Obilní monopol, zprostředkovatelny práce a 18. prosinec
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Obilní monopol, zprostředkovatelny práce a 18. prosinec |
| Autor: | Karel Kramář |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 76, č. 143. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 24. 05. 1936 |
| Licence: |  PD old 70 |
| 18. prosince 1935 byl prezidentem Čs. republiky zvolen Edvard Beneš, který porazil protikandidáta Bohumila Němce. Viz např. stenoprotokoly ze společného zasedání poslanecké sněmovny a senátu. | |
Nemíním zasahovati do rozporů koaličních stran, pokud se nedotýkají zájmů nás všech. Ale také bych nechtěl, aby se tvořily nové legendy, na př., že bylo nutno na ochranu demokracie proti fašismu utvořiti k 18. prosinci „demokratický blok“. S tímto demokratickým blokem rozcházeli jsme se také my, a poněvadž se té demokratičnosti u nás opravdu, bůh ví k čemu, zneužívá, myslím, že je nutno trochu blíže se na ni podívati.
Nechci opakovati, co si myslíme o té demokratičnosti koalice s jejími vázanými kandidátními listinami, vybílenými novinami, s hrozbami zastavením listů, nezanechají-li nepříjemné kritiky vládní politiky, i s těmi poslaneckými revrsy. To všechno dojista není taková demokratická svoboda, aby bylo nutno k její ochraně zřizovati v koalici zvláštní demokratický blok, dokonce s přibráním „vzorných demokratů“ — komunistů, a to proti agrárníkům; to je přece pohádka, jíž i pravověrní sotva uvěří. Vždyť ty konfiskace i s těmi hrozbami zastavením listů nemají daleko do ministerstva spravedlnosti, ovládaného socialisty. Bylo by snad tudíž lepší nespojovati 18. prosinec s ochranou té koaliční demokracie.
Také my, kteří jsme pro demokracii, když bylo nutno vybojovati její uplatnění proti byrokratickému a německo-liberálnímu Rakousku udělali tolik, máme myslím, právo velmi rozhodně odmítnouti, že by ji musili před námi ochraňovati představitelé té naší slavné demokracie vybílených novin a poslaneckých reversů. Ostatně vůbec snad to přece nebylo ohrožením demokracie, když se agrárnici cítili povinni ukázati, že nesouhlasí, aby se „nová éra“ ohlašovala jako vítězství socialismu. Také by přece nebylo hříchem proti demokracii voliti muže, jenž nikdy se neprohřešil proti tomu, co vyznával kdysi v Omladině, ani proti jejímu nacionalismu, ani proti jejímu demokratismu a jejímu opravdovému, vřelému cítění sociálnímu, jenž zůstal vždy věrným Slovanem, vždy byl pravdivý, vzdálený každé intriky, falše, poctivý v myšlení i jednání, nezištný, pravý vědec, uznávaný vědeckou cizinou, zvyklý i naši politiku posuzovati s hlediska světového a proto povýšený nad každé úzkoprsé stranictví: proto důstojný předseda Národní rady jako opravdový, vzorný český demokrat! Proti tomu bylo potřebí tvořiti demokratický blok? Kdo má této směšné báchorce věřiti? Bude nejlépe nerozvíjeti diskusi o 18. prosinci, nemíchati do ní zejména demokracii, a ponechati úsudek objektivní historii!
Demokracie neměla s 18. prosincem pranic co dělati, ale doufám, také ne s otázkou prodloužení obilního monopolu a zprostředkovatelen práce, o nichž se dnes jedná. Obě otázky jsou tak vážné, že je zbytečno směšovati je s otázkou tehdejší koaliční věrnosti a dokonce s demokracií. Což necítí socialisté sami, jak úžasně zatěžují svou odpovědnost, když vlastně tím doznávají, že by v otázce obilního monopolu byli povolnější, kdyby nebylo vzpomínek na 18. prosinec? To přímo nutí, abychom si ujasnili odpovědnost za způsob provedení řízeného hospodářství obilního, který nyní tak odsuzují. My byli proti němu a proto můžeme objektivně souditi, kdo především je zde odpovědný.
Že agrárníci postavili krajní požadavek, neodpovídá sice tradici Švehlově, ale také socialistické požadavky nejsou zrovna státnicky umírněné. Avšak v koalici přece nelze nic dělat proti rozhodnému odporu některé strany a je tudíž jasno, že za konečné usnesení neodpovídá jenom ten, kdo s nějakým požadavkem vystoupil, nýbrž stejně nebo snad ještě víc ten, kdo se mu se všemi důsledky na odpor nepostavil — tedy koalice celá. Rozdíl však je v daném případě aspoň v tom, že agrárníci žádali, co mělo aspoň značné části jejich stoupenců pomoci, kdežto socialisté povolili, o čem věděli, že se může státi těžkým ohrožením jejich lidí, totiž nebezpečím zdražení životních potřeb v těžké krisi, nezaměstnanosti a tím ještě dalším ohrožením výroby, zvláště vývozu. A jestli k tomu socialisté svolili k vůli 18. prosinci, pak je to vše ještě daleko horší a nepochopitelnější, než se to musilo zdáti tehdy, kdy s monopolem a jeho tak vysokou cenou pšenice souhlasili.
K čemu tedy vzpomínati, nač je lépe zapomenouti, proč vyhrožovati „demokratickým blokem“, místo aby se snažili o zmírnění neoprávněně vysoké ceny pšenice, bez hrozeb koaliční dohodou, když sami agrárníci jsou v zájmu vlastním k ústupkům ochotni? Či snad proto, aby na nich vynutili souhlas se svým novým návrhem na zřízení zprostředkovatelen práce, který by byl nezaslouženým ohrožením zbytků našeho průmyslu a přímo zákonným trvalým upevněním instituce neúnosné nezaměstnanosti? Chtějí tak „demokratismem“ zakrýti i svůj souhlas s dosavadním monopolem a zároveň vnutiti našemu beztak ohroženému hospodářství něco, co by sice pomohlo, aby umístili ještě celou řadu svých věrných za sekretáře nové instituce, ale co by mohlo býti osudným pro tisíce a tisíce jejich dělníků? Což opravdu je doba vhodná k tomu, aby místo návrhu, vypracovaného 1934 sociálně-politickým výborem Poradního sboru pro otázky hospodářské a schváleného jednomyslně všemi složkami sboru, zaměstnavatelskou, zaměstnaneckou a odbornickou, vynutili si na agrárnícich pod záminkou trestu za zmíněnou „zpronevěru na demokracii“ souhlas s návrhem novým, vyhovujícím sice krajně stranickým požadavkům socialistickým, ale ohrožujícím poslední zbytky podnikání a — zaměstnanosti? Věří opravdu, že jim za tuto „vymoženost“ i prostý dělník bude vděčným, a že neprohlédne, že jim nejde o něho, nýbrž hlavně zase o nové — sekretáře? Myslí, že je poměr dělníků k sekretářům nemoc. pokladen tak plný vděčnosti, aby s radostí uvítali skutečnost, že by záviselo od nových sekretářů, budou-li pracovati nebo zůstanou-li na ulici? A domnívají se, že by zrovna v nynějších kritických dobách zaměstnavatelé klidně snesli odnětí základní podmínky svobody práce? Což necítí, že jsou horšími „fašisty“ než Mussolini a Hitler a že už jen úplným — zdvořile řečeno — nevědomcům budou moci mluviti o fašismu těch druhých?
Není už dostatečným ohrožováním republiky, že je u státních zaměstnanců stranická legitimace tak často vážnější než vědění, píle a poctivé vykonávání práce, máji ještě i dělníci ztratiti víru, že rozhodují především osobní kvality o možnosti najíti práci a její spravedlivé hodnocení? A mohou i za cenu výjimek nesocialističtí, opravdu demokratičtí členové koalice souhlasiti s tak nesociálním opatřením? Máme ještě, bohudíky, mnoho podniků, kde zaměstnavatel sám je duší závodu a kde se vytváří osobní poměr mezi zaměstnavatelem a dělnictvem, čímž ztrácí přirozený rozpor mezi kapitálem a prací na své ostrosti vědomím společných zájmů a osobním sblížením, zejména možností spravedlivého ocenění individuelních vlastností dělníkových. Má to všecko býti znemožněno zamezením osobního výběru zaměstnanců a přirozeným odporem proti vnucenému spolupracovníku, jejž by doporučovala jenom stranická legitimace? Což kde závisí zdar podniku na osobních vlastnostech personálu? Je u nás zaměstnavatel opravdu jakýmsi méně cenným tvorem, proti němuž je všecko dovoleno? Není dost na zoufalé krisi celých průmyslových i řemeslných odvětví, kde se provoz drží jen oběťmi z podstaty podniků?
Není dost na našich daních, poplatcích, tarifech, sociálních nákladech, má to být všecko dovršeno ještě znechucením každého podnikání, když by si za své risiko zaměstnavatel nesměl ani vybrati svého dělníka a spolupracovníka, a musil přijmouti každého, i když o něm nevi nic jiného, než že je programovým odpůrcem soukromého podnikání, a sice pokud možno činným, agitačním, poněvadž je doporučen stranickým sekretářem? Ví-li, že je dobrým, spolehlivým dělníkem, nemá rozumný zaměstnavatel dojista nic proti různému politickému smýšlení svého dělníka — ale když to neví a nesmí se o to starati?!
Myslím že ti, kteří odpovídají za naše zákonodárství, by měli uvážiti, že není nouze o zaměstnance, nýbrž o možnost zaměstnání, a že není těžko uzákoniti krajním, nerozvažným socialistickým požadavkům odpovídající zprostředkovatelny, jen je vic než pochybno, že by k nim i nejostřejším zákonem bylo možno najíti — práci! Opravdu skvělejší prostředek pro odpomoc nezaměstnanosti si nebylo lze vymysliti! Chybí jen ještě 40hodinová doba pracovní bez odpovídajícího tomu snížení mezd a bude konečně vyřízena naše — zaměstnanost!