Objevy Bretholzovy/IV
| Objevy Bretholzovy Josef Pekař | ||
| III | IV | V |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Objevy Bretholzovy |
| Podtitulek: | Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [IV] |
| Autor: | Josef Pekař |
| Zdroj: | Postavy a problémy českých dějin Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990 |
| ISBN: | 80-7021-057-5 |
| Licence: |  PD old 70 |
Bretholz, jak víme, nás ujišťuje, že v Čechách sídlili a sídlí Markomani a na Moravě Quadové nepřetržitě od doby narození Kristova. Historikové vědí, jak je tato these sporná již pro staletí nejstarší; sám jsem přesvědčen, že sídla Markomanů byla od 2. století po Kr. (ne-li i dříve) na dolní Moravě až k Dunaji a sídla Quadů dále na Slovensku. Ale mám za pravděpodobné, že Markomani ovládli občas jiné čeledi germánské, v pozdějších Čechách sídlící, a také za pravděpodobné, že kmeny germánské jmen většinou neznámých seděly tu možná až do 5. století. Ano, nevylučuji, že některý z nich zůstal tu nebo vtrhl sem již v době počínající se okupace slovanské, aby se konečně v moři slovanském — počeštil. Předpoklad, že Markomani vydrželi v Čechách až do 6. století a že část jich, nesmísivší se se Slovany, těšila se „právu sebeurčení“ až do doby husitské, je dosud vědeckou specialitou Bretholzovou.
Jak závažná svědectví Bretholz ignoroval, jak jiná si „upravil“, aby mohl držeti se své theorie, zčásti již víme. Je otázka, jak vypadají positivní argumenty jeho these. Prvý z nich je pokusem představiti čtenáři na určitém případě, jak oba národové české země, starousedlí Markomanové i nově přišlí Slované, rozdělili se bratrsky o osazenou půdu. Příklad našel Bretholz v kraji žateckém, jehož obyvatelstvo podle Kosmy známo bylo ostatku země pod dvěma jmény: Žatčané a Lučané, jmény, jež je odvoditi od názvu hradního střediska krajského — to prý Markomanům slulo „Saaz“ (odtud prý odvozeno české „Žatec“), Slovanům „Louka“ (odtud „Lučané“). Krajské zřízení je prý beztoho původu markomanského, takže Slovanům, vstupujícím do země, bylo možno zaříditi se podle hotové již organisace správní, tedy usaditi se do krajů markomanských a v některých z nich dokonce domoci se většiny… Vše to jsou dětinské dohady. Víme zajisté, že o krajském zřízení možno mluviti v Čechách teprve od konce 10. století, kdy země byla politicky scelena v moci knížat pražských (a toto zřízení je napodobeno, podobně jako jinde v sousedství, organisaci říše francké, nesouvisí s Markomany žádným způsobem), před tím pak že země dělila se v kmenová knížectví, kolik kmenů, tolik původně samostatných státečků. I tu nemůže býti žádné souvislosti s Markomany. Hlavní je ovšem, že dohad Bretholzův předpokládá, že „Saaz“ je jméno prastaré, markomanské, „Louka“ pozdější, teprve po příchodu Slovanů v užívání vešlé. Ale Kosmas dí zcela určitě, že obyvatelé kraje, dávno před tím, než založen byl hrad Žatec, sluli Lučané, dí výslovně, že název Žatčané je novější, mladší. O slovanskosti jeho pak nemožno pochybovati, stejně jako o nemožnosti názvu „Louka“ pro opevněné hradiště. Prvý argument Brezholzův tkví krátce zase jen ve smělém znevážení nepochybných svědectví pramenných i fakt linguistických.
Jiný argument, který bychom dnes víc než kdy jindy čekali, bohužel chybí: roku 1912 vykládal totiž Bretholz, že staročeská ústava jeví nápadnou podobnost s ústavou starých, domněle markomanských Bavorů, a to v tom, že v ní hraje zvláštní úlohu číslo pět (kníže Slavník měl pět hraničních hradů, proti Frankům bojovalo r. 872 pět českých knížat, r. 1134 vytrhli bojovníci z pěti krajů proti Polsku, Žatecko se dělilo v pět krajin). Jaká příležitost dnes ukázat na pověstnou českou parlamentní pětku! Skoro litujeme, že Bretholz, snad pod dojmem ironického odbytí, jehož se objevu jeho dostalo v Českém časopisu historickém od J. Šusty r. 1913, argument tak závažný ze svých dedukcí vyloučil. Poznamenati ovšem třeba, že u těch Bavorů ta pětka doložena byla pouze dohadem, že jak se zdá, panovalo Bavorům původně pět knížat… Tak se někdy vyrábí věda!
Ale zato najdeme argument nový: Roku 880 psal prý papež Svatoplukovi Moravskému, že arcibiskupu Methodovi mají býti poddány všechny kostely a duchovenstvo země „ohne Unterschied der Nationalität, jedweden Volkes, das innerhalb der Grenzen deiner Provinz lebt“. Zde je naznačeno patrně, že na Moravě žily vedle sebe aspoň dva národy! Ale podíváte-li se do originálu, poznáte, že tam stojí: „Nařizujeme, aby Methoda byli poslušni všichni kněží, diakoni a klerikové, kteří v zemi jeho se nalézají,“ „ať jsou to Slované nebo z kteréhokoliv jiného národa“. Tedy zase očividný padělek! Jde, jak patrno zcela jasně, pouze o duchovenstvo, jež na Moravě bylo zčásti řeckoslovanské, zčásti německé, zčásti vlašské. Nejblíže následující argument tvrdí, že roku 872 válčí Frankové s knížaty českými, jejichž jména jsou zčásti slovanská, zčásti německá. Jde tu o jednu z těch tajemných pětek, výše dotčených (která však nota bene v jednom rukopise vyrůstá na šestku!) Ale v ní najdeme jen jedno jediné německé jméno: Heriman — a to dokazuje o Markomanech v tehdejších Čechách zrovna tak málo, jako jméno Arnulfova syna Svatopluka, který zemřel jako král lotrinský, o Slovanech v Lotrinsku. Svatopluk Moravský byl mu při křtu kmotrem, a Němeček dostal slovanské jméno. Možná, že tomu u Herimana bylo podobně.
Velmi určitě zní argument následující, že na mincích českých v době Boleslavů v 10. století je německý nápis GOT, na jiných latinsky DEUS (Bůh). To prý je výmluvný důkaz, jaké místo zaujímali Němci a němčina v tehdejším hospodářském životě českém. Vskutku je to jen důkaz, že Bretholz sedl na lep naivním výkladům některých numismatiků. Prvé české mince z 10. století byly vesměs zhotoveny podle vzorů bavorských nebo anglosaských a snad i cizími mincíři, ale německých nápisů na nich nebylo žádných, ani u nás, ani v Německu, ani kde jinde; tu všude výhradně ovládla latina, a čeští Markomané neměli nároku na žádnou výjimku. Kdyby byl Bretholz otiskl čtenáři fotografie dotčených kusů a s nimi několika jiných kusů s podobně záhadnými nápisy z té doby, byl by i horlivé souvěrce své přesvědčil o bezcennosti své argumentace. Že ostatek hospodářský význam domnělých Markomanů v Čechách 10. století nemohl býti valný, plyne i z Bretholzovy knihy, v níž se upozorňuje na to, že arabsko-židovský otrokář, jenž pobyl v Čechách ko r. 967, zmiňuje se sice, že do Prahy přicházeli obchodníci uherští, ruští, musulmanští, turečtí, židovští (obchodní horizont Prahy je obrácen ještě cele k východu), ale nic neví o německých. Dodám, že také bavorský celní řád z počátku 10. století ví jen o „Slovanech, kteří z Čech za obchodem přicházejí“. Tedy zase nic o Markomanech. Německé obchodníky můžeme v Praze předpokládati teprve o sto let později. Němci 10. století byli ještě daleko toho, aby měli kolonie v zemích východních.
Zbývá tedy jediný, pravím jediný doklad — nikoli, že u nás seděli Markomani, ale že němčina byla v 10. a 11. století ve vyšších vrstvách české společnosti jazykem obřadným. Jde tu o zprávu Kosmovu, že při nastolení prvého pražského biskupa Dětmara (975) zpívalo duchovenstvo latinsky, kníže a velmoži odříkávali německou formuli „Kriste smiluj se a všichni svatí pomáhejte“, kdežto lid volal „Krleš“. Kdybychom neznali s dostatek Čechy a českou společnost doby Kosmovy právě z kroniky Kosmovy a nevěděli, jak byla nepochybně česká a jak jediný velmož německého původu, s nímž se v ní setkáváme, jménem Markvart, provázen je jako křičící výjimka ihned přídomkem „Teutonicus“, mohli bychom snad ze zprávy zmíněné poznávati, že dvůr a vyšší šlechta dávala přednost němčině nebo byla německá. Ale víme-li že šlo o pouhých deset slov naučené říkánky, kterými jedině tehdejší laik dovedl hlasitě projeviti svou účast při bohoslužbě (písní v našem slova smyslu nebylo), říkánky, jíž němečtí kněží naučili i slovanské velmože, protože slovanského vzdělání starodávného řeckého pozdravu „Kyrie eleison“ neznali, dojdeme k závěru, že zpráva Kosmova nestačí k důkazu, že „německá řeč byla vedle latinské při bohoslužbě u dvora obvyklou“, jak usuzuje Bretholz. Mám za pravděpodobné, že většina velmožů ani nerozuměla smyslu slov modlitby, již odříkávala, stejně jako lid nebyl si vědom toho, co znamená tajemné „Krleš“. Ostatek dohaduji se, že Kosmova zpráva má zcela určitý cíl. Kosmova nejlepší leta spadají do vlády krále Vratislava /1061—92), o němž víme (ale nikoliv z Kosmy), že zakročil v Římě marně o povolení slovanské mše Čechům. Kosmas byl rozhodným protivníkem této žádosti a v kronice své užil výkladu o založení biskupství pražského k rafinované agitaci proti jejím straníkům. Vymyslil si, že české biskupství bylo založeno přímo papežem, ale s tou prý podmínkou, že Čechové nesmějí držeti se „sekty národa bulharského, nebo ruského či slovanského jazyka“. Listinu papežskou toho obsahu padělal a vložil do své kroniky na příslušné místo. To vše je známo. S tím však souvisí, jak se dohaduji, proč i instalaci prvého biskupa vylíčil s podrobnostmi tak překvapujícími (neboť z 10. století věděl ku podiv málo, na příklad ani kdy a od koho bylo založeno pražské biskupství), totiž aby dotvrdil, že Kyrie eleison laiků bylo v Čechách od počátku totéž, jako v církvi na západě, jinými slovy, že se nerecitovalo slovanské Kyrie eleison, tedy pravděpodobně naše známé: Gospodi pomiluj ny! To je ovšem pouze moje hypothesa; k posílení stanoviska svého proti Bretholzovi ji neuvádím a také jí k tomu účelu nepotřebuji; naopak připouštím v důsledku jejím, že německá modlitbička odříkávala se u nás ještě počátkem 12. století. Ale věřím, že slovanské „Gospodi pomiluj ny“ jí neustoupilo všude.
Tak by Bretholzovi zbyl jen jediný argument, že Němci v Čechách před polovicí 11. století byli vskutku v jistém počtu usazení — ale právě jeho se Bretholz nedovolává. Pochopíme, proč — je to totiž podrobné vypravování Kosmovo k r. 1055. jak kníže Spytihněv nařídil, aby všichni Němci, bohatí i chudí, usedlí i příchozí, byli do tří dnů země prázdni. Kritika rozličně se pokoušela zprávou otřásti, ale nedovedla více, než učiniti pravděpodobným, že vypuzení nevztahovalo se snad na všechny Němce (na příklad opaty a mnichy klášterní) a že důvody činu nejsou jasné, protože Spytihněv ve svém protiněmectví nebyl důsledným. Ale popříti, že rozkaz byl vydán a podle všeho i proveden, není možno, protože Kosmas tu píše o věcech, jež se staly za jeho paměti, poněvadž se o tom zmiňuje na dvou místech své práce a čin označuje jako pamětihodný pro všechny věky.
Pamětihodným by měl býti především Bretholzovi — neboť vyhnání Němců Spytihněvem nebo i odhodlání je rázem vyhnati ze země prokazuje samo dostatečně, že dohady Bretholzovy, jakoby v zemi vedle slovanského seděl od nepaměti národ německý, a to národ svobodný, s „právem sebeurčení“, jsou pouhými fantasiemi. Ze zprávy Kosmovy plyne nepřímo, ale bezpečně (a to vysvítá i jinak z pramenů) že Němců v Čechách do polovice 11. století bylo málo; postihujeme-li jich od 12. století v zemi znenáhla víc a více, jde tu zřejmě o Němce nově příchozí od doby nástupce Soběslavova, Vratislava krále. Bretholz opakuje znovu a znovu: protože v pramenech není (prý) zpráv o tom, že se Němci do Čech ve větším počtu stěhovali, třeba předpokládati, že tu byli od počátku. Z toho, co jsme vyložili o vyhnání jich r. 1055 a významu jeho, je viděti, jak směle rozchází se argumentace Bretholzova se svědectvím pramenů.
Jaký je celkový výsledek našeho kritického přehledu o ceně kladných argumentů, jimiž podepřel Bretholz svou markomanskou thesi? Výsledek je ten, že pro mínění Bretholzovo není důkazu nižádného. Jsou jen stopy a doklady toho, že v 10.—11. století Němci a to pouze v skrovném počtu a jako cizinci se v zemi osazovali a že vlivy říše německé, k níž Čechové byli připoutáni politicky i církevně, jevily se v prostředí českoslovanském způsobem rozličným. To pak věděli historikové čeští i cizí dávno před Bretholzem.