Obrázky z venkova/Stanislava

Údaje o textu
Titulek: Stanislava
Autor: Jan Evangelista Nečas
Zdroj: NEČAS, Jan. Obrázky z venkova. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1884. s. 5–11.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

I. editovat

Vane vítr po rovinách, kudy Odra běží, —
Podle Odry na pomezí dědinka tam leží;
nizounké má chaloupečky, žádná není nová,
ale ze všech nejstarší jest chýše rybářová
trochu dřeva, trochu slámy, k tomu něco mechu,
a již máte zpodobněny stavení a střechu.
Nesnadno však zobraziti Stanislavu vnadnou,
která z chýše vyšla tiše myt se vodou chladnou.
Jako bříza na polesí štíhlého jest těla,
černé vlasy pramení se od bílého čela,
pod čelem jak studánky dvě modrá očka snivá,
do nichž každý s potěšením na sebe se dívá.
Lepotvárná líce její takým ohněm hoří,
jako blankyt usměvavý v čisté ranní zoři,
a řeč její nelichotná přece tak je sladka,
jakby k dítku nemocnému hovořila matka.
Ňádra její prosvitají jak dvě vlnky bílé,
přičinlivá ruka její zná se v každém díle;
a tu bílou, pěknou nožku v toku právě mytou,
má jak laňka na lesině bujarou i hbitou. —
Stanislavu, lepou růži nad polními květy,
přinesla sem prudká voda před šestnácti lety,
na kolíbce nevzbuzenou, suchou jako v loži,
neb jí, jako oka v hlavě, chránil anděl boží.
Matka její, chudá vdova, v hloubi utonula —
kolébka, jak pírko lehké, nad vodami plula.
Zachytil ji Blažej rybář, srdcem šlechtic pravý,
ujal se on sirotečka, malé Stanislavy. —
Dobrý pěstoun dávno leží za zdí v zemi chladné,
schovanka však na lodici veslem jeho vládne,
nejen veslem, také srdcem lidí, kdož ji znají.

A tak léta nad dědinkou zvolna ubíhají.

II. editovat

Panský kočár po dědince přímo k vodě letí,
dojista, že kočí bude koně napájeti.
A než ještě na silnici mračna prachu lehla,
celá víska na dívanou ku vodě se sběhla.
Aj, co je to? zastavili u nizounkých dveří,
a pán modně oblečený vešel k chudé dceři.
Podával jí roucha krásná, ba i prsten zlatý.
Přišloliž kdy tolik lesku na stůl chudé chaty?
A pán líčil vábné tíži, zlaté hory, doly,
ať prý místo nízké chýše velký dům si zvolí,
místo člunu krásný kočár, koně místo vesla,
že by hezky v novém šatě její tvář se nesla,
že by mohla bílou šíji šňůrou perel krýti,
že se pěkně prsten zlatý na ručince svítí. —
Oheň, mráz se při té řeči v Stanislavě střídá —
na chvilku se zarazila, a pak odpovídá:
„Nechce se mi tvého domu, ani tvojich koní,
v chýši se to dobře žije, — lodička se honí,
po těch vlnách modrojasných kolébavě, hbitě,
když si zpívá nad vodami chuďasovo dítě. —
Proto, pane, podrž sobě majetek svůj celý:
krev a slzy na tvých darech od sebe nás dělí!“

Zabouřila v Malcharovi mysl při té řeči,
byl jak vojín zasažený šípem v prudké seči.
Jako střela koně letí po silnici k městu —
Za nimi pták posměváček volá: „Štastnou cestu!“
A pán mrzut na prstenů hledě drahokamy,
děl, že lůza musí se mu plazit pod nohami. —
A tak také žil a tučněl, lichvou lidi zdíral,
poslední groš dělníkovi z kapsy povybíral,
nedbal na pláč nahých dětí, na hlad jejich matek,
z mozolův a z lidské krve hromadil svůj statek.

III. editovat

Stanislava ryby nesouc k městu s nimi spěje.
S oblohy dnes jako z konve zátopa se leje.
Děva zašla do uličky na pokraji města,
lidmi byla zastavena neširoká cesta.
Zeptala se, proč to taký shon jest na ulici?
Řekli jí, že upír Malchar vdově zmírající
pro dluh malý jedinou vzal podušku zpod ucha,
a že ona v pláči dětí vypustila ducha —
A lid reptá, a lid klne. — Mračna chrlí vodu,
a kdo stáli na dolině, stojí nyní v brodu.
Odra z břehů vystoupivši valí se a hučí,
zimný vichr zvrací stromy, houká, hvízdá, skučí;
na chatrčích komíny a střechy dolů metá,
jako by již nastávala zkáza všeho světa.
Řeka stoupá — snopy béře, které v poli leží,
přes obilí na stojatě novým směrem běží,
nad úrodným druhdy polem do víru se stáčí,
a svou pěnou rozkypěnou nízká okna smáčí,
nese ploty, mlýnská kola, mosty nadpotoční,
kdesi také zachvátila hříbě jednoroční. —
A lid všecek uděšený ve divokém zmatku
shání, co má nejlepšího z veškerého statku
na kopeček ku kostelu, tam kde matka boží
lidská srdce potěšuje, naději v nich množí.
Tam se mísí do hukotu v neslýchané směsi,
řehtot koní, skotu řvání, nářek — vše, co děsí —
Jíž i střechy z vody trčí, jako ostrov v moři —
Kdo tu přijde zachraňovat, když se všecko boří?
Voda hučí víc a více —
                               Co to tam se kmitá?
Na prámici Stanislava hbitým veslem lítá,
sváží lidi ku kostelu z oken, střech i stromů;
právě nyní zabočila k Malcharovu domu.
Vůkol v steré tváři život béře smrť a zkázu!

Hle! již lichvář na prámici zdráv a bez úrazu!
Před nimi se dravá voda velkým točí vírem,
prámice jak pírko lítá v toku široširém;
v pravo, v levo, v předu, v zadu vlna vlnu hází —
Za padoucha Stanislava vlastní život sází!
Byla by ji omrzela rybářova chata,
a svým leskem navnadila jasná kupa zlata?

Ó tak zištně nejednala Blažejova dcera,
jejíž jemná píseň znívá z rána do večera!
Posuďtež jí podle oka, které tak jí plane,
jak když velkým namáháním velký čin se stane,
podle oka, kterým ona, perla chudých lidí,
ve lichváři nešťastného člověka jen vidí.

Přistáli již ku kostelu. — Však proč lid tak žasne?
Na mou věru! bylo vám to podívání krásné:
Lichvář měšec zlata plný mezi chudé dělí —
Česť a chválu Stanislavě vzdává zástup celý!