Obrázky z venkova/Sousedé

Obrázky z venkova Jan Evangelista Nečas
Zuzka	Sousedé	Jan Tunkl z Brníčka

Údaje o textu
Titulek:	Sousedé
Autor:	Jan Evangelista Nečas
Zdroj:	NEČAS, Jan. Obrázky z venkova. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1884. s. 25–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Má mysl povždy pohoví si ráda,
kde lesa šum se v tiché dumy spřádá,
kde na haluzích prozpěvuje ptáče,
kde lehká laňka po pěšině skáče,
a po kobercích hebounkého mechu
se honí zajíc v zděšení a spěchu,
kde skály pnou se nad závratnou hloubí,
kde ostružina ze dvou skal se snoubí,
a studánka, v níž zrodila se řeka,
svou jasnou vodu po kamínkách smeká. —
Má mysl povždy pohoví si ráda,
kde lesa šum se v tiché dumy spřádá.

II.

Jest v lesích takých víska, sice malá,
však snad ji ruka kouzelná sem dala;
vždyť tu tak krásno, lahodno i milo,
jak by tu zrovna samo nebe bylo,
a jak by domov zvolilo si štěstí
tu v každém koutku, v každé ratolesti.—
V té vísce žili Goj a soused Vrána.
Jich obou práce byla požehnána
jak na stádech, tak na úrodě v poli.
A říkáno, že vrabci u stodoly
spor o tom vedli švitořivou řečí,
kdo z obou hospodářů pán je větší.
A jak to bývalo a bývá:
čí chléb kdo jí, že toho píseň zpívá,
tak též to bylo tehda mezi ptáky. —
Spor stejný brzo přešel na sedláky,
spor, kterýž skončit mohlo slovo včasné,
a kterým štěstí zahyne a zhasne.

III.

Když od čeledi slyšel rolník Vrána,
že z jeho meze brázda odorána,
ni malinko se nezaměnil v tváři.
Zvěsť o tom došla také ku krčmáři.
Byl vám to mužík hrbatý a malý,
však zisku svého nadevšecko dbalý,
a proto nadešel si Vránu v cestě,
a pověděv, co nového je v městě,
a co se děje v zemích naší říše,
vzal z toho obrat k zpupnosti a k pýše,
a dále rozumoval: „Ve vsi naší
ta nákaza již povážlivě straší:
Znám jednoho, jenž nadutostí smělou
by zpřevracel nám naši vísku celou.
Ten člověk octnouti se musí dole!
On onehdy vám oral z Vaší role —
Já nepovídám, že snad Vám to škodí,
však příležitosť ta se dobře hodí:
já věc tu na soud vznesu, pakli chcete,
vy ničeho v tom činit nebudete.“
Však Vrána netěšil se této řeči,
a zdálo se, že tuší nebezpečí. —
Tu krčmář, lsti a úskoku jsa znalý,
hned odrazil svou loďku od úskalí,
řka klidně: „Potřeba jest ukázati,
že také Vaše vůle v obci platí;
až to se zdaří, potom, Vráno milý,
zas dobří budete, jak dřív jste byli.“ —
Tak skončil krčmář, jist jsa svého cíle,
neb jiskra v troudu zňala se té chvíle.

IV.

Píď pole jen a trochu sypké hroudy —
a hněv i svár i nekonečné soudy!
Pře první ještě konce nedosáhla,
již druhá, třetí do délky se táhla,
až ve špižírně dobralo se na dno,
a poraditi nebylo tak snadno,
neb rolník doma velkou bídu maje.
již prodal vše, co na stojatě zraje.
A není divu, že se vzmohly dluhy:
Vždyť krčmář povždy s ochotností sluhy
psal úpisy a stříbro na stůl dával —
a potají zas hlasitě se smával.

V.

Pře skončeny až před půl třetím rokem.
A rodina jde ze vsi volným krokem:
muž se ženou a s nimi jejich děcko.
Co měli víc, to pozbyli již všecko —
a roveň jim jest žebrák kterýkoli,
jenž světem bloudí o mošně a holi,
a všude jenom cizí tváři vidí,
a hladov hledá dveří dobrých lidí.
Goj mlčky kráčel se svou mladou ženou,
jak on tak smutnou a tak zamyšlenou. —
Již dostoupili ku temeni hory,
zrak jejich těká přes šumivé bory —
O! jak jim asi u srdce se stýská!
Tam pod horami leží rodná víska,
jak věnec krásný se svěžestí mladou,
jejž muži velikánu k nohoum kladou,
a potok jako stříbro kol ní plyne,
tu vroubí les, tam lučinou se vine,
kde mládež, která škádlívá se ráda,
s hor dolů shání napasená stáda.
I zadumal se chodec do těch časův,
kdy stodoly měl plny zlatých klasův,
kdy soused Vrána přítelem mu býval —
zlých myšlének naň vyrojil se příval.
A jeho žena? — jeho děcko v pláči? —
Kéž nad nimi Bůh smilovat se ráčí.

VI.

Mráz pevná svoje pouta vložil na zem’. —
I nalezen byl žebrák ztuhlý mrazem
blíž vesničky nám od počátku známé.
A pakli my ho v mysli nechováme,
snad přec ho pozná nový hrobař — Vrána.
A poznal ho. Oj! těžká je to rána!
div, že mu srdce neroztrhla v kusy!
On sám teď Gojovi hrob kopat musí! —
A vykopal jej opatrně, čistě;
Goj sladce odpočívá na tom místě,
neb kalich hořkosti až do dna dopil,
a hrobař sám hrob slzami mu skropil.