových, nikoli k ochraně poslance. Stejně tak je vyloučeno vztáhnout k jemu svědčícím ústavním právům jím použitý argument, že ve hře je „základ pluralitního politického systému“ a „volná politická soutěž“, neboť i kdyby byly zasaženy, stěžovatele osobně se tato okolnost (v procesním prostoru vytvořeném jeho návrhy) očividně dotknout nemůže, a absence zásahu do jeho práv je zde evidentní.

4. Totéž platí, namítá-li stěžovatel, že došlo k zásahu do jeho práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny, neboť tvrzené porušení „rovnosti“ v přístupu k volené funkci nemůže logicky spočívat v pouhém faktu, že jiní poslanci v jiných volebních obdobích vykonávali svoji funkci déle. Co do požadavku „nerušeného výkonu veřejné funkce“ stojí za zaznamenání, že odkazované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 se nejen týká zcela jiného předmětu, nýbrž že i zde platí, že o nerušený výkon funkce může jít jen po dobu jejího trvání, jež – jak bylo řečeno – ústavněprávně garantováno není. Jinak by tomu mohlo být jen za předpokladu, že by Ústava zakotvovala – a to bezpodmínečně – určitou délku doby poslaneckého mandátu, a ten splněn není.

5. Není-li zde možného dotčení do ústavně zaručených práv stěžovatele (natožpak porušení), je ústavní stížnost – a jest znovu připomenout, že jen o tu zde jde – v této části návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a jelikož s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu (ústavního zákona č. 195/2009 Sb.) sdílí její osud, není projednatelný rovněž, a musí být podle zmíněného ustanovení (a § 43 odst. 2 písm. b/) taktéž odmítnut.

6. Absentuje však i další podmínka projednatelnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti, kterou představuje existence kvalifikovaného zásahu veřejné moci, již ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudů předjímá v podobě – zjednodušeně řečeno – aktu aplikace práva. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, takovou povahu nemá, neboť – přes úvahy o „smíšeném“ charakteru – se připodobňuje spíše k právnímu předpisu samotnému; okolnost, že má současně určitý hmotněprávní podklad (čl. 63 odst. 1 písm. f/ Ústavy, § 1 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb.), na tom ničeho nemění, neboť je jinak rozhodnutím autonomním. Právní předpis pak samozřejmě podmínku „zásahu orgánu veřejné moci“ nesplňuje, nehledě na to, že – z pohledu možného zásahu do stěžovatelových práv – je pojmově zcela indiferentní; okolnosti, kdy se budou volby konat, nutně věcně předchází (coby rozhodné) určení, že se budou konat, a to napadené rozhodnutí prezidenta „neřeší“. Platí pak totéž, co bylo dovozeno v předchozím.

7. Ostatně je zcela zjevné, že toto „rozhodnutí“ slouží stěžovateli jen instrumentálně, k vyvolání zdání, že zásah veřejné moci coby podmínka pro podání ústavní stížnosti je naopak naplněna. Ve skutečnosti totiž rozhodnutí prezidenta – jak se ostatně podává v části IV. bodu 3. stížnosti – působí jen a jen k tomu, aby si stěžovatel – prostřednictvím § 74 zákona o Ústavním soudu – otevřel cestu k napadení zákona č. 195/2009 Sb. Jestliže však toto rozhodnutí není způsobilým „zásahem orgánu veřejné moci“, a fakticky o ně stěžovateli nejde a jít nemůže, pak jeho „použití“ k napadení samotného zákona č. 195/2009 Sb. není ničím jiným, než výrazem snahy obejít zákonem o Ústavním soudu vymezenou aktivní legitimaci subjektů, jež jsou oprávněni podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (§ 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a mezi které stěžovatel nepatří.

8. Posuzovaná ústavní stížnost je tedy (podle svého obsahu) zde návrhem, k jehož podání stěžovatel není oprávněn (§ 43 odst. 1 písm. c/ zákona o Ústavním soudu), a jako takový měl být i proto odmítnut.

9. Shrnutím řečeného se již logicky podává, že nebylo – tím spíše – ani místo pro vydání usnesení, jímž byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta č. 207/2009 Sb., k němuž se většina pléna Ústavního soudu uchýlila.

II.

Z těchto důvodů tomuto usnesení oponuji; vzhledem k tomu – z mého pohledu – se již relevantně neklade otázka, zda napadený ústavní zákon je vůbec způsobilým předmětem posouzení ústavní konformity v řízení o abstraktní kontrole norem. Pakliže většina pléna Ústavního soudu dala implicite najevo, že ano, je již jen k zaznamenání (bez možnosti podrobné argumentace), že tento názor prozatím nesdílím.

2. 9. 2009, Vladimír Kůrka
Soudce Ústavního soudu