Obrazy z dvou století

Údaje o textu
Titulek:	Obrazy z dvou století
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 302–307. [red 1] Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
1836

1736

Pan Zázvorka potřeboval nový kabát. Hřebíčkový frak s dlouhými šosy a velkými ocelovými knoflíky byl již sedm let, den jak den, oblíkal — kromě svátků a nedělí, kdež modravý kaput nosíval.

Otíráním tolika ročních částek sukno ovšem na mnohých místech tak se ztenčilo, že nejen snadno bylo nitě jeho spočísti, alebrž i báti se bylo, aby se lokte neproklubaly, což by ovšem váženému kramáři nebylo hezky slušelo.

I navštívil tedy pan Zázvorka souseda Jehličku, poctivého krejčího, aby se s ním v potřebě své poradil. Onť nebyl chudý ani skoupý, a rád viděl, když se na čistý šat jeho ukazovalo; a protož i k nejznámějšímu mistru ve městě outočiště vzal.

Mistr Jehlička bydlel v hezkém domečku při zemi, a jak se do světnice vkročilo, vědělo se již, jaké řemeslo se tu provádí. U jednoho okna stál kulatý stolek, kdež učedlník starý kabát páral, a vyučenec s tovaryšem jedním rukávy k pěknému světlezelenému fraku dodělávali.

Dále, u druhého okna, seděla panna Liduška, jediná dcera mistrova, a že již v kuchyni po jídle všecko usrovnáno bylo, obšívala nyní dírky u hedbávné vesty, a sice tak ouhledně, že se v celém městě žádná jehla dílu tomu nevyrovnala, neboť pilná dělnice na nic jiného nemyslila, než na práci svou — a jen chvilkami modrým očkem na hezkého tovaryše hodila, jenžto se na ni ve vší poctivosti usmíval.

Mistr Jehlička stál pak u velké dubové tabule, drže v rukou ze starých nově předělané šátečky pro chudého klučíka, v koutku již na ně čekajícího, i díval se po dveřích do kuchyně vedoucích, až by jimi paní Dorotka, pečlivá manželka, vešla, rozpálenou cihličku z ohniště přinášejíc.

Od stěny k stěně přidělán byl provaz, na němž hotové i rozdělané kusy rozličného oděvu visely; na zdi mezi okny viděti bylo tři chomáče papírových mír, a nechť oko na správný nábytek nebo obyvatele padlo, všude poctivý měšťan a zámožný krejčí vykoukal.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ ozval se nyní hlas mezi dveřmi, a do světnice vešel pan Zázvorka.

„Až na věky Amen!“ dalo mu na to šestero úst odpověď, a mistr Jehlička podav paní Dorotce horkou cihličku, aby zatím sama šátečky přejela, hosta zdvořile uvítal. Také panna Liduška vstala a s poklonou panu Zázvorkovi židli podala.

„Přicházím s prosbou, milý sousede!“ promluvil host — „abyste mi poradil. Kabát mi dochází — musíme na nový pomysliti. Co myslíte, jaké barvy sukno?“

A mistr mu upřímně začal barvu světlezelenou a fialovou vychvalovati, jakož toho času nejoblíbenější a nejtrvanlivější, i slíbil mu, že u mistra Vlnky sukno dobře smluví, pověděl, kde nejpěknější knoflíky a pevnou podšívku koupí — slovem ujistil jej, že mu kabátek zhotoví, že se naň srdce zasměje.

A pan Zázvorka se již nyní utěšeně usmíval.

„Ale k neděli ho dostanu?“ tázal se. „Mámeť v zahrádce u třech bubínků vejroční schůzku — budeť tam i mnohá panička a hezká panenka“ — mluvil usmívavě dále — „rád bych měl na sobě něco čistého.“

„Do neděle?“ opáčil mistr Jehlička a na mysli něco přemítaje, za uchem se škrábal. „Dnes máme pondělí“ — potom se na dceru a manželku podíval. „Co pak myslíte — může to býti do neděle? Václav má ještě n& spodkách a na vestě pro pana radního co píchati.“

„Inu, musíme se přičiniti,“ usmála se paní Dorotka, „abychom vzácnému panu sousedu potěšení učinili.“

„Nu, máte jej tedy ráno o devíti dostat,“ řekl Jehlička ruku mu na pojištěnou podávaje; na to ihned z pevného papíru novou míru si ustřihnul, a pak ji část po části okolo pana Zázvorky vlastní rukou otočiv, tajná znamínka na ni uměle vystříhal. Pak se vzácnému hostu zdvořile poděkovav, šel s ním co nejladněji dobrého sukna nakoupit.

Dva dni na to pomáhaly poctivému mistru dceruška i manželka hezky dlouho do noci, a v neděli skvěl se pan Zázvorka k velikému potěšení svému v novém fialovém kabátě.

1836

Pravnuk páně Zázvorkův, mladý švihák, zpomněl si, že potřebuje kožich na zimu.

Meltě sice již pěkný plášť i zimní dlouhý kabát — ačkoliv obojí dosavad ještě nezaplatil — ale jakž by mohl švihák bez kožichu obstáti? — a protož, aby co možno nejprospěšněji průmysl soukenníků podporoval, důstojnosti švihácké nic nezadal a v život svůj líbeznou rozmanitost uvedl: k pověstnému panu Náprstku se utekl, jemuž přede všemi jinými soudruhy cechu krejčovského „maître tailleur“ říkali. O tomť věděl, že mu z trapných rozpačitostí pomůže; neboť kdokoliv se pravidlům tyrana „bon ton“ nazvaného kdy podrobiti chtěl, k panu Náprstkovi outočiště bral, aby jej v slušné postavě panovníku tomu před oči postavil.

Pan Náprstek bydlí na hlavním náměstí, v domě velikém, a celé první, právě panské poschodí zaujímá. V jednom oddělení se dílna jeho nachází, v druhém bydlí vladař módy se svou vzácnou rodinou. V prvním pokojíku sedí oučtovní a zapisuje vydání a příjmy, píše konta, vede korrespondencí. V druhém pokoji nachází se sklad suken, tikity a kartouny, nad nimiž starší tovaryš loktem a nůžkami vládu vede, a rozstříhané pak do třetího a čtvrtého pokoje posílá, kdež u šesti velkých okrouhlých stolů as třicet tovaryšů se krčí, mladíků to s vousisky a vousy, že kdybys je na ulici, ostruhy na botách a bičík v ruce mající, potkal, nikdy v nich krejčíka nepoznáš.

V druhém oddělení běží za sebou jiných pět pokojů. Všude velká zrcadla, od stropu visící pozlacené lampy, na podlaze strakaté čalouny. Nábytek se leskne barvou a formou nejnovějších Pařížských žurnalů. Slečna dceruška sedí u fortepiana, kdež ji učitel s nebeskou trpělivostí outlé prstičky na klávesy klade, an se zatím okolo nich mladý pán s velikým povykem na dřevěném koníku prohání.

V tom vejde domácí paní do dveří. Učitel se vzchopí, aby jemnostpaní ruku políbil, slečinka uskočí od fortepiana, panáček i s koníkem k ní zarejdí; oba volají: „Co nám neseš, mamá?“

„Dnes mi Otilii pusťte!“ promluví dáma v atlase k pokornému učiteli, „musíť ji panská do bálu přistrojiti. Se slečnou Amalií (s nejstarší totiž dcerou krejčovic) pojede baron Olízálek, a nás povede pán.“ (Mistr totiž Náprstek.)

A v tomto domě si dal mladý Zázvorka kožich ušiti.

Vstoupil do pokoje k oučtovnímu.

„Serviteur! mohu s panem Náprstkem mluviti?

„Právě proň hrabě Střelený poslal. Můžete snad i bez něho věc vyjednati. — Pane Duvernoy!“ zavolal na to hlasitěji, a z druhého pokoje vykoukl muž v květovaném županu, aksamitovou čepičku se stříbrným třapcem maje na hlavě.

„Ah — bon jour, bon jour!“ zvolal, spatřiv hosta známého; „jen dále, jen dále! — Comment vous portez-vous?“

„Ah, misérablement, mon ami!“ zastýskal si švihák. „Představte si jenom ten malheur, jaký mě potkal, pane Duvernoy! A jestli mně vy nepomůžete, ztracen jsem na věky. Pozejtří musím míti kožich na sobě!“

Starší tovaryš čili, jak jej v domě p. Náprstka titulují, „pan verkfír“ se zasmál.

„Vous étes malý čtveráček, pane Zázvorko! A rád byste nás nedůvěrou jenom podpichnul. Jeliž pravda? — Pozejtří? Jaké barvy? Čím vykládaný?“ A přitom ihned několik balíků sukna rozevřel. Bylo to zboží nejdražší. To však nebylo panu Zázvorkovi nepříležito; mělť za to pozejtří kožich, a měl ho k tomu všemu — na dluh.

Míru pan Duvernoy šviháku bráti nemusel; jediný pohled postačil k uměleckému vykreslení všech částek oděvu.

V tom zarachotil kočár před domem. Mladý pan z okna se podíval.

„Krásné ryzky, Goddam!“ zvolal u vytržení, kukátko na oči nasadiv. „Knížecí vůz!“

A v okamžení vstoupil majetník jeho do dveří. Byl to mužíček v modrém fraku se zlatými knoflíky; za ním vešel hošík, po anglicku vystrojený jokey, pod paží nesa hromadu papírů. Byltě to pan Náprstek a nejstarší jeho učedník.

Šviháka Zázvorku sotva že lehkým pokynutím hlavy pozdravil. Hned se k svému oučtovnímu obrátil.

„Nemáte tu tisíc zlatých po ruce? Viděli, že jsem dnes dobrého rozmaru — musel jsem vzíti pět akcií — a Bůh milý ví, co z toho ještě vypadne. Apropos, Duvernoy! Tuhle nese Jack několik žurnálů. Podívejte se na ně — je tam cosi o rukávech beze švů! Adieu! tomu pánovi dobře poslužte!“

A po těch slovech opět z pokoje zmizel.

Mladý pan Zázvorka pak vskutku třetí den na to v novém kožichu ulice probíhal.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V použitém zdroji jsou obě části vysázeny paralelně ve dvou sloupcích (rok 1736 v levém, 1836 v pravém sloupci).