Obyčejný život/III.

Obyčejný život Karel Čapek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Tatínek byl truhlář. Má nejstarší vzpomínka: že sedím v teplých pilinách na dvorku dílny a hraju si se stočenými kadeřemi hoblin; otcův tovaryš Franc se na mne zubí a jde ke mně s pořízem v ruce: Pojď, já ti uříznu hlavu. Asi jsem natahoval moldánky, protože maminka vyběhla a vzala mě do náruči. Ten pěkný, hlučný ruch truhlářské dílny oblévá mé celé dětství: bouchání fošen, svist hoblíku zadrhujícího o suky, suchý šelest hoblin a řezavý chrapot pil; vůně dřeva, klihu a fermeže; dělníci s vyhrnutými rukávy u košil, tatínek něco kreslící na prknech tlustými prsty a tlustou tesařskou tužkou. Košile se mu lepí na široká záda, funí a naklání se nad svým dílem. Co to bude? Ale skříň; prkno se složí k prknu, falce do sebe zapadnou, a je to skříň; tatínek znaleckým palcem přejíždí hotové dílo po hranách i po rubu, dobré je to, hladké jako zrcadlo. Nebo je to rakev, ale to už není tak důkladná práce; to se jen tak sbije, nalepí se na to ozdob, a teď to, lidi, natřete a nalakujte, aby se to hodně lesklo. Rakve tatínek nehladí, jen když je to taková lepší, dubová, těžká jako fortepiano.

Vysoko na hromadě fošen sedí klouček. Kdepak, jiní kluci nemohou sedět tak vysoko a nemají na hraní špalíčky ze dřeva ani hedvábně lesklé hobliny. Řekněme sklenářův kluk nemá nic, protože se sklem není žádná hra. Nech ty střepy, pořežeš se, řekla by maminka. Nebo u malíře pokojů, to také nic není; ledaže bys vzal štětku a pomazal stěnu barvou, ale to zase fermežová barva je lepší, líp drží. Heč, to my máme modrou barvu, vychloubá se malířův kluk, a všechny barvy na světě; ale synek truhlářův se nedá zviklat. Jaképak barvy, vždyť je to jen prášek v papírových pytlíkách. Pravda, malíři při práci zpívají, ale truhlářství je čistší. Na sousedním dvorku je hrnčíř, ale ten nemá žádné děti; hrnčířství je také pěkná práce. Člověk se má nač dívat, jak běží to kolo a hrnčíř uhlazuje palcem vlhkou hlínu, až je z toho hrnec; má jich stát na dvorku dlouhou řadu, ještě měkkých, a když se nedívá, je možno do nich otisknout klukovský prst. Zato kamenictví už není tak zábavné: díváš se hodinu, jak tluče kameník dřevěnou paličkou do dláta, a pořád není nic vidět, pořád nevíš, jak se z toho kamene udělá socha klečícího anděla se zlomeným palmovým listem.

Vysoko na hromadě fošen sedí klouček; prkna jsou narovnána až do korun. starých sliv, chytneš se rukama, a už sedíš v rozsochách stromu. To je ještě výš, jaksi už závratně vysoko; teď už klouček nenáleží ani k tomu truhlářskému dvorku, má svůj svět pro sebe, který s tím druhým světem souvisí jenom tím jedním pněm. Je to trochu opojné; sem už nepřijde tatínek ani maminka, ba ani dělník Franc; a malý človíček pije poprvé víno samoty. Jsou ještě jiné světy, které má dítě samo pro sebe; například někde jsou mezi delšími prkny narovnána kratší, a vznikne maličká sluj, má to svůj strop a stěny, voní to pryskyřicí a vyhřátým dřevem; sem by se nikdo nevměstnal, ale je tu dost místa pro kloučka a jeho tajemný svět. Nebo se zapíchají třísky do země jako plot, ohrada se vysype pilinami a do nich se nastrká hrstička barevných bobů; to jsou slepice, a ten největší bob, ten kropenatý, to je kohout. Za truhlářským dvorkem je sice skutečný plot a za ním kdákají skutečné slepice se skutečným zlatým kohoutem, jenž stojí na jedné noze a rozhlíží se planoucíma očima, ale to není to; klouček sedí na bobku nad svou maličkou ohradou iluzí, sype piliny a tiše volá: Na puť puť puť! To je jeho hospodářství, a vy velcí musíte dělat, jako byste to neviděli; zrušili byste to kouzlo, kdybyste se podívali.

Ale k něčemu jsou ti velcí přece jen dobří: například, když na kostelní věži zvoní poledne, přestanou dělníci řezat, vytáhnou pilu z naříznutého prkna a sednou si zeširoka na hromadu fošen, aby jedli. Tu se vydrápe klouček na záda silného dělníka France a usedne obkročmo na jeho vlhký týl; to je jeho vydržené právo a náleží to k slávě celého dne. Franc je nebezpečný rváč a ukousl už v pranici komusi ucho, ale to klouček neví; zbožňuje ho pro jeho sílu a pro své právo trůnit na jeho šíji v poledním triumfu. Je tam druhý dělník, říká se mu pan Martinek; je tichý a hubený, má svislé kníry a krásné, veliké oči; s ním si klouček nesmí hrát, protože prý má souchotiny; klouček neví, co to je, a cítí cosi jako rozpaky nebo strach, když se na něho pan Martinek přátelsky a krásně podívá.

A jsou také výpravy do jejich světa. Maminka řekne: „Jdi, hošo, přines mi od pekaře chleba.“ Pekař je tlustý, zamoučený muž; někdy ho je z krámu skleněnými dveřmi vidět, jak běhá kolem díže, míse kopistí těsto. Kdo by to do něho řekl, takový veliký, tlustý člověk, a běhá dokolečka, až mu pantofle mlaskají na patách. Kluk nese domů jako svátost pecen ještě teplý, boře se bosými tlapkami do teplého prachu silnice, a čichá uchváceně zlatou vůni bochníku. Nebo jít k řezníkovi pro maso; na hákách visí strašné, krvavé kusy masa, řezník i řeznice se lesknou v tvářích, přesekávají širočinou růžové kosti a plesk s tím na váhu; že si někdy neutnou prsty! A to zase u kupce je docela jiné: voní to zázvorem, perníkem a kdečím, paní kupcová mluví tiše a jemně a váží malinkými závažíčky koření; a člověk dostane od cesty dva vlašské ořechy, z nichž jeden bývá červivý a seschlý, ale to je jedno; jen když to má dvě skořápky – když nic jiného, tedy se na takovou skořápku dupne, a dá to ránu.

Vzpomínám si na ty dávno mrtvé lidi a chtěl bych je ještě jednou vidět tak, jak jsem je vídal tehdy. Každý měl svůj vlastní svět a v něm svou tajemnou práci; každé řemeslo bylo jako svět pro sebe, každý z jiné látky a s jinými obřady. Neděle byla divný den, protože lidé neměli na sobě zástěry ani vyhrnuté rukávy, ale černé šaty, a vypadali skoro jeden jako druhý; zdáli se mi jaksi cizí a nezvyklí. Někdy mě tatínek poslal se džbánkem pro pivo; zatímco hospodský natáčel pěnu do zroseného džbánu, pokukoval jsem ostýchavě do kouta; seděl tam u stolu řezník, pekař, holič, někdy i četník, tlustý a rozepnutý, s puškou opřenou o zeď, a mluvili nahlas a hřmotně. Bylo mně divné vidět je mimo jejich dílny a krámky; zdálo se mi to trochu nepatřičné a nepořádné. Dnes bych řekl, že mě to mátlo a znepokojovalo, když jsem viděl prostupovat se jejich uzavřené světy. Proto snad tak hlučeli, že porušovali jakýsi řád.

Každý měl svůj svět, svět svého řemesla. Někteří byli tabu, jako pan Martinek, jako obecní blázen, který bučel na ulici, jako kameník, kterého mlčky izolovalo, že byl nemluva a duchař. A mezi těmi světy velikých měl své maličké, vyhrazené světy klouček; měl svůj strom, svou ohradu z třísek, svůj koutek mezi prkny; to byla tajuplná místa jeho nejhlubšího štěstí, o které se s nikým nedělil. Skrčen na bobku a taje dech – a teď se to všechno slévá v jeden širý a příjemný halas: bouchání prken a tlumený ruch řemesel, u kameníka to ťuká a u klempíře řinčí plech, v kovárně zvoní kovadlina, někdo naklepává kosu a někde pláče miminko, v dálce pokřik dětí, slepice rozčileně kdákají a maminka volá na zápraží: „Kdepak jsi?“ Ono se řekne městečko, a zatím je to taková spousta života, jako veliká řeka; skoč do své lodičky a ani nedutej, ať tě to kolébá, ať tě to unáší, až ti půjde hlava kolem a bude ti skoro úzko. Schovat se všem, – i to je výprava do světa.