O věcech obecných čili Zóon politikon/O tradici
| O věcech obecných čili Zóon politikon Karel Čapek | ||
| O ženách a politice | O tradici | O duchu demokracie |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O tradici |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných čili zoón politikon Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4. |
| Licence: |  PD old 70 |
Napsal jsem toto slovo v čelo svého článku, abych je měl na očích; ale čím déle se na ně dívám, tím víc mne mate. Dejme tomu, že tradice je podle definice udržování starých řádů (možná že ta definice je nijaká, ale zatím mi neskákejte do řeči). Naproti tomu přežitek je také udržování starých řádů. Nevím, jsou-li paruky anglických soudců tradice nebo přežitek. Nemohu se rozhodnout, je-li univerzitní pedel přežitek nebo tradice. Je-li univerzitní pedel ctihodný kus tradice, je jeho výhodou, že připomíná patnácté století. Je-li naopak mrzkým přežitkem, je totéž jeho nevýhodou. Tradice je udržování starých řádů, protože jsou staré. Přežitek je udržování starých řádů, ačkoli jsou staré.
Ale ještě větší potíž je s pojmem “starý”. Pedelův kožich je pro nás, obyčejné a nehistorické lidi, velmi starodávný; ale pro archeologa není starý, nýbrž recentní. Četl jsem nedávno u jednoho učence, že sochy na nějaké bráně jsou “zcela moderní”, totiž z patnáctého století. A pro paleontologa je mizerná, dva tisíce let stará římská nebo egyptská amfora přímo nestoudně recentní. Naopak je možno, že pro letní mušku je minulý týden zlatým věkem tradicí, zatímco některá baktérie v mé sklenici pečlivě udržuje prastarou tradici hodiny právě minulé. Tedy tradice je udržování řádů, které z víceméně nahodilých a iracionálních důvodů považujeme za staré.
Někdy někdo z nás provolá, že se máme vrátit k tradici let devadesátých nebo let osmdesátých nebo až k tradici našich buditelů. Povážlivé na tom není, že to je zpátečnictví, nýbrž to, že věci, které jsou jenom dvacet nebo čtyřicet nebo sto let za námi, už považujeme za staré. Možná že příštího roku se budou nějací noví zpátečníci dovolávat prastaré poetické tradice Jiřího Wolkera. Možná že se někdo z děsného reakcionářství chystá vykopat z nánosu věků tradici Fráni Šrámka. Minulé století už vůbec považujeme za zdroj starobylých tradicí, místo aby nám docela jednoduše bylo širší půdou přítomnosti. Snad je to pro nedostatek dějinné souvislosti, že věci a děje u nás tak rychle stárnou; pohříchu snad právě proto i lidé u nás daleko rychleji stárnou než v západních, historicky starších zemích.
Vůbec slovo “starý” je kuriózní pojem; nedá se s ním vážně pracovat. Tříletému nunátku je pětiletý prcek příliš starý; dvacetiletý mládenec se neuctivě posmívá šedinám prastarého třicátníka; dívčí pulec považuje abiturienta za dědka. Je docela přirozeno, že mladí lidé považují staré za dědky; horší je, když staří považují sebe samy za dědky. Psalo se například, že se má omladit Česká akademie; je to nádherná myšlenka; přimlouvám se nadšeně, aby se Česká akademie omladila, ale ne tím, že by přibrala mládež, nýbrž tím, že by se její držitelé začali považovat za bujnou mládež se všemi výhodami i závazky.
Člověk věkem pokračuje nejenom vpřed, ale i za sebe; co se zdá dvacetiletému dávnou a překonanou minulostí, to se mu v padesáti zdá tak blízko, že tomu může podat ruku. Nevěřím, že by metuzalémové byli tak bezuzdně pokrokoví, jak je líčí Bernard Shaw; myslím, že by se nikoliv regresí, ale prostě růstem pořád blížili tomu, co je za nimi; že by vrůstali hlouběji do minulosti, než můžeme my, lidé krátkověcí.
Přiznávám se, pokud mne se týče, k jakési historické neschopnosti; nemám rád staré věci; nebo přesněji řečeno, mám neobyčejně rád některé staré věci, ale ne proto, že jsou staré, nýbrž proto, že vůbec nejsou staré. Dokonce i univerzitní pedel ve své slávě se mi líbí ne proto, že je starobylý, nýbrž proto, že je velmi barevný, a proto mladší a bližší jakési slavné mladosti než my ve svých šedivých sáčkách. Jaroslav Durych se vrací k Erbenovi ne proto, že Erben je starý, ale proto, že naprosto není starý. Libujeme si v primitivních a raných uměních ne pro jejich úžasné stáří, nýbrž pro jejich úžasnou mladost, a tak dále.
To je to, co jsem chtěl říci: slušelo by nám víc lásky k minulosti a k starým věcem, protože v nich je zasuta spousta přímo fantastické mladosti. Jen lidé, kteří nikdy nebyli pořádně mladí, mohou považovat minulost za skladiště starých a překonaných věcí. Je jakási senilnost v tom, mluvit o starých tradicích; nejsou-li i ty nejstarší tradice zatraceně mladé, nevím opravdu, co s nimi. Jsou-li opravdu staré, jsou tedy přežitkem.