O věcech obecných čili Zóon politikon/O naší straně
| O věcech obecných čili Zóon politikon Karel Čapek | ||
| O politice | O naší straně | O kompromisu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O naší straně |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných čili zoón politikon Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4. |
| Licence: |  PD old 70 |
Jsou v politice dva velmi zřejmě odlišné druhy lidí: jedni, kteří při každé příležitosti říkají “naše strana”, a druzí, kterým to slovo jaksi vázne v krku.
Ti první třeba prohlašují, že “naše strana je pro ozdravění financí”; kdybyste je rozkrájeli, neřeknou, že “sám prostý a zdravý rozum” nebo “každý slušný člověk” je pro ozdravění financí. Provolávají, že “naše strana je na stráži proti nepřátelům státu”; nikdy by nepřiznali, že koneckonců na stráži proti nepřátelům je každý občan, který má svých pět pohromadě. Tvrdí, že “naše strana učiní vše proti nezaměstnanosti”; ale nikterak nejsou ochotni dodat, že proti nezaměstnanosti má učiniti vše obyčejný lidský rozum a cit. Byli by s to říci, že “naše strana se rozhodně vyslovuje proti souchotím” nebo že “naše strana neschvaluje dětskou úmrtnost”. Na lid, národ nebo člověka se odvolávají jenom v tvrzeních méně nepochybných. Je-li jejich strana pro zdražení ječmene, vysloví to tak, že “náš národ se musí bránit zahraniční soutěži”; nebo jindy vyhlašují, že “žádný český člověk nemůže být pro uznání zámků na měsíci de iure”, a tak dále.
Ten druhý druh lidí – a to jsou obyčejně ti méně političtí – nejsou za živého boha s to říci, že jsou pro finanční rovnováhu ve jménu své strany; jsou pro ni jen proto, že tomu chce normální občanský rozum. Netvrdí, že “naše strana je pro snížení daní”, protože pro snížení daní je patrně srdce všech poplatníků. Vyslovují-li nějaký vážný požadavek, vyslovují jej jako postulát zdravého smyslu, a ne jako postulát své strany. Jaksi by se styděli říci, že “naše strana je pro to, aby lidé neumírali hlady”; neboť to není věcí strany, nýbrž prostě věcí svědomí. Říká se “naše strana”, místo aby se říkalo zkušenost, rozum, slušnost, povinnost nebo svědomí. Avšak obyčejnému a slušnému občanu se poněkud příčí, aby se oháněl “naší stranou”, pokud se může ohánět vlastním rozumem. Je-li někdo pro užitečné a dobré věci proto, že je právě “naše strana”, je snad dobrým straníkem, ale trochu špatným občanem. Pokud budou mít politikové plné huby “našich stran”, potud není v politice místa pro některé přirozené důvody, jako je rozum a svědomí; má-li se kdy naše politika změnit, je nám víc třeba skutečných občanů než skutečných straníků.