Objevy Bretholzovy/II

Objevy Bretholzovy Josef Pekař
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Objevy Bretholzovy
Podtitulek:	Čili od které doby sedí Němci v naší vlasti [II]
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Postavy a problémy českých dějin Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70

Slyšeli jsme, jaký důraz klade Bretholz na to, že falešné rukopisy Hankovy porušily všecko dosavadní studium o našich dějinách, a slyšeli jsme, že je to Bretholz sám, jenž odhodlal se konečně celý dosah klamu odhaliti. Slyšeli jsme to nikoli bez jistého zahanbení. Neboť celá generace českých vědců namáhala se shledat a zocelit důvody, že Rukopisy jsou novodobým padělkem — a nepostřehla jedné z hlavních známek podvrhu, na kterou připadl teprve roku 1921 Bretholz! Oč jde? Jde o toto: Palacký, tvrdí Bretholz, vystoupil prvý s učením, že v 13. století počíná se v Čechách německá kolonisace a s ní zavádění tak zv. německého práva, kdežto až do konce 12. století byli Čechové podle Palackého jedinými obyvateli českých zemí. Bretholz tvrdí, že toto pojímání situace vnutily, vnutiti musily Palackému teprve falešné rukopisy Hankovy. Rukopisy to prý byly, jež poskytly Palackému „nepochybný důkaz“, že Čechy století 9.—12. byly zemí „ryze slovanskou“ „bez nejmenšího příměsku němectví“. Proto nemohl Palacký mluviti o Němcích v Čechách před 13. stoletím než jako o náhodných přišelcích bez většího významu a proto musil položiti počátek rozsáhlé německé kolonisace Čech až do doby porukopisné, do 13. století. A poněvadž mínění Palackého ovládlo úplně a poněvadž zejména německé historiky přimělo, aby široce rozpisovali se o německé kolonisaci českých zemí v 13. století, je zřejmo, jakého ohromného vlivu ve vědecké produkci středoevropské nabylo drzé dílo Hankovo. A všichni se dali napálit, všechny kapacity německé, domácí i cizí — až na jediného Bretholze! Tak argumentace Bretholzova naplňuje se mocnou dramatickou souvislostí, a překvapující myšlenka jeho, jež obsahuje v sobě také obvinění německé vědy z povrchnosti, zavírá v sobě ovšem i omluvu a to zcela uspokojující: vším vinen je jen nestoudný český švindl…

Jak si Bretholz zakládá na „zcela novém světle“, jež svým výkladem vrhl na souvislost věcí, četli jsme ještě nedávno (v prosinci) v jeho stati v Tagesbotu. Podíváme-li se však na to nové světlo blíže, ztratí se hned a zbude jen trochu podivu nad lehkomyslností a trochu soustrasti nad katastrofou nové hypothesy. Je známo především, že padělané Rukopisy vypravují i o událostech z 13. století (například Tataři u Olomouce), jak mohly tedy utvrditi Palackého ve víře, že Čechy byly prosty Němců jen do konce 12. století? Ale důležitější je, že Rukopisy volají a vychovávají k nacionálnímu nadšení protiněmeckému: ve dvou básních líčí vyhnání Němců ze země, v jedné z nich dokonce předchozí opanování země Němci, zavádění německého práva a německého náboženství. Libušin soud líčí vlastně boj mezi právním názorem českým a německým a také báseň „Sedání“ mluví o nedávných bojích s Němci a varuje před nebezpečím německým. Tato skládání, seznamující s vracejícími se vpády Němců do země a celý národ v radostném volání pobízející opětovně na frontu protiněmeckou, skládání, v nichž vystupuje i český vůdce s jménem nepochybně německým (Beneš Heřmanóv) — ta že musila Palackému vnutiti pevné přesvědčení, že Čechy století 9.—12. byly zemí „bez nejmenšího příměsku němectví“? Z nich že nabyl Palacký jistoty, že německá kolonisace počíná se teprve v 13. století? Čtenář nechť posoudí sám, jak pevný je základ Bretholzovy theorie.

Palacký ostatek nepotřeboval naprosto Rukopisů, aby se přiklonil k mínění, že v 9.—12. století byly Čechy zemí národem slovanskou a aby proto vymyslil hypothesu o kolonisaci německé v 13.století. Přečtěte si Brentanovo epos Die Gründung Prads z r. 1815, Ebertovu Vlastu z r. 1829 a vůbec celou tehdejší německou literaturu o starověkých Čechách, jak nás s ní A. Kraus seznámil — celý svět těchto nejstarších Čech pověsti nebo Čech na úsvitě historie je tu slovanský, a o německém nebezpečí neví ještě ničeho. A otevřete-li čtvrtý díl J. B. Schelsova díla „Geschichte der Länder des österreichischen Kaiserstaates“, vyšlý ve Vídni r. 1821, najdete tam v přehledu dějin českých výklad, že slovanskost obyvatelstva české zemi nestačovala — proto byli s národem směšováni nejen četní zajatci váleční, ale „v rozličných dobách byli zváni do země i němečtí osadníci“. „V době obou Otakarů přišlo zejména mnoho Němců do Čech a na Moravu. Tím promísením zjemnil se mrav národní a řeč německá rozšířila se v celé zemi, zejména však v městech.“

Jediný citát tento postačí, aby celou Bretholzovu konstrukci podvrátil vniveč. Z čeho viní Bretholz Palackého, o čem tvrdí, že bylo Pelclovi, píšícímu r. 1788 o dějinách Němců v Čechách, ještě neznámo nebo nejasno a co prý jen vlivem Rukopisů bylo poprvé formulováno Palackým, bylo vysloveno v podstatě dávno před Palackým. Uvážíme-li, že Schels je pouhý kompilátor, je zjevno, že jeho pojetí dějin německých v Čechách, které je v základě i pojetím do Bretholze obecně platným, musilo ve vědecké literatuře středoevropské ozvati se důrazně již před rokem 1820. Nemám tolik času, abych doklady toho shledával; poznamenávám jen, že již Pavel Stránský v znamenité monografii své o státu českém, sepsané r. 1633, ví, že městská práva magdeburská, jež prý zatlačila staré městské právo české, jsou dílem německých přistěhovalců, jichž počet v zemi rozmnožili králové Vratislav a Přemysl II. Krátce: s myšlenkou, že falsátor Hanka a skrze něho Palacký jsou otci víry v německou kolonisaci Čech v 13. století, musíme se naprosto rozloučiti.