O upřímném přátelství

Údaje o textu
Titulek:	O upřímném přátelství
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 31, č. 1. str. 8 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	19. 09. 1913
Licence:	PD old 70

Někdo už má v životě takovou slabost, že když potká svého známého, zve ho k sobě co nejupřímněji v prvním návalu jakéhosi rozněžnění. Vzpomíná při tom na různé maličkosti, jak se na příklad dívali jednou společně z kavárny, když naproti padl kůň. Pak se přejde na věci, které sice nedělají zvláštní čest těm, kteří je prožili, ale poněvadž nejdéle se uchovají v paměti, přijdou samozřejmě na řadu.

„Pamatuješ, jak jsme se zachovali nepěkně k slečně Zděnce?“ Je v tom tolik tepla bývalého přátelství, že všechna darebáctví, která provedli spolu, defilují před nimi. Uznávají, že neprovedli opravdu nic šlechetného po tu dobu, co se spolu stýkali, a ten, který zve druhého na návštěvu, počne to vše najednou odmítat od sebe a zahánět tvrzením, že teď ovšem je jinak. Oženil se, má dva chlapce, a jeho paní bude mít opravdu velkou radost, když uvidí přítele svého muže z mládí.

Obyčejně se při tom ujišťuje, že vyprávěl jí často o něm mnoho hezkého.

Každý však ví, jak se doma ženám vypravuje o přátelích. Snažíme se při tom udělat ze sebe anděly. Své ženě jsem o každém svém známém říkal, že pije rum. Někdy jsem též učinil výjimku a říkal jsem, k vůli změně, že ten a ten můj přítel je hotový nemrava.

Při tom jsem chodil po pokoji a dával pozor, abych neurazil kapsou svého kabátu rohy u podstavce soch, poněvadž jsem tam měl láhev cognaku, a v druhé kapse jsem měl psaní od jisté gymnasistky.

Jest podivuhodné, co si všechno manželky nezapamatují o přátelích svého muže.

Šli jsme jednou se ženou procházkou, a když nás pozdravil mimojdoucí pán, řekl jsem, že jest to mladý Krámský.

„Už vím,“ pravila žena, „to je ten, co otrávil kdysi onu číšnici, s niž měl známost.“

„Kdo pak ti ten nesmysl povídal, miláčku?“ otázal jsem se udiven.

„Tys mně to sám o něm vyprávěl.“

Byla z toho hádka, a když jsem říkal, že to není pravda, pustila se do mne, že prý se takového lotra ještě zastávám.

Za těchto známých okolností všesvětových nebylo mně příliš milé, když professor Gardowski (jméno úmyslně měním, aby se nemusil za sebe stydět) objevil mne na jedné z cest, které podnikáme s přitelem Billem po střední Evropě, a ujišťoval, že o mně velice mnoho hezkého vyprávěl své ženě a že jistě bude míti velikou radost, když mne i mého přítele pozná.

Pak mluvil dále v nepřerušovaných výrazech radosti nad tím nenadálým shledáním, mluvil o tom, že bude si pokládat za čest, když objevíme se u něho, a že se to samo sebou rozumí.

Má prý také dva hochy, které až uvidíme, sami z nich budeme mít radost. Pivo není sice v místě přiliš dobré, ale že můžeme jit hned s nim do jisté restaurace, kde právě zemřela hostinskému žena. Ten je nad tím tak zoufalý, že nemá ani myšlenky, aby pivo kazil. Celé město že tam dneska bude. Taková rada jest na cestách neocenitelná. Můj přítel Gardowski roztál v té maloměstské hospodě ještě víc. Domluvili jsme se, že jednou jsem ho chtěl v Praze dát vyloučit z jedné pivnice. On si pak vzpomněl, jak mě tenkrát chtěl uhodit sklenicí. Objevilo se též, že zná přítele Billa z novin a dokonce že se s nim kdysi přel u Brejšky k vůli nějaké planetě. V družném rozhovoru setrvali jsme až daleko přes půlnoc, když náhle přítel Gardowski počal podivně hovoři i o tom, že zapomněl vzkázati domů, že přijdeme, takže není nic připraveno. Ostatně to nevadí, zde mají též pokoje pro cizince v prvém patře, a pak bude lépe, když vše se předem připraví. Kromě toho jeho manželka již asi spí, poněvadž jí celý den nebylo zrovna příliš dobře.

V jednu hodinu vzpomněl si, že je to velmi dobré, že jsme nešli s ním, poněvadž by se asi babička lekla.

„Babička, která dnes přijela,“ řekl jsem znalecky. „Jak to víš, hochu?“ tázal se beze všeho uzardění. „Poněvadž to tak bývá zvykem. Obyčejně přijedou staří rodičové najednou.“ „To máš pravdu,“ pravil, „dědeček také přijel, ale to nevadí, zítra mne navštívíte. Můžete u mne pobýt. Tetičku už někam uložíme, až přijede zítra.“ „Tak ji někam uložíme,“ řekl chladnokrevně přítel Bill; „mám rád takové staré tetičky, vždycky přijely, když jsme k nám někoho zvali.“ Ve dvě hodiny v noci ujistil nás přitel Gardowski o svém upřímném přátelství a podotkl, že zítra se bude u nich malovat. Pravil jsem, že to nic nedělá, že se rád na to dívám.

V půl třetí blábohl něco o strýci, který přijel předvčírem a očividně se zaplétal do nějakého nemožného příbuzenstva.

Řekli jsme mu, že to asi nejsou jeho žádní příbuzní, že upadl do ruky podvodníkům, aby je bez milosrdenství vyhodil.

Dušoval se, že to udělá.

Pak se s námi rozloučil tak srdečně, že byli ostatní hosté neobyčejně dojati. Za stálého objímání a líbání vlekl nás ku dveřím, při čemž křičel, že zítra se na nás těší.

Ještě z ulice znělo k nám: „Až se probudíte; ať jste hned u mne, hoši, mám z vás radost.“

* * *

Když jsme se probudili, šli jsme tedy k němu. Bydlil hned vedle restaurace, kde jsme spali na lavicích, poněvadž se ukázalo, že přítel Gardowski ve svém nadšení nad shledáním se starými známými si vymyslil, bona fide, ony pokoje pro cizince v prvém patře. Trochu jsme se sami styděli, že jsme si nevšimli v noci, či spíše nerozeznali, že dům je jen přízemní.

Přišla nám otevřít sama paní professorová. Představili jsme se a hrnuli se dál, že nás Frantík pozval.

Energicky nám zastoupila dveře. „Můj muž nic o vás neříkal, já vás neznám, pánové. Můj muž šel ráno do města.“ Prohlásila též, že neví, kdy se vrátí. Asi až po obědě.

Z pokoje vedle ozvalo se známé zakašlání přítele Gardowského. Podívali jsme se tím směrem.

„To tam spí pes,“ pravila zaraženě paní professorová.

„Včera nám o něm přítel Gardowski vyprávěl. Z toho letošního léta oba dva dostali rýmu, milostivá paní, nic snazšího nad to,“ řekl jsem, „a kdy pak se vrátí pan manžel určitě?“ „Jak říkal, až asi po obědě. Zůstanete zde v městě, nebo pojedete vlakem před jedenáctou hodinou teď dopoledne?“

„Co vás napadá, milostivá paní, my se zde zdržíme týden, jak jsme slíbili vašemu panu manželi.“

Bylo vidět, že paní professorová zbledla. Otevřela pěkná svá ústa, aby nalapala vzduch, a po delším váhání se nás optala, kde budeme v poledne na oběd. Když jsme řekli, že vedle v restauraci, řekla, že tam pošle jednoho z hochů, kdyby se vrátil zatím manžel domů. Oba dva hoši přítele Gardowského, z kterých jsme měli mít, dle jeho tvrzení, sami radost, dívali se na nés strašně nepřátelsky.

Za takových okolností jest nejlepší nedat na sobě znát žádného nemilého překvapení, nebo toho, že člověk nevěří tomu všemu. Klidně jsme řekli, že budeme očekávat vzkaz, kdy máme přijít.

Pohladili jsme oba hochy po hlavě, při čemž se zatvářili, jakoby nás chtěli kousnout.

Paní professorová, když jsme vycházeli ze dveří, byla již uklidněna: abych jí to zkazil, vrátil jsem se a řekl, že nám sice její manžel sliboval pokoj za ložnicí, ale že můžeme spát i za kuchyní. Když jsme scházeli se schodů, slyšeli jsme za dveřmi bytu pana professora pláč jeho ženy. Takový kňouravý, trhaný pláč, jako když žena pláče ze vzteku.

Za záclonou okna v prvním patře bytu našeho přítele zjevil se nám jeho skřipec a za skřipcem dvě uděšené oči našeho milého přítele. Tak se dívaly úzkostlivé oči křesťanských pacholat, když se na ně dobývali bašibozukové za dob velkých massakrů proti ráji. Ubožák byl naivní jako pštros. Za nějaký čas, když jsme seděli vedle v restauraci, objevil se u našeho stolu plavovlasý hošík, jeden ze vzácných exemplářů našeho přítele Gardowského. Připlížil se k nám a zcela drze postavil se před nás a řekl suše: „Tatínek dá vzkazovát, že odjel do Prahy.“

Po těch slovech chtěl utéci. Chytli jsme ho ve výčepu a přivlékli nazpátek do místnosti. Bránil se a pak vida nezbytí, díval se kolem sebe urputně.

„Hochu,“ pravil přítel Bill, „teď ti budeme trhat nehty, nepovíš-li pravdu. My víme všechno.“

„Tatínek jel do Prahy!“

Dali jsme mu tak zvané „rukavice“, při čemž zaťal zuby a zamumlal: „Tatínek jel do Prahy!“

Přítel Bill zkusil to tedy, jinak. Ukázal mu korunu v samých drobných a řekl: „Toto bude všechno tvoje, když řekneš, co dělá tatínek.“

Chvíli duše mladého Gardowského kolísala v rozpacích. Nakonec zradil otce a hnal se po mamonu. „Tatínek je doma a spí,“ pravil tiše a dal se do pláče. Zajímavý moment psychologický. Dal se do pláče, když jsme mu tu korunu nedali. Pak nám ještě sdělil, že se jmenuje Karlíček. „Karlíček chce tu korunu. Tatínek beztoho o vás povídal, když přišel v noci, že jste lumpové.“ To byla slova toho nevinného dítěte.

Propustili jsme ho a on, jako Jidáš, nešel domů, ale šel k řece. Sebrali jsme se a šli jsme k příteli Gardowskému. Paní professorová uvítala nás tak chladně a vítězoslavně, že bylo vidět, jak se těší nad tou dobrou výmluvou.

„Milostivá paní,“ pravil jsem, „přišli jsme se přesvědčit, zdali váš pan manžel skutečně odjel do Prahy.“ „Odjel hned dopoledne.“ „V tom případě, milostivá paní, vás váš pán manžel klame; spí zde v bytě a vy o tom nevíte.“

Zbledla a řekla: „Prosím vás, kdo vám vyprávěl ten nesmysl?“ „Jeden váš synáček."

Počala koktat, že on asi myslil, že Karlíček spí, Karlíček opravdu spí.

„Milostivá paní, pak jest to opět omyl. Nám to prozradil všechno sám váš Karlíček před chvilkou.“

Sotva jsem to dořekl, rozlétly se dveře pokoje a náš přítel Gardowski vletěl do předsíně: „I ten uličník.“ Vrhl se k nám a řekl k ženě: „Tak jsme to prohráli, vzdáváme se, pojďte, hoši, dál. Přines nám, Dorinko, láhev vína.“

A jako na omluvu počal nám vykládat, že ho jednou k sobě pozval do Plzně jeden redaktor a když k němu přišel, že se tvářil chladně a že řekl, jak teď má mnoho práce a že se uvidí spolu na obědě na staré Poště. Tam čekal na něho tři hodiny marně a když pak přišel do redakce, řekli mu, že pan redaktor odjel na výstavu do Lipska.

„No vidíte, takovou pitomost mně dal vzkázat,“ povzdechl přítel Gardowski a šel k oknu. A na mou duši, když se k nám otočil, v jeho očích uviděli jsme slzy, slzy bezradnosti, zoufalství a možná i sebepoznání.