Od nás/Nekřtěňátko

Od nás Josef Karel Šlejhar
Sirotek	Nekřtěňátko

Údaje o textu
Titulek:	Nekřtěňátko
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	archive.org
Vydáno:	Praha, J. Otto 1907.
Licence:	PD old 70

Prý duše nekřtěňátek, zvláště v čase adventních nocí, ve způsobě světýlek modravých, bludných vznášejí se nad bahny a pustinami našich hor — aspoň to naše báby tvrdí, a ty nepřehádáš, vůbec ani k hádání s nimi se neodhodláš. Nechť má se ta věc jakkoliv, jisto jest, že ony noci adventní v našich horách jsou přímo děsivé. Jiného slova nemám aspoň k jejich označení. Černý mrak nekonečného bezdna v pustém rozpoutání — to bývá taková noc. Nikde nic, zejivé jen němoty, záhadná změť, jakés nastražené ruce černé příšery. A uzří-li se náhle v těchto černých nastražených propastech zvláštní poletující světélka — nejčastěji v tu stranu »Krchovců«, v tamějších pravých zrádných doupatech země — taková malá, jako vyzáblého úsměchu a těkavě mrákotného plynutí, ana vynoří se v chvatu, zaspějí někam nenadále a pak na okamžik v strnulé tázavosti nehybně kdes utkví, při čemž propasti noci kolkol jakoby se strhujíce, zdají se ještě neobsáhlejší a bezednější, tu nemusí to být ani u našich starých bab, aby se člověku srdce nezachvělo a nezvyklá pomnění se nedostavila.

Pak je to jen věru úžas hrobu, úžas smrti duše, co člověka popadá. A při tom i něco neskutečnějšího, vzdálenějšího všem obvyklým pocitům, nepodobnějšího tomu, co čeká člověka, co lze si představiti, co je známo, navyklo, — něco, co se v této způsobě dobře nepoznalo a co se nám vymklo; něco, co není ještě dosti životního, něco, co vlastně souboru pozemských věcí nenáleží a co tady ještě ani dobře nebylo, když to již propadlo objetí hrobu … se mne zmocňovalo v neoznačitelném ponětí za podobných zjevů těch našich horských nocí adventních.

Ale nebylo by se mi věru podařilo nalézti vhodného symbolu pro tyto věci — až přišly báby na pomoc, které u nás těší se vydatné fantasii a pro vše naleznou případné rčení. Duše nekřtěňátek … a věru, věru, něco tu tak úžasně vystiženého, zpodobněného. V této věci rozhodně neodhodlal bys se s nimi příti, dávaje jim za pravdu …

A tady je taková povídačka o nekřtěňátku, nevyšlá z hub těch bab — neb něco podobného původu nechtěl bych vyprávěti — o duši toho nekřtěňátka, nechť si pak ji do libosti posuzuje každý sám. — —

Byla doba březnových noci, a někde v té době se to událo. Vůbec se mi zdá, že noci březnové, jimiž zmítá kvas země, jsou jaksi nejvhodnější pro všechna osudová určení člověka. Ale o tom ještě později. Je třeba dříve něco předeslati, aby všechny události dotyčné — událostí pro mne zde je totiž vše, co vůbec se přiházelo, ať již. bylo lze s jakýchkoli stanovisek přikládati tomu důležitost nebo ne, s připomenutím ještě, že vlastně nemá nic důležitosti tak výhradné, a proto i to, co se tehdáž dělo, nazývám beze všeho událostí právě tak dobře, jakoby byla puma kdes hozena na nějakého hodnostáře, aniž by i to mělo nějakého významu — nabyly své náležité spojitosti.

Netýče se to hodnostáře, nýbrž jen takové děvečky v selském statku, jež jmenovala se Han. Vlastně Johan a jen zkráceně říkali jí Han. Doslova Johan, vlastně Jan, třebas byla ta děvečka ženská. Stal se totiž při jejím křtu ten případ, že kmotr s kmotrou i s bábou, stavivše se před tím na kořalce, slušně se zapomněli a v roztržitosti posvěceným křtícím rukám, vymítajícím ďábla z novorozeněte, označili je jako hocha; nebyli tím konečně ani dobře jisti a pak zmýlená tu vůbec týkati se mohla jedině dvou případů, z více nebylo si vybrati, lze i tedy vše omluviti; i bylo tedy novorozeněti pohlaví ženského na křtu svatém uděleno jméno Jan, či jak se u nás po způsobu blízkých německých obcí raději říká, Johan. A ten zůstal té děvečce až do jejích asi čtyřiceti roků — dalo-li se vůbec její stáří odhadnouti, neboť co ji kdo pamatoval, vypadala vždy stejná, rozuměj stará a ošklivá — v nichž ji poznáváme a zůstane jí již napořád; jenže tedy pro krátkost i pravděpodobnost a jaksi ku zastřeni osudné nesrovnalosti říkalo se jí prostě Han. Na to zvykla a všechno na to zvyklo, co s ní kdy mělo styk. A jakoby již ani jinak nemohlo být. Také neznámo, bylo-li v matrice vůbec opraveno osudné nedorozumění — a na vojnu se nehodila.

Ale obyčejně nepřestává to u jistých lidí na jediné zvláštnosti, nahodile a nápadně se naskytnuvší. Spíše vždy celá řada zvláštností spoji se k zvláštnímu celku, obyčejnosti značně vymykajícímu se zjevu. A to bylo při Han. Ku podivu ženská. Ne zrovna ve smyslu příznivém. Jak vypadala v dětství, neví se. Měla-li vůbec dětství a mládí. V jejích ale asi čtyřiceti letech — jakoby se na zadní nohy postavila kobyla. V pravdě celé kobylí vzezření. Ohromná ženská, vypjatých boků, hranatá, tvrdá; kromě těch boků samá strmá vyčnělá kost. Taková pravá hrubá žebřina. Ale hlavně byla to hlava, jež poskytovala,ano vnucovala ono kobylí zdání — pravá koňská zubatá sanice, bizarně se vyšklebující, nos dlouhý a silný jako topor a čelo skoro žádné, vlastně jen tak koňsky zúžené a příkře na zad ustupující, z něhož jen nápadně označovaly se úporně vypouklé oči, neurčitě modravých, zažíhavých zornic, a poněkud hranatých jako právě u koně. Vlasy na té hlavě byly tvrdé, tuhé, přizrzle se lesknoucí, věru, také cosi jako koňská hříva — ono pak již vše se zpodobňuje na takovém tvoru k určitému typu. Na kobylu nebylo by to celkem zlé, ale na Han to bylo. Ruce pak měla dlouhé až kekolenům a nakoncích v jakési kyje pěstní rozšířené; a ty ruce, třebas nebyly ani dost málo aristokratické a neodpovídaly žádoucím útvarům ženské, horlivě pěstované a žádoucí něhy, byly právě to, co vzbuzovalo u Han jistý respekt … co na druhé straně tvořilo dokonce její význačnou přednost v povolání horské selské děvečky, u jaké nesejde na kráse.

Dovedla těmato rukama kopati, mlátiti, kositi, při pařezích se oháněti jako nejsilnější chlap — dovedla odvázaného býka popadnouti jimi za rohy a odvésti jej od krav, mezi něž v zuřivé žádostivosti se vřítil, dovedla jimi sama z krávy vyjmouti nejsilnější tele beze všeho jiného přispění, dovedla na oprati udržeti nejdivočejší hříbě, otočivši si kolem pěsti oprať, dovedla ve své hrsti jako v železné kleště spjati jednou na pokyn selky rozzuřeného svého hospodáře, když v ožralství začal káceti jarmary, rozbíjeti kamna, vytloukati okna a vše chtěl zabíjeti — v těch hrstech, vynášejících ho do komory, zkrotí jako putička; těmi pěstmi vytloukla kdys celou hospodu, kam se byla přece odvážila v pošetilé touze, když kde kdo začal řičeti a z ní nehorázný posměch mít — ale od té doby k muzice nešla.

Tyto ruce — to byla vlastně Han. To byla její cena, její význam a její autorita. Nebýti těch pěsti, nebyla by snad ani obstála pro úšklebky a posměch a nebylo by ani místa a samoty pod sluncem, kam byla by se mohla nerušeně uchýliti s tím svým kobylím vzezřením. Ale takto k vůli nim měla pokoj. Také spíše ve statku za chlapa jí používali — za všechno, při platu jinak nepatrném, jen co muselo být vzhledem již k té její újmě kobylí, jaksi něco za něco. A jako almužnu z milosrdenství to přijímala Han.

A byla již vtom statku Han na nějaký dvacátý rok, aniž se s ní umlouvalo, aniž ji vyháněli, aniž před těmi vánocemi obvykle dávali si s ní slovo na novo. Rozumělo se to samo sebou. Bez Han jako by již nemohli obstáti — a mohl bez starosti sedlák, se vším spoléhaje na ni, pobývati si v hospodě, což ostatně činil bez sebezapření. Bez Han vůbec toho statku nebylo lze si ani představiti — bez jejího bizarního hrubého zjevu, jenž vnořen zdál se jako strašidlo do všech jeho nevlídných prostor, které strašily s ním — nebylť to statek milý, útulný, spíše naopak — bez toho jejího houkavého hlasu, jímž brýkala a zas huhlala a bručela si pro sebe od rána do noci, a zvláště bez těch její obrovských, neúnavných pěstí, jež pracovaly a dřely za hospodáře, za hospodyni, za všechny; ba, někdy i za dobytek: opřela-li se do vozu, s nímž kůň nemohl hnouti, vytrhla jej najisto, — a ostatně do plečky vůbec zapřáhali ji.

Leč také ani Han jakoby se nehodila jinam. Nezvykla by si jinde, nedovedla by se snad sdružiti s jinými slušnějšími poměry. Tady srostla s ní všechna ta krutost o živobytí. Ne snad, že by v jiných statcích bylo méně krutosti, — více však jí býti nemohlo, — ale ta krutost měla zde již svůj pořad a jaksi methodu. Han nedovedla by se již jinam přizpůsobiti, neboť bytosti jejího druhu jsou jako ztrnulé, jako takové zavilé pařezy, a nesnadno se poddávají. V rámec jiných poměrů nebylo věru lze vetknouti nápadnost jejího zjevu a všeho u ní. Také jaksi do možného vystižení svých smyslů znala to místo své. Někam jinam jakoby pak již její smysly nestačily, jen sem mohše se přizpůsobiti.

Takové stavení temné, vlhké, sražené, jako zakublané. Klenutá černá síň, v níž každý zvuk nabýval podivného ohlasu. Z veřejí ode dávna vymčené, rozpávadající se dvéře. Všude ve stavení jsou taková černá, pustá zákoutí, bez útulnosti a družnosti. Z věnči pak nejinak. Kůlna od let chystající se na spadnuti, v níž jakoby nalézal se svůj svět harampádí. Nachýlená, vyborcená stodola. Díry na dvoře naplňujici se po dešti vodou. Jáma s hnědou, hnijící, leskle rozplynulou hladinou močůvky, již rozčeří jen někdy krysa, s červy bílými, hnusnými, líně se provalujícími a vždy s nějakým utopeným hnilým kuřetem. Hnojiště s nějakou scíplou kočkou, pořádně již nabubřelou, o niž se nikdo nepostará. Všechny zápachy a smrady, celé to neoznačitelné ovzduší venkova zanedbaného. Kousek zahrádky s plotem, ovšem vytrhaným, v níž přece ku podivu před vnikajícími sem občas kozami a telaty udržel se záhon pivoněk, božího dřevce a pelyňku. Vytržená dlažice na záhrobní, obrůstající kopřivami a merlíkem. Půda se dřevěnými propadlými schody, po nichž jediná Han dovedla bezpečně choditi, ač bylo zase nápadné, jak že to dovedou unésti a udržeti toto břímě kobylí. A to byl ten statek. A co vše v tomto statku bylo se vším příslušenstvím, to jakoby srostlo s ní a stalo se neodlučno.

Byla na statku i místa jaksi zvláštní, jakoby tajemná, jisté kouty v podstřeší mezi stěnami a pod podlahou, do nichž nikdo nevnikl mimo kočku a myš, v nichž byla vždy tma a nerozeznatelno, co se v nich děje, co je v nich nastřádáno, a do nichž tedy dobře se mohla ukrýti všelijaká strašidla, at již smyšlená nebo skutečná — a místa ta, v Han vzbuzující matnéobavy, ač nikdy neopomněla k nim upnouti zkoumavý pohled, byla jí přece tak nějak milá, nutná, jako by jediná romantika střízlivého statku. Han také za ta léta vpojila si v ně jisté své vidiny, domněnky a bizarnosti, jež chovala její mysl, ač se s tím nikdy nikomu nesvěřovala.

A pak měla Han na senníku, v samém podstřeší u komína svou postel, v takovém úkrytu trámů, tak podivně skříženýcb, jakoby jejich vazby podjala se úmyslná fantasie a mimořádné vzhledy. V toto neproniknutelné doupě s vůní sena uchylovala se na noc za tříkrálových mrazů i za červencových paren, ale nikde jinde na celém světě jakoby spáti nedovedla. Dělo se to ovšem vždy hodně pozdě, a tuze záhy končila ta radost, ale to nic nevadí, a nikde jinde za jiných trámů, za jiných ploch, za jiné tmy, bez té vůně sena nebyly by snad ani mohly obstáti sny té ženské kobylí hlavy. Jenže ani o těchto snech nikdy nikomu se nezmiňovala Han.

Vůbec nebylo nikomu známo, co by se tam dělo za té noční tmy, sem jakoby zvláště příkře, nepronikle nakupené a ze všad uzavřené, v niž jen skulinou střechy, některým rozpraskalým šindelem a vychlipeným doškem někdy nějaká hvězda nahlédala aneb zašeřilo světlo měsíčné. Tedy, co by se tam i dělo, zůstalo by neznámo, i kdyby mínily se sem vetříti cizí zvědy, čehož však dokonce nebylo. Tam bylo jakési její svrchované panování. Tam nikdo nepřicházel, seno tam sama srovnala vždy a pro seno chodila. Tam zařídila se podle své vůle, a byla-li jednou tam, byla tam cele svou jako král ve své říši, jenže snad bezpečnější.

Podotknouti sluší, že všemi těmi místy a kolem všech těch věcí, o nichž byla řeč, životní pout činila jinak Han zdánlivě netečně, bez každé radosti sice, — ó, k té příčin nebylo — ale také bez každé žalosti, k níž by se již více důvodů mohlo nalézti v mysli jen trochu zchoulostivělé. Tak zdánlivě netečně, tupě a prostě vše se dálo v jejím životě, jako by žernov pobíhal kol své vytčené osy.

Leč nebylo tomu přece tak vždy. Nebýti toho všeho, jak bylo, neshledati něco na svém místě, nalézti změnu, celá podivně chovala se Han. Tak zvíře nejapně a v plachých nejistotách očmuchává místa cizí, nezvyklá, kam se znenadání dostalo, tak kráva u cizího žlabu se vzpouzí a celá se chvěje a dlouho nezvyká. Jednou něco v domě většího předělali — vyhýbala se dlouho mimoděčně těm místům Han. A když posléz přece jen musila srovnati se s novým pořádkem, tu zdála se jaksi zaleknuta, nesvá, ruce ji klesaly v jisté obavě. Něco jakoby násilně musila v sobě zvrátiti jej i mysl. A zajisté po delší dobu sny na její palandě byly vytržené, aniž ovšem by se mohlo říci, co vlastně vůbec se s ní tam dělo.

Zvláště však zvykla na chlév a na jeho obyvatele. Každou změnu v chlévě hořce oplakala — měla, rozumí se samo sebou, brek protivný, mečivě přerývaný, jakoby bučelo se na prasklý roh. Bránila se prodeji vždy do poslední chvíle. Ale hospodář potřeboval peníze na daně, na ty hromské pány, jak řikal, na procenta, do hospody — a ostatně byl rozhodně méně zcitlivělý stran svého dobytka. »Tebe, Han, jistě nikdo si nekoupí,« říkal za takové příležitosti s posměchem — »musím tedy odsadit nějaký to hovado …« Co zakoupené hovado zůstávalo ještě v chlévě, nepřestala Han nad ním potají žalostniti; hladila je, hřebelcovala, mezi rohama upravovala mu tklivě hřívu a zase rozplétala a omyla ocas, a zase nehtem drolila nějakou zaschlou nečistotu. A zase řetěz mu bez příčiny převíjela kolem rohů. Snažila se mu to dáti na srozuměnou, jak je má ráda a snažila se mu i nahraditi v poslední chvíli, co by kdy na něm zavinila — snad se kdys na ně obořila, méně protřela mu srst, uhodila je nehorázněji stoličkou. Anebo činila jako matka upravující si drahé dítě na poslední cestu v rakvičce — pořád na něm není něco v pořádku. Až když hovado odváděli — tu napřed vyběhla Han na půdu jako divá, schoulila se do tmavého svého pelechu a pak do noci se někdy neukázala. Co se tam délo, neví se. A přece nebyla rozcitlivělá, nemazlila se nijak v té říši chléva jí svěřené. Silného vola odstrčiti od nepravého žlabu, bylo jí hřířkou. Uhodila-li tak pěstí býka do boku, jen se otřásl, a trvalo hodnou chvíli, než odvážil se i jen pohnouti, vzhlédaje při tom ustrašeně na tu Han, s niž ani jemu, chlapíkovi, před nímž měl každý v domě respekt, nebylo do žertů a kejklů. Prodati jí pak telátko, kůzle … to bylo pro ni největší hoře. Kudy chodila, tudy vzlykala, oči majíc zrudlé, zatopené, křečovitě strhané. A přece prase mohla sama poraziti — píchla je, opařila, rozsekala, nadělala i sama jitrnic — jinak dobré chutnání…

Taková byla ta Han.

Mezi lidi vůbec nešla, ani do vsi, nedělně se snad jakživa neustrojila, neměla snad ani do čeho. Jen jednou v nepředloženém popudu do té hospody, — a to víme, jak to dopadlo pro ni i hospodu. Nikdy již se neukázala u muziky. Nikde mezi lidmi. Ani do kostela nešla, nikam nešla. Neutratila takto groše, ukládajíc jako pudem vše, čeho se jí dostalo ze skromné služby. Nastalo posléze i mínění, že má peníze jakés …

A to bylo její jediné za těch nedělních odpůldní i za těch největších svátků, když vše popravila v domě, že sebrala se pak tiše a vsunula se na senník na svou palandu, do toho podstřeší, do té tmy jen místy čeřící se rozplizlým zásvitem nespravené střechy — a co by tam dělala, nikdo nevěděl. Přidušeně zněl sem třeba z návsi jásot mladé chasy, radost sváteční, jak ty nastrojené holky výskaly — a bylv Hody vánoční v jasném mrazu a bílém sněhu s písněmi koled a řáhotem rolniček, a byly také Velikonoce s pomlázkou a probuzením jara, a byl Boží hod Svatodušní se zářením léta a sbory poutníků, ubírajících se do Vambeřic — a byly nedělní muziky, vyhlaholující bujností a rozkoší mládí — ale pro Han vše to byl neznámý, zbytečný svět, s nímž nepřála si mít ničeho společného, v nějž nikdy nesestoupila. Dlela v tom svém koutu šerém jako pavouk, samotářsky, uspokojeně, bezstarostně. Tam byly její Boží hody, všechna sláva sváteční, její vše. Co tam dělala, nikdo nevěděl. Ale bez toho kouta jakoby nebyla mohla být, ano, bez tohoto kouta domu zvláště ne, ta podstata jeho nejúžeji vpojila se v podstatu podivné, nesrozumitelné bytosti Han.

Stávalo se, že za nejkrutších mrazů, kdy celou střechou jakoby duněly dělové rány praskajících šindeláků, nabídla jí hospodyně, aby ustlala si v chlévě — z obavy, aby jim nenastydla a nebyla pak neschopna práce (pro nic jiného). Toto. Za nic na světě nebyla by se odloučila od toho svého pelechu. Ani za nočních přívalů v létě, za bouře a blesků, kdy v takovém podstřeší není nejveseleji a má člověk vše to nadělení jaksi z první ruky, nesešla nikdy Han dolů k hromičné svíčce — děj se co děj. Nikdo neví, jak si to za takových chvil vedla nahoře — bála-li se, nebála, modlila, nemodlila, zahrabala-li si hlavu, aby neviděla, neslyšela, nikdo neví, ale dolů nesešla.

S tím stavením a se všemi jeho poměry srostla Han jako kočka. Stěhují-li se lidé, kočka zůstává. Zvykla si na vše jako pes na svou boudu, k níž jest uvázán. Jako ptáče na dávné hnízdo. A to postihli při ní její hospodáři a uměli toho vhodně použiti. Považovali ji v domě za nezbytnou věc, s níž jinak možno naložiti jakkoliv a v nakládání s touto věcí nebyli nijak vybíraví.

Hospodyně suchá, černá ženština, zlobou a nevraživostí vůči všemu, co nesloužilo jí ku prospěchu, celá sezelenalá a zchřadlá již, jizlivá a chamtivá, svýma šedivýma zavilýma očima uhranujíci a jakoby lačně stravující, sama velmi líná a ráda pro sebe užívající, nedala jí jakživa laskavého slova ani pohledu, tím méně šátku, zástěry nebo na košili, což je však již nákladnější. Broukala na Han bez ustání, ženouc ji z práce do práce, nedočkava, až jedna práce bude ukončena — při tom chodila si do jarmary na magadorku, již tam měla stále v zásobě po případě ještě s punčem a kminkou. Slova její řezala jako střepiny skla a vyznačovala se jakousi strašlivou naléhavostí; při nich Han se celá chvěla. Věděla, jak v pravý čas zasáhnouti, jak se s takovou věcí, jako byla Han, má nejvhodněji zacházeti, aby udržována byla v náležité své míře.

Hospodáře měla Han jaksi raději — ostatně to tak bývá u děveček. Byl to sice surovec, ochlasta, ale jen někdy na ni spustil. Jindy si jí nevšímal, nechávaje po jejím, přiznávaje v duchu, že lépe němuž být, než jak dělá ona; spustil-li přec, bylo to jen na piano a snad aby sám sobě ukázal, že je v domě pán, ač jím nebyl; pánem i paní byla hospodyně, mimo ty chvíle, když se jak se patří zpil. Ač zas pak byla paní Han, jen ona dovedla rozpoutanost opilce zkrotiti svými pěstmi, jak již známo …

Byla věru jakási methoda v domě u zacházení s Han. Čím ona více lnula k domu, čím léty stávala se tu utkvělejší, mohlo by se říci ustrnulejší na všem zde, čím nevyhnutelnějšími stávaly se jí dané poměry, tím zřejměji umělo se jí dávati najevo, že je jako by jen trpěným, zbytečným, vůbec nepříjemným tvorem v domě. Čím více ji kopali a odstrkávali — tím měli ji oddanější a jistější a s menšími nároky. A ještě se Han jaksi chvěla o toto své postavení. Byla to methoda rafinovaná, krutá, ale spolehlivá — třebas neuvědomělá u těch lidí, ostatně to jsou vždy ty nejlepší methody. Zahrnuta-li jen byla v tvrdé úporné dřeni, to bylo pro Han, tu byla ve svém živlu, to bylo vlastní její bytosti, jejím silám, jejím vlohám, a v práci teprv jakoby se celá bytost její rozpoutávala u svém uplatňujícím významu. Práce jí šla od ruky, vládla tou prací, vládla všemi, již byli práce účastni. Ale nedostalo se jí nikdy slova uznání, pochvaly, přilepšení, pohlíženo na ni jako na vypůjčeného koně — jen do roztrhání, do roztrhání …

A taková byla tedy Han, tak ji znali, tak na ni uvykli, a zdálo se, že nemohlo býti ani jinak …

Až začala se u Han přece pozorovati nějaká výminečnost, změna — nedobře označitelná, nedosti patrná, ale jistě změna. Spíše ku vytušení než k rozpoznám. Ne změna stran dřeni iejího, aby ochabovala nějak, ustávala, to bylo asi stejné — ale kdož ví, takovou nesvou, nijakou začala se jeviti Han. Jakoby nebyla již tak tvrdá a hranatá ve svém vzezření, nebrýkala tak v chlévě a po domě, přidušenějším, měkčím a pohnutějším stával se její hlas a někdy se tak zaunyle protáhl, ba prochvěl, jakoby Han octla se v náhlém bolestném rozpomnění. Najednou uprostřed práce zůstávaly svisny a nečinny její ruce, její kobylí líce jakoby se ztopořily, nevědomě kamsi trčíce, a oči v strnulém zapomnění na něčem utkvěly.

»Han, Han,« u výčitce napomenul ji naléhavý hlas hospodyně, »což ještě lelkovat nám budeš na starý kolena, a zbůhdarma ujídati náš chléb? No, to by nám ještě chybělo, pamatuj si to, Han!

Han se zachvěla — a pak v jakési oprávněnosti oné výčitky zrovna sápala prací. Leč ono utkvění jakoby při ní zůstávalo čím dále častěji, odnášejíc ji od přítomnosti …

Bylo také to u Han, že chovala se ještě protivněji stran těch odváděných dobytčat, což přiházelo se poslední dobou nápadně často, snad ve spojení s těmi všelikými přídavky na ty hromské pány, s přirážkami, s procenty a vydřidušstvim záložen a advokátů, nač vše sedlák s klením žehral a se vymlouval, ač tomu Han dobře nerozuměla. Cedila slzy jako splavem z těch vypouklých očí zhranatělých zřítelnic.

»Beč, beč, stará kobylo,« těšil ji hospodář, »zaplať ty sakramencký daně a procenta, a já ti to tu na libost všechno nechám …«, ač byl by prodal také, i kdyby se to stalo, aby sehnal na karty a dostatek kořalky. Cítila se vůbec Han za takové příležitosti mnohem nešťastnější, byla celá zoufale ze sebe vytržená, ač namáhala se patrně zatajiti své pohnuti … »Člověk se musí divit, co za city se v takový důře berou,« řekl nejednou sedlák k hospodyni, pozastaviv se nad tím jednáním Han.

A bylo také u Han, že v některou dobu skoro nic nejedla, všechno jako by se jí ošklivilo, útroby jí nic nepřijímaly, a to hospodyně ráda viděla, ač nemohla si toho nepovšimnouti. Aby nebylo jaksi toho povšimnutí, dělala sice Han, jakoby jedla, ale nejedla, anebo jen tak zpola, liknavě, v roztržitosti, což vše tedy v očich hospodyně na újmu nebylo ji pranic. Připadalo Han, že nachází sejí v útrobách neústupné kameni, jež zatarasuje v ní všechny průchody a jakoby rostlo, a tak v ni krutě pobolívá, až zůstávala někdy bez dechu stát, obě dlaně násilně v život svůj vhřižujíc — ale chránila se o tom někomu zmíniti. Je-li již někdo takovou děvečkou, nechť jen střeží se dáti na jevo i pouhé zdání nějakých nesnází stran svého zdravotního stavu; hned člověka vyženou.

Ale jindy zase počínala si Han při jídle zrovna hltounsky, házejíc dolů sousta ani je nepolykajíc, a jakoby jí zrovna prahlo nitro po tom jídle dávno vyhladovělé, dávno nenasycené. A to jí bylo velmi na újmu v očích selky, střežící každé sousto, z jejího plynoucí do cizího neomaleného chřtánu. Nejdřív s údivem se zapozorovala. Pak ji obličej sezelenal, jaksi celý se ztopořil, naběhly na něm kolmovrásky: »Han, Han,« smýkala posléz slovy v zalknuté zlobě, »pomni, že taky ještě zejtra chceme jíst. A že statek dá se snáz vyjísti jedním žroutem, než by sto střídmých nashromáždilo. Pamatuj si to dobře, Han … Snad je to jinde jináč, nevím, ale to bys musila se sama již po takovým místě ohlédnout, rozumíš, Han?«

A povídala to v takovém důtklivém sžíravém nadhozeni, uhranujíc zrovna tu ubohou kobylí hlavu, jež pozapomněla se v jídle, svýma pichlavě ulpívajícíma očima, že nebylo možno nerozuměti. Ostatně snad sama byla by se již Han vzpamatovala, ustávajíc náhle v jídle a lžíci odkládajíc, což poněkud zase selku usmířilo …

A bylo také tou dobou při Han, že za okolnosti co nejméně vhodných — na př. kydala anebo štípala pařezy, anebo drhla jednou za čas podlahu, což byl pak výkon v tomto statku opravdu heroický, — vypukla u vzlykot náhlý, jejž byla by zajisto nechala si pro sebe, kdyby byla naň připravena; ale to ji to přepadlo, a už se i to dralo hrdlem, házelo bokama, a oči jeden splav. Han — a takto brečeti, bylo to tak něco neobyčejného, křiklavého, že nemohla si toho selka nepovšimnouti. Zamnula se až ve svých pichlavých očích a přiložila je ulpěle, utkvívavě na tu kobylí hlavu rozplývající se v breku, což nebyla podívaná jen tak: A byla by se musila selka i smáti tomu šklebení se bizarnímu, kdyby tak příliš nebyla již uvykla na výraz hlavy té a kdyby při tom neběželo o zájem práce.

»Ty, Han,« podotkla u zdánlivém klidu, jenž zrovna řezal, »víš co, zanech radějc toho. Já, jak snad víš, nejednám do breku, ale do práce. Do práce, rozumíš?«

Han porozuměla; přejela si rychle dlaní obličej, což při jeho délce trvalo jakous dobu, namátkou upravila trochu té zcuchané hřívy na hlavě a již dala se do takového drhnutí, že v něm zaniklo každé zdání jiné — i třebas vzlykotu nezadrženého, pokračujícího vzdouvati se v té tvrdé, upracované hrudi.

Zároveň po celou dobu těchto příznaků, aby se řekla více citových, značily se příznaky jiné, sice jen pozvolna vystupující, ale za to tím neodolatelněji, jistěji. Byly to u té Han vždy boky neforemné, vzdmuté, bez ženského vábného tvaru, jistě také trochu kobylí, jako pytlovité, ale ukázalo se že i ony mohly se státi ještě neforemnějšími, vzdmutějšími, kobylovitějšími. A také se stávaly, mohla si Han utahovati režnou kazajku, jak chtěla. Již již začala si toho selka také všímati; ale zdálo se ji to zprvu, že to Han tak nápadně dědi, i vstouply jí na mysl ony chvíle pravé hltavosti — ony chvíle zdrženlivosti byly dávno zapomenuty.

»Inu jo, kam by se to nedělo,« poznamenala v mysli ne bez zlostné žehravosti; »ale počkej, zdvihnu ti juž žlab..«

A také zdvihla — kyselo přestala mastit, zelí, brambory pouze se solí, na chleba nedala pomazánky a ještě jej uzavírala. A přece Han kynuly boky dále.

»Ty, Han, pro Boha tě prosím, pěkně až prosím…« ale Han nic, měla něco nadmíru na práci, jsouc tim všechna zaujata, a ostatně dotaz selky byl tu jen velmi neurčitý, nevěděla selka ještě sama, zač by prosila, jak do toho, co s tirr. S mužem měla i o tom jakousi poradu. Ale ten byl v té době více opilý než střízlivý a nemíchal se rád do ženských věcí, nebyla-li to zrovna záležitost kořalky. A tak boky kynuly pěkně a šířily se, aniž se mohlo říci, že by to lepost postavy u Han povznášelo, spíše naopak, a selka byla v této příčině dosud na neurčitém, nevýznačném stanovisku …

Zatím jevilo se ve statku nějaké nedorozumění, nějaké peníze se nedostávaly, jež byly z mnohých stran naléhavě žádány, ba s celou bezohlednou rozhodností, jak se to již stran peněz děje. Ta záležitost, začínající až nepříjemně dotírati na hlavu obou hospodářů, zatlačila na ten čas záležitost těch boků u Han, s nimiž dělo se něco lidského, pokud ovšem Han za cosi lidského možno vůbec považovati.Sedlák i trochu přestal chodit do hospody, poněvadž přestalo se mu na dluh nalévati, zdržoval se více doma — s patrným sebezapřením — a měl při uzavřených dveřích se selkou porady. Bývaly dlouhé, časté a pilné a vždy končily hádkou, někdy i pranicí — ale jednou po jistém významném domlouvání se skončilo vše v smíru, s jakýmsi potěšitelným výsledkem.

Hospodář vyšed tu ze sednice, popleskal blahosklonně Han po zádech — »ty,ty jedna,« napověděl až důvěrně. A téhož dne omastila zase selka pro Han kyselo, ano dala do něho i vejce — že prý slepice přece již to nějaké vajíčko, tu a tam uprskne — věc to na statku neslýchaná vzhledem k Han; leč Han byla zrovna v náladě, v níž protivilo se jí vše a nechala i kyselo s vajíčkem.

»Co pak, co pak pohrdáš?« zeptala se selka jaksi v láskyplné soustrasti, — a tenkráte opravdu byla trochu nerada, že Han nepoužila její okázalé přízně, když si na ní nejvíc dala záležeti. Aspoň si jistě povšimla dobrého úmyslu, jenž cení se mnohdy jako skutek sám. »A jen toho už nech, Han,« napomínala ji selka několikráte během dne, jaksi starostliva, aby se Han při své práci nějak nenamohla — ale dělo se to obezřele, když Han měla již zatím práci, jíž se týče, zcela hotovou, takže i kdyby uposlechla vybídnutí selčina, což bylo ovšem nepomyslitelno, nebyla by již zmeškala pranic.

»Ty, Han, sedni si přec taky trochu s náma, vždyťs toho užila dnes juž dost,« vybídla ji posléz po celodenní práci, když vše bylo popraveno a Han ještě k čemusi se měla, a přistrkovala jí sama židli s vyčnělými ze sedadla pahýly od noh, což nečinilo sezení zrovna nejpohodlnějším. Toho jakoby Han ani nedovedla — snad za ta léta ve statku neseděla ani jednou mimo na lavici při jídle. Neměla se k tomu, jsouc těžkopádna a rozpačita. Selka stávala se až důtklivou a nepovolila, dokud Han si k ní nepřisedla, což ale jen učinila jaksi napolo a tak nějak směšně nemotorně, bojíc se dosednouti, byť by ani nebylo oněch vyčnělých pahýlů, jež velely jaksi na té židli jen se obezřele vznášeti.

»Tak, tak, Han,« zalibovala si selka s úsměvem zvláštním, upjatým, jímž jakoby se snažila zmocnit se té Han zcela pro sebe a celou ji oblévala takovou uhrančivou oblastí svého neoznačitelného pohledu. >Ty jedna naše Han …« pokračovala pak jako u vyjadřování téhož směru zámyslů, a oblast jejího zření i onoho usmívání stávala se stále užší, svíravější, Han zmocňující se docela. Cítila se také Han v jakémsi neviditelném spjatí, z něhož nebylo lze se jí vymaniti a v němž začalo jí býti jaksi úzko a horko; i dech jakoby jí vázl a jakoby strnula na všech údech a v těch bokách jakoby se jí něco úporně vzdmulo jako skála.

Sedlák nedlel v sednici při těchto přípravách, hned na začátku vyšel ven a v síni ostražitě poslouchal nahlédaje klíčovou dírkou — což ostatně i jindy činíval přicházeje pozdě z hospody a obhlížeje si jaksi v sednici dříve terén. Pomnul si tam někdy rukama v jakési naději, že se tímto způsobem najisto vydaří předsevzatá věc — ta jeho žena přec jen to umí — a pak zas to půjde. A blahé sny odnášely ho zase do vytoužených rájů hospody, jejíž práh byl mu bez peněz zatím nedostižný.

»Ani nevíš a neřekla bys, Han, jak tě máme rádi, jak o tebe stojíme, jako bys byla naše,« zas tak podivně lichotivým přizvukem a v jakési tajemné unylosti proslovila selka neodvracujíc s Han svého pohledu ani úsměvu, jímž tato umdlévala nějak na všech smyslech, jako v horké omamující páře.

Stupeň po stupni kráčela tak selka v jakémsi bezpečném vypočítání, omračujíc a omamujíc ku svým záměrům vhod slabomyslnou Han. Až jakoby ji měla v celé bytosti spoutánu a zabezpečenu — ale jinak, než se nadála.

Neboť Han náhle jako v mukách, dostoupivších svého vrcholu, jako v nesnesitelnosti nějakého zjitření nitra, smekla se se židle, při čemž uvízla jí sukně na jednom z těch vyčnělých pahýlů obrátivši se, již ale zase Han v mimoděčném pohybu, který u ženské potrvá do posledka, měla ještě příležitost chvatně stáhnouti; učinivši to dříve k uspokojení studu, pak teprv s rukama spjatýma před sebe a celá trupem úporně se odvracujíc kamsi divně stranou, v zad, provedla to, co měla v úmyslu, návalem svého vzrušení: v omračném udolávajícím se pokoření klesnouti na kolena před selkou, vyznati se ze všeho a prositi úpěnlivě za jakési smilování a odpuštění …

Ne bez patrného úžasu udivila se selka tomuto počínání Haninu … Jakže, ona sama připravuje se k jakémusi pokoření se této kobyle, znedů- stojňuje se tak sice, ale co platno, když chce dosíci se něčeho, co bývá u lidí nejnesnadnější k docíleni a vzhledem k čemuž již člověk snese nějakého toho podložení se a sebezapření — již již chce tedy začíti tak hezky s Han, s lichocením a sliby, a třeba by jí i pěkně se doprošovala a kolem krku padla tomu netvoru a všechno možné mu ďála - a tu karta se obrátí, podívejme se, ta kobyla sama prosí a něčeho se dožaduje. Podívejme se jen na to - probírá se selka svým úžasem, a sám sedlák venku nahlédající klíčovou dírkou, celý zkoprněn nad neočekávaným tímto obratem, mlaskl rtoma jako po vydatném doušku perlovky a rukama udeřil se pádně v sehnutý hřbet, vpojuje nadále zrovna celou svou duši do té klíčové dírky.

»Co jen to ta kobyla má,« trvala v úvahách selka shlížejíc dolů na klečící Han, jež v této poloze byla v bocích celá rozplesklá, jakoby se jí odvalovaly od trupu, daleko na obě strany zasahujíce. Již chystajíc se přiměřeně změniti taktiku, neboť postřehla, že nastává netušený příznivý obrat v jejích záležitostech, povšimla si nyní selka v celé hrubé nápadnosti té změny těla Han. Měla-li již druhdy jakési podezření a nejasná vznikající tušení, bylo to vždy jen vzdáleně, okamžitě, neb vzhledem k Han zdálo se vše postrádati všeho opodstatnění … taková — kde pak by, k smichu, a pro ostudu zrovna, a kdo pak by taky — vyžraná je to tak, dědí jí to tak u nich, soudila vždy při podobném postřehu a vzhledem k čemuž, jak víme, byla již učinila své opatření zdvižením žlabu. Leč jak nyní vše učinilo se zjevno, to nedalo se již planě odbýti — nevyvratná jistota v ďábelské jakési vítězoslávě označila se náhle u výrazu obličeje selčina a jakoby měla zároveň rázem zosnované výhodné plány. V každém případu chce ale ještě zůstat shovívavou vůči ní vzhledem k svým zámyslům, bude si počínat opatrně, ale za to tím bezpečněji.

»Nu, Han,« mluví nyní selka tím mámivým přízvukem hlasu, jenž u ní hrozí ale již rázem přejíti v jizlivé, zlověstné pokárání, a jímá do svých rukou hlavu Han, aby ji spíše ponoukla k důvěrnosti; »co pak se ti vlastně stalo, jen se svěř, komu by se's měla svěřit jinému? To víš, doléhá na nás všechny něco, každý máme nějaký to trápení, a můžeš se teda svěřit upřímně …« a mámila, uhranovala i ničila zároveň svým způsobem ubohou Han, rukama při tom jakoby na jejích skráních důvěrně ševelíc; byla si toho již jista, jak ji má celou v moci.

Začal tu sebou zmítati hrubý, zvířecí trup Han, jakési funění z něho vyplývalo, pracovalo tam něco připravujíc se k rozhodnutí osudnému — a najednou Han složila až hlavu docela na zem, k nohám selčiným, objavši je rukama. Začala při tom štkáti v takových rozlehajících se dutých výronech, jakoby kdos nepěkně houkal ze sudu, a hřbet se jí cloumal a rozteklé boky sebou prudce házely.

»Já jsem, já jsem … se dopustila … a … á,« a znělo již jen to táhlé á… á, jakoby kdos již vzdáleně těžce úpěl. »Dopustilá … á … á … ale nevyháněj mě, poncchaj mě u nich, ponechaj, .. aj,.. aj,« a to jakoby Han zrovna kvákala, v takovém podivně hlaholivém rozplynutí hlasu. »A já do ty doby žádnou službu nežádám … ám … ám,« což znělo jako ustrašený mekot kozy, »a pak jim zas všechno oddělám … ám …«

Tady bylo na místě vhodně zasáhnouti. Obličej selčin zastřel se v hluboké uražené nevoli; mráz jím probíhal a příkrost neuprosná v něj nastoupila. Pak neoznačitelně škytla, jakoby to bylo ze vzrušeného mocného pohnutí, jimž však sevřena zůstává hruď. A vystoupla jako uštknuta z toho okruhu rukou, jež jí objímaly nohy. Teprv za chvíli zas mohla promluviti, a stalo se to hlubokým děsivým hlasem, co to tělo na zemi z místa se nehýbalo, ještě jen jaksi schýlenější, u jakémsi vyčkáváni poslední rány — ; a promluvila to selka jako v ohlasu nějakého vlastního svého úžasu sama k sobě, vzhledem k vlastním strašným dojmům co sedlák venku div se smíchy nepotrhal.

»Tedy to ještě musilo se uchystat našemu domu …ta zůstala selka na okamžik jako v strnulých mrákotách … »to teda musili jsme se dochovati na takové, na takové —« nebylo tu jaksi dostatečné míry opovržení na snadě, kterým by selka byla vystihla své ponětí o tom … »taková nepravost se teda skrývala pod naši střechou a my ubohý nic netušily, byly jsme zrádně oklamaný, svedený a hřích se nečistě činil! O, ó …»

Nastala tu pomlčka jakéhosi posledního zavržení hříšníka. Až Han tu znova vypukla u vzlyky podivné, křečovitě násilné a zaploužila tělem k místům, na nichž selka oddávala se svému mravnímu ohromení. Se zaúpěním úzkostným a přemírou namáhání zmocnit se jen mohla zase Han její nohou — selka jakoby nechtěla o ničem vědět, slyšet ne o ni, daleko být od tohoto hříchu a spuštění — leč Han držela se již pevně jako klíště tčch nohou, a selka aspoň zastřela si obličej, pryč, pryč volajíc, — pryč, pryč celá jako vyděšená a ustrnulá, potřásajíc odmítavě hlavou. Venku sedlák mohl se zatím rozházeti.

Ale bylo třeba posléz komedii dáti přiměřeného obratu; obrat ten měl se ale státi co nejobezřetněji. A že tak Han strašně si počínala, opravdu zoufale, mlátíc sebou již na té zemi, majíc vlasy všechny pocuchané, obličej zbrázděný šmouhami slz a oči vyvalené a děsivě strnulé jako u píchnutého telete, přispělo to, že u selky znamenal se obrat k lepšímu, že nemůže se jaksi uzavříti citu zúplna. Začala se tedy jaksi probírati ze své bludné neosob- nosti, ze svého vyjevení — začala vraceti se k přítomnosti a k Han. Spustila k ni oči, jakoby ji zase poznávala …

»Han, Han,« vyšeptla jen téměř a tak smutným hlasem, u výčitce tak žalostné, z níž ale ještě ponurost neúprosného ortelu zcela se nesetřela »vosobo nešťastná, hříšná … Han, Han, já nevím, nevím, vono je to tak strašný, já nevím …« »Nechaji mě jen tu,« vpadla Han znova, jako by postřehla zákmit příznivé chvilky, »a — já jim to všechno prácej vynahradím a žádnou službu nežádám … ám … ám,« kvákala po svém způsobu.

Selka již rychle přicházela do své miry nabývajíc celé rozvahy. »No tak teda juž vstaň jednou,« řekla obvyklým svým hlasem — »a musíme se o těch těžkejch věcech nějak juž domluvit — je to ale tuze těžký, tuze těžký …. «

Han vstávala. Byla jako uřícené, poplašené zvííe. Postavila se před paní sako hříšnice, s očima sklopenýma, celá schoulená, a jakoby ty vykynuté boky snažila se učinit co možná nejnezvěstnějšími. A pokorně, jako usvědčený hříšník očekávala, co se a ní stane, oddávajíc se jaksi celému svému osudu.

V dusné světnici, černé a neuspořádané, matně jen osvětlené mizernou petrolejovou lampou, jejíž cylindr snad nikdy nebyl vycíděn. bylo v tu chvíli ještě dusněji a černěji, vše se slehalo pod nízkým stropem a mžikalo v neklidném světle. Zvenčí z černé noci hučely jarní vody a jejich zvuky jakoby se propadaly daleko kdes v ustrašené, nehybné neurčitosti …

Sedlák, nazírající klíčovou dírkou a nucen stále více napínati zrak, byl teď vskutku již zvědav, jak to nyní žena zaonačí a jak vlastně přejde k tomu vlastnímu, oč se jednalo — že to již dobře dopadne, nepochyboval — ta kobyla dá si nyní třebas řemeny z kůže dříti. Ale mnoho-li tak asi může mít, na to byl velmi dychtiv. Za to, co se týkalo těch ženských věcí, to mu bylo docela jedno.

Zatím selka, majíc Han před sebou, pozorovala ji bedlivě, totiž ten její požehnaný život, a snažila se tu jaksi učiniti svú odhady — při tom neustávajíc udržovati kolem sebe ono zvláštní napjetí …

»Teda až k tomu to s tebou došlo, Han. A co si myslíš teď, jak to chceš zařidit vlastně — já to nevím. Řekni sama, je-li tu možná pořádná práce ňáká. Já to sama ani neřeknu. A co pak ještě teď? Ale až to přijde, co potom? Myslíš, že se to dá jako krajíc chleba vložit do kapsy a vzít s sebou na pole? Milá Han … A, byla bych málem zapomněla, kdy pak vlastně tento … se to čekáš, Han?«

Tu zjívil se Han v rozpacích obličej, oči sebou nemotorně, tupě stáčely.

»Já nevím,« odvětila posléz hlubokým tichým hlasem, a v síni za dveřmi hned cosi přidušeně zaříhalo, kterýmž směrem pak selka káravě se jaksi ohlédla. Potom opětovala po Han v trpké resignaci: »Já nevím …« a nechala nějak tak úporně rozevřené rty.

»A snad naposled taky ani nevíš s kým,« vybuchla najednou netrpělivě, v ironické rozezlenosti. »S kým teda, zatracená, pitomá kobylo, pověz, na kterýho troubu že to taky slunce svítí, kterej měl takej nápad s tebou si něco začít. — Nebyl to snad docela Pušiša — ten by se tak ještě k tobě hodil?«

Han byla stále zmatenější a zahanbenější; a byla to podívaná na ten ohromný kus ženské, jak se žalostně tvářil a jak si vedl při tom výslechu a při těch pohanách; polykala cosi horlivě hrdlem jako v uříceném práhnutí útrob a nebyla s to vyraziti ze sebe slova.

»Teda, teda …«

»Ne, panímámo,« dostala posléz ze sebe Han po jakémsi nesmírném namaháni, »Pušiša to nebyl, ten ne« (neporozuměvši selčině úštěpku stran toho Pušiši, blbého zdejšího mrzáka, řekla to tak o něm, že v případu jiném byl by to tak docela dobře mohl býti on), »jinej, Nácek Šlumrů« — venku ozval se zase říhot — »my se máme spolu už dlouho rádi …« říhot venku byl nehoráznější, ale Han ve svém rozčílení ho nepozorovala … a Han se tu těžkomyslně rozvzlykala v jakési zatanuvší jí beznadějnosti.

Selka spráskla ruce.

»Ten teda, ten chlap šajdavá, blikavá, ožralá,« zvolala v úžasu a opovrženi. No, na toho byla by si věru nepomyslila — jen kde a jak se to přec scházeli, neboť nebylo o něčem takovém ani potuchy, a ta kobyla jakživa ani nevyšla přes prah, nezdržela se nikde, a jakživo po chlapovi na blízku nebylo smahu, Bože, to je spoušt, to se děje … »Ten teda,« opětovala, »no, s Pušišou si aspoň mnoho nezadaj'. A oni se maj' rádi, rádi a už prý dlouho, tohle nemehlo s ním … japak teda dlouho, zeptala bych se ještě?«

»Juž asi pět roků,« vzlykala znova Han a přivedla selku znovu do nemalého údivu, v němž ale nyní tato vzhledem k svým úmyslům jata byla strašlivým podezřením.

Nechavši Pušiši, Nácka a všech ostatních záležitostí, pojících se k této milostné historii, přichvátala prudce k samé Han, zatřásla jí vztekle a křičela:

»A jestli pak's naposled tomu holomkoj nevrazila do chřtánu svý penize — máš peníze, máš? Pověz, ty bohaprázdná šmejdno …« a nenechavši ji ani vzpamatovati, stále jen jí třese a znřivě křičí: »Máš ty peníze, máš?«

Han konečně mohla ze sebe vypraviti nejistě, bez dechu: >Ňáký mám…« »Kde, kde - . . sem s nima, nešťastnice …» a selka tu celá zsinala a jeden kout retní křečovitě se jí promrskával v tvář, což značilo, že nachází se v opravdovém vzrušení. To nebyla již jen komedie nastražená na prostnou mysl.

»Já vám je přinesu, panímámo, jen se nezlobte,« zamečela Han žalostně a ve strachu — a již odbíhala směrem ke dveřím, za nimiž hned něco odskočilo stranou.

Sotva Han zmizela v síni, jdouc na půdu, vnikl sedlák do sednice, řehně se potutelně. Ale selka se na něho osopila: »Teď se máš čemu smát, maňase … ta nám to pěkně promňoukla … a on se ještě směje. Sázím krk, že si chlapa platila, že mu cpala, jen aby — nebo kdo pak by jináč o ni taky zavadil. Že zadarmo to nebylo, sázím krk — ten za kořalku udělá všechno na světě; jste všechny stejná banda. Já tak počítám, že musí mít ta kobyla okolo tři set naskládanejch, nebo počítejme, co jsme jí přec dali, a jakživa krejcar neviděla jsem jí za něco utratit… Na tolik asi jsem taky počítala a tím bysme se zas trochu vytrhli … Uvidíme teda — ale počkej, bude-li krejcar chybět, počkej, počkej …«

Selka tu zlověstně zahrozila pěsti, oči ji divě zaplály a na obou spáncích vyvstaly zcuchané chomáče vlasů — je ku podivu, jak hned obratem ze ženské dovede se vyznačiti dokonalá furie. Pobíhala neklidně po světnici, zaujata jakýmisi předsevzetími — sedlák tu ztichl, nic se už nesmál a v područí zloby selčiny byl zcela pokorný, protože to nebyl ožralý…

»A kde je to přec má uložený, na půdě jsou, ale kde?… Co jsem se kolikrát už načmejrala v tom jejím pelechu … nebyla bych se pak jí ani ptala. A teď ještě s takovou potvorou dělej hezky; přetvářej se s ní … ale počkej!«

A zase selka zahrozila, u výrazu jejího obličeje tkvěl jakýs brunátný, demonický oheň. Han ještě nešla. Sedlák neodvážil se vyrušovati tuto zlobu, přemítaje nyní jen o tom, mnoho-li to přec Han přinese, a že ještě dnes by si zašel »na rychtu«. Chtěje pak ženě jiti jaksi na ruku, cítil, že bude vhodno zeptati se, poncchají-li si Han, když je to s ni takové, anebo jak že to s ní žena nyni rozhodne, takhle přec nemůže u nich zůstat… jenže když byty nějaké peníze dala, snad by pak … zabreptal se posléz tak, že raději umlkl u vědomí své duševní nepohotovosti a dobře zcela udělal, ač ještě i takto dostalo se mu nepříznivé odbytné.

»Bukači rozbreptanej, přestaň teď kejhat … tak, teď ji dáš pryč, a ona ti půjde bez peněz, viď, shnilá můro! A pak, koho pak si vezmeš, zastaneš to sám? Anebo já snad to mám předřít, co ty budeš civět v hospodě? Jen ať zůstane, musí zůstati, rozumíš, co bychom si bez ní počali?… a já už ji všelijaký slabosti při tom zaženu Za tu službu, co nedostane, je až dávno dost dobrá, rozumíš? A až to přijde … no já už to zaonačím, aby nám to v domě dlouho nekřičelo a Han mohla si jíti po svým, rozumíš …«

Při tomto vysvětlení, jež patrně mocně zmítalo jí myslí, jsouc tu jako dávno připravováno, až došlo vše posléz v určité předsevzetí, mimoděčně snižovala selka hlas, až jen došeptala, co chtěla říci, a bylo to jako syčení hadí, ohrožující záhubou svého jedu. Nevýslovně, strašně zaplály při tom zraky selčiny; a chvíli tak zůstaly v cosi zažehnuty. Sedlák od tohoto zřeni svůj pohled mimoděčně odvrátil a ohlédl se bázlivě kolem sebe do oken.

Nastal pak okamžik jakoby dunivého vzdáleného ticha, v němž jen na blízku lampa s utajeným bzikotem připravovala své uhasnuti, pochmurně stále vzplanujíc. Prostor sednice uspěšném vychylování světla a stínů sebou několikráte zmitl — pak po jakémsi krátkém třeskotu nastala náhlá tma. Jen směrem k oknům tkvělo něco ještě černějšího — a odtud vnikly sem zase táhlé jakési chomáče zvukové. Za nastalé tmy pozvedly jarní vody v nezvěstnosti noci své těžké kvílivé pádící steny …

V té tmě vytratil se sedlák raději zase ven. Ostatně Han každé chvíle může přijíti, a on byl by nerad při tom, již proto, aby nemusil pro případ dělat svědka. A zůstala selka chvili sama a jakoby nepozorovala, že je tma. V té černé nezvěstnosti probírala se dále svými předsevzetími, v něco pořád majíc tak zažehnuty zraky své, jež zajisté v tu chvíli svým zlým, fosforečným ohněm musily býti zřejmý i v té neproniklé tmě … Ale Han již přicházela; ty schody, jež bůh ví jak mohly odolávati tíži nalehající na ně tělem jejím, už se ozývaly dunivě zaprašťujice. Selka spěšně sáhla po sirkách, rozsvítila, nahmatala kus lojové svíčky.

Han již vcházela něco držíc v uzlíčku. A tu pohled zrovna supí se na ni přimkl. Měla selka nervosně zatknutou chvějící se pozvednutou pěst.

»Počkej,« zadržela náhle Han, jakoby rozpomněla se na něco velmi důležitého, a popošla dříve k oknům, zatáhnuvši je jakýmisi feci, jež sloužily za záclony. »Není dobře, aby někdo cizí viděl peníze, je to same zloděj. A ukaž teda,« řekla nepřirozeným, zdržovaným hlasem, plným zžíravé náruživosti, jež ale měla zůstat co nejvíce utajena. A Han uzlík zrovna vytrhla, omotaný nekonečně tkanicemi a provázky. Ty selka zrovna rozsápala,ale přec v náležité obezřetnosti, aby se nepoškodil drahocenný obsah — je-li jen jaký, křičela si selka v duchu divě, posupně.

Han s údivem hleděla na počínáni selčino, ale zcela ve všem se mu podvolovala, jsouc jakous bezmocnou hříčkou za jejího vlivu. Konečně dodělala se selka obsahu. Vyňala vše z uzlíku najednou v zatknuté hrsti a složila to na stůl na jednu hromádku.

Byly to modravé papírky a mezi nimi tvrdý bílý kov, ale vše tak zchumlané jako zubožené, zvětšelé. Na této hromádce jakoby lpěla samá krev, vtělovala je sem čtvrt století zvířecí práce, námahy nekonečné, odměněné těmito několika papírky. Selka postavila se nyní příkře mezi Han a peníze, přiklonivši se k stolu tak, že vše, co se dělo na stole, zacláněla.

»Kolik,« zeptala se úsečně, než dala se do odpočtu, a očima zažehla se za sebe k Han.

»Já nevím,« odvětila Han bojácně, v chvějící se malátností, jakoby se touto svou nevědomosti dopouštěla nového zločinu. Ale to jí za zlé selka již neměla.

»No, přesvědčíme se hned, milá Han,« řekla najednou tak mírně, přívětivě — »a sedni si zatím, než to bude…«

Han poslušně se usadila zase na onu židli s vyčnělými pahýly, a oddala se tu jakés vnitřní těžké strasti, co mělo se mezi tím rozhodnouti o jejím osudu. Pohřížila se tupýma očima kams v nehostinné šero jednoho koutu sednice, v němž otvíralo se jakés černé rozplizlé bezdno — lojová svíčka tam až nezasahovala.

Selka u stolu začínajíc počítati peníze, mžikla obezřele po Han a vidouc jí tak zaujatou tou vnitřní tíhou a bezdnem toho koutu, zastrčila spěšně několik těch papírků za kostkovaný svůj život, ale bez vyrušení počítala dále…

Najednou se posupně obrátila k Han, vloživši na spočítané peníze ruku, a zalila tu ubohou bytost studeným, divokým pohledem:

»Nešťastnice jedna, nevděčnice … kams dala ostatní?« zaskuhrala k ni v takovém ponurém, zdrcujícím přízvuku, jenž jakoby ještě chvíli zlověstně vanul prostorem sednice. Mráz probíhal bytostí Han.

»Já, já … já — mu to — dávala … já ho mám — tak ráda … ráda … á … á,« rozvzlykala se posléz v odpověď. Schýlila hned na to hlavu do ramen, jakoby očekávala ránu.

»Rádá… á … á,« začala se po ni ošklebovati selka jízlivě a sveřepě … provázejíc to posunky a pohledy hodnými maškary … >A to nám myslíš nýčko uváznouti s klazanem na krku, ty … ty, jedna …«

Ale už zas Han padala na kolena a zase ta sukně nevhodně utkvěla na pahýlu i bylo ji po ženském, nikdy se neobmeškavším způsobu třeba dříve spěšně shrnouti. A: »Já, já, já …» rozmečelo se zas tak divě, bez rozmyslu, v zmatených hrnoucích se zvucích, jakoby se to jimi snažila předejíti a zadržeti vše, co hrozilo na její hlavu vyřinouti se z lajících strašných úst. Bůh ví, co děje se to v takových duších, Bůh ví, co dělo se to v duši Han a oč běželo té vzrušené malomyslnosti. Byloť v tom mekotu jejím tolik nářku a prosby, tolik dovolávání se a nabízení všeho v obět za udělení jakési milosti, že sama selka, v pravém údivu nad tolikerou prostnotou, jíž se u Han daleko nenadála, vše představujíc si mnohem těžším, zase uznala za vhodné obrátiti a obestříti se zdáním obětavé promíjivé milosti vůči ní. Nebo co také jiného s ní dělat? Pokynula tedy nejdřív jako těžkomyslně hlavou nad ní, nad tou Han. Pohled se jí obestřel při tom jako v neblahém tušení upřev se do dáli. V zasmušení nad vší tou hříšnosti ševelily cosi její rty a ruce při tom lehce se vznesly. Bylo to, jakoby vydávala rozhřešení nad hlavou Han jež čím dále pokorněji se chýlila u vědomí těžké pokání činícího hříšníka. Až pak se vzdechem hlubokým, významným skončila selka ceremonii a vstala.

»Nu, Han,« pravila k ní se neobracejíc, ale trvajíc pohledem v té neurčité dáli, a jednotvárný táhlý hlas jeji prochvěl se tak dojatě, »nu, Han, dnes to zatím nech a odeber se spat. Pomodli se, mysli na svý hříchy. A ráno ovšem se juž nějak srozumíme. Nebude to jen tak lehký, nemysli si. Ale co budu moci, pro tebe už, Han, nějak s pomocí Boží podniknu. Teď už jdi, Han, jdi, je náramně pozdě, svíčka dohořivá …« Vzavši Han za ruku a pomohši jí jaksi vstáti, sama jí pak vyváděla zmatenou a potácející se ze sednice. Han pak propadla se kdes v temnotách stavení, co selka v síni chvilku vyčkávala. S ni pak do sednice vsunul se sedlák — i pohlédnuvše na sebe, usmáli se významně. Byl by sedlák spustil na celé kolo, kdyby mu byla žena nepohrozila. Pak odebral se ještě do hospody, dostav jeden z těch papírkův. — — —

A všechno další jednání selčino vzhledem k Han — vztahovalo se k tomu, aby udržována byla v tom ponětí těžké viny, již lze jen smýti velkou obětí a již při nejlepší vůli odpustiti nelze jen tak snadno, a dále aby všechno ponětí jiné, zvláště stran těch peněz, od Han daleko bylo odvedeno. A to se selce dobře dařilo, počínala si v tomto předsevzetí obratně a zcela přiměřeně. Ráno po onom večeru s Han o ničem již nemluvila. Jakoby vše zase rozumělo se samo sebou a šlo svým pořádkem. Tento pořádek udržeti, jakoby pak záleželo jen již na Han, podle toho, jak si bude počínati. Selka jakoby se ukázala velkodušnou, nerozebírajíc ani dále tu neblahou, pro Han tak trapnou věc. Dělala vůbec, jakoby nadále ani nevěděla — či vědět nechtěla — o stavu Han. Tím pak více Han se snažila, aby vzhledem k sobě nedávala na jevo mimořádnost poměrů.

Vstala tehdáž ráno mnohem časněji než jindy. Než selka vstala, měla vše v chlévě hotovo, až nemálo se selka v duchu podivila. Han spočinula na ní tázavě úzkostným pohledem, jestli je spokojena — ale selka neřekla tak ani onak. Jen když nelaje. O snídaní pozřela Han jen pár soust, stojíc a na chvat. A hned zas hnala se do práce. Sekala na dvoře roští. Ani se neohlédla po celý den — a nebylo lze strhnouti jiným lidským silám tolik práce, co ona toho 'dne vykonala; sesekala daleko přes kopu. Když to selka přehlidla, drkla do muže, jenž zatím vyspal se z opice, jež tohoto dne v náležité vydatnosti byla mu dopřána bez vády. I pohlédli na sebe významně. Ale Han jakoby z pudu zabrala se do své té práce, nemajíc vědomí o mohutnosti svých výkonů. V několika dnech sesekala všechno roští — a myslili již, že budou musit přijednati. Při tom skoro ani nejedla a ten jakýsi horečný chvat, rozkypělé jakési pohnuti, bylo jí vodítkem při strašné její práci a námaze. Skoro bála se promluvit, aby žádná odpověď na její slova nepřinesla jí nějaké neblahé překvapení, neměla nějaký neočekávaný obrat, nedotekla se nějak oněch věcí. Z domácích zrovna tak nikdo na iý skoro nepromluvil. Stran práce a domácích záležitostí nebylo vůbec třeba a nějaké zbytečné řeči mohly mimoděk převésti na onu záležitost stran peněz, i bylo lépe nechati vše zatim tak. Ve vzájemném mlčení byla takto obapolná shoda. Jen ta nekonečná práce stavěla se před Han. Bylo v tu dobu vykonáno vše, co druhdy zbývalo po jarním setí, a sama Han v tu dobu vše zmohla. Všechny pařezy zporažela, rozkopala hromadu kompostu, na lukách vyházela příkopy V jakémsi brutálním násilí, v uříceném zmáhání, u vypjatí slepé energie, jež se jen divě hnala ku předu, počínala si to při své práci těhotná Han. Život vždy jakoby se jí nepřirozeně rozdouval při tomto nelidském zápolení. A od této práce od časně rána pozdě do tmy, při níž jako maně sežvýkala nějaké to sporé sovsto jen časem upínala Han kolem sebe. ony úzkostlivě tázavé pohledy, jestli se zavděčuje, nenachází-li kde nespokojenost a žehrání — ale selka neřekla tak ani onak; a dále ony pohledy záhadné bázně a temného očekávání, jež stavěly se před jakési kvačící příští, výhružné a ohromivé neznámými událostmi …

Za ten čas nápadně sešla Han. Nabyla jakéhosi prašivého vzezření, v propadlých tvářích byla strakatá, jako okoralá, líce a nos neobyčejně kostnatě jí vystoupily z obličeje. Pod očima utvořily se černě fialové jámy, z nichž zely zraky uděšené, malátné zvracujicí se někdy v takových vyjevených bludných pohledech. A s tím netvorně zduřeným životem byla opravdu ošklivá, jaksi strašně ošklivá Han, i pro zvyklý jinak jí pohled …

Sedlák se v hospodě smával, že si jeho žena schválně vzala takovou obludu do domu — ony ty ženské nevzdají se nikdy podezření na člověka a nevystojí vedle sebe žádnou ženskou co k čemu. Ale věděl sedlák, proč mají Han, i mimo tu její ošklivost.

»A jestli pak ji taky provádíte, sousede, to víte, má-li se kobyla ku hříběti …«

»I provádíme, provádíme, nenastojí se zrovna,« řehnil se sedlák.

»Ale ještě jste nám nefek ani, kde byla zaváděná …«

A tak po hospodách plynuly neomalené úšklebky na tu Han — —

Chýlilo se to ke konci března. Byla to doba mlh a znojného černa — někdy vláčely se mlhy vzduchem po celé dny ani se nerozptylujíce a černo země bylo jaksi neobsáhlé. V této rozkvašené změti připravovaly se síly a zdroje nového života, jenž za nedlouho udeří.

Na Matičku boží, svátek to, jenž značí v těchto krajinách vlastní přechod k jaru, jakýs mezník hospodářského života zdejšího — kde také ponejvíce vše se umlouvalo, chystalo, rozumělo k tomuto dni a zase od tohoto dne — a kdy nejvíce telily se krávy, ořebovaly se kobyly, kůzlat bylo nejvíce a první králíčci se ukázali — a kdy již chystal se pluh do země a vše každé chvíle bylo pohotovo vyraziti do pole, jakmile jen ukážou se rozsáhlejší sušiny, a kdy také vše již kypělo ruchem v zemi, ve vzduchu, a na nebi shlukovaly se chvílemi syté mraky, plné již slunce a znoje, s nichž co nevidět provalí se první jarní bouře — na tuto slavnou Matičku boží sotva Han vyvlekla se ze svého podstřeší. Byla úžasně přepadlá, mrtvolné příšerné tváře; z jejích pohledů, jakoby ohromených, jež na všechno kolem sebe upírala v zmámené cizotě, vrhalo se žalostné úpění, chvějící se ustrašení před čímsi neznámým, šmahem se blížícím. Každého kročeje se bála, všechno, čeho se dotkla, dřív jakoby nejistě zkoumala. A zrovna bylo zřejmo, jak obchvili srdce se jí svírá a zastavuje dech.

»Han, Han,« kárala ji selka, »jakobys měla od rána červa v hlavě a ruce svázány … nic ti ta práce nejde od rukou a považ přec, co s tebou máme k očekávání …«

Han sebou hodila jako zastrašený kůň, chtěla se sebe něco svrhnouti, ale to, co v ní bylo toho rána a co řídilo její bytost a mezi ni a vše ostatní stavělo jakousi záhadnou hradbu a rozluku neznáma, neodstoupilo. Jídla se netkla — a byla přece snídaně sváteční; na Matičku boží v každém posledním mistě upeče se ta buchta nebo aspoň »dědeček«, a jak se druhdy i zatěšila Han na tu buchtu ke svátečnímu kafi, v obrazotvornosti se jí a jejím obsahem zálibně obírajíc na více dní napřed. Dnes jakoby pro ni nebylo ani buchty, ani Matičky boží — vše splynulo v jejích smyslech v týž dosah záhadného ohromení a nejistot …

Na tuto Matičku boží přišli si také do statku pro krávu Kraslenu, již sedlák prodal, aniž věděla o tom Han a ovšem také věděti nepotřebovala — rádi na Matičku boží převádějí si dobytek, má to býti s jistšim požehnáním. Přišli si beze všeho dva strejci, horáci, s vyholenými namodralými obličeji plnými záhybů a vrásek, divně houkající a protahující řeč, hned ke Krasleně, jež se po nich divě otočila, ale toho strejci nedbali a jali se jí spínati držku v provazovou ohlávku. Sedlák stál na prahu chléva jaksi potměšile patře na tu proceduru — ale jakoby ta potměšilost byla vzhledem k Han, jíž opodál ruce klesly a přihlížela k těm přípravám s Kraslenou v němém zaleknutí. O zaleknutí bylo by málo u této bytosti - ale útrobami rvala jí to strašná bezejmenná moc za té procedury, jež znamenala, že je Kraslena prodána. K tomu dobytčeti tak se přichýlila za ta léta, co byly pospolu, jakoby dověrností vzájemnou. V lidské či zvířecí učasti ve svých pohledech a dotycích vespol dovedly jaksi promlouvati. Shýbajíc se ke žlabu nechávala si od ní Han lízati týl - jaká něha dovedla se to vpojiti ve zvířecí jazyk. A jak dojila Kraslena, tak zpěnilo se od ní mléko; radost bylo pro Han zahleděti se na vykypělou bělostnou čepici. A byla ta Kraslena tak líbezně červená, ta barva sametově do karmínova, s bílými skvrnami, s plosou, a kůže jako hedváb jemná, jako rukavíčka - po něčem takovém jsou horáci posedlí a třeba desítkou přeplatí.

A tuto Kraslenu prodali, aniž co tušila a jaksi se mohla připraviti.

»Koho bude teď mít, co se s ní samou bude dít,« napadalo jí v podivných úzkostech … Co se s ní jen bude dít, jakoby to náhle zakřičel její tvrdě se dívaící obličej ve svém zjívení hrůzou, posupně ustrnulý, jakoby se dotekl této bytosti děs smrti. To nebylo jen vzhledem ke Krasleně.

Zatím strejcové ve svých oholených obličejích a vodnatých vydulých očích, zakalených hodně už kořalkou, jak na Matičku boží se sluší, plni zálibného zadostučinění nad Kraslenou, jež mohli okázale už projevovati majíce kup uzavřený, mlaskajíce, prskajíce, poplacujíce dobytče po plecích a zase rukavičkovou jeho kůži nabírajíce si znalecky v hrst, dokonali přípravy. A již obraceli hlavu dobytčeti, jež se obrátiti zdráhala.

»Hijé, hijé« … zahoukali pobízejíce lehkým, ale pádně přiléhajícím úderem. A juž byla Kraslena k žlabu zadkem, již se z chléva odebírala, již jí to nebylo nic platno. Zabučela si temně, žalostně, ohlédnuvši se po Han.

Han pronikavě vykřikla, a než se kdo nadál, vrhla se dobytčeti na šij, jež jaksi oddaně ihned se v její náruč nachýlila. Strejcové mimoděk i s dobytčetem zůstali stát. Nejdřív myslili, že se to Han svým způsobem chce přihlásit o dišgreci, již takoví handlíři ponechávají naposled a tuze rádi na ni zapomenou, dokud se taková děvečka hezky jadrně sama nepřihlásí.

»A jov,« povídá strejc vytahuje pár šestáků a cpe je Han, — ale ta nedbajíc nechala peníze padnout na zem (hned po nich sedlák se stočil, aby se zbytečně nezašlapaly) a jen té šíje se křečovitě držela. Strejci povážlivě povrtěli hlavami, to se jim ještě zrovna nepřitrefilo a hezky už těch chlivů za svého života prometli.

»Holt jí byla zvyklá,« poznamenal jeden z nich u jediném takovém houknutí. Ale nemají času se zdržovat. »Nu tak s pánembohem, hijé, hijé zas« … a strhli s krávou i Han. Kráva zařvala vzhůru, ještě žalostněji — — »I mlč, hloupá, dostaneš u nás seno a tadys, jak vidím, žrala jen plevy,« řekl strejc těše krávu i rejpnuv zároveň sed- láka.Ale Han se dobytčete ještě pustit nechtěla, visíc na něm celou tíhou těla, jehož nabubřelý trup mocně sebou zmítal, zrovna upadaje za těžkého, násilného štkáni. Tváře strejcův začaly se nevrle kaboniti, nabíhajíce šedě, ocelově, jakoby se slily, obočí se jim stáhla, koutky úst, od fajfek zčernalé, se sveřepě protáhly.

»Necháš toho, Han, kobylo protivná«, křikl sedlák, a jakoby chtěl zasáhnout ale nebylo toho třeba, jeden ze strejců smýkl z nenadání krávou na stranu a druhý popadnuv děvečku za ramena, strhl ji a pustil kamsi, více se o ni nestaraje. Horáci nejsou zrovna ohlední. A co Han válela se po tesech, zatim strejci se vším byli pryč — a také sedlák lhostejně se vybral z chléva, na ni se již ani nepodívav, a odešel hned pít, strživ hezky za krávu. Na Matičku boží pije se rádo a z pravidla celý den hned od božího rána a na tu Matičku boží nevadí se proto ani ženy s muži, jakoby se to rozumělo samo sebou; obyčejně na Matičku boží jdou i ony do hospody a je pak těžko rozeznati, kdo vrací se opilejší.

Han zůstala na tesech celá v sebe schoulená, jaksi v ten svůj netvorný trup, a dobře, že bylo ten den vykydáno svátečně. A zdál se na tu chvíli plynout život mimo ni, jako vichr nad skalou, nechávaje ji nedotknutou. Přimkla oči, za těmi clonami víček zanášely svůj pohled ze světa, daleko mimo sebe, strhovány kams v bezdno nitra. Někdy oční klapky sebou zatřásly a cosi bludného na okamžik vychýlilo se z jejich odhalení — pak nastalo zase jen to ztracené přimčeni zraků. Mráz pak chvílemi chvěl tím tělem, a v těch širokých útrobách v nadmutý žok složených provalovaly se neobyčejné pohyby, jakoby se tam rozbušily údery a rozběhly se z těch mist mocné vlivy. Bylo cosi příšerného v těchto pohybech, které zdály se i tesům sdělovati, a jakoby od nich vše sebou tady v chlévě pohybovalo V jakés němé soustrasti pohlížela na Han zbylá dobytčata, jichž v tom chlévě šmahem v době poslední ubývalo …

Bylo ale na Matičku boží — velký svátek — a tak si ji zrovna nikdo nevšímal, dělá-li co, či nedělá. A ona jen tak ležela až pak za hodně dlouho se namáhavě sebrala a vlekla se síni, po schodech, jichž bylo jí jímati se jaksi všema čtyřma, a někdy uchopivši se některého schodu, držela se ho zrovna křečovitě, jakoby tu visela nad závratnou propastí. A už jen na tu půdu — už tam moci býti ukryta, zalezlá v ten temný brloh jako zvěř. Ať je tam jako navždy ztracená, ať jen nikdo ji nehledá, neví o ní. Ať se tam s ní pak už děje co děje, a cokoliv se děje mimo ni.

I na takový velký svátek byla docela tma a nesvátečně v tomto podstřeší … Z dáli zanášelo se sem slavnostní hlaholení zvonů, jež hrob- ník Šimek svátečněji opilý než jindy se svými kluky nehorázně rozhoupával — ale připadalo to dnes Han jako zlověstný hukot, vydírající se odkudsi z propastí, které vzdýmaly se nějak k ni, pohlcujíce ji a zase vydávajíce, aniž kaní mohla zapadnouti anebo vybrati se z toho. A za toho hučení, jež nepřestávalo, osvětlovaly se v příkrém brunátném jasu jakési mrákotné silhuety. Stavělo se to příšerně kolem ni jako za blesků noční obzory. Pak vše se zase zavřelo a vyvalila se nepropustná, hučící tma …

Ze všad venku hrnulo se ptačí čiřikáni, svátečním jarním kypěním a vzruchem naplněn byl vzduch — ale dovnitř podstřeší, do těch hlučících rozpoutaných jam duše zapadl jen pochmurný dunivý ohlas, ty výpěvy pěnkav ve svém neochabujícím opětováni pronikly sem jako v zaúpělém poplachu, jako u výkřicích úzkosti. A Han překládala hlavu se strany na stranu, vždy těžce a uříceně, jakoby se strany na stranu dopadala mrtvá tíha. A zase na jinou stranu, a pěst zatkla kams v záhlaví, jakoby tam jima násilně cos uchopiti chtěla. Jediný hukot táhl jí pořád kol smyslů, a nebylo lze se mu vyrvati …

Nezdálo se, že by ubíhal čas, že by plynula změna. V její duši vše jakoby divě stálo, na vše upjato, najednou vše divě obezírajíc. Vše chápala v jediném, zejícím, těžkém postřehu, děsivě nehybném a jakoby ztuhlém … Uplynulo tak poledne se sháněním ji a voláním po ní dole.

»Han, Han,« dobývalo se z té nehybnosti kdes zcela na blízku — ale ona jakoby nemohla se hnouti ani rozevříti úst k odpovědi jakékoliv. Mrákotné jařmo na ní spočinulo. A zase nějaká doba uplynula — ten jarní a sváteční vzduch venku pomíjivě stál kol střech. A pak zase táhlo dunění zvonů k požehnání, rozhoupaných Šimkem ještě opilejším, zvonilť a pil vždy o závod na Matičku boží. Až zase ty zvony těžce zmíraly — ještě nějaké Han, Han se ozvalo — a najednou již nastávalo ohromivé ticho v celém vůkolí, střecha jakoby se jí nezvěstně skládala nad hlavou a sunuly se černé báně uzavírajíce ji navždy — někdy ještě ojedinělý hlas, nějaký smích, nějaký sváteční vzruch bylo slyšeti, ale vše již tak vzdálené, pusté, vneoznačitelném upadání v hlubiny ticha. Někdy můrka, k níž v neznámý její úkryt dolehl záchvěv jara, zašvířila, a připadalo to jako ještě hlubší ztajeni temnot, jako bezútěšné obluzení života. Posléz nehybně, v jakéms úžasném ustrnutí, uložily se hlubiny noci kolem všech smyslů Han … A vše dělo se, vlastně tkvělo v témž jediném těžkém postřehu, jenž nehýbal se ze smyslů …v týž postřeh náležely zatím i ony tupé rány, udeřujíci kdes do podstřeši. Ale najednou ve svůj hlomoz zaujaly celou duši Han. Padala to jaksi zlehka rána za ranou asi v místa, kde nalézala se její skrýš, zrovna jakoby jí u hlavy a pořád v stejné místo — ten, kdo tam házel, měl trefnou, vytrvalou ruku.

Násilně se vzhledem k těm ranám o čemsi rozpomínala Han — »aha, aha,« přikynula si to ve svých mrákotách. Více nebyla s to učiniti vzhledem k tem úderům. Když ty rány samy o sobě nemohly se ji dovolati, začaly se ze zdola pojiti s lomozem nějakého hlasu, zpočátku utajeného, jakoby mezi čtyřma očima, jenž ale posléz rozzuřil se a nadával, v úryvecli lámaje se k ní v podstřeši. A byly to pronikavé, ošklivé skřeky:

»Votevřeš, votevřeš! Kurafije jedna, já to sem a chci k tobě … hé, hé …« Vše splynulo zase v jakési zvířecí zavývání.

Poklop, jenž vždy v tuto dobu byl pootevřený, připravený, dnes však záhadně uzavřený, se ale neotvíral návštěvníkovi. Byla zase chvíle čekání. Snad Han ještě není nahoře. Ale nahoře už musila být. Snad zapomněla, usnula. Také se to stávalo. Nespomáhalo umluvené znamení hrudami do poklopu. Chtěloť se to návštěvníkovi nadmíru kořalky, vhodné k takovému svátku, na niž mu měla dáti ta nahoře jako jindy byla povinna a dnes ještě víc.

Znova jakési utajené dojednáváni jež jakoby patřilo výhradně pro Han, lichotíc ji a domlouvajíc. Pouhé mručení se to ozývalo ze zdola. Leč najednou vypuklo v opravdové zuření. Jako tkanec se tam kdos sápal nadávaje i celému světu, jak to jen Nácek Šlumrů uměl, když byl ožraly i když nebyl. Bylo to řvaní zvířete, prorývající jarní noc. Ale bylo Matičky boží — a tu zpravidla řve to u nás tak celou návsí po celou noc — a nikdo si zrovna tedy Nácka nevšímal.

»A tak že nepustíš a nedáš na kořalku! Že nedáš … ty … ty … ty …« Ale poklop se neotvíral. To Nác- kovi se ještě nepřihodilo. Kdyby jen měl ještě na kořalku, to by teprv ukázal, co umí … A takto jen řval, nadával, vyhrožoval, a to byla taková ukolébavka pro Han v jejích mrákotách a strašných přípravách.

Náhle ryky ze zdola zanikly. Kolem Han rozestavily se zase mrákotné nehybné hlubiny, vyčkávající jakési příští osudové. Udělalo se najednou Han k zalknutí, dusivá moc zavinula ji jako nezvěstnými plachtami, z nichž nebylo vybavení. Strašlivě se cosi rozmáhalo v celé její bytosti. Vykřikla servaným hlasem, jenž z dusivé té tíhy neměl nijakého vzniku, a bylo to jen pouhé zaupělé zachraptění. Neulehčila útrobám, jež rozmáhaly se v ní tak strašlivě dále. Jako v šílení snažilo se z nich neodolatelně cosi vypjati — až v překotu zoufalém vyrvala se posléz sama z lože, jež lomozně zapraštělo, zmitla sebou na strany a v křečovitém zmávnutí rukou kamsi před sebe, čehos se uchopila, na ráz to strhnuvši. Jakoby se to snažila o uvolnění z té rozsapující ji zlé moci …

Servala to se střechy doch. Otvorem učiněným zavál sem chladný noční vzduch. A zazřelo sem kus temně napjatého nebe s několika hvězdami. Bylo to, jakoby k mukám té lidské bytosti, zápasící v podstřeší, upjala se záhadná tvář věčnosti. Těch několik hvězd pak již sem patřit neustávalo. A ta lidská bytost bezmezně šíříc svůj pohled úpění, měla je v zracích stále, jakoby v mlčelivé výmluvnosti vhřižovaly se ji zrovna do duše. Dech jí prahl, rozevírala se ústa k výkřikům, jež nenastávaly — k nim, k nim, k těm hvězdám moci dospět, v nekonečné jejich zkonejšení … Stále byly těch několika hvězd plné oči, úděsně rozevřené. V plamenném jakémsi moři rozlévaly se jejich zornice, na tom nebi jakoby se zachytit chtěly čehosi, co by jim přispělo, odvrátilo je z úděsnosti vlastní podstaty!

Ze zdola zrovna zase nastávalo zvířecí řvaní. »A že teď neotevřeš …« ryčel v jednom proudu hlas a zlořečil.

Otvorem ve střeše zalehalo to nyní Han jakoby do duše samé.

Celou návsí to pronikalo a hlaholilo — ale naše náves je na Matičku boží zvyklá na všechno. Zároveň kopalo tam to zvíře, svíjelo se zuřivě v opilém vzteku svém a stápělo se v pěnách svého lajícího chřtánu, jemuž chtělo se náruživě kořalky … Až jaksi zmoženo položilo se na zemi, rukama obložilo hlavu a jalo se jednotvárně, unyle výti, skuhrajíc již jen své nadávky a zlořečení.

Daleko, daleko neslo se to nocí, jako ten rozlehlý, truchlivý jek jarních neustávajících vod. Těch několik hvězd jakoby zasmušilým pohledem provázelo v nezvěstné účasti i toto pusté řádění — ale z mystického zřetele nespouštělo, co připravovalo se v podstřeší …

Jakési hráze byly tam překotně servány, jakýs divý tok života se provalil. Začala to křičeti zatím Han, tím způsobem, nepodobným všem lidským zvukům a nesrovnatelným i k zvukům zvířecím. Bylo to jaksi do nejhroznějšího zámezí vyřicující se šílenství, neznámé mystické zběsnění, v něž rozpoutalo se bez duše a beze smyslů všechno živé maso ze všech svých zdrojů života. Bezmezně se to odevzdávala lidská bytost mukám svým …

A domem jakoby se to zvedla vichřice křikem tím. Zalehalo to a táhlo do všech prostor tmy a nezvěstná tvářnost nočních mrákot zdála se na všem bráti divné účasti. Věci ponuré a němé jakoby začaly vyplývati ze sebe - a jakoby označilo se vše v záhadném provalení, naslouchajíc a bádajíc vůkol sebe! V jakémsi dotčení významů netušených ohromivě zela oblast noci za udolávání života člověka. — U věčnost celou vtělují se někdy pouhé okamžiky a mohla to býti celá věčnost pro Han — —

Selka se vyjeveně probudila — sedlák byl v hospodě, neb na Matičku boží chodí se z hospody až ráno. Trvalo chvíli, než pochopila, co se děje; tak to bylo všemu nepodobné. Mohl se to bořit dům, vypuknout požár, jekot a burácení živlů vzdýmat se tmou — zběsniti se mohl divě dobytek, snad nastával i soudný den — ale bylo přece vše tak nehybno, a takové bezmezné pusto zřelo vůkol toho ojedinělého řicení se zvukového, všemu nepodobného, jakoby mrtvým krajem sám plynul strašný vodopád. V černém chumlovitém uzavření hrůz vše tanulo … Vše setrvávalo v úžasu nad sebou … Ale pak již vzchopila se náhle selka, vrátila se ke skutečnosti.

»Aha, Han,« napadlo jí prostě. Neopomněla však dříve vydatně si odplivnouti, což dělá dobře v leknutí, a otřásla se. Byla již zase cele svá.

»To bude pěkný nadělení« — uvažovala rozsvícejíc lucernu, ale byla v tom ohledu již zúplna připravena. S lucernou chvátala pak na půdu. Smečka stínů spěla za ní jako v chvátajícím chumlu plném zlověstnosti.

Náhle vše ustalo. Něco jakoby prasklo, jakýms otvorem puklého měchu se prorvalo. Ustal všechen křik zkomíraje v pouhé mručení. Než selka vylezla po schodech, bylo tam ticho úplné.

»No, no,« pravila si v duchu selka, pozastavivši se a zaposlouchavši; »nerada bych přišla o ty její hnáty, ale snad tak zle nebude,« jaksi dodala a ostatek již dochvátala do senníku, tam k tomu pelechu v podstřeší, kde nacházela se Han a kam neustále nahlodalo několik těch hvězd z končin věčnosti.

Ze zdroje lucerny vybrala se na všechny strany potácivá změť stínů, až plaše ukryla se po všech koutech trámoví. V onom koutě nejzazším, jenž protahoval se v černý zalehlý chobot, v zúženou jámu jakousi, tam to bylo. Sem za jakýchsi nevolných pocitů mířila selka, lucernu daleko před sebe nadzvedajíc. Z toho koutu zakvílil tenounký hlásek, jakoby bojácně zamečelo kozlátko. Ale hlásek se zase hned přerval, jakoby se jen zkoušel do světa.

V zracích selky vzplanul při těchto zvucích, hlásících se poprvé k životu, podivný oheň, tvář jí zbrunátněla, na- běhla jakýmsi zážehem kovu. Rozcuchané kadeře jaksi nedočkavě chvěly se na skráních. V chvatu již octla se v onom koutu. Bylo se třeba nachýliti. Střecha kladla se tu jako na záda a pavučí po ní rozvěšené chytalo se a vázlo na hlavě.

Leželo tam na loži bezvědomé, zvrácené tělo v zátopě jakés. V nohou leželo dítě. Takové ještě celé netvorné, s hlavou měchýřovitě vzdmutou, rudé, nečisté. Tetelilo se a hrabalo kolem sebe zatknutýma ručinkama, čehosi se domáhajíc, co mělo nutně dostati se jeho mladému životu a čeho se mu dosud nedostalo.

Selka přehlidnuvši na ráz, co je, zvedla lucernu a posvítila příkře Han do samého obličeje, jako zloděj spáčovi. Výraz v jejím obličeji pravil, že je odhodlána na vše.

»Han, Han,« zvolala při tom přitlumeně jako na zkoušku, a zahýbala tělem — ale neodpovědělo tělo, neprobouzelo se, bezvědomí jeho bylo hluboké. Obličej jeho zíral v ztrnulém vytřeštění kamsi vzhůru, v dál, a cosi příšerně skelného v něm se rozložilo. Ještě jednou jím zahýbala selka pozorujíc ostražitě každý tah v tom úporném obličeji. Povědomí ani zdání, jenom těžkými prázdnými oddechy jevil se život u Han, u strašně obnažené Han. Byl to hrozný, omračující zjev těla, jakoby krvavě vyvráceného ze sebe, jež vydalo právě světu svůj plod …

Nemohla mimoděčně selka vše to si nezošklivěti, neotřásti se zimničně v ú- žasu, ona sama žena. Horká mdloba ji obestřela. Leč to nebylo to, za čím sem přišla. Všechny takové dojmy byly zbytečny.

»No, té se o mně nebude jistě zdát,« řekla si v uspokojení a odhodlaně přešla k vlastni věci. Postavivši obezřele lucernu stranou, za sebe, tak, aby směrem k vší té strašlivosti vrhala co nejvíce stínu (i také k vůli tomu, kdyby se tak Han probudila), vrátila se k loži. Počínala si nyni spěšně a jistě, aby věc předsevzatá byla řádně odbyta. Každé chvíle může se také Han vybrati z mdlob. Jednu ruku, trochu si rukáv nakasavši, přimkla na dětské bříško, horké a vlhké. A zatrhla — — — co možná ale bez násili, aby se jen cosi povytáhlo a nepřetrhlo. Tak asi musí si počínati děti, chtějí-li polní kobylce pěkně utrhnouti hlavičku, aniž by se rozervalo tělo ostatní. Dítě při tom sebou pronikavě škublo, jakás křeč projela mu útrobami. Zvedlo zároveň ručinky a nožičky a zakničelo tak přerývavě, jakoby se mu náhle strhl dech i život najednou.

»Ták,« oddychla si selka. Bylo vše hotovo, co zde měla na práci. Čelo měla celé zarosena potem a kadeře divoce se ji vychýlily do obličeje …

Najednou zhasla. Nepřehledné stěny temnot přihrnuly se ze všech stran, rušeny jedině útlými, slábnoucími steny, jakoby ptáče zkomiralo v hnízdě, a rušeny se shůry oním utkvělým pohledem několika málo hvězd, jež o všem chtěly věděti…

Ze vzdálené hospody zanášel se sem pustý lomozný ohlas, noci ještě vzdálenější a bizarně splynulý. Ze zdola pak se zase vyzvedlo jakési netvorné mručení — ty kurafije, ty… ty… vyniklo pak z něho náhle v trhaných a krátkých úryvech jako z opilého sna. V zániku daleko vůkol všech těch šerých mrákotných obzorů kvílely jarní vody, jež tou dobou neutuchají…

Stávalo se vše ještě černější, nezvěstnější, změtenější. Těch několik málo hvězd, vhřižujících se v podstře- ší, jalo se smutně oddalovati, zamželo se a zaniklo docela. V hlubinnou noc seplynulo vše. A bez vyrušení mohly již tanouti všechny pozemské vidiny ukryty tmou — — — — — — — —

Šeřilo se ráno těžce a zvolna, k nevybrání v jasnoty. Vše ovláčeno bylo mlhami března, naléhajícími na srdce země jako mrákoty. Takové truchlivé, nesnadné bývá probouzení za podobných rán. Han jakoby se nemohla probuditi, nepomníc na všechnu tu práci, co na ni zas čeká. Nestávalo se jí, aby zaspala. Když sejí selka jaksi nemohla dočkati — a přidávala jí toto ráno — a v chlévě již netrpělivě pobučoval dobytek, šla ji budit.

»Han, Han,« křičela pronikavě se schodou do půdy. »Budeš-li pak vstávat! Či zmátlo se ti, že se'š ňákou paničkou, abys vstávala až k snídaní! Hé, hé, slyšíš ?« — i křičela tak stále pronikavěji, vystupujíc až na vrchní schod. A jakoby jí bylo divno, co to dnes s Han je. Posléz ozvala se Han, ale tak nějak zachraptěle, nepřirozeně.

»Hned, hned…« a za chvíli zase: »Hned, hned,« jakoby se nemohla pořád z čehosi probrati. »Už jdu …» a tu již bylo v jejím hlase něco tak lidsky rozžalostněného, co se již poznávalo. Za nějakou ještě chvíli objevila se Han sama. Selka zvědavě vyčkávající — i také proto, že nad takovými rozespalými holkami musíš neústupně stát, dokud skutečně je nedostaneš z postele — ucouvla zděšením. Potácející se to příšera, sesinalá, servaná v celé bytosti, prolnulá záhadnou oblastí, s roztříštěným zrakem a s divoce zcuchanými vlasy, se to vystavila ve dveřích senniku. V bezejmenné hoře stápěl se jí obličej, u výrazu jeho dlel neznámý úžas, nezměrné postrašení. Zaúpěla k selce takovým němým vzhlédnutím, že až tato byla čímsi dotčena a sklopit musila zraky.

»Panímámo, panímámo,« zalkala po té Han zoufale a obě ruce přiložila si na obličej. Ale pak prudce zadýchala, až vše se na ní zvedlo a zimničně za- chrula celým tělem zvednuvši ramena, akoby se to násilně snažila vybaviti ze strašného stavu. »Už jdu, už jdu,« pověděla pak jako u malátném výdechu a zvrátivši zraky svoje kamsi úpěnlivě. Ubírala se zase po své povinnosti — vlekouc se a potácejíc, náležejíc spíše hrobu. Provázel ji význačný, zas se probravší a tak dorozumívající úsměch selčin, potakala při tom hlavou, pak vše u ní přešlo v obvyklou tvrdou přikrost.

»A musíš si, Han, naspíšit, je už pořádně pozdě,« připomenula úsečně a suše, sama scházejíc se schodou a dělajíc, jakoby jí docela nic při Han nebylo nápadno. Han zašla do chléva. Selka do sednice, kde chrápal sedlák, k ránu teprv se navrátivší z hospody z oslavy Matičky boží…

Bože, jaká to byla pouť pro Han toho dne! Každý krok domem jakoby byl nekonečnou Kalvarií k mukám vyvádějící. Těch muk a toho hoře pro Han! Ale snažila se nepoddati se svému stavu, vyhověti svým povinnostem, tomu krutému, neodbytnému údělu svého života. V některých chvílích byla to sama mrtvola z hrůz záhrobí se vybírající a ve svém vzezření a plížení se stavením činila dojem pochmurného, příšerného zjevení. Nad čímsi se stále pozastavovala jako v obluzení, v úžasu, vyčkávání — tu dech jakoby jí docházel, rozevírala se jí ústa v jakémsi zalknutí, modraly pysky a zraky se jí mátly a zvracely. Načež temné, žalostné vzlyky rozsápaly se jí nitrem jako v křečovitých úderech. A zachví- valo jí to, jakoby závanem pavučí se roztřáslo. Snažila se co nejmožněji nedati vypuknouti tomu všemu hoři svému …

Několikráte mezi prací vybrala se po schodech nahoru — po čtyřech to mu- sila lézt — a zalézala ve své podstřeši. Vždy hodně se tam omeškala. Bůh ví, co vše tam dělala, ale vracela se pak ještě zničenější, ještě podobnější mrtvole, jež jen jakousi strašlivou sugescí sbírat se musí k životu. Okruhy kolem očí docela jí začernaly a z těch ponurých jam vzhlížely oči jako mrtvě sežehlé, označeny skelným propadávajícím se leskem, na všem záhadně ulpívajícím. Vše příšerně jímáno se zdálo těma očima záhrobí, uhaslýma tolika nezměrnými útrapami…

Zůstaly zase náhle tak tkvěti na selce. A ta zase nemohla snésti toho pohledu, vtírajícího se jí kamsi v zámezí svědomí.

»Co máš, Han?« zeptala se v rozpacích, jaksi zevně odvésti se snažíc ten pohled ze své duše.

Han mlčela, jen se dívala, dívajíc se a nevidouc zevních věcí, nebe ani země, ale po jakýchsi vnitřních zjevech ohromivě pátrajíc.

»Chochocho .. ,« zakvílela najednou jako shůry a tak nějak ztraceně.

»Snad to nebreči pro toho parchanta,« pomyslila si selka a div se při té možnosti jízlivě nerozesmála. Ale přece by měla raději ten pohled ze své duše, bylo ji stále nuceněji. »No, co pak teda máš, pověz najednou,« optala se zhurta, dělajíc nevědomou a pohlížela na Han upřeně.

»Chochocho …« zvedla zase Han svůj zarývající, zachraptělý kvil, »mně to … chochocho … mně to — u-mře-ló!«

Nejdřív udiveně zůstala na ni selka hleděti — ano, v pravém údivu znamenitě nastrojeném — jakoby neporozuměla. Pak spráskla ruce ze široka nad hlavou:

»Cože? Snad bys to už nebyla odbyla?« A obzírajíc Han se všech stran: »A jistě, věru… Hm… A kdypak, vida …« Pak nechavši spadnouti hlasu: »Teda umřelo … robátko … malounké … kdo by se byl nadál … hmhm.« Vytrvávala pak chvíli v zasmušení, přemítajíc o všech těch tajemstvích života tak nenadálých, zasahujících v osud.

Han mezi tím vzlykala v jakýchsi vnitřních úderech, jakoby tlouklo srdce v puklý zvon. Takové nevýslovné žalonění to bylo, takové vnitřní vzryvy, nabírající ve všech mukách duše, tak strašné v rozkvílené neukonejšené své jednotvárnosti. Selka ji ponechávala nerušenu jejímu zvířenému pohnutí. Ještě chvíli setrvala ve svém zamyšlení zabývajíc se záhadou osudu, i co robátka se týče. Ale pak nenadále zaveselila se vzrušeně, u vnitřním nadšení:

»Teda umřelo. A to ty takhle děláš? Vždyť to zrovna nebeský štěstí pro tebe. Teda že umřelo … A ty bys se nemodlila k Pánubohu, že ti … z toho … udělal andělíčka — vzal si… to … k sobě z toho pozemskýho trápení? Místo toho bys naříkala? Že se ti tak ulehčilo? Že zas budeš moci pořádně dělat a obstát mezi lidma? To víš, zač pak by ta práce jen stála!… A copak mohli by tě někde podržet s … takovým … é … s dítětem? Kam pak s tím! A když jí to tak dopadne s pomocí boží, ona začne naříkat! Jdi mně, Han! Každá by se radovala na tvým místě. Han, Han, měla jsem tě dávno za rozumnější…«

Ulpěla tu selka na nerozumné Han pohledem, jímž vetřít se ji chtěla do samé duše a přesvědčiti o svých vývodech. Ale zároveň jakoby ten pohled dopovědít měl něco strašného, co tu bylo k dopovědění.

Han jakoby byla náhle v nezměrné své nezadržované lítosti krutě zasažena. Ustala najednou v těch stenech svých a jen uvnitř bouřiti mohlo to všechno, kam již nezasahal ten krutě mámivý, dravý pohled selčin. Pak se s Han stala nějaká příkrá změna … Začaly jí pronikavě jektati zuby, sinavá mázdra protáhla se jí obličejem. Pohled čehosi úzkostně se zachycoval. A skácela se najednou jako bouřlivým spádem, omdlevši.

»Sakramencká hajtra,« nezdržela se zakleti selka. Bylo potřebí mnohé námahy, aby tu kobylu vynesli v její podstřeší. - -

Po mnoho dní nacházela se Han v prudké horečce a žhavé vidiny u zmateném, obludném víru bouřily podstřeším, závodíce kolem ní. Nechť si cokoliv dělaly s touto bytostí, nechť do libovůle štvaly ji v úzkostech a hrůzách. Lze v takovém podstřeší nerušeně si počínati — křičet, dovolávat se, utíkat, zmítat sebou na loži, ohánět se rukama po dorážejících příšerách — do vší nesmyslnosti může se štváti zmámená duše v místech takových, kde nikdo nevyrušuje. A v místech takových jakoby se počínal již hrob, jenž je tak blízký za takového stavu. A ještě že se nejí v takovém stavu a nechce se vlastně ničeho — ovšem také se nedělá a tak je to spravedlivo se stanoviska takových selek. Do libovůle si tam mohla teda počínati Han a také počínala. Nikdo se o ni mnoho nestaral a nepřekážela tak nikomu.

»Však ona se juž sama vylíže, vždyť je to jako zvíře,« tvrdila selka. »Má-li co zhebnout, zhebne to, dělej co dělej.« Doktora rozhodně nepomýšlela zavolati.

A tak tam byla ta Han.

Mezitím povolala selka důvěrně bábu, uvařila jí kafe, hodně osladila, a k němu poskytla dva mastné tříkrejcarové rohlíky a jeden kmínový, a žádala ji, sdělivši jí, co se stalo, o radu.

»I to nic není,« přizvukovala žužlavě bába.

Jednalo se o to, aby se to odneslo na krchov, do země, jak se to patří, aby nebylo při tom žádného zbytečného popotahování.

»I to nic není,« bába na to.

Bylo znáti u selky velkou nedůtklivost a ošklivost, již ovšem ze slušnosti snažila se co možná nedati na jevo, vzhledem k tomu »to«. Také jakoby jen tak zdaleka o tom mluvila, jako obchází se hnusný předmět.

Bába, trudovitá a naběhlá v obličeji, stále úzkostlivě halící se v mohutný salup, jakoby v něm bylo jí ukrývati a pronášeti důležitá tajemství, jichž také měla dost z té vsi a dost jich přenesla, velice jinak pomlouvačná a žravá, aby nebyla z jiných báb, s neodcházejícím, škodolibě úskočným a sladkým úsměvem na rtech, které tím stávaly se jako prašivé, vyposlechnuvši za kafe a rohlíků selku, zamhourala sice dorozumívavě, ale přece hned při tom měla něco za lubem.

Ale: »To nic není…« pravila, ponechávajíc si svůj lub za sebou.

Jinak nadála se ještě jednoho nalití kafe a pak aspoň čtvrtněte brambor a kusa z domácího, a proto chtěla se vším selce vyhověti, ovšem dle zásluhy. Rozhovořila se i horlivě — zmíchala hned na počátku půl vsi do toho, a bylo při tom mnoho úžasu a tajemnosti, jež jen ale do samých uší bezprostředně těmi prašivými rty mohly se svěřovati, a při tom ty oči její vše kolem sebe zmíhaly. Nového nalití kafe se jí také neprodleně dostalo…

»Jen jedí, jedí, to vědí… a přikusujou,« zvala selka. A o čtvrtněti brambor jako mimoděk se zmínila, ale zatím bába mínila to přeslechnouti. Bába nedala se docela pobízeti, počínajíc si s nápadným chvatem, což bylo již jejím návykem při jídle. A přitom stále vypravovala a žvýkala a chlemtala, vše zamíchujíc, nebe i peklo.

»A řeknu teda hned Šimkoj,« povídá, »aby to teda zahrabal, s večera hezky — to všechno nic není, to jakoby se jen takový štěně zahrabalo … to nic není… Tamhle Viktora Medlíková od splavu, když se to stalo — měla to s tím ženatým Vackem — ale to vědí, já nic nevím — taky si zkázala hezky pro mě a odnesla jsem jim to tak znenadání a nebylo při tom všechno v pořádku, víme,« zamhourala bába jedovatě, leč neřekla, že to stálo panímámu Medlíkovu pytel mouky a co všechno k tomu… »To teda nic není… co pak to, třebas jsem musila jít polema hodně za soumraku, to vědí, taková selská holka z gruntu, to je pak zas něco jinýho … Polema, políčkama tiše a hezky a hodně juž za tmy, a Šimek juž čeká s dírou … tak, tak, aby nikdo nic nevěděl, neomrkl, co se to nese pod salupem, víme!« Bába jakoby se byla octla v deliriu jízlivé potměšilosti. Ale najednou jakoby se obořila: »Hloupá chrůna … bodejť, kde pak by se nezvědělo … Ale načastovala se mne, na cejchy pěknýho kanafasu dali a půl tuctu ručníků a co všeho …« Ale o pytli mouky přece se nezmínila, ono to nebylo jenom tak…

Při tomto vypočítávání a ve svém deliriu bába celá se udýchala, jsouc tak již dost uřícena horkým kafem a rohlíky, jež se pomalu dodělávaly, a ohlížela se po jiných …

»Ale jestli pak vědi,« nepolevila stran té Viktory, »že už je zas v tom, ale že si ji ten jistej nýčko veme, tamhle někde od Žďáru za ní chodí, a bude to teda moc bejt na počestnej způsob a taky věnec bude si moc ještě vzít… to všechno nic není… A teda tomu našemu Šimkoj o tom řeknu. A co se týče ostatního, může se přijít už sám domluvit… to nic není.«

»A japak doktor, nemusí o tom vědět,« otázala se pak selka se starostlivostí, již bába dobře postřehla, zamhouravši potměšile, při čemž rty její jako prašivé zrovna se svíjely. »To vědí, pani babičko, oni nechtěj si dát ujít nic, z čeho kouká nějaký groš, a i za takový zbytečný robátko, co chce do hrobečku jen, aby jim člověk zbůhdarma zaplatil, všem jen platit jako krkavcům v takovým pádě,« vysvětlovala dále selka, aby zakryla svou starostlivost.

»Ale ani to nic není! To vědí, i to přijde na mne. To já si už s takovým panem doktorem zařídím, to nic není, přijde jen na to. To vědí, člověk ho má taky trochu za sebou, pošle mu tam takovou … hé … anebo zavolá se k porodu, když by nebylo ani potřeba, to my jsme jedna ruka, přijde jen na to …«

»I to vědí, že člověk taky nebude už koukat, aby nebyly zbytečný řeči…» A jako na důkaz své přípovědi vyňala lahvičku rosolky, do níž se bába chtivě zachlemtala. A vypivši posléz, cc se vypít dalo, a vše pojedši, co bylo předloženo, začala se bába sbírati, aby obstarala věc — mosi také ještě dnes do Slemena, má tam také co dělat, a marodi jí taky trochu starej… »Ale to vědí,« poznamenala.

»A jestli pak tu mají nějakou kysinku, třeba tu menší sortu po cigorce anebo po něčem takovým? U pana Jiřičky jich maj celý štůsy, po patnácti krejcarech to dává — jestli nemají, zběhnu jim tam sama, mám tam taky zrovna co dělat, to vědí, je on pořád s ňákou ženskou zapletenej a člověka pořád potřebuje, však se jim už chtěla paní Jiříčková tuhle uvázat, ale to vědí, já nic nevím…

»I jsou takdobrá, dojdou tam,« chytla se toho selka, »uchystám jim zatím kousek z našeho a ňáký to čtvrtně, jen ať je to už z domu, neplechu takovou vostudnou jen to dělá v domě.«

»Já jim to věřím, nestaraj se ale nic, však už se toho zbudou, a já už teda jdu k těm Jířičkom, ale já jim nejvíc přeju rozmarinkám, jsou jako žloutky, tak se rozvářej, a u nich maj tak dobrý …« vypovídala bába najednou celá v odevzdávající se ochotě, povzbuzené slíbeným, a celá se jaksi chrula a celou jí to hrálo, aniž, třebas horkou kávou silně zpocená, v ten salup halit se přestala, ukrývajíc v něm samá tajemství.

Selka jí dala víc než 15 krejcarů, bába se vylebedila, a za nějakou chvíli byla tady s kysinkou celá udýchaná. Již ze dveří kynula prašivým svým úsměvem, za něhož její falešný, škodolibý, chamtivý obličej stával se ještě falešnějším, téměř jedovatým a ještě chamtivěji naduřelým.

»Nesu po kvasnicích, on jiný pan Jiřička už neměl, ale ono si to zůstane už stejný, však ono to po smrti ňák juž nezakyne … hihihi…« Při tom pátrala, je-li už někde uchystaný kousek »z našeho« — ještě nebyl, což vzbudilo u báby dojem zase trochu zcizený, ale dá to jistě, o tom nepochybovala, znala své lidi a jejich potřeby, ale přece jen byla by měla již raději v hrsti celou jistotu.

»Ale nemůžou mně ani věřit, jak se už těším na ten kousek z domácího, Bože — a jak našemu starýmu to jen přijde k apetitu — učiněná mandle, zvláště z takovýho krmení…« bába zamlaskala… »no, no, však se už dočkáš, hubo mlsná… A kde pak to teda máme, abysme to zadáli…« to mohla i bába udělati zase vtip vzhledem k té kysničce po kvasnicích…

Selka se usmála, vyšla ze světnice a bába za ní, s kysinkou, polepenou červenými papírky a s natištěnými písmeny jakýmisi, což vztahovalo se vše k těm kvasnicím. Vešli přes síň do komory, vedle schodou na půdu. Starý, stuchlý vzduch je ovanul, směs všeho ustaralého, uleželého zápachu. Jediné okénko mělo sklo z části vylepené papírem, anebo i nevylepené, a sklo ostatně bylo neprůhledné, bělavě duhové. Všechno možné harampádí zde bylo, a také se zde pekl chléb. Na bidle při stropě visely kusy černého masa — jež nezůstaly chtivě nepovšimnuty, chtivěji než vše ostatní, co se zde ještě nalézalo. A nalézalo se tu staré železo, háky, skoby, nějaké obruče, nějaké soudky, jeden byl zvrácený, prázdný, v druhém byl šrot. Také řemení tu viselo a ošatky — a pily, sekyrky, kosinky tu byly. A také v koutě bylo rozházeno špinavé prádlo, nějaké škrbály a cícha s nedraným peřím. Vše jak chtělo a kde chtělo.

A mezi tím leželo mrtvé dítě, vlastně válelo se pohozeno …

Mrtvé dítě se tu nalézalo a jakoby patřilo k všemu tomu harampádí. Leželo hlavičkou dolů zvrácenou, spočívajíc na sekeře pařezové, jak se mu právě naskytla za podušku. Jedna nožička vztýčena byla přes špalek, druhá byla skrčena a stísněna za tůnou po semeně. Ručinky mělo zatknuté a kladené kamsi za hlavičku. A na odumřelém kýlu života bylo při prvním shléd. nutí patrno, že hlodala myš — rachotily tady bez ostychu a přebíhaly i za dne. Děťátko jakoby si tvrdě usnulo, přepadnuto jaksi snem dříve, než mohlo si nalézti vhodnou polohu. A bylo sem to mrtvé tílko hozeno bez výběru, mezi všechno to harampádí, aniž komu napadlo, aby dbal o slušnost a úctu smrti, a bylo sem zajisté hozeno s ošklivostí a opovržením. Ale děťátko jakoby nedbalo ničeho, nestaralo se o zneuctěný majestát smrti špic snem věčným, jejž nevyrve mu více žádná zloba. Mělo očinka zavřená v utkvělém tichém klidu. Hubinku pootevřenu jako k lehčímu oddychování. Jak je pohodili, tak zůstalo, jakoby mu tak bylo nejlépe a nemohlo ani býti jinak. A tak nějak pokojně si vedlo v smrti své, tak shodně počínalo si mezi tim šťáklovim, jehož jaksi bylo účastno, tak se ke všemu přizpůsobilo, tak nevybíravo, skromno, bez nároků, jako pravé chuďátko. Kdyby mu byli dali aspoň košilku, rubáškem je zastřeli — jeť mrtvá nahost přece jen tak příšerná, mrazivě pustá; ale nechť, i takto jakoby bylo dobře chuďátku nekřtěňátkii. Na hobliku a na zkornatělém škrbálu spočinulo zádíčkama, ale nezdálo se, že by je to tlačilo — ano, tak pokorná, se všim spokojená jsou taková mrtvá děťátka a jakoby vděčná za všechno, za dobro i zlo, jež jim lidé nastražili.

»Mohlo to být pořádný harantě, jen což,« vyslovila se posléz znalecky bába a nohou si je obracela — a všemu ono se tak ochotně poddávalo. Poddávalo se zprznění a všem hřichům světa… Při obrácení se ukázalo, že i na zádíčkách hlodala myš — ovšem pospíšily si, neb něco takového každý den se jim nenaskytne.

Bába učinila vzhledem k tomu svou poznámku. A pak vzdychla, jako proto, že se jí nyní bude shýbnouti — což při její tloušťce bylo i oprávněno — a znova zasupěvši shýbla se namáhavě k dítěti. Nepopadla je, tak jakby matka brala do rukou své mrtvé děťátko. Hrubě a neomaleně, bez úcty k mrtvému tělu se to stalo. »Podívejme se,« poznamenala znalecky, »jaký to má pupíček, zrovna jako vytržený, celý zduřelý,« a palcem a prstem omakávala ubohý kýlek. Selka ani neškytla činíc, jakoby neslyšela.

»Viděj, z tohodle jim neukrojím, ale dám jim ho celej,« a sahala po nádherném kusu uzeného masa. Bába od pupíčku stočila po mase oči a zamlaskala a víc se o pupíčku nezmínila. Jala se zvedati mrtvé tílko.

»Jako kus cejnu,í poznamenala. Kysinku po kvasnicích měla na tůně po semeně. »Jen pojď, skřečku, pojď,« bručela a jala se dítě vměstnávati do kysinky. Skřeček se jaksi vzpěčoval. Ukázalo se, že je proň kysinka trochu těsná.

»Pořádný harantě, jen což, byl by z toho kus,« znova se podivila bába, »ale to nic není — jen už tam, nic ti to není holenku platný, však ty se tam vejdeš.«

Ze všech sil pak vmačkávala bába nepoddajné tílko do kysinky, nemajíc na zřeteli, jak co se tam složí a porovná. Složilo se posléz vše a porovnalo — ale namáhání to dalo; bába celá se zpotila, hekajic při tom okázale.

Selka mezitím sejmula onen z kusů a začala jej baliti; bába, vidouc to, hekala mnohem usilovněji, ale také se ji podařilo již víko přindati, přiraziti hřebíčky do starých dírek, zatloukla to a vypadalo již všechno jako pouhá obchodní bednička toho či onoho zboží, ovšem dle nápisu a papírků na ní nejspíše přece jen kvasnic … Z černého kouta u pece vyzírala drze a potměšile myš — —

A již odebírala se bába zadem návrši ke hřbitovu, podivně vzdutá, celá halící se v salup, pod nimž jakoby ukrývala důležité tajemství. Na vrchu na kysničce dosti těžké měla v papíru něco zaobaleného a to střežila nejpečlivěji, stále to pod salupem ohmatávajíc a mlaskajíc si labužnicky. Pro to ostatní že si zajde s nůší. Pak najednou se rozklela na tu tíhu, jež se jí začala pronášeti. Ale nacházela se již u samého hřbitova a márnice tanula za zdí v chumlech mlh a par jakoby zlověstných.

Za nedlouho dostavil se do statku hrobník Šimek — zas druhej vyžerač, poznamenala selka v duchu, ale dobře přivítala Šimka. Byl náležitě opilý, což u něho rozumělo se samo sebou.

Vytáhlý, suchý chlap, žlutý a pihovatý, s přizrzlým tuhým knírkem, silně zcuchaným a zmáčeným od slin, jež v opilosti kol úst neustávaly se mu roniti. Rukávem si je každé chvíle otíral a někdy také šosem. Vcházeje do dveří, zakobrtl nejdříve o práh a pak nohou o nohu, ale uměl si celkem dobře vésti za všelikých těch nenadálých změn polohy a rovnováhy. Byl-li opilý, počínal si dosti hrubě, a s živými jako mrtvými stejně jednal — a to mu bylo všechno jedno, stejně všem nadával — a neradno bylo v rukou Šimkových i mrtvým být.

»Ale, ale, co pak nám teda nese za jednou pan Šimek?« tázala se povinně selka.

»I jen maličkost, skoro nic,« utrhl se hlasem Šimek, schýliv urputně hlavu k jednomu rameni, čímž žilnatý suchý jeho krk vystoupil jaksi tak vzdorně, posupně.

Co se mne budeš ptát, ty jedna, jakoby se to kabonil.

»Aha, jdete stran toho … no, no no, Šimečku,« lisala se jaksi selka o přizeň Šimkovu, »ale posaďte se přec …«

»I proč pak, taky to už vystojím jen je o to, v jaký ceně to mám zakopat, a to bych jen chtěl vědět, a jaký pak při tom teda seděni nějaký …«

»A jo, tak —« upamatovala se selka a začala se Šimkem se domlouvati. Že je to jen od chudé děvečky. A vždyť je to jen takové štěně, opravdu jako štěně — pan Šimek že to už nějak udělá, aby to mohlo být na obě strany. Mezitím jako namátkou vytasila se selka posléz s kusem »z našeho…«

Vezměte si to, Šimečku, a jakobysme byly srovnaný, co? Vím, že tím nepohrdnete — a je jako dort, když vám to povídám.«

Šimek trochu kabonil obličej, zhluboka říhl, a znalecky potěžkav kus, nehtem palce udělal rýhu do něho. Mlaskl si. Pak kousek odkousl, přervav na ráz zuby tuhou kůži — a zdaje se spokojen se svým nálezem, řekl:

»No, třebas teda, ale ještě na ňákého toho panáka musí bejt, víme…«

Na panáka dostal. »A jen už aby to bylo v zemi, Šimečku …«

»Bude, bude, co by dup,« ohlásil úsečně Šimek, vzpřímiv se ku podivu a zasalutovav. Vypotácel se pak ze sednice.

»Neřádi, bando zlodějská, nekřesťanská holoto — obralo by to člověka do posledního,« ulevovala si selka, když byl Šimek pryč —

Cos strhováno zdálo se v tom místě uzavřených temnot. Jakési do závratna nastavěné stěny se sesouvaly. Táhly nekonečné řady chumlů, rozbíhajíce se v nezměrná černá ústí. Rytmy k tomu uhodily v děsivý poplach, něco v šíleném úprku chvátalo kolem. A rány praštěly, jež nehodily se k žádnému souvztahu možných nárazů. Bylo zase vytrvávající vzdálené řinčení a propadávající se dunění a supěni temnot — jakoby se to ozývaly vozy strašidel, které ale nikde nejely, a jakoby se to divá stáda hnala, jichž rovněž nebylo nikde. Jindy zas nastaly a schumelily se takové nezvěstné zjevy — jakoby rozevřely se útroby jakýchs pekel …

Tak vše propukalo v bludných smyslech Han. Až zase všechno seřaďovalo se v pravidelnější jednotné linie jakéhos nekonečného, jednotvárného znění, jakoby v těch smyslech se chvěla napiatá struna, a jakéhosi nekonečného táhnutí do šíra, pořád spějícího, pořád, pořád …

Potom i z této napiaté linie se mohla posléz vymaniti Han. Známé šero ji obklopilo … Posadila se na posteli ještě tak nejista, zmatena v sobě a v pochmurném spjetí se nacházející. Bylo ji v duši, jakoby nic známého pozemského nebylo. Jakoby vyňata byla z vlastního těla, z vlastního hmotného omezení. Snažila se pronikati pohledem v tyto nejistoty, zachytiti se v tomto odnášení jí, ale nedovedla se pořád smysly připjati ke skutečnosti. Jen tak smutně všechno tíhlo kolem ní.

Náhle jakoby dostala náraz … Šlehlo jí to celou bytostí, nějaké světlo nastoupilo. Zachvěla se, a hlava v úžasu někam daleko se vychýlila, zůstavši úporně v této nepřirozené poloze. Dělo se to v té hlavě násilné rozpomínání, které již již dotýkalo se vlastních nitek události a jednalo se jen o sebrání jich v celé pásmo.

Snad sebralo se zatím toto pásmo života, neboť několika vzlyky otřásly se náhle temnoty podstřeší, a Han vzchopivši se, hmatala kolem sebe. Nebylo nikde ničeho. Ovšem byla veliká tma — ale jsou i věci, jež naleznou se v tmách nejtěžších, a ty nadála se nalézti Han. V jakýs šílený pospěch hledání schvátilo se nyní její počínání — v onen pospěch, v ono hledání, kdy ale již nevývratné zdání popadá duši, že vše je vlastně na vždy ztraceno! A počínala si to tak, jakoby nyní jednalo se o nalezení jakéhos pouhého makového zrnka ve spoustách vůkol. Makala všady v ostražitosti a úzkosti o nejdražší, ale v jistotě, že marno vše. Nebylo nikde ničeho. Vytrhla se střechy ještě nějaký doch a jako černou okenici nahlédala sem širá, pustá noc s nastavenou nehybnosti černé prázdné oblohy. Nebylo hvězdy, zásvitu, nebylo naděje. To makové zrnko nejdražší nenalezla Han.

Nebylo nikde ničeho …

Nechavši všeho klesla náhle na postel. Schoulila se celá v sebe, hlavu vnořila si ke kolenům a oči nechala široce rozevřeny. A přecházela tak hodina za hodinou, a každá jakoby vycházela z nových zdrojů temnot a opuštěnosti a každá jakoby se přikládala v tu nesmírnou bezednou spoustu, tonoucí vůkol. Byly to hodiny úděsné samoty, jež obklopila duši Han, samoty, v níž vše lidské navždy zanikat se zdá … A byla obepiata železným kruhem jakýms, z něhož nebylo vybavení, a hlava jakoby jí přikloněna byla násilně na studenou žulovou stěnu. Nic se nepohnulo, nic se nezvrátilo pod tou těžkou rozpiatostí četné okenice nahoře. Byla to ohromující opuštěnost a samota míst, v něž vtělují se na vždy zaniklé vidiny — vidinu svého dítěte vtělovala sem Han, jehož zde již nebylo …

Chvílemi vyplývala jí z hrdla vzdálená přerývaná zaúpění, jakoby bez vzniku určitého a neurčitě zase zacházející, o nichž jakoby její bytost ani nevěděla — bylo v tom cos podobného oněm vzryvům podzimu, nezvěstně vynikajícím z neznámých úkrytův, provanujícim tak mysticky, mrazivě duši. Ale pak bylo zaseto ukryté bczmezné ticho, v němž zanikal každý ohlas života, v nějž zasahovati se zdála němota a mlčení věčnosti. Přicházely již hodiny ranní, černá okenice ve střeše začala se šeřiti, bez hluku, nenápadně, uprostřed zdánlivého klidu záhadně rozpiatých mlh.

Bylo potřeba vstát, jaro je, tolik práce čeká, něco tak strašně zameškala, napadlo ubohé Han. A je potřeba vědět, co se stalo s děťátkem, po tom děťátku se ohlednout… O, po děťátku! A to vrátilo jí zase život život nekonečného roztruchlení. Vyvlekla se posléz z půdy — — — —

Děťátka v domě již nebylo. Ulpčla Han na tváři selčině jako v strašné zvědavosti smrti dívající se mrtvola. Tím pohledem obsáhnouti chtěla najednou celé tajemství: a v ohromení poslouchala o svém děťátku. Vyprávěla jí selka vše. Tak pěkně tklivě. Když Han upadla v hlavnici a dlouho o sobě nevěděla, jak bylo o všem nutno děťátko pochovati. Selce jakoby zavlhly a zamrkaly oči pohnutím a lítostí. V takovou že pěknou rakvičku je dali jako by si to mohla přáti sama Han, Han chtěla by totiž rakvičku pěknou, jakou tuhle viděla u Sehnalů, když jim umřelo dítě a zmínila se o tom.

»Takovou, takovou jsme mu pořídili, zrovna takovou, věděla jsem, že by to bylo podle tvýho gusta. Byla ti iako stříbrná, trochu mat, pěknej křížek jako z tepanýho zlata na víku a kolem samý zlatý obložení… jako klícka, povídám ti, jako klícka pro mrtvýho ptáčka. Ale ono to taky stálo no, ale vím, že na to nebudeš litovat, Han!«

»Všechno, všechno bych dala,« zažalostnila Han a naslouchala dále jako v práhnuti nedočkavém, jakže vše se udělalo s jejím děťátkem.

»Takový roztomilý rubášek jsme mu pořídili, toť se rozumí, kraječku bílou, něžňoučkou jsme dali, všechno od těch Vrbatů, ale taky to stálo — jako andílek, hotový andílek vypadalo. Břečťan pěkně opletli jsme kolem, svatý obrázky položili, do ručinek dali jsme barvínek. Jakoby si's sama všechno dělala, a ráda jsem to za tebe udělala, a jakoby to nebylo ani takový nekřtěňátko, všechno, jak se na pořádný, křtěný, Pánem Bohem přijatý dítě sluší. Vždyť ono ani za to chuďátko nemůže, co pak by teda … Jen vždycky všechno spravedlivě …«

»Leželo si tam pěkně, hezky mu tam slušelo?« tázala se dále Han, a křeč zadržované lítosti cukala jí tváří, horním rtem žalobně objala celý ret dolní, a vše v utajeném pláči rozplývalo se v tom obličeji. A jakoby to mělo být jedinou její útěchou, jestli hezky se mu leželo.

»Jak si jen můžeš pomyslit,« sama jistila ji selka, »jako cukrlátko v sametový kastličce bylo. Pěkně si hajalo, roztomile, sama jsem se ani nemohla dost na ně vynadívati. A viš, Han, poplakala jsem si taky,« — jak vděčně tu na ni vzhlédla Han, chvějíc se slzami. — »Pak jsme je tam potichu, nábožně donesli. To víš, při nekřtěnátku nemůžou se provádět věci jako při pořádným dítěti, to by bylo proti náboženství a svatý víře naší. Jináč věř, všechno bych byla k vůli tobě už podnikla. A mělo takovej roztomilej hrobeček, takovejhle ti, zrovna jako pokojíček. Zkázala jsem Šimkoj, aby taky pár snítek chvoje položil, a to víš, za všechno tomu vydřihostoj musíš hned něco vrazit, bez čtvrtněte kořalky se ti do hrobu leda vyplije, ale to všechno nic. Teda takovej hrobeček jako pokojíček, aby se jen hezky hajalo drobečkoví tvýmu. Bude spokojena dušička jeho a bude ji to v očistci, než bude vykoupena, na ulehčenou. Taky na nějakej ten Otčenáš poslala jsem páterům, aby se pomodlili za duši v očistci, a to víš, ty to nejmíň zadarmo udělaj, všechno stálo moc peněz.«

Han za samých utajených hlubokých oddechů poslouchala všechny tyto utěšivé řeči, probouzející v ni památku jejího dítěte. Její oči, tak ustrašené, tak násilně rozpiaté, pod nimiž siřily se temné modré jámy, jakoby u vzezření mučenice, ulpívaly tak dychtivě a v hluboké zkomíravé něze na té, jež místo ní ujmula se takto jejího dítěte. Až vypukla v srdceryvný pláč, jenž nedal se více zadržeti; vzpomínky strašného úzkostného žalu rozvracely její bytost do kořán. A zas začínal ten bezútěšný nářek, při němž tloukla hlavou o zem, na niž poklekla. Utišivši se pak poněkud, jala se líbat selce ruce, skrápějíc je slzami, a jakoby zároveň v tu chvíli budovala vůči ní sliby svrchované, nepomíjející vděčnosti pro památku svého dítěte — —

Pak plynuly zase dni bezmezné práce bez oddechu, bez útěchy a slitování v tomto pustém domě, bez něhož ale jakoby Han nemohla žít, a jakoby vše mimo něho nemělo pro ni smyslu života. Divě hnala se z práce do práce, nevyčkávajíc rozkazu a pobídnutí, jakoby v té porobě hledala zapomenutí, nač v její duši zapomenutí nebylo. Jen někdy na okamžik zanechala všeho, klesly jí ruce, mdloba zastřela jí tváře. Zazírala to v tu chvíli jaksi ze světa. Zdálo se, že přisunulo se něco k ní, cítila něco tak na blizku sobě, co neustupovalo, vznášejíc se kolem a dotýkajíc se nitra její bytosti. A ztišila se tu tak úpěnlivě a naslouchala, naslouchala — jakoby ono bylo přišlo, šeptalo a dožadovalo se k matce. Ale vidouc pak, že nic se nezměnilo v jejim očekávání temném a beznadějném, nedbajíc místa a okolností, v onen svůj nářek plný úzkosti, soumraku a opuštěnosti, při němž tak tloukla hlavou o zem, vždy znova a znova vypukala … A pak zase do práce, bez pozastavení a milosrdenství; neznajíc ničeho vice a nemajíc, jakoby na něco stále jen čekala, co nepřicházelo a nikdy nepřijde. Čekala, zapomenuta v porobě své, a nevěděla nic. A jakoby jen měla snahu, aby vše skončilo samo v zapomenutí ještě nevývratnějším. Někdy volala nějaké jméno tak něžně, tak sladce, na něco zcela na blizku, jakási slova vroucnosti plynula z těchto drsných ňader, ale na všechno to celování a konejšivé vzývání nic se neozývalo, nic nepřišlo. A tu pak slzy naplnily zřítelnice Han, slzy mocné, jakoby z útrob země pramen se řinul…

Tak plynuly ty dni, ty hodiny všech těch jiter, dnů, noci, všechny ty bezejmenné těžké hodiny, jež nepřinášely nic smutné její duši. A nic jiného jakoby nebylo, než těch bezobsažných hodin, než toho bezútěšně pustého plynutí času, toho strašného prázdna věčnosti, jež na vše se kladlo. Nemohla zapomenouti, a v tomto rozlehlém prázdnu vše jen neustále se zpřítomňovalo, co navždy minulo. Toto marné čekání a zoufalé chimerné zpřítomňování dovedlo jedině všechny ony nekonečné hodiny prodlužovati… Při tom hubeněla a kostnatěla Han, stávala se ještě ošklivější, jaksi nelidštější. Koňská hlava její jaksi nemohla se pevně udržeti v ramenech, stále sebou kývajíc, jako v tíze a nezměrnosti bědy, jíž malomyslněla. Zdivočela ponure ve svém uzavření smutku. A nic pro ni nemělo životního souvztahu, neodpovídala, nenaslouchala, téměř nejedla, téměř nežila — — —.

Začaly se zase v spěchu krátit dni, když všechny ony přestálé dlouhé, horké a rodicí dni byly naplněny a všechna ta práce skonána, jíž vyžadovaly.

Podzim nastával v té obdobě, kdy všechno tak pustne v horách, a kdy noci nalehají jako černé, zlověstné příkrovy. Dni staly se jediným soumrakem, plným šera, deště, nepokoje. Vítr hučel bez ustání, poslední listoví vířilo, obzory chýlily se jako v ustrnutí. Rozmokla černě zem; na bažinách začala se pozvedati bludná světélka. Kolovala někdy za těch vichrů jako zdivělá, jako v zmateném obluzeném úprku před hrůzami a mukami. Některá kvapila zděšeně až v daleká propadající se záobzoří, anebo zapotácela se někam nenadále …

Za těch večerů, jež vlastně byly hned nocemi, naplněných studenými mlhami a zrovna úžasem smrti, místo aby se uchylovala ve svůj kout, zahřála si jej a usnila se tam v zapomenutí, vyseděla Han pozdě do noci pohlcena kdes v černu dvora. Hleděla v tu stranu Žďáru a Krchovců, kde obzory haliti se zdálo strašné jakési tajemství. Spoušť oblaková, ještě temnější a hrozebnější všech těch temnot noci, plynula a pohybovala se v oněch končinách, jakoby u vypjatých draperiích příšerné pantomimy, tam se odehrávající. A kolovaly tam bludné jiskry, jako poslední zákmity umírajících očí, vrhané v pozemskost. Zanášely se blíže, jakoby kvačily v spěchu, a pak zas odputovaly, jaksi se ohlédajíce, vyzývajíce pochmurně.

Se záhadně zaujatýma očima a jako vyjevená provázela Han tu bludičkovou pout, jíž jakoby vyznačeny byly cíle záhrobí a mystiky duší. Někdy připutovalo takové světélko zcela na blizko k ní, kolísalo, prodlévalo, jakoby zachtělo se mu záhadné družnosti.

A tu zároveň přiblížilo se ohromivě cosi jiného k ní samé, jakoby se jí to dotklo, provanulo duší a zalkalo pak v zaúpělém vzdechu, v pravém vzryvu duše ohromené, provázeno tím úžasem mrákot podzimu u věčném nepokoji. Až přestávalo u Han srdce tlouci v tom zavanutí tuchy záhrobní a mystiky a jej i dítě jakoby to při ní stálo …