O věcech obecných čili Zóon politikon/O pesimismu
O věcech obecných čili Zóon politikon Karel Čapek | ||
O skepsi | O pesimismu | O amerikanismu |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | O pesimismu |
Autor: | Karel Čapek |
Zdroj: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných čili zoón politikon Městská knihovna v Praze (PDF) |
Vydáno: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4. |
Licence: | PD old 70 |
Pesimismus, podobně jako optimismus, má dvojí význam podle toho, užíváme-li toho slova o sobě nebo o svém bližním. Řeknu-li o sobě, že jsem optimista, míním tím patrně, že jsem pln síly a naděje, velmi bujarý, nezviklaný a energický člověk a jedním slovem chlapík. Řeknu-li o svém bližním, že je optimista, myslím tím nepochybně, že je fantasta, nepraktický, naivní, pošetile důvěřivý a jedním slovem nádiva. Tvrdím-li o svém bližním, že je pesimista, vyslovuji tím přesvědčení, že je schlíplý, zbabělý, neurastenik a pavouk, že trpí zácpou nebo žlučovými kameny, že vůbec přepíná a zkrátka naprosto nemá pravdu. Prohlásím-li však sebe sama za pesimistu, pravím tím implicite, že jsem zkušenější než jiní, že panečku nesednu jen tak na vějičku, že do toho vidím a zkrátka že mám pravdu; uvidíte, že dojde na má slova.
Pro člověka, který se nehonosí tím ani oním, zní “pesimismus” vzdáleně v ten smysl, že to je něco, v čem je zakopán chcíplý pes.
Jako příklad pesimismu bych mohl uvést Heraklita, Schopenhauera nebo Eduarda von Hartmanna; volím však příklad hroznější, výlupek všeho životního a světového pesimismu; je to strašné a nevyvratitelné tvrzení, že “krajíc padne vždycky na tu namazanou stranu”.
Nenajde se na světě optimista, který by tomuto pochmurnému přesvědčení čelil zásadním názorem, že “krajíc padne vždycky na tu nenamazanou stranu”, neboť – a v tom je tragika optimismu – tento náhled je vyvrácen, padne-li krajíc jen jedinkrát na namazanou stranu, kdežto názor pesimisty není otřesen tím, padne-li krajíc někdy také na stranu nenamazanou: patrně proto, že tento případ, nemaje těžších následků ani pro krajíc, ani pro kalhoty nebo koberec, na něž namazaný krajíc se zálibou padá, je irelevantní a nemá té váhy jako případ opačný.
Bohužel není dosud ustavena statistika, padá-li krajíc častěji na stranu namazanou nebo naopak. Avšak kdyby se ukázalo, že v osmdesáti případech ze sta padá na stranu namazanou, usoudili bychom, že na ni padá dejme tomu proto, že namazaná strana je těžší. Nuže tento názor by byl stejně málo pesimistický jako Newtonův názor, že těžká tělesa padají k zemi. Jistě není nijak pesimistické tvrzení, že kdo spadne ze stromu, zlomí si pravděpodobně nohu; pesimistická je víra, že nesmí lézt na stromy, jelikož to pánbůh trestá. Pesimistický je názor obyvatel Melanésie, že kdo spadne z vrcholu palmy, se zabije, protože se jednou zabil mytický předek, když spadl z vrcholu palmy; od té doby se prý zabije, kdo spadne. Z toho vidíte, že pesimismus nezáleží v předvídání špatných následků, nýbrž v předvídání chmurných a osudných příčin. To znamená, že pravý pesimismus je čistě metafyzický. Pesimistické je, věřím-li, že to se světem stojí špatně, jelikož lidé jsou podstatně a metafyzicky špatní. Utěšenější a méně pesimistický je názor, že to se světem stojí špatně, jelikož lidé jsou vrtáci; výsledek je sice téměř stejný, ale příčina, jak zřejmo, je méně tragická.
Jinak řečeno, pravý pesimismus nezáleží v náhledu, že se věci mají nebo dopadnou špatně, nýbrž v náhledu, že vůbec a zásadně nemohou dopadnout jinak nežli špatně. Dopadnou-li náhodou dobře, nu, není ještě konec všeho a nechval dne před večerem; dopadnou-li však opravdu zle, splňují tím svou vyšší nutnost k chmurnému uspokojení pesimistovu: neboť je to metafyzicky v pořádku, že to dopadlo zle. Špatný stav věcí plní pesimistu zvláštním pesimistickým zadostučiněním a přímo nadšením. Pesimismus je jisté požitkářství; je to prostředek, jak se radovati ze špatného stavu věcí. Každý úraz, neštěstí, šlamastika, chyba nebo útrapa je něčím zcela místným v soustavné mizérii světa; je to jen rozkošný detail a osvěžující příklad univerzální smůly. Pesimista se celkem velmi dobře baví špatným průběhem světa; čím hůř, tím líp, neboť to je mu nevyčerpatelným zdrojem potěšení, satisfakce a kratochvíle. Pesimismus není víra, že svět je bídný, nýbrž víra, že je to v pořádku, že je bídný.
Pokud však v chybě vidíš chybu, v hlouposti hloupost a v neštěstí prosté neštěstí, nejsi a nemůžeš být pesimista. Nejsi pesimistou proto, že vidíš bolest, pitomost, krutost a nesmyslnost všeho; pokud tě to bolí, pokud se otřásáš soucitem a nevolí, nejsi pesimistou.
A pokud se týče toho krajíce, nevyvrátíš ponurý názor, že vždycky padá na namazanou stranu, než tím, že jej budeš líp brát do ruky.