O pravém zlatě/III.
| O pravém zlatě Josef Braun | ||
| II. | III. | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 25–35. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Mladý vladyka, Tomáš Radolín z Ostrohu, vrátil se od mistra Švarce do svého domu, jejž (nedávno se přistěhovav na Hory Kutny) v Pekařské ulici byl zakoupil, všecek rozrušen s okem zářícím a lícema zardělýma. Jedva že svoji mladičkou choť, paní Apolenku, která při jeho příchodu nad otevřenou truhlicí se klonila, šaty vinuté[1] tam probírajíc, pozdravil a objal.
Paní Apolenka, ženuška v lindyšové suknici a v roztomilém domácím čehlíku, štíhlá v postavě, sličná v tváři, jejíž zakulacené, něžné tahy zastírala jakási nevýslovná, tajená tíseň, dobře si všimla a cítila, že pozdrav a obejmutí mužovo nebylo tak vroucí a plné citu jako jindy. Uhodla, že mysl Tomášova všecka jest zaujata předmětem zcela jiným, nežli jest něžná péče, s jakou dříve od rána do večera s ní, manželkou svou, se obírával. Přicházel a odcházel takto chladně a zamyšlen v posledním čase již několikráte, a paní Apolenka, ač nejedná slzička jasné, hluboké její oko potají proto zakalila, doma se přemáhala, činíc, jakoby toho nepozorovala. Věděla dobře, že jest to tajemné umění alchymistické, jež všecku mysl muže jejího zanáší, a hroznou byla pro ni myšlénka, že její Tomáš, jehož tak nesmírně milovala a miluje, ještě více se jí odcizí pro toto čarodějství… Však dnes jakoby rozhodnuta k nějakému velikému činu, zavřevši truhlici, stanula proti svému muži pohlédajíc upřeně v jeho tvář.
„Tomáši,“ promluvila vážně, a jemný její hlas prochvíval se láskou i nejistotou zároveň. „Víš, že když jsi chtěl před letem prodati rodný svůj statek a odstěhovati se do města, že já jsem tuze bránila. Ale ty jsi jinak nedal. Říkal jsi, že aspoň pro první čas manželství našeho nesmíš se zanášeti těžkými starostmi a namáhavými pracemi rozsáhlého hospodářství. Že chceš žíti klidným, bezstarostným životem městským. Že nám vždycky bude volno znova na venku se zakoupiti a že to učiníš, jakmile se mi v městě líbiti nebude. Chvíle ta již přišla.“
„Co mluvíš?“ přerušil ji chvatně vladyka. „Již se ti zde nelíbí a jsme tu jedva půl léta! Co jsme mohli za ten krátký čas poznati, čeho jsi mohla užiti?“
„Tolik, že poznávám, že jest mi tu jako rybě na suchu,“ mírně odtušila paní. „Byla jsem od malička vychována na tvrzi zemanské, prostřed lučin, lesů a rolí. Nikde jinde neuvyknu. Tyto klenby městského domu připadají mi jako krypta v presbyteři kostela naší bývalé dědiny. Naše zboží rytířské koupil ten bohatý pražský měšťan Keil z Drahotejše, a jako mně nelze již vydržeti v hlučném městě, jemu tak brzo zastesklo se znova po Praze. Zamýšlí statek druhdy náš prodati. Poslal sem, do Hory, bratra svého, aby ohlédl se po koupěchtivých. Nechce zrovna koupi vyjednati, to ne, poněvadž bratr jeho chce ještě tohoto léta na venkově užiti a až někdy na podzim o Havle tvrz prodati a do Prahy na zimu se stěhovati. Ale chtějí aspoň před časem věděti, kdo by mohl býti kupcem. Bratr Keilův zašel přímo k nám. Byl tu, sotva jsi odešel. Nechce míti určitého slibu — ale jen přípověď, zdali za čtvrť léta opět může tu zaklepati s otázkou, jestli bychom statek svůj v tétéž ceně opět zakoupili. Zdrží se nyní v Hoře ještě za jinými záležitostmi několik dnů — přijde sem prý tedy zítra.“
„Může tam směle zůstati, cesta jeho věru bude nadarmo,“ odpověděl krátce vladyka.
„Nikoli, on přijde a ty mu řekneš, aby za čtvrť léta přišel zas, že si do té doby vše rozmyslíš — viď, Tomáši. Učiň to k vůli mně — já tebe prosím —“ a blankytné oko její upjalo se na vladyku takým pohledem, že tento vroucně přivinul ženušku svou k sobě.
„Ty víš, Apolenko, jak tě miluji,“ odpovídal měkce, „vím také, jak mne miluješ ty — a přece bláhově stavěti se chceš do cesty mému štěstí. Také já jsem druhdy myslil, že není nikde lépe než pod venkovskou střechou rytířské tvrze, mezi oráči, čeledíny a lidmi selskými. Ale teď, když jsem poznal lesk, nádheru a rozkoše panské v Praze i zde v Hoře, jinak smýšlím. Míti dosti peněz a stárnouti přece v zapadlém a jednotvárném ústraní venkovském! Té bláhovosti! Což nelichotilo tobě jako mně, když o posledních křtinách primasova vnuka v té nádherné a skvostné společnosti lidí bohatých, mocných i urozených jmína si byla za nejkrásnější? Tehdy jsem si v duchu svatě umínil, že jestli tě nyní přirovnávali ke kněžně, musejí tě brzo přirovnávati ke královně! K tomu jest jen potřebí nádhery a lesku, rozuměj bohatství. Nyní jsme zámožni. To je málo: musíme býti bohati. Pak se vyplní moje touha nejvroucnější: přestěhujeme se do Prahy, tam budeme vítáni mezi panstvem nejmocnějším, ty pro svou krásu a strůji nádhernou a já pro své bohatství, ty budeš zářiti a okouzlovati a já budu jásati a z toho se radovati — ó, to bude život jiný, plný rozkoše a požitků nejvzácnějších, pravím docela jiný nežli venku na tvrzi, mezi sýpkami a stodolou, mezi obilím, ovocem a zeleninou.“
Mladý vladyka, takto horuje, bezděky přitiskl sličnou svoji ženu na svá prsa. Paní Apolenka nebránila se objetí milovaného muže a již chtěla promluviti, ale její Tomáš ji předešel. „Pravím ti, jedná se jen o první čas, však tu uvykneš a nikdy již na venek nevzpomeneš. Jen až budeme bohati! A že budeme, o to se nestarám. To víš, co jsem se již alchymií naobíral, nyní přikročím k pravé alchymistické práci. Již proto nemohu se hnouti z tohoto města.“
„Tolikrát jsem ti již řekla, že slyšela jsem o mnohých lidech znamenitých, kteří alchymií přivedeni byli k holi žebrácké, ale ani o jednom, jenž by byl nalezl prostředek, jak zlato se dělá. — Myslíš, že budeš ty ten jediný?“
„Myslím,“ rozhodně odpověděl vladyka. „Ty těm a takovým věcem nerozumíš. Jistě již dosti alchymistů našlo prostředek zlatotvorný, ale žádný s tím se nepochlubil, každý hezky za tepla a potichu odešel do jiné země, aby jej nezajali lidé mocní a mučením tajemství na něm nevynutili —“
„Tedy budiž, obírej se alchymií. Však vím jistě, že za krátký čas zajisté sám jí opovrhneš. Ale učiň mi k vůli a řekni zítra bratru pražského měšťana, aby jen za čtvrť léta přišel se pozeptat. — Což můžeš věděti, že do té doby nezmění se tvoje smýšlení?“
„Vím, že nezmění! Nač bychom toho člověka marně obtěžovali?“ odpovídal rozhodně vladyka. Zdálo se mu, jakoby ze slov choti vyzírala jemná ženská lesť. Neboť nyní chce na něm jen dosáhnouti, aby dovolil, by měšťan v několika měsících znova přišel. Jakmile by jí učinil po vůli, neměl by po všecky ty dlouhé měsíce pokoje, dokud by jí neučinil po vůli po druhé a to u věci důležitější: slibem, že znova Ostroh zakoupí a z Hor Kuten se vystěhuje. A jestli že by toho neučinil, musel by slýchati od rána do večera vzdechy, prosby, výčitky. Proto bude nejlépe odepříti hned z počátku a prosaditi již nyní zúplna nezvratnou vůli svou.
„Ty chceš v Hoře tedy nadobro zůstati a alchymii se věnovati?“ pravila paní s netajenou výčitkou. „Pravíš, že tak učiniti chceš k štěstí mému i svému. Prosím tebe, vzpomeň jen, kdy jsme byli nejšťastnější? Zdaliž to nebylo tehdy, kdy přesvědčeni o lásce vzájemné bloudívali jsme za letních podvečerů lesem, lučinou, strání i sadem — nikým nerušeni, nikým neviděni, sami a sami? Věř, že všecko pravé štěstí pouze v srdci a v duši lidské jest — svět člověku ho nepodá, ani jeho rozkoše, jeho lesk či sláva. Což jsou všickni lidé bohatí a mocní také šťastnými? Mně postačí třeba pouhý zemanský dvorec, jen když ty budeš po boku mém.“
„Ale až zakoupím v Praze nádherný palác, tam také budu s tebou, moje bláhová dušinko —“ usmál se vladyka.
„Palác, palác! Marné sny a marné řeči. Já ti pravím, že celá šťastna mohu býti s tebou jen na venkově,“ děla mrzutě paní vyvinuvši se z objetí manželova. „A ty již ničeho nechceš učiniti k mému štěstí? Což jsi zapomněl na všecky své sliby? Hle, já tebe prosím rukama sepjatýma, učiň mi k vůli!“
A paní Apolenka ruce sepjala. Byla tak pohnuta, že z očí jejích tryskly slzy. Mladý její manžel, jako člověk srdce citlivého, nebyl by jindy snesl slzy choti své bez pohnutí. Tou měrou, kterou jindy jím pohnuly, dnes jej pozlobily a podráždily.
„Hle, ona ví, že od svého předsevzetí nechci a nemohu upustiti a přece mne tu chce mučiti svými slzami a svýma sepjatýma rukama!“ zvolal mrzutě vladyka, vraště čelo a odvraceje tvář od ženušky. Ale paní Apelenka nedbala, že muž její obrátil se hněvivě a vzdorně na druhou stranu. Znova k němu přistoupila rukama sepjatýma prosíc.
„Mlč již!“ zvolal muž nyní již vskutku hněvivě. Hle, jak mermomocí chce nad ním zvítěziti! Pravda, ona nežádá vlastně nic velikého, ale pro tuto houževnatosť a neústupnosť, s jakou na svém trvá, nemůže, nesmí jí on, Tobiáš, povoliti. Kdyby nabyla vrchu dnes, chtěla by ho nabyti vždycky — a pak v domácnosti věru by vládla jenom sama…
Naproti tomu paní Apolenka nebyla, jak strýc její, na jehož tvrzi sirotkem byla vychována, říkával, „ze stvoření plačtivých“. Proto také nyní, ač slzela, více s trpkostí uražené lásky nad tím neočekávaným objevením nečitelnosti svého muže nežli plačtivě zvolala: „Prosím tebe naposled — jinak nabudu hrozného poznání, že tvoje láska ke mně vratká a malá byla.“
„Odpovídám naposled, že ne! Právě z toho poznati můžeš, jak láska moje veliká jest, když i proti své vlastní vůli chci tě vésti k tvému štěstí, které nedovedeš nyní ještě oceniti ani poznati —“
Paní Apolenka zbledla a její oko spočinulo na mžik jako u vyjevení na tváři mužově.
„Pak ti nebudu zde překážeti,“ odvětila kráčejíc ke dveřím. Kroky její byly pevné a v rozhodném hlase zdálo se panu Radolínovi, jakoby vyzníval vzdor. A právě tento vzdor i v tomto okamžiku popudil prudkého, nerozvážného vladyku.
„Jen si jdi, jdi!“ zvolal prudce, „jen —“
Ale nedokončil. Otevřelyť se dvéře a v nich — po způsobu důvěrnějších přátel bez klepání — stanul pan Ondřej Kapl z Hartenštejna. Paní Apolenka, jak se byla ke dveřím rozběhla, div do něho nevrazila. Bledá, sličná její tvář náhle se zaruměnila okamžitými rozpaky. Vidívala ráda tohoto mladého a jak se jí zdálo, nad svůj věk moudrého muže vcházeti do své domácnosti. Ale dnes věru přišel v nečas! V rozpacích stanula na okamžik.
Pan Ondřej Kapl z Hartenštejna nebyl by hoden svého jména a svých životních zkušeností, kdyby byl v jediném okamžiku, pozoruje rozpaky obou manželů, nebyl pochopil, co se tu asi přihodilo. Ostatně vladyka, jak byl nyní rozvášněn a nebera v takovýchto chvílích každé slovo na vážky, vše mu vysvětlil upřímnými, ale prudkými slovy: „Hle, ctný příteli, přišel jsi právě v pravý okamžik, bys uviděl, kterak žena moje ve hněvu a vzdoru chce — odtud uprchnouti! A nemá nejmenší příčiny! Aj, Apolenko, uznáváš to pojednou, že nehýbeš se náhle z místa?“
Líce panina znova zahořela. A místo odpovědi na mužovu otázku kráčela znova ke dveřím. Leč pan medikus zastoupil jí cestu a mírně za ruku ji ujav, vedl ji ke stolu.
„Nic tak, paní ctná, beze slova odcházeti,“ mluvil polo žertem, polo vážně. „Mohl bych opravdu mysliti, že hněváš se bez příčiny. Jako přítel váš upřímný nedopustím, byste trpkými hněvy olupovali se o nejkrásnější chvíle mladosti. Je-li věc taková, že i já mohu a smím ji vyslechnouti, tož prosím, rač mi vyjeviti —“
„Ano, ať jen ti sama poví, uvidíš —“ souhlasil vladyka. Hlas jeho zněl již mnohem mírněji. Líbilo se mu, že žena přece vzdorně neodešla, a že dala se k židli uvésti. První výbuch jeho hněvu pominul a v prsou jeho ozývalo se cosi, co mu po tichounku odvážilo se vyčítati, že neměl Apolenku svou takovým způsobem odbyti. Vždyť přece jest mu tak drahá, ano, vždyť ji tak horoucně miluje i dnes, jako v prvních dnech, kdy lásku svou jí vyjevil…
Zatím paní Apolenka líčila příčina svého hněvu. Mluvila upřímně a líčila podrobně, vzpomínajíc i minulosti své i mužovy. Netušila, že právě tyto věci převelice zajímají mladého medika, jenž seděl tu naproti ní s pohledem plným poctivé rozšafnosti a přátelské upřímnosti. Hlas paní Apolenky zněl pevně a slza jen v některý okamžik ovlažila její hluboké oko.
„Teď i mne vyslechni, vzácný příteli!“ děl vladyka, když jeho choť ukončila, a vykládal, kterak všecko, co od nějakého času podnikl, učiněno bylo k vůli alchymii, a touto vědou že hodlá dosíci štěstí svého i své choti.
„Nuže, teď tebe volím za rozsudího,“ končil, „rci, zdali může se choť má právem hněvati pro takové trety, jako jest bezvýznamná přípověď, aby bratr měšťanův znova se přišel zeptat.“
„Jako rozsudí jen dle nejlepšího svědomí mluvím, dím-li, milý příteli, žes po vůli ctné paní měl učiniti. Vždyť sám pravíš, že jest to treta, přípověď nezávazná,“ usmál se pan Kapl. „Ostatně —“
„Ale toho jsem se nenadál,“ odpověděl živě vladyka. Byl znova pohněván, ale musel se nyní přemáhati, neboť na žádný způsob nesmí pohoršiti přítele medika, jehož alchymistické vědomosti mohou mu býti pomocí drahocennou. „Vždyť ty, vzácný příteli, sám dovedeš posouditi, jakožto muž alchymie tak znamenité znalý, že do podzimu zlato dělati se nenaučím. Tak rychle žádný alchymista to nedovedl.“
„Právě proto, že vědy veliké poněkud jsem znalý, pravím ti, že jest ve tvém prospěchu, abys paní své vyhověl,“ odvětil Kapl vážně. „Velká věda taji v sobě tolik obtíži, tolik překážek a nepříjemností, že jen člověk vytrvalosti železné nedá se jimi odstrašiti. A můžeš ty napřed říci, že za tři, čtyři dlouhé měsíce nezprotiví se ti všecko to umění, když dny i noci bez výsledku se jím budeš obírati? Proto nejen ve jménu tvé paní choti, ale i ve vlastním tvém prospěchu žádám tebe, bys povolil a tomu dobrému muži řekl, by jen přišel, že možno dost, že zboží druhdy své opět rád zpět koupíš —“
„Vrtkavosti ve vědě zlatodějné na mně se nedočkáš,“ odpověděl vladyka, „ale vidím, že ta věc tuze malicherná jest, než abych svéhlavě odpíral manželce své k trpkosti a tobě v nevděk. Nuže, Apolenko, on může přijíti a já sám mu řeknu, že jest některá naděje, že znova na venek se budeme stěhovati. Jen však,“ dodal více žertem než po pravdě, „nebuď podruhé hned tak zhorka nakvašena.“
A přiblíživ se k židli své manželky, sehnul se a nedbaje přítomnosti Kaplový, vtiskl polibek na bílé čílko paní Apolenky.
„Ty, ty, ty,“ zahrozila jemu s úsměvem a oko její zazářilo. „Teď na mne to svádíš, ale podruhé napřed sám hněv i jazyk se slovy ostrými na uzdě měj — —“
Pan Ondřej Kapl z Hartenštejna odcházel z domu Radolínova až pozdě na noc, kdy křivolakými ulicemi městskými rozkládalo se noční ticho. Nedali jinak, musel vyčkati na večeři a po té připíjeli si dobrou mělničinou dlouho a dlouho s mladými manžely. Pozoroval dobře, jak litují v duchu oba svého přenáhlení, jak jsou šťastni, že hněv jejich tak na krátko trval. Cítil, že jsou vděčně vědomi, že on je namířil, a z toho všeho poznával, jak velice se milují…
A přece byl spokojen, přece radostí div neposkočil, kráčeje ke svému příbytku a pomýšleje na záměry, jež s mistrem Švarcem byl umluvil! Neraduje se nadarmo?
- ↑ Prádlo.