O vzdáleném příbuzném/Dva bratři
| O vzdáleném příbuzném | ||
| Snoubenci | Dva bratři | Dvojre |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dva bratři |
| Autor: | Micha Josef Bin Gorion |
| Krátký popis: | povídka |
| Původní titulek: | צװײ ברידער |
| Zdroj: | BERDYCZEWSKI, MICHA JOSEF: Jidiše ksovim fun a vajten korev. Varšava: Literatur, [1912]. S. 65–69 https://www.yiddishbookcenter.org/collections/yiddish-books/spb-nybc201820/berdichevsky-micah-joseph-yudishe-ksovim-fun-a-vayten-korev |
| Licence: |  PD old 70 |
| Licence překlad: |  CC BY 4.0 |
| Index stran | |
 |
|
Dva bratři
V Tóře najdeme verš: Šofech dam ha-adam, ba-adam damo jišafech.
[1] To znamená: Kdo pro nic a zbytečně prolévá krev jiného člověka, nezemře svou vlastní smrtí. Sama příroda mu připomene jeho dluh. A i když se někdy stane, že vrah se zachrání a Bůh ho nepotrestá hned po činu, tak to jen tak vypadá; ve skutečnosti ale jednou už přijde jeho čas a zasáhne jej ruka věčného soudce.
V Midraši raba ke knize Devarim čteme tento příběh: Byla jednou v jedné vesnici vdova jménem Ruth, která měla pole a dobytek. A pracovali u ní služebníci a čeledíni a ona jim dobře platila a nezadávala jim těžkou práci, protože měla smysl pro spravedlnost. Přímost a povinnosti člověka byly její vírou. Ve světě musí být právo, říkávala, nikdo nesmí zkřivit jinému vlas, nikdo nesmí brát, co patří jinému, nikdo nesmí na jiného vztáhnout ruku. A když se její dítě vadilo s čeledínem a čeledín byl v právu, nehleděla na vlastní krev a tělo. Odpouštět někomu, dokonce ani sobě samé, to ona nedělala. Ba, takové ženy jsme kdysi mívali.
Ruth měla dva chlapce, jeden se jmenoval Šimon a druhý se jmenoval Jakov. Ti byli živoucím dědictvím po jejím muži. Říká se, že dokud její muž žil, neměla to s ním lehké. Ale jen jeden z jejích synů měl v sobě divokost svého otce, a to byl Šimon. Mladší bratr, Jakov, taky nebyl žádný nebech, ale nebyl to takový vztekloun jako Šimon. Šimonův vztek překračoval všechny meze. Kdo ho viděl jet na koni nebo si vyjet do tajgy, hned poznal, že v něm vře zlost. Všechno, co dělal, děla ve vzteku. Jakov se bratra bál, ale ochotně mu ve všem ustupovat, to nedokázal. Člověk, který nikomu neubližuje, nesnese, když by mělo být ublíženo jemu. Ale Šimon si vždy prosadil svou a co chtěl, to taky vykonal, i když to nebylo po právu. Nic naplat, co nadělat. Jak tím trpěla jeho matka Ruth, to vám ani nemusím vyprávět.
Jednoho dne se bratři pohádali. Šestnáct let jim už bylo, jeden — plný chuti a touhy, celý svět by chtěl spolknout; druhý, jak se říká, čistý člověk, čistá krev. Na jedné straně Kain, na druhé — Abel. I to byli dva bratři…
Jak bylo řečeno, ti dva se pohádali. Kdoví, možná to byla nějaká maličkost a byli by se mohli zase usmířit. Ale zřejmě bylo předurčeno, že Šimon dá průchod své zlobě. Šimon začal svého bratra proklínat a potom ho i bít. A protože Jakov se nenechal, rozzlobil se Šimon ještě víc. Vytáhl ze záňadří ostrý nůž a vbodl ho svému bratru do srdce.
Jakov strašlivě vykřikl a padl na zem. Když matka Ruth přiskočila ze zadního pokoje, krev probodnutého syna ještě stříkala a vrah utekl otevřenými dveřmi…
Tiše a se sevřenými rty vzala matka obou bratrů čistou sklenici a nastavila ji stříkajícímu proudu teplé krve zavražděného syna, až byla plná.
Poté svolala lidi do světnice. Zvedli Jakova ze země, svlékli z něj zakrvácené oblečení, omyli jej a zabalili do bílého prostěradla. Byl mrtev.
Všichni plakali a naříkali pro Jakova. Všichni jej milovali jako vlastní dítě, protože v sobě měl pěkné způsoby své matky a nikomu neubližoval. Jen jeho matka neplakala a nenaříkala. Krev stála ve sklenici a vřela.
Tiše a bez slz šla matka k pohřbu. Syna přišla vyprovodit celá vesnice. Pohřbili jej nedaleko vršku; a na vršku nechala Ruth postavit kamennou věž a nahoře, pod střechou věže, nechala zřídit malou komůrku, do které přinesla onu sklenici vařící krve a postavila ji tam.
Mnozí z jejích věrných čeledínů se chtěli vydat do světa hledat Šimona, vraha, který zabil svého bratra, ale Ruth to nepřipustila. Dělala jediné: často, když dokončila denní práci, vykradla se z domu a chodívala do komůrky ve věži. Tam stála sklenice s Jakovovou krví a krev stále vřela, jako by právě vyšla z člověka.
Tiše tam sedávala a hleděla na sklenici. Dívala se z okna daleko za vesnici, jako kdyby tam něco hledala. To dělal každý den, v létě i v zimě. Uplynul rok, uplynul druhý, uplynul třetí. O Šimonovi ani vidu, ani slechu a lidé na něj a na vraždu začali pomalu zapomínat. Ruth ale nezapomněla a nevynechala jediný den, aby nevystoupala na věž. Dělala to pečlivě, tak jako zbožný Žid nikdy nevynechá čtení šma. Tak uplynulo deset let od Jakovovy smrti — Ruth přicházela každý den k věži a krev vřela a bublala, jako by se to stalo dnešního dne.
Třináct let uplynulo. Beze slov nosila trápení ve svém srdci, tak jak člověk nosí tajemství. S nikým o svém trápení nemluvila, dokonce ani s Bohem… Na to byla příliš hrdá.
Na čtrnáctý rok, bylo to letního dne, obloha byla modrá, vzduch byl čistý a svěží, Ruth vystoupila na věž, jak měla ve zvyku. Pohlédla z okna — klid a mír byl kam až dohlédla!
Najednou krev ve sklenici přestala vřít a zůstala v klidu stát. Když to těžce zkoušená matka viděla, pozvedla ruce k nebesům a řekla: Děkuji ti, soudče světa, že jsi učinil soud. Nyní vím, že můj syn, vrah, už není na tomto světě.
A tak tomu také bylo. V ten stejný den a v tu stejnou hodinu, kdy krev zůstala klidně stát, byl Šimon zabit v lese.