Obrázky z Holandska/Několik tváří

Obrázky z Holandska Karel Čapek
	Několik tváří	O poznávání cizích zemí

Údaje o textu
Titulek:	Několik tváří
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Obrázky z Holandska. 12. vydání. Praha : Československý spisovatel, 1960. s. 319 — 324 . Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70

Slušelo by se zajisté, abych vraceje se ze země nizozemské vám popsal a vykreslil především typické tváře tamního lidu. Nuže, pokud se týče pánů burgemestrů, radních, učenců a jiných notabilit, odkazuji vás na Flicka, de Keysera, Troosta, Eliase a Rembrandta a Sandrarta a jiné holandské mistry století sedmnáctého; neboť od té doby se Holanďané nijak podstatně nezměnili až na to, že už nenosí krejzlíky, bandelíry, kyrysy a jiný válečný postroj. Ale záleží-li vám více na typických tvářích starých nizozemských námořníků, kalvinistů a farmářů, konstatuji, že se dosud sem tam skutečně vyskytnou; já sám jsem viděl po jednom exempláři v Utrechtu, na nádraží v Goudě a v tramvaji u Leydenu a velmi jsem se potěšil onou vzácnou hříčkou přírody, která se jmenuje národní typ.

Avšak ježto jsem se ocitl v Haagu v prostředí značně mezinárodním, a sice na kongrese PEN-klubů, mohu vám podat zprávu o řadě literárních tváří, které jsem tam potkal. Bylo jich tam na tři sta padesát, ale některé se mi nepodařilo nakreslit; vracím se bez belgického chlapíka Pierarda a bez Borise Sokolova a bez Kadena Bandrowského a bez tolika jiných; ale zato tady je, hle, John Galsworthy, bělejší než býval dříve, s tváří světlou a jemnou, jako by byla ozářená světlem měsíčním; velmi rovný a reservovaný; anglický gentleman ve stavu zduchovnění.

Ta dobře kulatá hlava s krátkozrakýma očima, to je Goerge Duhamel, francouzský básník a kritik a bývalý doktor, jeden z těch lidí, kteří dělají svědomí soudobé Evropy;

a tento usmívající se muž je Desider Kosztolányi, maďarský básník; usmívá se proto, aby dal najevo, že se nezlobí na naše úřady, které mu nechtěly povolit pobyt na naší půdě. Jeho úsměv je jako kola šířící se na tiché vodě — řekl bych, že dělá ještě kruhy kolem jeho hlavy.

Hermon Ould, sekretář v ústředí PEN, autor pohádek pro děti, pravý chlapecký Angličan a drobátko Ir, člověk hubatý a milý,

a tento germánský bůh je německý básník Theodor Däubler, jehož hrdinské vousy zčásti marně zakrývají líci vlídnou a spravedlivou, tvář moudrého a slunného poety;

tento muž sveřepých čelistí, černý a snědý, nemá být nikdo jiný než Jakob Wassermann, romanciér, muž trochu zamračený a nemluvný,

zatím co tento počerný muž, Francouz Benjamin Vrémieux, organisátor těkavého stádce literárního, rozhrnuje oponu své brady překypujícím úsměvem.

Šalom Asch, básník žargonu, Haličan původem, hovorný a srdečný žid, a jeho dvojník, Jihoslovan Dučič; aby si člověk ty dva nepletl, říkalo se na kongrese: „Když si myslíte, že mluvíte s Aschem, tak je to Dučič; když si myslíte, že mluvíte s Dučičem, tak je to Šalom Asch, — jen podle toho je rozeznáte.“

Tyto černé vousy znamenají sochaře Městroviče, vážného a pomenšího muže; kdyby byl tak dlouhý jako náš Horejc, dělal by snad sošky, ale jsa spíše drobný, dělá sochařinu v nadživotním formátě.

A nakonec úsměv Johana Fabricia; je to jediný Holanďan, kterého jsem drobátko trefil, a ten ještě není typický; neboť typický Holanďan je spíše uzavřený a jaksi důstojný.

Opouštěje tímto úsměvem mezinárodní půdu kongresu rád bych podotkl, že se obyčejně mylně vykládá babylónské změtení jazyků. Změtení jazyků nenastává tím, že se mluví jiným jazykem, nýbrž tím, že každý mluví najednou několika jinými jazyky. Pokud člověk mluví svým vlastním jazykem, i kdyby to činil jen sám k sobě, není, pravím, žádného změtení; ale začne-li říkat na příklad, ani o tom nevěda: „Yes, mijnheer, ce soir it is hier schrecklich horko,“ pak teprve dospěl k onomu složitému linguistickému stavu, o kterém se zmiňuje bible, líčíc první mezinárodní kongres, konaný u příležitosti slavnostního zahájení babylónské věže.