O prvních českých filmech
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | O prvních českých filmech |
Podtitulek: | Vzpomínka nestora českých filmových herců |
Autor: | Josef Šváb-Malostranský (jako J. Šváb-Malostranský) |
Zdroj: | Filmový kurýr, roč. 4, č. 10. s. 12 |
Vydáno: | 7. března 1930 |
Licence: | PD old 70 |
Čtu-li dnes o dohotovení milionových českých velkofilmů „Svatý Václav“ a „Plukovník Švec“, které zakrátko stanou se svědky české práce na světelných plochách kin celého světa, nemohu se ubrániti vzpomínce na první počátky českého filmu před dvaatřiceti lety. Bylo mi osudem dopřáno státi u jeho kolébky a jistě proto chápete, že s dvojnásobným zájmem sledoval jsem další jeho vývoj, od prvních tápavých dětských krůčků, až k nynějšímu jeho slibnému rozmachu. A kdo je zasvěcen do vnitřních poměrů českého filmu, musí uznati, že český film šel neustále vzestupnou linií, třebaže se snad zdá nefilmové veřejnosti doba ona příliš dlouhá.
Vyprávěl jsem již několikráte o jich vytvoření a uspíšení vybudování národní filmové výroby má zvěčnělý inženýr Kříženecký, který dovezl do Prahy první přijímací přístroj z Paříže, malý technický div bratří Lumièrů. Zájem o novinku byl veliký, ale snad by se byl vybil v několika amatérských pokusech a vše by zase bylo usnulo, nebýti nápadu inženýra Kříženeckého, aby film domácího původu stal se atrakcí chystané výstavy architektů a inženýrů na pozemcích národopisné výstavy slavné paměti ve Stromovce. Od plánu brzy přikročeno k uskutečnění. Kříženecký, ovládaje stránku technickou, hledal ještě odborníka pro stránku hereckou, protože se rozhodl pro filmy dějové, snad po vzoru produkce cizí či pro zvýšení přitažlivosti pro obecenstvo. Zvolil mne, znaje mne z působení ve Švandově divadle a na „národopisné“. Rozsah filmu byl tehdy omezen na nejmenší míru, bylo tedy za těžko vytvořiti pro ně vhodná libreta. Rozhodl jsem se tedy pro krátké mimické scény. První z nich byla historka u mlýnice, kde za pozadí užito pro „národopisnou“ stavěné staročeské mlýnice – tedy první český film měl již do detailů přesnou stavěnou dekoraci. Děj prostinký, dá-li se vůbec nazvati dějem: Městský panáček, v slaměném kloboučku a s rákosovou hůlkou, krátce typ jak tehdy říkali „gigrlete“, dvořil se na lávce před mlýnicí hezké mlynářce, je však pozorován vykutálených práškem, který upozorní pana otce a ten přivolá chasu, která košťaty zřídí záletníka, až mu z pyšného slamáčku zbudou jen trosky. Tedy epizoda víc než prostá, ale hrána byla náramně realisticky, což jsem pocítil na své kůži, neboť já hrál roli záletníka (prosím, nedivte se, tehdy jsem ještě neměl svoje bříško a neskromně si myslím, že jsem byl „fešák“) a dostal jsem skutečných ran dost. Druhý film zase zachytil rozmluvu dvou typických figurek, které také skoro již vymizely: lepiče plakátů a párkaře s kotlíkem. Vtip přitom byl ten, že v zápalu rozmluvy lepič přelil tekutý škrob z nádoby u pasu do kotlíku párkařova. Lepiče jsem hrál já a párkař byl nefalšovaný. Tento film, již si vyžádal určitého nákladu, protože párkaři – který byl originál – musil býti zaplacen celý obsah kotlíku, ač mám podnes silné podezření, že párky po omytí přece jen došly svého původního určení. Třetí film byl mimickou studií mého obličeje, zobrazující přechod tváře ze smíchu do pláče a zase naopak. Bylo to také snad první využití fotografie detailu, na který Amerika, jak myslím, přišla mnohem později. Poslední film pak byl přírodní, snímek skoků plavců s prkna na Žofínské plovárně. Když ten tehdy promítali, pustili jej také pro zábavu obráceně, takže plavci z vody skákali zpět na můstek, což nešlo do hlavy přítomnému plavčímu mistru plovárny, který prohlásil: „No, jak skákali do vody, při tom sem byl, ale když dělali tohle, to sem si asi musel někam vodskočit.“ Filmy, jakkoli prosté, doznaly u pražského obecenstva úspěch jedinečný. Mluvilo se o nich a je věru s podivem, že na další české filmy musilo se pak čekati dlouhou dobu. Nevím, co bylo příčinou odkladu, ale až po několika letech vydala společnost „Kinofa“ další český film „Pět smyslů člověka“, náhodou rovněž podle mého nápadu a se mnou v hlavní roli.
Na začátky české filmové výroby rád vzpomínám a jistě pochopíte, jak mi bylo při shledání se se starou Kříženeckého přijímačkou a obrázky z mých filmů v technickém museu na Hradčanech. Tak trochu jsem si myslil, že snad i já už patřím do musea, ale pak jsem si řekl, že tu tíhu let – zaplať Bůh – ještě tolik necítím a že mám ještě čilosti dost, abych zůstal českému filmu věren i nadále. Už jsem od jeho počátku hrál ve více než osmdesáti filmech (v čemž jsem předešel svůj životní film, ve kterém teprve letos dosáhnu sedmdesátého křížku a pevně doufám, že to ještě dosáhnu na stovku. Našemu filmu při této příležitosti přeji, aby šel vždy ve stopách našeho pana prezidenta: z malých začátků k prvnímu místu ve světě!