Obrazy ze života mého/Večer na Bezdězu
| Obrazy ze života mého Karel Hynek Mácha | ||
| Večer na Bezdězu | Marinka | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Večer na Bezdězu |
| Autor: | Karel Hynek Mácha |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Vydáno: | 1835 |
| Licence: |  PD old 70 |
Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života mého s večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo? — I mně samému divné to přichází, že skoro všecko u mě s večerem počíná, a sice tak, že jsem uvykl počátek všeho večerem a večer počátkem všeho považovati; a tak se mně i mladost má, první věk života mého, večerem býti zdá; taktéž, kdykoliv jsem srovnání života lidského s rozdíly celého dne četl, soudil jsem, že by neslušelo čas dětínství a mladosti první s jitrem srovnávati, jako by neměla léta jinošství polednem slouti, jako by neslušelo věk mužný k odpolední a stáří k večeru a noci připodobniti; nybrž vzdy se mi podobalo, jako by se patřilo dětínství večerem, věk jinocha nocí a tak po sobě nazývati.
Neb člověk dítětem vstoupí ve svět tento; — v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen jí lze dohlédnouti; dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi. Tak tichá se objevuje země s tvory svými v jasném oku v nevinné duši dítěte; ono nespatří, než co mu nejblíže, nezná přešlost, nehádá v budoucnost; vše mu tichý, krásný slibuje život, ono v nevinnosti své žije co v západu luhů večerních; věk jeho rychle pomine, rychleji než večer jarní
Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe, jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinocha. Zponenáhla ztratí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahalí, jako ji temná víc a více by kryla noc. On jen vzhůru touží ke snům svým, k nesčislným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mládec ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic než přeludy vlastních obrazů svých.
Než čím výš a výše vystoupil, v tím chladnější vešel noci stín; posléz nechce býti sám, touží po dni, sestoupá níž a níže a vrací se k zemi zpět; — teď jest mužem a jitro jeho vzejde; sny jeho zacházejí jako hvězdy noční v ranní záři a on navrácenou sobě zemi v jitřním, v novém světle uhlídá, miluje a žije v ní. — Po tém nastoupí polodne. Umdlený člověk hledá chladící stín hustého křoví, aby odpočinul po práci své. Všecko mlčí, všude ticho, všecko tiskne vedro polední. Člověk polehne v stínu; v polední páře se míhá tichá země kolem něho jako obraz jeho dětských let; ostatní tvorové v povzdálí jeho stojí co polozapadlé, polouhaslé plamínky, až posléze v bezsenném sny jeho pohynou spaní.
Tak považuji rozdíly věku lidského; tak mně večer jasný vzdy uzpomene[1] mladost mou, až někdy šedivý hlavu mou krýti bude vlas, až parného poledne slunce sníží šíji mou; a tak i teď při prvním obraze mladosti mé večerní mně vstoupilo šero. — Nebyl však to večer zimný a chladný, s jakým se počínají obrazy ze života mého; jasný příjemný večer, jaký nastoupí po bouři odpolední, nalezl mne v zříceninách hradu bezdězského.
Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé husté zapadaly mraky, temnější nade tmavé stíny horní, v které zapadající se stápělo slunce. Od východu nový měsíc vycházel a veliký Hirschbergský rybník[2] se stkvěl polou v slunečné záři, polou ve mdlém světle měsíce. Nad Hirschbergem hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev vyhlížel co obruba temná jasněkrásného obrazu; neb za rozpuklinou jeho stál zřicený hrad Jestřabí[3], co loď mořská, v pestrých barvách oblé duhy jako za barevným závojem. Teď za horami vycházela slunce vzdálených světů, — naše již zapadlo, a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má v zřiceninách velkých.
Tišeji a slavněji bylo kolem, lesy temně hučely, z daleka bylo slyšeti hlasné houkání a štěkání psů; zrovna pod horou zněly zvonky vracujících se krav.
Po hoře si zahrával chladný vítr a zanášel sem tam požloutlé listí. Mnohý list letěl dolů po hoře; bylo mu zde samotno, smutno, pusto v zřiceninách těchto; on letěl odsuď z chladné výše, aby zemřel dole mezi kvítím polním, blíže srdci lidskému; tak sestupují králové v stáří šedém s trůnů zlatoskvoucích, aby sotva navrácení životu zemřeli v náručí lásky mezi lidem svým.
I mně zde bylo samotno a truchlivo. Ještě jednou prošel jsem zřiceniny slavné, ještě jednou pohlédl jsem v zbořenou kapli, a pak jsem kráčel k nejvnitřnější bráně po hladkém velkém kamení asi přes sto kroků dlouhou cestou. Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém papršlku nového měsíce; okna zřiceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vzdy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřicené kobky své v tichou noc. Doleji stálo někdejší vězení krále Václava, rozeznávající se od kláštera starou černou stavbou, a nejblíže brány menší věž. Teď jsem došel brány; husté křoví zamezovalo východ a s ní dolů houpal se štihlý stromek, jako by pozdravoval odcházejícího. Po levé ruce vzdy dolů po hoře stálo čtrnácte nově bílených kapliček, při kterých poutníci na křížové cestě pobožnost svou vykonávají. Vycházím ze brány, dole pode mnou míhala se světýlka po utichlé vsi. „Ha! co to?“ — přede mnou na několik kroků v stínu stověkého buku v prach ponížená před sv.obrazem ležela hlavou o kapličku podepřená bílá ženská postava; podle ní stála nůše. Přistoupím blíže. V nůši na prádle a jiných potřebách pocestné ležela malá dětská rakev. Květinami a obrázky ozdobené bylo v ní malé děťátko složené, jako by dřímalo; svatojánská muška třpýtila se na sněhobílém čelíčku. Zdola zněl smutný hlas zvonků upomínaje lid po klekání k modlitbě za zemřelé. Vzhlédnu vzhůru; velká věž stála co přístrach noční nad námi, ostatní zřiceniny byly co rozprostřený její plášť. Budím modlící se poutnici. Ona povstane; vysoká postava.
„Kam tak pozdě na modlení?“ táži se.
„Tam nahoře nocleh náš,“ odpoví dutým hlasem, vezme nůši a volným krokem zmizí v ouzké bráně; já jsem kráčel dolů po hoře a po krátkém čase byl jsem ve vsi.
Stojím před nízkou zdí; tuto jest hospoda, zdálo se mi, neb právě tak ohražená byla hospoda, z které jsem před večerem na horu vyšel; více jsem pro šero nemohl rozeznati; „zde odpočinu v pevném snu po dnešní pouti mé!“ Vejdu otevřenými dvírkami a stojím uprostřed veského hřbitova,
„kde pod mohylami tiší mrtví spí!“[4]
Zaražený se vrátím zpět a teprv po dlouhé chvíli nalezl jsem hospodu mou.
Před slunce východem byl jsem opět na hoře, hledaje postavu, s kterou jsem se na noc sešel. Nikde nic. Na západní straně nad malou zahrádkou byl nový hrob a vycházející slunce zlatilo malý křížek na nízkém růvku. Odcházel jsem dále od kraje k východu, vstříc vycházejícímu slunci. O poutnici noční neslyšel jsem nikdy více.