Ochranné prostředky proti žebrákům a tulákům v Belgii
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ochranné prostředky proti žebrákům a tulákům v Belgii |
| Autor: | Bohuš Pavel Alois Lepař |
| Zdroj: | Zlatá Praha, roč. XI. č. 36. s. 424 Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | 20. 07. 1894 |
| Licence: |  PD old 70 |
Svět vzdělaný, který řídi se zásadami humanitními a vede soustavný boj proti zločinství, tuláctví a žebrotě, nemůže odepříti neobmezeného uznání malinké zemi, která dovedla na obtížném bojišti tom i rozhodně i neočekávaně pokročiti k vítězství. Malá ta země jest Beigie, a mezi občany belgickými na prvním místě záslužně i zmužile nese prapor humanitní nynější ministr spravedlnosti, známý reformátor Le Jeune, který ve své skromnosti, když zásluhy jeho při posledním sjezdu mezinárodní jednoty kriminální došly zaslouženého uznání, odmítal pocty sobě prokazované, poukázav k malému objemu vlasti své, kdež právě proto lehčeji uskutečňují se snahy, jejichž kolébka stála ve Francii. Pravda, že z Francie vyšel nejeden impuls humanitní, avšak nesmíme zapomínati, že v říši myšlének není zemí drobných a ohromných. Belgie zákonodárstvím, které v posledních letech si dala, ukázala celému světu, kudy vede cesta k pokroku a vzdělanosti.
Z toho důvodu nebude od místa, stručně-li ukážu, jak Belgie si počíná, aby bránila zločinnosti.
K náležitému porozumění věci třeba míti na mysli, že veškera dosavadní zkušenost ve směru našem v Belgii opírá se o smírčí soudy. Smírčí soudce v Belgii má vůbec velikou moc, zvláště v boji proti potulce a žebrotě. Z válečné taktiky belgické proti vzrůstu zločinství vysvítá celý systém. Systém ten sleduje průběh lidského života ve všech jeho stadiích, od dítěte k mladíku a starci.
Dětem v první řadě Belgie věnuje zvláštní pozornost. Ve věku dětském spočívá těžiště celé otázky, jak obmeziti vzrůst zločinů. Pouze mravní pozdvižení, ochrana, podchycování a výchova nešťastné, zanedbané a zpustlé mládeže může brániti zločinstvi a překaziti, aby veliká armáda kriminální stále nevybírala si nováčky ze řad řemeslných zpětilců.
Veliká zásluha Belgičanů jest, že s chvalitebnou pečlivostí dbají, aby nedostalo se do vězení dítě, totiž nezletilec před 16. rokem věku svého. Trest vězení z pravidla stává se dětem zkázou. Ve vězení obyčejně vzklíčí onen zárodek, z něhož vzrůstají přečiny a potulka. Pravdivost toho dokazuje dlouholetá důsledná zkušenost, a proto hlavní interes státu směřuje k tomu, aby do míst těch nedostal se nikdo, jehož srdce posud není zkaženo a u něhož nákaza snadno přivádí zhoubu. V Belgii dávno k platnosti přišla zásada, že trest, který zločiny usnadňuje a zločince teprve k řemeslu zhoubnému vychovává, jest posledním a nejzralejším ovocem tak zvané odplácející spravedlnosti. Proto u vnímavých a ke zlu spíše než k dobru nakloněných nedospělců belgický soud vylučuje vězení jakožto trest.
Avšak Belgie přece má také soudce, kteří odsuzuji děti »do vězení«. Jsou to soudcové policie kázeňské. Ale děti, takovýmto soudem odsouzené »do vězení«, rovněž nedostanou se do vězení, nýbrž posýlaji se do zvláštních škol, které jsou zřízeny jako analogická oddělení vychovávací při belgických školách dobročinných. Rozhoduje tu i spravedlivá obava, že vedle zhoubného a pokořujícího účinku vězení snadno ruší se snaha zákonodárce i vychovatele tím, když vtiskuje se mladému nezbedovi na čelo skvrna, která z mladých let utkvívá po celý život, jakmile jméno nerozumného mnohdy děcka dostane se do týchž záznamů trestních, kde staří darebové bývají »v evidenci«.
To vše týče se skutečných dětí a nikoliv snad takových, které nepřirozeně se vyvinuvše, v ohledu kriminálním předčasně dokázali plnoletost svou.
Sluší pak u dětí, o nichž mluvili jsme, rozeznávati dva druhy:
a) u jedněch příčina přečinu nebo tuláctví jest v nich samých, v nepravostní povaze, v pathologické zátěžce, v neodolatelném pudu po zlém;
b) u druhých jest vinno zlé s nimi nakládání se strany rodičů neb vychovatelů, vykořisťování a zpustlost.
Do třídy první náležejí všichni, kteří dopustí se přestupků nebo menších přečinů (obyčejně krádeží), a mladí tuláci. Tito dostávají se — dopouštějí-li to okolnosti, v nichž žijí, a je-li dosti skromná naděje v příznivý výsledek — až do 21. věku pod dozor státní, pod kterým však nesmíme si mysliti snad naši »policejní dohlídku«.
Děti druhého druhu po návrhu jakéhokoliv soukromníka, který má právo, vida, že s dětmi zle se nakládá, vznésti protest svůj na místě patřičném, vyprošťují se ze zhoubné pravomocnosti rodičů.
Není-li dostatečné záruky, že rodina nebo příbuzenstvo k nápravě ve směru tom se přičiní, děti takové, tulačiska a zpustlí, dávají se do školy dobročinné. Přečasto pouhá pohrůžka, že dítě dostane se pod státní dohled anebo dodáno bude do školy dobročinné, stačí, aby se vrátilo k poslušnosti, a tu Belgičané podmínečně nechávají děti rodině, ovšem jen tenkráte, je-li rodina vůbec s to, aby domácím dohledem nahradila péči státní. Až do zletilosti děti zůstávají ve škole dobročinné velice zřídka, poněvadž ze škol řečených nepropouštějí se dříve jen ty, u nichž jest malá naděje na polepšení. Většina dítek opouští Ruysselede, Reckheim, Saint-Hubert anebo Namur dříve, než dospějí, a — ovšem jen s podmínkou, že rodina náležitě o ně se postará — vracejí se do kruhu rodinného. Není li této naděje, děti umisťují se u pěstounů neb rodičů adoptačních, kteří je vychovají na dobré občany a vyvíjejí počátky řemeslné, ve škole vštípené, aby děti řemeslu úplně se vyučíce, samostatně jím živiti se dovedly.
Ve škole děti jsou rozděleny na třídy. Kterým posud není 13 let, jsou odloučeny od ostatních, které živořivše po léta ve špatné společnosti a obcovavše s dospělými živly, ohrožujícími společenský řád a bezpečnost, nesnadněji se polepšuji. Mladší třinácti let propouštějí se, pokud možno, jakmile 13. roku dosáhnou. Za nynějšího ministra práv umístěno bylo v Belgii u pěstounů přes 800 dítek a návštěva škol dobročinných vzrostla ze 1500 na 3000 dítek.
V příčině dospělých žebráků a tuláků jest od 1. ledna 1892 v platnosti systém následující. — Osoby ve věku mezi 18 — 21 lety dodávají se, pečlivě jsouce odlučovány od starších, do zvláštního ústavu, v němž dostává se jim vyučování.
Ostatní se třídí do dvou kategorii, jsou to totiž:
a) řemeslní, t. j. tací, kteří 10, 20, 30kráte již zatčeni byli a po propuštění opět a opět k svému dřívějšímu nespořádanému životu se vrátili. Tito přicházejí do »domu žebrákův« Merxplas na 2 — 7 let.
b) příležitostní tuláci čili tací, kteří poprvé k potulce se dostali, nebyvše dosud trestáni. Jejich útočiště jest Wortel.
Druhé této kategorie lidé bývají nešťastníci bez přístřeší a práce. Sluší pak mezi nimi rozeznávati tři třídy:
1. Kteří znají řemeslo, a ti ve Wortelu bývají přidržováni, aby v řemesle svém dále pracovali;
2. kteří žádného řemesla neznají a ti tam některému se přiučují;
3. lymphatikové, kterým chuť ku práci vštípiti se musí.
Útulek řečený jest tedy dílnou, robotárnou, a jednotlivci nepřicházejí do pracovny té na určitý čas, nýbrž pobyt každého jednotlivce závisí na něm samém, jsa doby neurčité. Vyžaduje se, aby káranec ze své mzdy si ušetřil něco peněz. Výška mzdy značí výtvornou cenu pracovní síly jednotlivcovy a určuje ji ročně ministr na základě zemské statistiky mzdy.
Organisace v žebráme jest tužší. Práce tu především má povahu represivní. Většina osob tu umístěných byla již dříve trestána, a rozeznávají se i zde třídy:
1. Nemravů, ze kterých již nic učiniti není lze. Ti jsou od ostatních přísně odloučeni a podrobeni soustavě noční samovazby.
2. Vysílených, kteří sešli špatnou neb nedostatečnou výživou. Užívá se jich k pracem polním.
3. Řemeslníků, t. j. nejlepšího druhu osadníků, kteří řemeslu vyučiti se musí.
Mzda, které dostává se jim, jest úplně libovolná a žádný z robotářů nemá k ní právo.
Aby organisaci doplnil, ministr proměnil dřívější »dům žebráků« v Hoogstraten na hospic pro starce, které vlastně obce vydržovati mají. Však obce přenechávají je veřejné správě chudinské tak, že stát chová ty osoby v Hoogstraten na útraty obci.
Celý systém opírá se, jak již dříve řečeno, o smírčí soudce. Dobrá zdání, která tito podají o jednotlivci, v první řadě rozhodují, poněvadž soudcové smírčí zevrubně bývají informováni o těch, kteří se jim předvádějí. Od nedávná jsou v ministerstvu práv o tuláctví trestní rejstříky, kde každý, jenž se dostane buď do Wortelu nebo do Merxplas, má svůj list. Jakmile tulák předveden jest smírčímu soudci, telegrafuje tento do ministerstva a ihned — musíť soudce za 24 hodin rozsudek vynésti — doví se posavadní živobytí kárance, minulost jeho jako zločince či jako tuláka. Předůležité tyto trestní rejstříky vedou se s velikou péčí. Z rozhodnutí smírčího soudce není odvolání. Tato odchylka od obecného práva byla nutná, poněvadž dříve odsouzenci vždy se odvolávali z rozsudku, kdykoliv měli býti dodáni do Hoogstraten, a to z důvodu, že v mezidobí až do potvrzení rozsudku museli zůstati ve věznici krajské, kdež se jim líbilo lépe než v žebrárně.
Jakýsi způsob odvolání přece se připouští cestou administrativní. Ve měsíci, ve kterém tulák byl odsouzen, má právo, podati žádost za propuštění své a byl-li odmítnut, smí ve třech měsících znovu prositi za svobodu.
Výsledky nového toho systému jsou tyto:
Cizí tuláci, kteří čtyři měsíce v Merxplas, kde velice přísně s nimi se jedná, zavřeni a pak ze země vypovězeni byli, velice zřídka do Belgie se vracejí. Léta 1891 bylo cizích tuláků 9000; v létě 1892 jenom ještě 4500. Z domácích dostalo se v prvních pěti měsících do žebrárny 6100; v totéž době v l. 1892 dodáno jich 5800 a roku 1893 pouze 3098; však počet obyvatelstva v zemi rostl stále.
Na základě těchto výsledků Belgičané doufají, že zahájený boj proti žebrákům a tulákům šťastně se ukončí a že podaří se, odstraniti jedno z největších a nejcitelnějších nebezpečí společnosti lidské za nynější doby.