O starých památkách uměleckých a historických děkanského chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O starých památkách uměleckých a historických děkanského chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích |
| Podtitulek: | Přednesl dne 25. března r. 1907 Jan V. Diviš c. k. konservator. |
| Autor: | Jan Vincenc Diviš |
| Zdroj: | DIVIŠ, Jan Vincenc. O starých památkách uměleckých a historických děkanského chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích. Pardubice : Jednota pro rozšíření děkan. chrámu Páně, 1908. Dostupné online. |
| Vydáno: | 1908 |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Kostel svatého Bartoloměje (Pardubice) |
|
 publikace ve formátu djvu |
|
Úvod
editovat
Vážené shromáždění!
Ctěný výbor Jednoty pro rozšíření děkanského chrámu zdejšího pověřil mne úkolem, přednésti v dnešním shromáždění rozpravu o významu uchovaných památek tohoto kostela, jehožto opravení a rozšíření jest naším přáním, ba naléhavou potřebou.
Úkol můj usnadněn jest okolností, že vážení posluchačové znají chrámovou budovu i její detaily z vlastního názoru, pročež mohu se omeziti na stručný přehled. V prvé řadě dovolím si uvésti některá data místopisná a historická, načež věnována bude naše pozornost starým památkám po stránce umění výtvarného.
Kostel
editovatNa místě nynějšího kostela a děkanství nebo snad v bezprostřední blízkosti těchto budov stával druhdy klášter křížovníků s červeným křížem a srdcem. Byl to řád Cyriaků, kteří r. 1295 do Pardubic byli uvedeni, ale nezanechali nám žádných pamětí o svém působení.
Arnošt z Pardubic I. (otec arcibiskupa pražského Arnošta II.) s manželkou Adličkou daroval Cyriakům u sv. Bartoloměje v Pardubicích ves Pardubice r. 1332 (Pardowicz), jež později slula Pardubice Mnichové, nyní Pardubičky. (Archiv Český IV, str. 174.)
Z našich letopisů dovídáme se, že klášter byl rozvalen v bězích válečných od vojů Žižkových, a sice za vedení Bočka z Kunštátu, což stalo se dne 29. dubna r. 1421. - Také klášter Dominikánů v Pardubičkách byl v témž roce zpustošen.
Tehdy držel Pardubice Viktorin z Kunštátu a Poděbrad, přítel Žižkův.
Od té doby až po Viléma z Pernšteina postrádáme o dalších osudech kláštera a kostela v Pardubicích veškerých zpráv.
Teprve z některých uchovaných domácích listin dočítáme se, že záhy po znovu vystavění města Pardubic (jež lehly popelem r. 1507) Vilém z Pernšteina kostel sv. Bartoloměje budovati počal, klášter znovu postavil a zároveň mnichům Minoritům odevzdal, kteří z Krakova sem byli povoláni. R. 1516 byly příjmy a dávky řeholníkům zakládační listinou stanoveny a r. 1518 dalším listem rozhojněny, načež Minorité zůstali při kostele sv. Bartoloměje až do r. 1532. - Roku toho stala se dle knih městských smlouva v sobotu v den sv. Vavřince mezi Vojtěchem z Pernšteina - synem a dědicem pana Viléma - a Joštem, kvardianem kláštera krakovského, jménem celého konventu, sestávajícího ze 12 mnichů, Minoritů pardubických.
Mniši stěhující se od sv. Bartoloměje vyměňují si smlouvou tou dosavadní byt za kostel - tehdy farní - Zvěstování Bl. P. Marie s domem kněžským a se školou. Vojtěch má jim dáti ten kostel světiti, též sádky a zahradu jim opatřiti a dřívější požitky jim ponechati.
Kostel sv. Bartoloměje byl pak prohlášen farním a přivtěleny k němu kostely v Pardubičkách, v Rosicích n. l. a kostel sv. Jana Křtitele v Pardubicích. Při druhdy farním kostele Zvěstov. Bl. P. Marie byl děkanovi již od r. 1512 kaplan přidělen.
Když se v Pardubicích zmáhalo učení pod obojí a pro vyznavače tohoto učení malý farní kostel Zvěst. Bl. P. Marie nestačil, zbudoval pan Vilém chrám hřbitovní u sv. Jana Křtitele r. 1510, zřídil při něm faru pro kněze pod obojí a nakázal: že mají osadníci míti kněze, který by rozdával tělo a krev Páně pod obojí způsobou a t. d. Když pak později ani tento kostel více nestačil, přestěhovala se fara i s kněžími k děkanskému kostelu sv. Bartoloměje, což stalo se někdy r. 1532. Jako jinde byli i zde děkanové ženatí. Tak jest nám mezi mnohými jinými znám na př. Matěj Brodský; deska náhrobní dcery Anny (1584) zachovala se až dosud u sv. Jana Křtitele. Kostel sv. Bartoloměje doznal přestavby za Jana z Pernšteina, jenž po opětném zhoubném požáru r. 1538 město i kostel znovu vystavěl, jak hlásá pamětní deska pod varhanami. O původním vzezření kostela, jak postaven byl Vilémem, nedostává se nám obrazu, ale dle zachovalých spodních částí a dle celého umístnění této svatyně můžeme souditi na velké překážky, jež pan Vilém při stavbě znamenitým nákladem překonávati musel.
Pro lepší porozumění této okolnosti věnujme poněkud pozornost místopisným poměrům tehdejším.
Při zakládání města Pardubic pamatoval Vilém z Pernšteina v první řadě na vodu.
Aby město trvale zásobil vydatným zdrojem potřebné pramenité vody, svedl důmyslně řeku Loučnou od jejího vtoku do Labe u Počapel do řeky Chrudimky a sice v Mezimostí (u mlýna Jaňurova) korytem nově zřízeným. Po sloučení řek vedl vodu středem města terasami, tunely, mezi domy a pod ulice, na mlýn císařský, vedle děkanského chrámu přes Valchu dále do Labe.
Již tímto - na tehdejší dobu po stránce technické znamenitým podnikem zapsal se pan Vilém jakožto velký dobrodinec do srdcí všech Pardubčanů.
S ohledem k snadnější obraně města, co do prostranství samo sebou dosti stísněného, bylo panu Vilémovi pomýšleti na vhodné, ač velice obtížné, založení kláštera i kostela uvnitř hradebního obvodu města, a sice na obou březích nového řečiště; bylo též nutno spojení obou budov mostem sklenutým, jenž pro vysokou svou polohu vYžadova1 širokého, ne příliš příkrého, ale pohodlného schodiště. Kostel sám pak tvořil část hradební čáry. Tento nesnadný projekt luštěn byl v pravdě genialním způsobem, a tak vzniklo chrámu tomuto malebné, romantické zátiší, jakým málo které jiné české město se může honositi!
Tím zevní - jinak střízlivý a jednoduchý - vzhled celého chrámu znamenitě získal na rozmanitosti a získá rozhodně i zevnějšek jeho na kráse, až k rozšíření a restauraci jeho přikročíme. Při projektované adaptaci, k níž bohdá již záhy dojde, bude naše svatyně zajisté sproštěna všech, ladnost její znešvařujících, přístavků z doby pozdější. Porovnávajíce původní, spodní zdivo a spodní části sloupů s přestavbou našeho trojlodního kostela, kterou provedl r. 1538 Jan z Pernšteina po velikém požáru, musíme konstatovati, že obě postranní lodi bývaly původně bez nynějšího podklenutí, to jest bez obou pobočních krucht, a že sloupy stávaly samy o sobě, nebyly spojeny spodním klenutím.
Tato původní disposice slušela ovšem lépe sloupům i klenbě po stránce slohové a propůjčovala vnitřní prostoře kostela mohutnější vzezření.
Příčina, proč Jan z Pernšteina k této principielní změně přistoupil, byla v první řadě nutnost zvětšiti nedostatečnou prostoru pro věřící, v druhé řadě bylo žádoucno vyhověti potřebám kůru literáckého, a toho docíleno zřízením obou pobočních krucht, které poskytovaly vhodné místnosti pro modlitby, zpěvy a hudbu při výkonech církevních a také" po stránce akustické úplně vyhověly.
Dále shledáváme dle neklamných a po stránce stavitelské dobře znatelných známek, že nynější příchod od děkanství, druhdy též od kláštera, do sakristie skrze dřevěnou krytou pavlač druhdy neexistoval. Přicházelo se zajisté přes schodiště a nahoře se nalézající plateau, a dále v levo před portálem vedla cesta do sakristie podél zdi kostela přes terasu až k sakristii; tam sestupovalo se prolomenými dveřmi po schodech, odkudž i přístup na kruchtu po schodišti usnadněn byl. Tak tomu aspoň pravděpodobně nasvědčují nahoře na kruchtě stopy zazděných dveří se šikmým, dolů zapadajícím stropem.
Nynější kamenné pažení po levé straně širokého schodiště nesáhalo až ke kostelu, jak nyní vidíme, nýbrž - jak zevně z jednotlivých, gotickou kružbou a kuželkami vyplněných polí vidno pažení vedlo jen po okraj terasy; tato jest nyní nahoře střechovitě sešikmená, ale druhdy poskytovala rovnou chodbu a jsouc zábradlím ohrazena tvořila jakousi část ochozu, odkudž byl, jak již řečeno, usnadněn po schodišti také přístup na kruchtu. Bývalá šířka oné kamenné balustrady, jež vroubí s levé strany schodiště, v těch místech, kde byla prolomena, totiž směrem na terasu, je nyní doplněna hladkými cihlami, kdežto ostatní část tohoto pažení od spodu schodiště až nahoru k řečené prolomenině zdobena je gotickými kružbami a kuželkami.
Ve které době tento původní příchod do sakristie byl zrušen a nynější krytou pavlačí nahrazen, neumíme na ten čas pověděti, avšak ani ne tak tento primitivní vzhled dřevěné, kryté lávky přes řeku, jako spíše její schátralý stav volá za neodkladnou odpomoc, prve než přihodí se nějaké neštěstí.
Po tomto úvodu věnujme pozornost vlastní budově chrámu, a sice nejprvé zevnějšímu vzezření téhož. Po zevní stránce jeví se nám býti kostel stavbou dosti jednoduchou, střízlivě koncipovanou.
Dílo pozdní gotiky nese sice ráz tohoto slohu, ale jsouc beze vší nádhery, jakou shledáváme u starších staveb toho druhu, postrádá budova charakteristických zevních příkras, jakými jsou na př. triforie, arkády, baldachýnky, fijály, ozdobné kraby, chrliče a podobné architektonické výzdoby. Vysoká, úplně prostá střecha je kryta prejzy, ohraničena dvěma rovnými štíty, které jsou opatřeny cimbuřovým okrajem (stínkami).
Ze střechy zvedá se štíhlá, špičatá vížka z roku 1538; byla původně mědí pobita, nyní je kryta bílým plechem. Na tuto vížku byla zavěšena báň, mající váhu 36 liber, do níž mohlo se vejít půl druhého korce zrní. Hvězda nad bání je pozlacena. Ve věžičce jsou 2 malé zvonky, kterými zvoní se ke mši sv. Oba jsou bez letopočtu i bez nápisu. Stěny chrámu opatřeny jsou vysokými, zde onde částečně zazděnými okny, jež zdobeny jsou kamennými kružbami; stěny ty podepřeny jsou kvádrovými pilíři s ústupky. Nápadně krátká loď, ku své šířce nepoměrná, činí na pozorovatele dojem stavby nedokončené; zdá se býti z venčí na západ jakoby náhle useknuta, což uvnitř chrámu a sice na stropě průčelního chóru zvláště dobře se pozoruje.
Pravděpodobně zanášel se projektant původně záměrem, loď prodloužiti, nebo aspoň mohutnou vysokou věží (pro velké zvony) zakončiti. Leč k vykonání toho úmyslu z neznámých nám příčin nedošlo, anať v témž čase (před 300 lety) postavena byla poblíž kostela na jižní straně klenutá, do dnešního dne zachovaná část gotické kaple, na níž postaveno vrchní patro dřevěné zvonice a tam zvony zavěšeny. V klenuté části zvonice bývala kaple sv. Rocha. Mezi zvonicí a chrámem, částečně též na západní straně prostíral se neveliký hřbitůvek, který později po svém zrušení do značné výše byl zavezen, tak že nynější niveau se strany zvonice je nápadně vyšší nežli dlažba uvnitř kostela.
Jižní portál chrámu, směrem ke zvonici, má kamenné gotické ostění, ale je u vrchu prkny zakryt a předsíňkou zastaven, ve které nyní oltář sv. Rocha se nachází. Dvéře do této předsíňky vedoucí jsou dřevěné a podobně jako u portálu na straně protilehlé vřezanými ornamenty nordické renaissance zdobené.
Portál na straně k děkanství s pamětními deskami pana Viléma z Pernšteina z r. 1519 a Vojtěcha z Pernšteina jest eminentně pozoruhodné, krásné dílo domácího umění. Dvé jonických, kolmo žlábkovaných polosloupů s kapitolem kompositním (římským) spočívá na vysokých stylobatech s hladkou výplní; pod val tvoří profilované desky. Násloupní břevnoví (architrav) je lehké, jednoduché; na vlysu pod římsičkou vidíme dvouřádkový nápis v latinských majuskulích :
WYLEM • Z PERNSSTAYNA • A NA: HELFENSSTAYNYE • ETCETERA • LETA MoVcXIXo
Rok 1519 byl rokem dostavení chrámu.
Dřevěné dvéře jsou pěknou památkou našeho českého díla truhlářského a řezbářského, čili umělého lištařství. Výplně dveří krášleny jsou totiž spletitou plochou řezbou rázu renaissančního, podobně jako dvéře protějšího vchodu od zvonice, nebo jako dvéře našeho kostela klášterního z konce XVI. století.
Památní deska mramorová nad architravem portálu, vlastně nad jeho římsou - 233 cm vysoká, 195 cm široká - je práce vynikajícího výtvarníka.
Zasazena je mezi dvěma žlábkovanými lesénami a takovou též příčkou vrchní. Hoření třetinu tabule pamětní zabírá 9řádkový nápis ve fraktuře:
Wylem z pernsstayna A na helffensstaynie • byl • hoffmistrem • naywyssim kralowstwy • czieskeho • xxviii leth potom • urzad • zdal • Wladislawowi • krali uberskemu a czieskemu etc • pro nedostarek zdrawi y let swych • ten tento zamek y toto • myesto wystawiel • y klasster tento • kupohrzebu • rodu swemu • udielal Acz se kdo • ztoho • rodu chcze tu • klasti • neb pohrzeb starodawny swuy diediczny ketry zpusobiti przedkowe gich magi w markrabstwy morawskem w daubrawniku u pernstayna
Střed tabule zaujímá legendární výjev rodu Pernšteinského v hautreliefu, jak praotec Vojtěch vede zubra.
Spodní třetinu celku zaujímá tabulka s třířádkovým nápisem frakturovým:
Waiwod Jan z pernsstaina • Wilema bohunka z lomnicze • z pernsstaina katerzina z ssternberka • ec elisska z wartmberka
pod nímž spatřují se příslušné čtyři znaky:
{zubří hlava} {křídlo} {osmipaprsková hvězda} {kolmo rozpoltěný štít}
Pod těmito znaky nápis:
Woytiech z pernsstrayna wede zubra.
Na středním reliefu spatřuje se praotec Vojtěch ve starobylém kroji, s výraznou tváří a v dramatickém rozkročení, třímající v pravé ruce sekeru bradatici, v levé ruce drží za prstenec z houžví stočený a chřípím provléknutý zkroceného zubra, jehož z lesa vyvádí.
Výška plastiky je neobyčejná, totiž 18 cm nad povrch desky, a celek tvoří zdařilou skupinu uměleckou.
Rozhlédněme se nyní uvnitř chrámu samého, jehož loď je trojdílná.
Loď překlenuta je vysokou klenbou gotickou; tato spočívá na mohutných profilovaných sloupech z tvrdého pískovce kvádrového. Žebra klenby sbíhají se v okrouhlých svornících, na nichž vidíme, patříce směrem k presbyteři, totéž seskupení erbů, jaké vykazuje vývod Viléma z Pernšteina na památní desce nad hlavním portálem, k němuž přicházíme směrem od děkanství.
Jsou to tyto znaky:
Uprostřed hlavní klenby znak rodu z Wartemberka. Na levé kruchtě (po straně kazatelny) opakuje se vzadu tentýž štít, druhý ku předu položený nese křídlo, jakožto erbovní znamení pánů z Lomnice.
Na klenbě pravé kruchty spatřujeme vzadu svorník se štítem pánů ze Šternberka, totiž hvězdu o 8 paprscích. Přední svorník buď je nově vyměněn, neboť je nižší a prázdný, anebo znak byl s něho později odsekán; bezpochyby byl to erb Pernšteinský. Na klenbě v presbyteři vidíme na svorníku štít napříč rozpůlený, v jehož spodním poli jsou 3 hvězdy. - Erbu tohoto užívali páni Kdulincové z Ostroměře.[1]
Nad oběma postranními loděmi chrámu umístněny jsou vedlejší kruchty a pažení jejich (balustrada) sestává z 54 kusů - kruchta čelná pak z dalších 10 kusů kamenných kasset, které měří 37 cm do čtverce a jsou od sebe ozdobně řezanými, 8 cm širokými sloupky odděleny. Kassety všech 64 polí tvoří orámečkované výplně a každá z těchto 64 kasset je jiná; vykazuje polovypouklé, od sebe se různící reliefy: arabesk, roset, hvězdic, mask, stylisovaných květů, znamení nebeských a t. d.[2]
Průčelí kruchty pod varhanami zdobí v pažení zasazená - podlouhlá pamětní deska s vysekaným sedmiřádkovým nápisem v latinských majuskulích, kterou za kruhy drží dva mladí štítonoši, stojící na konsolách:
WAYWOD + CZTYR + SSTITV + VROZENEHO + PANA + PANA + lANA + Z PERN = SSTAYNA + ANA + IELFEN=SSTAYNIE + DIEDICZNEHO + PANA + PARDVBYCZ | KERYZ + GEST + PO SHORZENI + MIESTA + PARDVBlCZ + TENTO + KOSTEL + AMIES= | TO + ZASE + ZNAMENITYM + NAKLADEM + WYSTAWIEL + KTEREZTO | SHORZENI + STALO+SE+LETA+PANIE+TISYCZEHO + PIETISTEHO | TRZICZA'EHO + OSMEHO + W PATEK + PO + PAMATCZE + WTIELENI+ PA | NA + KRYSTA + 1 + 5 + 3 + 9 +
V uvedeném vývodu čtyř štítů pana Jana z Pernšteina nalezáme nad pamětní deskou po pravé i s levé strany varhan v pažení kruchty po dvou štítech, jež nesou erbovní znamení rodu: z Pernšteina, z Lomnice, z Liblic a Kdulincův z Ostroměře.
Rovněž i zde vždy 2 štíty drží v rukou mladistvý štítonoš, jichžto obě postavy jsou mezi štíty na konsolách v podobě zeměkoule umístněny a podobně jako štíty s velikou péčí v ryzém slohu té doby a přesně heraldicky v kameně vytesány.
Kazatelnice v lodi, na kterou vedou schody ze sakristie, jest dřevěná, visutá, okrouhlá, zdobená na povrchu řezanými reliefy,ve.dřevě, jež představují: Dobreho pastýře a Ježíše na lodičce a u vrchu na přikrývce sochu P. Marie.
V lodi chrámové jsou dva postranní oltáře slohu copového: Panny Marie Svatohorské a sv. Anny.
Predella nese ve dřevě reliefy z biblické dějepravy.
Dva obrazy: Ecce homo a sv. František pocházejí .od akad. malíře Fr. V. Potěšila, rodáka mateřovského. Pod kruchtou jsou též 2 obrazy: Sv. Prokop (starý) a velký obraz, představujícj Madonnu. Na sloupech pod kruchtou visí 2 velké obrazy úplně ve tmě; jsou krásné koncepce a práce starého původu. Jeden z nich na plátně malovaný představuje Kladení Krista do hrobu", druhý na dřevě provedený znázorňuje sv. Tři Krále. Umístěni těchto 2 pozoruhodných obrazů je úplně pochybené; zasluhujíť lepšího osvětleni a přednějšího místa.
Pod kazatelnou u oltáře P. Marie zasazena jest ve zdi plechová tabulka pamětní s latinským nápisem v lapidárce; tabulka tato svědčí dvojctihodnému knězi Janu Starčechovskému, děkanu pardubickému, jenž zemřel 5. prosince 1643.
Pod lavicemi v lodi chrámové nacházejí' se náhrobní desky kamenné, též pod chórem hudebním je jich několik v dlažbě a jsou nápisy do spodu obráceny; mezi nimi jest kámen manželky Petra Kekuly ze Stradonic, rozené Gerstorfové z Gerstorfu, jež zemřela r. 1573. Znak pánů Gerstorfů jest dosud patrný. Při adaptaci kostela budou všecky desky náhrobní vyzvednuty a patřičně umístěny. Pohříchu některé příliš utrpěly dlouholetým přecházením přes. dlažbu, některé kameny zmizely docela, byvše upotřebeny jako stavební hmota nebo k jiným účelům profanním.
Z památek, které zesnulý Vincenc Kablík, bývalý městský tajemník, sepsal, vyjímáme tyto nápisy náhrobků:
Kolem kazatelnice byl (ale nyní již není) nápis:
»Weywod urozeného pana Jana ze Sellenberka a Kosti, kterýž tuto pochován pod touto kazatelnicí leží, jakož text na kameni úplně svědčí.«
Blíže kazatelnice náhrobek (lavicí zastřen):
»Tuto leží tělo Johanky Zwířetické z Wartemberka, manželky Jeho Milosti pana pana Woytěcha z Pernštayna a pochováno jest v letu P. MVcXXXVI (1536) ve čtvrtek po svaté Gedrutě.«
Jiný náhrobek:.
»Tuto leží těla urozených panu panu Jaroslava a Jana bratří vlastních ze .Šellenberka a Kosti a pochována jsou tělo Jana v let.u 39 (?) a tělo pana Jaroslava v letu 41 «. Pod patronátní stolicí v presbyteři vyčnívá částečně mramorový náhrobek s vysokým reliefem, pohříchu na okraji silně vyšlapaný. Nápis hlásá:
»Tuto leží tělo osvícené kněžny a panny a panny Žofie kněžny Těšínské, které pochováno jest leta Paně MDXXXXI (1541) «.
Dvéře ze sakristie do presbyteře vedoucí jsou železné, gotické, ze XVI. století, opatřené klepátkem a složitým zámkem.
Hlavní oltář v presbyteři pocházel původně z r. 1676; byl v r. 1816 odstraněn a znovu za 1000 zl. se zřídil. Truhlářské práce provedl Martin Řemeslo za 200 zl., štafirování za 800 zl. je od Pištory.
Obraz hlavního oltáře, jenž představuje mučení sv. Bartoloměje, pokládán je za dílo Brandlovo; byl koupen za 50 zl. ze Sedlce a jest tou dobou silně v barvách zašlý, začernalý, i zasluhuje býti osvěžen rukou povolaného odborníka.
Klenba presbyteře sbíhá se v žebrách ve svorník, jenž nese štít Kdulinců z Ostroměře a náleží máti Vojtěcha a Jana, synů Viléma z Pernšjeina.
V přesbyteři jsou stěny pokryty tlustou, mnohonásobnou vrstvou vámennou, a můžeme s jistotou očekávati, že při opravě chrámu objeví se nám staré malby na omítce, jež po náležité restauraci budou vzácnou ozdobou chrámu.
Ve zdi po levé straně hlavního oltáře je malý výklenek, prostě sanktuarium, a naproti ne zdi zachovalo se původní, rovněž jednoduché sedile, totiž nehybné sedadlo pro kněze, jež v době baroku nahraženo přenosnými křesly pontifikálními; tyto jsou dřevěné, řezbami ozdobené.
Vzácnou uměleckou památkou našeho chrámu jest:
Sarkofág Vojtěcha z Pernšteina z r. 1534.
editovatPřed hlavním oltářem uprostřed přesbyteře spatřujeme nádherný náhrobek, jehož svrchní část je z bílého mramoru, spodek tumby je z drobnozrnného pískovce. Náhrobek tento dala manželi svému postaviti Johanka z Wartemberka, druhá choť Vojtěchova. Sama zemřela již r. 1536 v Náchodě a byla v kryptě téhož presbyteře děkanského chrámu našeho pochována. Vojtěch z Pernšteina narodil se r. 1490 a byl již v útlém věku, totiž r. 1497, spolu s bratrem Janem od krále Vladislava II. na rytíře pasován. R. 1507 uvázal se v držení Pardubic a ostatních panství v Čechách, otcem Vilémem z Pernšteina jemu postoupených. - R. 1514 jmenován nejvyšším hofmistrem království Českého a později též nejvyšším hejtmanem zemským; oženil se s Markétou z Postupic a po její smrti s Johankou Zvířetickou z Wartemberka. Zemřel bezdětek 17. března 1534 ve svém domě v Praze, odkudž na zejtří snesen do kostela P. Marie v Týně a odtud příštího dne do Pardubic odvezen, kdež s velikou slávou v děkanském kostele pochován.
Rodiče Vojtěchovi: pan Vilém († 1521) a paní Johanka rozená z Liblic, neť Petra Kdulince z Ostroměře († 1515), pochováni jsou v gotickém kostele Nalezení sv. Kříže v Doubravníku na Moravě. - Po smrti Vojtěchově stal se dědicem bratr jeho Jan z Pernšteina.
Sarkofag Vojtěchův, po způsobu pozdního umění řeckého, má podobu obdélné skříně, pokryté vodorovným víkem. Vyniká hned na první pohled jakožto imposantní památník, poutaje pozornost sice jednoduchým, ale ladným rozčlánkováním architektonickým, řezbou stěn, zvláště pak mistrnou sochařskou úpravou vrchní mramorové desky. Obdélná skříň sarkofagu, z jemného pískovce tesaná, měří od dlažby až po víko 56 cm; víko samo o sobě jest 30 cm vysoké; obnáší tudíž celá výška památníku od dlažby kněžiště měřena 86 cm. Délka stěn pobočních je 203 cm, obě čelní stěny mají šířku 861/2 cm. Dno tvoří spodní kamenná deska, zapuštěná částečně v dlažbě. Obdélníkové víko, přesahující kolmé stěny skříně na šíř o 113/4 cm, na dél o 101/2 cm, má rozměry 224 X 110 cm a jeví jaksi formu ploché střechy, jejížto hrany okraje poskytují plošinku 8 cm šířky, na které ve vyvýšených latinských majuskulích čteme tuto legendu:
+TVTO + LEZY + TlELO + VROZENEHO + | PANA + PANA + WOGTIECHA + ZPERNSSTEINA + KRERYZ + BYL + NEIWYSSYM HOFMI|STREM + KRALOWSTWI + CZESKEHO | + AUMRZEL + LETA + PANIE + M + V + XXXIIII + WUTERY + DEN + SWATE + KEDRVTY
Tato šikmě seříznutá hrana tvoří vrchní článek hlavní římsy a ustupuje spodem v markantním profilování ku stěnám sarkofagu; nahoře vidí se býti zároveň částí širšího orámování, jehož vnitřní prostor zabírá na znak ležící postava zesnulého. Tato jest v bílém mramoru zběhlou rukou vytesána a má rozměry životní velikosti.
Výrazný obličej zesnulého, s bujným knírem a pečlivě upraveným vousem na bradě, jeví ušlechtilé mužné rysy, které umělec zajisté dle portrétu v reliefu věrně vystihnouti se vynasnažil.
Postava oděna jest v úplné oruží rytíře XVI. věku, majíc pancíř, náramníky, naplecníky, plechovice na nohou, též podobné rukavice, loketníky, kolenníky, pláty na holeních atd. Vlas připoután je ozdobně pletenou síťkou k hlavě, jež spočívá na polštáři. Nohy natažené vězí ve střevících a dotýkají se vkusně ornamentovaného podnosu. Rytíř tiskne levou rukou jílec připásaného, pádného meče a v pravici drží ostré, složité kladívko čiLi sekeromlat, jemně ciselovaný, naražený na dlouhém, čistě vyřezávaném a nýtky pobitém toporku, na jehož konci je smyčka na závěs.
Tato na pohled více honosná než válečná zbraň mohla také sloužiti jakožto odznak vynikajícího zemského hodnostáře.
Ve 4 rozích horní mramorové desky dekoruje postavu čtvero heraldických štítů, již dříve popsaných, na nichž vidíme znaky rodů: z Pernštýna, z Liblic, z Lomnice a Kdulinců z Ostroměře.
Kromě těchto 4 menších štítů na víku spatřujeme na čelní stěně úplný a celou plochu této stěny zaujímající znak Pernštýnů, totiž ve štítě renaissančním zubří hlavu; toto znamení erbovní opakuje se jako klénot i na helmě, od kteréžto po obou stranách splývají dolů kolem štítu vkusně rozvětvené fafrnochy čili přikrývadla. - Ostatní 3 stěny tumby honosí se harmonickým rozčlánkováním.
Stěny pobočné jsou vždy uprostřed pilastříkem, recte lisénou, na dvě stejná pole rozděleny a s obou stran podobnými polosloupky ohraničeny, takže každá strana vykazuje 2 pole a 2 pilastříky; čelo k oltáři obrácené má jen 1 pole a dva ploché sloupečky. Každá z 8 lisén sarkofagu vyznačuje se v prohloubené obdélníkové výplni sice jednoduchým, ale vždy jiným slohově promyšleným ornamentem ve vlaské renaissanci, kterýžto rozmanitý ornament mírně na povrch vystupuje. - Obdélně orámečkované kartuše v jednotlivých 5 polích obsahují tří- až čtyřřádkový latinský citát z bible (Ecclesiasticus, Apokalypse) v gotických minuskulích, kteréžto písmo (s běžnými zkratkami) jest vystouple vytesáno. U jednotlivých stran rámečků zvedá se pravidelně od rohu ke středu prostinký ornament, sbíhající se u větší kruh, jejž oboustranně drží okřídlení Erótové v rozkročené posici a s kadeřavou hlavou (mellefěbosové) jakožto štítonoši. Majíce hlavy odvrácené, drží levý štítonoš tabulku levicí, jeho protějšek pak rukou pravou. Postavy Erótů jsou částečně neoděné, guirlandy ověšené, částečně jeví hebký, řízně vystřihovaný kostym.
V povšechné invenci tohoto dokonalého a mistrného díla převládá v celku i v detailech ladná souměrnost, ve které vliv antického umění patrně se zrcadlí. ' Jméno projektanta a sochaře na ten čas neznáme, snad bohatý archiv pardubického musea časem poskytne nám o tom žádoucího bližšího sdělení. Avšak již nyní předpokládáme, že dílo zhotoveno bylo roku 1534 příslušníky domácími, neboť příliv cizího umění, najmě italských výtvarníků, pozorovati lze v Pardubicích teprve po zhoubném požáru r. 1538, v kteréžto době zavládnul v našem městě rušný život stavební.
Na tomto místě zasluhuje zmínky prastará lidová pověst, kteroužto obestřen v paměti lidu náhrobek Vojtěcha z Pernštýna. Slýchal jsem za svého dětství pověst tu od naší máti, která ji rovněž jako dítě od svých rodičů a jiných starých lidí mnohokráte a v různých variantech vypravovati slyšela. Dle této tradice vyslovila zakladatelka náhrobníku - a také písemně zaznamenati dala - přísný zákaz, aby se tímto kamenem nikdy nehýbalo. Ještě na smrtelném loži pronesla slavnou kletbu na každého, kdo by se opovážil zákaz překročiti, a doložila, že takový odvážlivec »do roka a do dne umřít musí!«
Jen jednou během těch století pokoušel se někdo kámen hrobový odvaliti. Byl prý to mladý kněz, jenž byl dychtiv podzemní kryptu prozkoumati. Ten jednou v noci při měsíčním světle snažil se s přispěním starého kostelníka víko náhrobníku odklopiti; avšak jakmile kamenem pohnuli, zdálo se starci, že slyší vzdálené, podzemní zpěvy, on vzpomenul na hroznou kletbu, která má stihnouti násilného vetřelce, i zapřísahal mladého duchovního, aby toho počínání zanechal. Když právě odbíjely s věže půlnoční hodiny, a měsíc ukryl se za mraky, padla na oba muže taková hrůza, že nechali všeho a odkvapili z kostela.
Z pozdější doby znám je případ, z něhož souditi můžeme, že také příslušné úřady hájily nedotknutelnost naší starobylé památky.
Když Karel Hanl (narozen r. 1782, stal s,e biskupem kralohradeckým roku 1831) chystal se navštíviti Pardubice za příčinou visitace a biřmování, měl být Vojtěchův katafalk odstraněn proto, aby se získalo většího místa v presbyteři; a však tehdy samo' c. k. místodržitelství v Praze listem ze dne 8. ledna 1836 opřelo se tomu záměru a mimo jiné důvody věcné uveden byl i ten, že by takové opatření způsobilo dojista veliké pohoršení mezi měšťany, kteří památku na Vojtěcha jako na dobrodince města již přes tři století v úctě mají, ano také r. '1820 zádušní 'pobožnost za pana Vojtěcha založili.
Pozdrželi: jsme se poněkud snad příliš dlouho při tomto nádherném pomníku z dob české slávy a samostatnosti, o němž, jak již řečeno, máme vážné důvody předpokládati, že český umělec výtvarný jej komponoval a ruka česká, jej v kameně vytesala.
Na samém, věčně krásném úsvitě veškeré vzdělanosti evropské ,- ve smavé Helladě a ve slunné Italii vznikly nádherné vzory krásna v poesii i v umění výtvarném. Když pak v celé Evropě a také v Čechách humanismus v literatuře a renaissance ve výtvarném umění čerpaly ze vzorů antických, vznikaly také v sídle českých velmožů klassická díla výtvarná, jimžto se po'dnes obdivujeme. Rod Pernštýnský zanechal jmenovitě na Moravě velkolepé a nádherné pomníky stavitelského umění.
Tolik 'je jisto, že Pernštýnové byli nejen velikými' dobrodinci, našeho města, ale také dobří vlastenci. Svůj český původ a, ráz národní individuality vtiskli všem zanechaným stavbám a památkám, neboť je nejen svým rodinným znakem, ale také výhradně českými nápisy opatřovali.
Zachraňujíce před zkázou a zapomenutím tyto památky a především tento chrám, ctíme tím také památku předků našich, jak káže čestná povinnost, neboť pravdu děl básník náš: že »nehoden života by člověk byl, kdo na rodiče a předky své by zapomínal !«
Na konci této přehledné rozpravy budiž také uvedena:
Černá kaple.
editovatSměrem ke zvonici postavena byla roku 1736 měšťanem, Josefem Kreyslem osmistěnná kaple sv. Kříže čili Černá kaple, jež nyní slouží jako »Boží hrob«. Byla původně ozdobena kopulí a lucerní vížkou, tak jak to spatřujeme na př. na kapli sv. Romedia v zámku Choltickém. Této okrasy zbavena byla následkem schátralého stavu v létech 1832-1845. a kopule s lucerní věžičkou byly nahrazeny rovným rákosovým stropem.
Odporučovalo by se při celkovém restaurování chrámu, aby její bývalé malebné vzezření bylo v původním stavu reprodukováno.
V kapli byl mistrně provedený, ze dřeva řezaný oltář Ukřižovaného a rovněž zdařilé sochy; vše to nalezá se nyní. uloženo v městském museu.
Bronzová křtitelnice z r. 1515 v Černé kapli umístněná zasluhuje naši plnou pozornost. Stojí o třech zvířecích nohách, z nichž každá nahoře zakončuje v obličej bradatého mnicha. Spodní část - studnice - je dobře zachovalé, krásně provedené dílo českého konvářství, pokryté vzácnou starobylou barvou ztemnělé bronze. Víko je z doby novější. Křtitelnice má na studnici dokola český nápis v gotických minuskulích dvakráte se opakující, avšak s přesmyknutými literami i jinými odchylkami na 7 místech, jenž zní:
wylim (dvojitá lilie) z pernssctyna (dvojitá lilie) a na helfenssteynie leta panie xv _ xvv wylem z pernsstyna a na helfenssteynie leat panie xvcxvo
t. j. Vilém z Pernštejna a na Helfenštejně leta Páně 15 set 15tého.
Nad touto legendou v širším to pruhu spatřuje se kol obvodu nestejně rozdělených 6 tuřích hlav, jichž nozdry jsou kruhem provléknuty jako znak Pernštýnský. Křtitelnice byla původně darována Vilémem z Pernšteina do někdejšího farního kostela (klášterního) Zvěstování Bl. P. Marie a. po r. 1532 přenesena do chrámu děkanského. V této kapli stojí také na podlaze dva železné, pěkně řemeslně vykované svícny ze XVII. století.
Nemůžeme zamlčeti, že přístavbou Černé kaple zahrazeno bylo jedno z vysokých gotických oken chrámu, které opatřeno je kamennými skružemi, a na němž zvláště zachovaly se starodávné, skleněné tabulky zasazené do olova.
Zvonice, o níž jsme se již zběžně zmínili, postavena byla opodál kostela a zároveň s tímto. Nad klenutím bývalé kaple sv. Rocha byla hned původně dřevěná věž a v ní viselo patero zvonů, Oheň v r. 1653 strávil věž a zvony roztavil.
Téhož roku byly zvony na prostranství mezi kostelem a zvonicí (kdež dříve hřbitov byl) zvonařem Martinem Schreterem z Hostinného (Arnau) přelity, k Zelené bráně převezeny a zde zavěšeny.[3] Zde zůstaly zvony do roku 1661, kdy hrom do Zelené věže udeřil a tuto poškodil. Zvony musely být se Zelené brány dolů sneseny a ve zvonici dřevěné, na rychlo nad klenutím kaple sv. Rocha (ve způsobě hranice) postavené, znovu zavěšeny. 1. Největší zvon, zasvěcený Blahosl. P. Marii, jenž váží 32 starých centů, později pukl a byl r. 1670 opětně přelit.
Nápis hlásá: »Leta Paně 1670 dne 5 Januarii tento zvon skrze přepuštění Boží ke zkáze přijdouce jest ke cti a chvále Boží a vzácných patronův nákladem chudého záduší pardubského sv. Bartoloměje předělán a slit ještě v tom roce 1670«.
2. Prostřední zvon »Bartoloměj«, 15 centů těžký, má latinskou legendu z r. 1653, kdy byl přelit od Martina Schrctera z Hostinného.
3. »Sv. Havel«, 9 centů těžký, taktéž s nápisem latinským a z roku 1653.
4. 'Malý zvon »Umíráček« s obrazem sv. Václava pocházel z roku 1690; však za p. děkana Jana Chmelíka praskl a byl přelit.
Pátý, nejmenší, je bez letopočtu.
Až provedeno bude slohové rozšíření chrámu děkanského a mohutná věž krášliti bude svatyni, až zvony tam zavěšené budou hlaholiti širou planinou roviny polabské - pak s uspokojením spočine oko na budově, našeho zkvétajícího města důstojné, a přijdou k platnosti slova básníkova:
»Veleslavné je to poslyšení,
když se hrne s věže dómové -
jako s hory bystří proudové
stříbrozvukých zvonů hlaholení.«
A toho abychom záhy se dočkali, přeji z hloubi srdce jako upřímný rodák zdejší!
- ↑ Petr Kdulinec byl 1455 menším hofmistremkrál. dvoru, 1461 již hofmistrem a držel statky ve východních Čechách (†1488). Jak prof. Aug. Sedláček v soukromém listu mně sděluje, měla sestra Petrova za manžela N. Liblického a dcera tohoto, Johanka z Liblic, byla mátí Jana i Vojtěcha z Pernšteina, kterýžto poslednější leží pochován v kryptě před hlavním oltářem.
- ↑ Tyto kassety jsou vlastně až dosud neoceněnou, bohatou sbírkou předloh a vzorů pro výtvarné umělce, a teprve až očistíme z nich mnohonásobnou vrstvu vápna, objeví se mnohé, jemně ciselované detaily, ba i jejich polychromie.
- ↑ Za přelití platilo se 6 zlatých od centu zvonoviny, v celku 335 zl.