O věcech obecných čili Zóon politikon/O tyranii strojů
| O věcech obecných čili Zóon politikon Karel Čapek | ||
| O amerikanismu | O tyranii strojů | O loajalitě |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O tyranii strojů |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných čili zoón politikon Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4. |
| Licence: |  PD old 70 |
Dopis Daily Heraldu
Zdá se, že v Anglii se věci vyvíjejí zvláštním způsobem. Před rokem jsem dostal z jiných novin otázku, může-li se stroj stát pánem lidí. Tehdy jsem se pokusil uklidnit své anglické přátele a prohlásil jsem s provokativní jistotou, že ne; že pokud vím, není pánem dělníka stroj, nýbrž spíše továrník. Dostávám-li nyní otázku, zda může člověk uniknout otroctví stroje, zdálo by se z toho, že se za ten rok poměry zhoršily a že už se stroje opravdu staly pány lidí. Nečetl jsem v novinách nic o takové vzpouře strojů, ale zato jsem četl mnoho a opětovně například o nezaměstnanosti v Anglii i jinde. Řekl bych podle toho, že bohužel velmi mnoho lidí vyvázlo z otroctví stroje, protože nemohou najít stroj, který by obsluhovali. Pro několik miliónů lidí není životní otázkou, jak by mohli uniknout otroctví stroje, nýbrž jak by se do něho co možná brzo dostali. Odpusťte, že nejsem s to zapomenout na tuto skutečnost, zatímco hledám odpověď na vaši otázku.
Otroctví stroje: něco pravdy na tom slově je. Před mnoha lety byl můj bratr tkalcem u Jacquardova stroje a přál si být malířem; tehdy velmi ostře cítil, že je otrokem stroje. Dělník u běžícího stroje je v jistém smyslu opravdu jeho otrokem; musí jej obsluhovat a krmit, musí konat řadu jednotvárných gest, pokud stroj běží. Ale horší je, že neběží-li stroj, neběží ani dělník; stojí-li tolik a tolik tisíc vřeten nebo stavů, může tolik a tolik tisíc dělníků strčit ruce do prázdných kapes; tato závislost na stroji je za dnešního stavu věcí pro dělníky i pro nás těžší a tragičtější otázkou.
Pokud jde o závislost člověka na stroji, musíme se ptát, kdo vlastně je pánem stroje. Zajisté – aspoň do jisté míry – jeho majitel; ale jak dnes věci stojí, nezávisí na jeho vůli, aby uvedl stroje v pohyb a chrlil z nich zboží, nestaraje se o to, kdo to zboží odebere. Pánem jeho strojů je trh; a na trh, jak známo, má továrník asi tolik vlivu jako na pohyb barometru. Stojíme stejně bezmocně vůči konjunkturám i depresím mezinárodního trhu jako vůči lijákům nebo suchu. U všech všudy, kdo vlastně je pánem trhu? Jednou je to válka v Číně a podruhé úroda bavlny v Brazílii nebo já nevím co; je to politika, cla, soutěž a jiné okolnosti, za které obyčejně není osobně odpověden žádný smrtelník. Velmi odlehlé a těžko pochopitelné jsou příčiny, pro které běží či stojí stroje v Manchestru nebo v Liberci a na kterých závisí, žije-li dělník v Manchestru nebo v Liberci trochu líp nebo hodně hůř. Celé dějiny lidstva jsou dějinami strašného a velikého úsilí stát se pány něčeho: pány přírodních sil, pány kontinentů a moří; dosud se nevěnoval ani zlomek té energie, aby se lidský mozek stal pánem něčeho bližšího a lidštějšího, totiž mezinárodního hospodářství. Až dosud velká část lidských životů na něm závisí nevědomě a bezbranně jako na klimatu nebo na přírodní pohromě. Člověk do velké míry vyvázne z otroctví stroje, vyvázne-li z otrocké závislosti na neovládaném, špatně organizovaném a brutálním hospodářství. Nepochybuji, že je to v lidské moci, i když to snad není v moci naší generace.
—————————————————————————————————————————————————————————
V jednom špatném období svého života jsem byl tlakem okolností donucen konat užitečnou práci, totiž psát na psacím stroji věci, které mě absolutně nezajímaly. Bylo to hrozné; stroj s urputnou zlomyslností dělal pravopisné chyby, žádné písmeno nebylo na místě, kde je můj prst hledal, psací páska se zadrhovala – zkrátka stroj dával najevo, že mě nehodlá poslouchat. Tehdy se ukázalo, že nemám nejmenšího nadání k užitečné práci; nadto ve svém beznadějném zápase se vzpouzejícím se strojem jsem žalostně cítil, že jsem jeho otrokem. Vyvázl jsem z toho otroctví tím, že jsem začal dělat práci tak neužitečnou, jako je literatura; ale od té doby jsem se bezpočtukrát s úžasem zadíval na lidi píšící na stroji. Hráli na něm jako pan Cortot na klavíru. Naprosto nevypadali jako otroci psacího stroje, nýbrž jako jeho páni. Dovedli do něho tlouci tak, že jsem je počal podezírat, že je to těší a že vkládají do věci cosi jako osobní zájem nebo ctižádost. Od té doby věřím, že člověk, který dobře, lehce a přesně ovládá stroj, je jeho pánem. Mistrovství je v morálním smyslu překonání otroctví. Jen nízce kvalifikovaná, hrubá a nepřesná práce je otrocká; sám mechanický vývoj světa vede k práci výše kvalifikované. V tom smyslu nás z otroctví strojů vysvobodí dokonalejší a diferencovanější stroje, jež budou ovládány spíše mozkem než rukama.
—————————————————————————————————————————————————————————
Ale mluvíme-li o otroctví stroje, není to proto, že lidé jsou nuceni obsluhovat stroje, nýbrž proto, že ještě pořád nejsou za to dost placeni. Člověk není otrokem proto, že pracuje, nýbrž proto, že se mu přitom celkem nevede dost dobře. Špatně placený úředník je otrokem kanceláře, tak jako špatně placený dělník je otrokem továrny. Otroctví je prostě jméno pro neuspokojivou úroveň života. Řečeno v termínech psychologie, otroctví je stav nespokojenosti. Člověk je otrokem rodiny, je-li se svou rodinou nespokojen; je otrokem společnosti, nudí-li se v ní; je otrokem svých povinností, pokud ho nezačne těšit, že jim slouží. Jediná cesta, jak překonávat otroctví vůbec, by byla všemi prostředky přemáhat stav nespokojenosti, kterému lidstvo propadá. Pravím všemi prostředky; bylo by neupřímné nejmenovat na nejprvnějším místě jakýsi úkol organizovat společnost tak, aby se dostalo spravedlivé životní úrovně těm, kdo dodnes jsou špatně placeni a špatně žijí. Pak je tu stále ještě palčivá potřeba svobod politických a národních, které by zhodnotily občanský život všech obyvatel tohoto slzavého údolí. Ale na nejvyšším místě jsou prostředky, které by hleděly vykoupit nespokojenost duší: to je náboženství, umění, kultura, radost a krása života. Vše, co zvýší hodnotu lidského života, překonává na svém místě kus reptajícího a bolestného otroctví.