Obyčejný život/XXVII.
| Obyčejný život Karel Čapek | ||
| XXVI. | XXVII. | XXVIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXVII. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
A co potom?
Potom nic. Potom jsem byl zakřiknutý, nesmělý žáček, který dřel s rukama na uších. To nebylo nic, to nebylo docela nic.
Někam jsi večer chodil.
Na most, na takový most přes nádraží.
Proč?
Protože tam chodila jedna ženská. Nevěstka. Byla stará a měla smrtí hlavu.
A ty ses jí bál.
Hrozně. Díval jsem se dolů pres zábradlí, a ona se o mne otřela sukní. Když jsem se obrátil – Když viděla, že jsem jenom chlapec, šla dál.
A protos tam chodil.
Ano. Protože jsem se jí bál. Protože jsem pořád čekal, že se mne dotkne těmi sukněmi.
Hm. To není mnoho.
Je. Vždyť říkám, že byla strašná!
A co bylo s tím tvým kamarádem?
Nic, to nebylo nic takového. Čestné slovo.
Já vím. Ale proč jsi mu bral víru v Pánaboha, když měl jít na kněze?
Protože – protože jsem ho chtěl od toho zachránit!
Zachránit! Jak se měl učit, když jsi mu vzal víru? Jeho matka ho zaslíbila Bohu, a tys mu dokazoval, že žádný není. Pěkné, že? Chudák z toho ztratil hlavu; pak se div, že ze sebe nemohl ve škole vykoktat slovo! Pomohl jsi kamarádovi, jen co je pravda; oběsil se ve svém šestnáctém roce –
Přestaň!
Prosím. A jak to bylo s tím krátkozrakým děvčetem?
Vždyť víš. To byl takový ideální cit, až hloupě čistý, až – nu, zrovna nadsmyslný či co.
Ale chodilo se tam uličkou, kde ve dveřích stály prodejné holky a šeptaly: Šel ke mně, mladý pane!
To je vedlejší! To s tím nemělo co dělat!
Jakpak ne. Vždyťs tam mohl chodit druhou stranou, ne? Bylo by to dokonce blíž; ale ty, ty ses loudal uličkou děvek se srdcem ukrutně tlukoucím –
Nu a co? Nikdy jsem k nim nešel.
Ne, to ses ovšem neodvážil. Ale to byl takový divný, zatracený požitek: ta ideální láska a ta laciná, špinavá neřest – Nést své andělské srdce alejí kurev, to bylo to. To byly ty světélkující a řeřavé věci, já vím. Jen to nech, vypadalo to v tobě prapodivně.
– – Ano, bylo to tak.
Tak vidíš. A potom jsme se stali básníkem, že? Ta kapitola má také něco, o čem se nemluví.
– – Ano.
Nevíš, co to bylo?
Co by bylo: holky byly. Ta sklepnice se zelenýma očima a to děvče, co mělo souchotiny, – jak se vždycky zlomila láskou a jektala zuby, to bylo hrozné.
Dál, dál!
A to děvče, bože, jak se jmenovalo, ta, co šla z ruky do ruky –
Dál!
Myslíš tu, co byla posedlá čertem?
Ne. Víš, co bylo divné? Ten tlustý básník, ten něco snesl; byl prase a cynik, jakých je málo; nevíš, proč se na tebe někdy díval s hrůzou?
To nebylo pro to, co jsem dělal!
Ne, to bylo pro to, co bylo v tobě. Pamatuješ se, jak se jednou třásl ošklivostí a řekl: Ty zvíře, kdybys nebyl takový básník, tak bych tě utopil v kanále!
To bylo – to jsem byl opilý a jenom jsem něco povídal.
Ano, něco, co bylo v tobě. To je to, člověče: že to nejhorší a nejzvrhlejší zůstalo v tobě. Muselo to být – – něco zatraceného, co už ani nemohlo ven. Kdoví, kdoví, kdybys byl tehdy neobrátil – Ale ty jsi se sám toho poděsil a „střemhlav jsi utekl od toho, co bylo v tobě“. „Zaklopil jsi to v sobě víkem“; ale to nebyly kokosové palmy, holenku, to byly horší věci. Možná že i anděl s křídly, ale také peklo, člověče. Také peklo.
Ale to byl konec!
Nu ovšem, to byl jaksi konec. Pak už jsi jenom koukal jak se zachránit. Ještě štěstí, že přišlo to chrlení krve; ohromná příležitost začít nový život, viď? Přilnout k životu, prohlížet své chrchle a chytat pstruhy. Dívat se s mírným a umoudřelým zájmem, jak lesní mládenci hrají v kuželky, a přitom je trošičku otravovat tím náramně podezřelým, co bylo v tobě. Hlavně ten vesmír dělal dobře; před vesmírem se vypaří i všechno zlé, co je v člověku. Vesmír je dobrá instituce.