Obyčejný život/I.

Obyčejný život Karel Čapek
Obyčejný život	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Před třemi dny jsem přiklekl na zahrádce k rozkvetlému trsu dlužichy, abych ji očistil od plevele; měl jsem slabou závrať, ale to se mi stávalo častěji. Snad ta závrať způsobila, že se mi to místo zdálo krásnější než kdy dosud: jiskřivě rudé klásky dlužichy a za nimi bílé, chladivé laty tavolníků, – bylo to tak krásné a skoro tajemné, že mi šla hlava kolem. Na dva kroky ode mne seděla na kameni pěnkavka, hlavičku na stranu, a dívala se na mne jedním okem: Co ty vlastně jsi? Ani jsem nedýchal, bál jsem se, že ji zaplaším; cítil jsem, jak mi bouchá srdce. A najednou to přišlo. Nevím, jak bych to popsal, ale byl to strašně silný a jistý pocit smrti. Skutečně to neumím jinak vyjádřit; myslím, že jsem zápasil o dech či co, ale jediné, čeho jsem si byl vědom, byla nesmírná úzkost. Když to polevilo, klečel jsem ještě, ale měl jsem plné ruce urvaného listí. Opadlo to jako vlna a nechalo to ve mně smutek, který nebyl nepříjemný. Cítil jsem, jak se pode mnou směšně třesou nohy; šel jsem si opatrně sednout a říkal jsem si se zavřenýma očima: Tak tady to máme, už je to tady. Ale nebyla to žádná hrůza, jenom překvapení, a vědomí, že si to musím nějak vyřídit. Potom jsem se už odvážil otevřít oči a pohnout hlavou; bože, jak se mi ta zahrádka zdála krásná, jako nikdy, jako nikdy; vždyť já nechci nežli takto sedět a dívat se na světlo a stín, na odkvétání tavolníků a na kosa, který se potýká se žížalou. Kdysi dávno, včera to bylo, jsem si umiňoval, že příštího jara vyndám dva trsy ostrožek napadené padlím a nahradím je jinými. Už to asi neudělám, a napřesrok tu vyrostou sazenice znetvořené jako malomocenstvím. Bylo mi toho líto, bylo mi líto mnoha věcí; byl jsem jaksi měkce dojat nad tím, že mám odejít.

Trápilo mě, že bych snad měl o tom říci své hospodyni. Je to hodná paní, ale rozčiluje se jako kvočna; bude zděšeně pobíhat s tváří napuchlou pláčem a všechno jí bude padat z rukou. Jen žádné nepříjemnosti a žádný zmatek; čím hladčeji se to vyřídí, tím lépe. Musím dát do pořádku své věci, řekl jsem si s úlevou; chválabohu, mám tedy na pár dní co dělat. Mnoho-li práce dá člověku, který je vdovec a penzista jako já, aby si udělal pořádek ve svých krámech? Už asi nevyměním ostrožky a nezmladím v zimě zababčené dřevo dříšťálu; ale v mých zásuvkách bude čisto a nebude v nich nic, co by připomínalo nevyřízený akt.

Zapisuji podrobnosti té chvíle proto, aby bylo zřejmo, jak a proč ve mně vyvstala ta potřeba dát své věci do pořádku. Měl jsem pocit, že jsem něco podobného už zažil, a dokonce ne jenom jednou. Kdykoli jsem na své úřední dráze byl přeložen někam jinam, dával jsem do pořádku psací stůl, který jsem opouštěl, abych na něm nenechal nic nehotového a přeházeného; naposledy to bylo, když jsem odcházel do penze; desetkrát jsem všechno list po listu prohlédl a přerovnal, a ještě jsem otálel a znovu chtěl všechno probrat, nezapadl-li tam nějaký papírek, který tam nenáleží nebo měl být vyřízen. Odcházel jsem, abych si odpočinul po tolika letech služby; ale mé srdce bylo těžké a ještě dlouho se mi vracívala starost, nezůstalo-li po mně něco bůhvíkde založeného nebo nepotvrzeného posledním Vidi.

To tedy jsem už několikrát prožíval, a proto se mi i nyní ulehčilo, že mohu konat něco známého; přestal jsem se bát, a překvapení, které mi způsobil pocit smrti, se rozplynulo v úlevě jakési známosti a důvěrnosti. Myslím, že proto lidé mluví o smrti jako o spánku nebo odpočinku, aby jí dali tvář něčeho, co znají; proto doufají v setkání s drahými zesnulými, aby se neděsili toho kroku do neznáma; snad i poslední pořízení dělají proto, že se tím ze smrti člověka stává důležitá hospodářská událost. Hle, není čeho se bát; to, co je před námi, má podobu věcí, jež dobře a osobně známe. Udělám si pořádek ve svých věcech, nic víc, nic jiného; nu, chválabohu, tohle mi nebude tak těžké. Dva dny jsem se probíral ve svých papírech; nyní jsou srovnány po pořádku a ovázány stužkami. Jsou tam všechna má vysvědčení od první třídy obecné školy; bože co tam je těch jedniček, které jsem vítězoslavně nosil domů a za které mě tatínek hladíval tlustou rukou po vlasech, říkaje pohnutě: Jen se drž, hochu! Křestní a domovský list, oddací list, jmenovací dekrety, všechno je srovnáno a nic nechybí; divže jsem to neopatřil jednacími čísly a literami. Všechny dopisy mé nebožky ženy; je jich maličko, neboť málokdy a jen krátce jsme nebývali spolu. Něco dopisů od přátel – a to je všechno. Je to několik ovázaných svazečků v zásuvce stolu. Nechybí nic, než abych ještě napsal na arch papíru čistopis žádosti: XY, státní úředník na odpočinku, žádá o přeložení na onen svět. Viz doklady A až Z. Byly to tiché a skoro milé dva dny, když jsem se zabýval svými lejstry; krom té bolesti u srdce mně odlehlo - snad to dělal ten klid, stinný a chladný pokoj, venku čirikání ptáčků a přede mnou na stole staré a trochu dojemné listiny: krasopisná školní vysvědčení, dívčí písmo mé ženy, tuhý papír úředních dekretů, – byl bych toho rád pročetl a urovnal víc, ale můj život byl jednoduchý; měl jsem vždycky rád pořádek a nikdy jsem neschovával zbytečné papíry. Můj bože, nemám ani co uspořádat; takový to byl nesložitý a obyčejný život.

Už není co rovnat, ale ještě je ve mně ta – jak bych to řekl? – mánie pořádku. Zbytečně natahuju hodiny, které jsem už natáhl před chvílí, a zbytečně otvírám zásuvky, není-li v nich ještě něco, co jsem přehlédl. Vzpomínám na své někdejší úřady: nezůstalo tam něco, co bych byl nedokončil a neovázal stužkou? Už nemyslím na pěnkavku, která na mne pohlédla jedním okem, jako by říkala: Co ty vlastně jsi? Ano, všechno je připraveno, jako bych odjížděl na cesty a čekal, až přijede vůz; náhle je člověku nějak pusto, neví, co ještě vzít do rukou, a rozhlíží se pln nejistoty, zda na něco nezapomněl. Ano, to je to, neklid. Hledal jsem, co bych ještě dal do pořádku, a nic už tu nebylo: jenom ten nepokoj, nepřehlédl-li jsem něco důležitého; taková hloupost, ale bobtná to jako úzkost, jako fyzická tíseň u srdce. Budiž, tady už není co rovnat; ale co teď? A tu mne napadlo: dám do pořádku svůj život, a je to. Zkrátka a dobře to napíšu, abych to srovnal a ovázal stužkou.

Zprvu mně to přišlo skoro k smíchu: Proboha tě prosím, nač to a co s tím? Pro koho bys to psal? Takový obyčejný život: co je tady vůbec co psát? Ale to už jsem věděl, že to budu psát, jenom jsem se ještě bránil, jaksi ze skromnosti nebo čeho. Jako dítě jsem viděl v sousedství umírat stařenu; maminka mě tam posílala, abych jí donesl nebo podal, kdyby něco chtěla. Byla to samotářská bába, nikdy ji nebylo vidět na ulici nebo s někým mluvit; děti se jí trochu bály, že byla tak sama. Jednou mi maminka řekla: Teď tam nesmíš, je u ní pan farář a zpovídá ji. Nemohl jsem pochopit, z čeho se taková osamělá babička může zpovídat; měl jsem chuť přitisknout nos na sklo jejího okýnka, abych viděl, jak se zpovídá. Pan farář tam byl nekonečně a tajemně dlouho. Když jsem tam potom přišel, ležela s očima zavřenýma, a její tvář měla výraz tak pokojný a slavnostní, že mi bylo úzko. Chcete něco? vyhrkl jsem; zavrtěla jenom hlavou. Teď vím, že také ona udělala pořádek ve svém životě, a v tom že je svátost umírajících.