O politické situaci poslední doby

Údaje o textu
Titulek:	O politické situaci poslední doby
Podtitulek:	Krajský sjezd národní strany svobodomyslné v Mnichově Hradišti
Autor:	Karel Kramář, zbytek anonymní
Zdroj:	Národní listy, roč. 54, č. 84. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	27. 03. 1914
Licence:	PD old 70

Na důvěrné schůzi, konané u příležitosti krajského sjezdu národní strany svobodomyslné ve středu odpoledne v Mnichově Hradišti, o které jsme včera ráno stručně referovali, promluvil

říšský poslanec dr. Kramář „O politické situaci poslední doby“

takto:

Velectěné shromáždění!

Dnešní schůze jest svolána způsobem mimořádným. Není veřejná. Ale všichni víte, že bylo to mou prosbou, aby na schůzi pozváni byli zástupci všech stran bez rozdílu, poněvadž vás nepotřebuji ujíštovati, že s velkou ochotou jsem hotov odpověděti na každou kritiku. Kritiky se totiž nebojím, ale bojím se toho, aby se neřeklo, že v této vážné době, v jaké se náš národ nalézá, není možné naší veřejnosti promluviti o nejtěžších problémech naší politiky.

Téměř všechny české strany — jen jediná velká strana česká tak neučinila, totiž sociálně-demokratická, ona se však nestaví do jedné řady s ostatními pro principiální své nazírání na obstrukci — stojí dnes za jednou politikou, jejíž krátké heslo zní: Bez sněmu království Českého žádná říšská rada. Nepochybuji, že tomu, že jsme se postavili na toto stanovisko, divili se mnozí, kteří toho od nás neočekávali, a že se divili stanovisku, které jsem osobně zaujal v otázce projednávání formy přechodného státního dluhu v komisi pro kontrolu státního dluhu. Naše podpora obstrukce je možná proto, poněvadž positivní politika nevylučuje, když jest toho nejkrajnější potřeba i politiku nejostřejší, ba nesmí se báti ani obstrukce, když toho vyžaduje prospěch národa.

My neděláme oposici pro oposici. To jest jasné a nepotřebují se o tom více šířiti. Abychom byli chváleni listy stran protivných, proto také oposici neděláme, už proto ne, poněvadž nevíme docela jistě, zda by nás chválili, i kdybychom dělali politiku, kterou oni clitěji. Na stanovisko, na kterém jsme stáli v posledních dnech zasedání říšské rady, postavili jsme se proto, poněvadž jsme myslili, že nadešel k tomu vhodný okamžik. Neudělali jsme to z nepřátelství k vládě, poněvadž nemáme k takovému nepřátelství s vládou žádné příčiny, která by od nás vyžadovala politiku obstrukční. Myslili jsme, že jest to jediná cesta, abychom tímto krajním bojem došli konečně ke spořádání poměrů v Čechách.

Mezi českými stranami jest jistý fundamentální rozdíl v nazírání na postavení naše k vládě. Pro druhé strany, tedy zejména pro stranu národně-sociální a nyní také zvláštním řízením osudu pro stranu realistickou a pro stranu státoprávní, jest posice k vládě vždy tatáž. Ať jest vláda taková nebo onaká, dobrá nebo špatná, pro tyto strany jest každá vídeňská vláda představitelkou nepřátelského nám systému, a následkem toho hlásají, že musíme býti proti každé vládě. Taková politika jest však polovičatá.

Mezi českým státoprávním stanoviskem a centralistickou Vídní není vůbec možno nějakého smíření. Když jdeme do Vídně, musíme dělati politiku praktickou, která se musí říditi okolnostmi. Vládu můžeme považovati ve svém velkém boji jen za jednu složku. Nemůžeme přiznati, že by náš boj byl veden jenom a vládou. Ten boj více vedeme s českými Němci.

A tu jest potřebí, abychom si řekli, co jest vlastně společným cílem našeho boje. Bohužel, myslím, že o tom není u nás jednotného názoru, že stůněme tím, že velmi často měníme celou svou politiku. Pro naši stranu bych to neřekl. Právě naše strana jde za jediným určitým cílem české politiky od té doby, co přejala vedeni české politiky v letech 90tých. Abstrahovala od státoprávního boje, poněvadž u nás uznala ohromná většina národa, že dnes za daných poměrů státoprávní boj normální cestou se vésti nedá, že státoprávní naše požadavky jsou sice posledním cílem naši politiky, ale že cesta k nim není cestou onoho násilného převratu všech poměrů, o kterém jsme snili kdysi v letěch 60tých, nýbrž že k nim vede cesta pozvolného sílení našeho národa, které konečně přinutí veškeré rozhodující faktory k tomu, aby přemýšleli o tom, by utvářeny byly vnitřní poměry říše takovým způsobem, by to nejen odpovídalo právům jednotlivých království a zemí, nýbrž také zájmům jednotlivých národů, které tuto říši obývají. Pak nám může býti jediným politickým cilem toto: My musime se snažiti, abychom vybojovali úplně svůj národnostní boj, poněvadž náš národnostní boj jest nejdůležitější složkou našeho politického boje, toho boje, který vedeme za práva svého království, kterým chceme dojíti k tomu, abychom ve svých českých krajinách měli úplně a docela svůj úřadni jazyk český, abychom toho docílili, aby v celém království Českém otázka menšinová byla rozřešena po právu a spravedlnosti, aby Čech i Němec měli stejné právo v celém království v ohledu jazykovém, totiž aby ve svém jazyce došli svého práva úplně a cele — na druhé straně, aby požívali jeden jako druhý ochrany zákona a možnosti svého úplného kulturního, politického i hospodářského rozvoje. (Výborně!) To jest náš program, od kterého nemůžeme ustoupiti.

A nyní dovolím si tvrditi, že tento cíl jazykové rovnoprávnosti, a nebo, chcete-li, jazykové rovnocennosti s ostatními národy jest vlastně jednou z nejdůležitějších složek veškerého našeho snažení o jiné utváření říše. Nechceme býti jenom rovnocenní s Němci, chceme býti také rovnocenní s Poláky a Vlachy, a to má velikou důležitost. Proti rovnoprávnosti našeho národa bránili se všichni ve Vídni tím nejostřejším způsobem proto, poněvadž věděli, že jakmile náš národ dojde určité posice zvláště v jazykovém právu, že nedá se to zadržeti, a že potom musí přijíti nutně toto jazykové právo také pro ostatní národy slovanské, neněmecké. A proč říkám, že jest to tak důležito pro otázku nového utváření říše uvnitř? Jednou z hlavních příčin, proč u nás tolik stáli na centralismu a proč tolik byli proti právům jednotlivých království a zemí, bylo to nerovnoměrné cenění jednotlivých národů. Víte dobře, že po 300 let stále a stále šla vídeňská politika za tím cílem, aby byl znehodnocen ve svém významu český národ, aby místo toho národa, který tu dávno byl, nastoupilo panství německé. V tom momentu, když rozřešena bude otázka jazykové rovnoprávnosti našeho národa a ostatních slovanských národů, není nejmenší pochyby, že zmizí jedna z nejdůležitějších příčin pro centralismus, a že v tom momentu, jestliže by se podařilo spravedlivým způsobem bez vášnivého boje, bez toho, aby se jeden národ cítil utiskovaným, v tom momentu není nejmenší pochyby, že by se muselo přijíti na kořen zla vnitřních nesrovnalých poměrů v Rakousku.

V tom se koncentruje náš politický program. Od let 90tých jdeme za ním. Víte velmi dobře, že to není také, co bychom byli vymyslili. To bylo již snažením Staročechů. Ale Staročeši nemohli dosáhnouti toho, čeho jsme později dosáhli my. Víte, jak Staročechům na jejich žádost po vnitřní úřední řeči bylo tenkrát potupně odpověděno. Ale my za 6 let své činnosti na radě říšské došli konečně k tomu, že nám hr. Badenim bylo přiznáno právo na vnitřní úřední jazyk český, a že toto právo bylo potom ještě více rozšířeno a prohloubeno m. p. Gautschem. Nešťastným následkem radikální politiky jsme to však ztratili. Od té doby veškeren politický zápas z naší strany veden jest k tomu, abychom docílili zase toho, co jsme ztratili.

Nyní musíme a jsme povinni posuzovati svůj poměr k vládě dle toho, jak ona se staví k poměru česko-německému. Vidíme ovšem, že konečně přece jen nerozhoduje naposledy vládní stanovisko. Řeknu docela otevřeně, že předlohy, které předložila nyní vláda Stürgkhova, dojista nebyly takovými, abychom mohli říci, že vyžadují z naší strany toho nejostřejšího nepřátelství. Vláda Stürgkhova postavila se v těchto předlohách na základ toho, co jsme smluvili s Němci na posledních konferencích v r. 1912. V některých věcech vyhověla stanovisku našemu, ale na druhé straně zase jsme s velkou bolestí viděli, že vláda se postavila na stanovisko, se kterým naprosto nemůžeme souhlasiti. Ale celkem nebyly ty předlohy takové, abychom se museli postaviti proti nim do nejostřejší oposice. Ale něco jiného se stalo. Poznali jsme, že nedojdeme dříve k našemu právu, dokud nevybojujeme boj s našimi českými Němci. S těmi měli jsme už jeden boj, velmi úporný, a to tenkrát, když jsme museli bojovati proti německému vetu. Po zrušení jazykových nařízení převládalo v Rakousku mínění, že naprosto jest nemožno udělati něco, k čemu Němci nedají své svolení. Proti tomu jsme bojovali svou obstrukcí a dokázali jsme, že bar. Gautsch se úplně vymanil z toho stanoviska, i bar. Beck. Proti bar. Bienerthovi všechny české strany se postavily do nejostřejšího odporu, a konečně jsme dosáhli, že přišel znova bar. Gautsch a po něm hr. Stürgkh, který pokračoval v Gautschových názorech, zaujal svoje stanovisko, aniž s námi jednal, aniž od nás žádal, abychom hlasovali pro jeho předlohy. Tedy tento boj o německé veto byl do velké míry vybojován. Ale přece jen cítíme, že to bez boje dalšího nepůjde. Zkusili jsme to po dobrém s Němci. Myslím, že málokdo ukázal tolik sebezapření v jednání, jako české strany, bez výjimky i radikálové, pokud se zúčastnili na jednání smiřovacím v letech 1911 a 1912. Šli jsme skutečně na krajni mez. Byli jsme ochotni povoliti Němcům všechno, čeho potřebují k vybudování ochrany své národnosti, pokud jí není zasažen nejhlavnější princip naší politiky, totiž naprostá jednotnost a celistvost království Českého. Ovšem dělali jsme to jenom proto, aby byl v zemi mír, abychom se dostali do spořádaných poměrů. Němci velmi dobře věděli a vědí a nemohou to také zapomenouti, že jsme jim řekli do oči kategoricky, že pro nás není vůbec žádné smírné jednáni, když není možné vyřízení nejpalčivější pto nás otázky — otázky jazykové.

V této příčině není mezí českými stranami vůbec žádného rozdílu. (Výborně! Potlesk.) Každá česká strana stojí na stanovisku, že se Němcům nesmějí dělati žádné koncese, když se zároveň nevyřídí kardinální požadavek český. Všechny české strany stojí na tom stanovisku, a bohudíky, že na něm stojí, že se nesmí Němcům za dělnost českého sněmu platiti žádné výpalné. (Výborně! Potlesk.) Přiznám se, že jsme ochotni k obětem, ale rozumí se samo sebou, že ne všechny české strany stejnou měrou. Faktum však jest, že všechny české strany byly ochotny k obětem, aby se v Čechách docílilo klidu a pokoje, aby se docílilo možnosti smírného spolužití obou národů v zemi, aby se docílilo možnosti společné práce na poli hospodářském, kulturním i sociálním, zejména proto, poněvadž nikdo v Čechách a nikdo vůbec nemůže namítati, že naše poměry jsou takové, že přímo příroda a historie nutí nás oba národy, abychom jisté interesy hospodářské, které jsou nám společné, poněvadž jedno království obýváme, hájili také společně, že jsou také velké interesy kulturní a zejména politické, pokud se týče našeho demokratismu a liberalismu, které by nás měly svésti dohromady, abychom je pospolu hájili.

Němci mají jinou taktiku. Poněvadž vědí, jak nám jde o dělnost českého sněmu, chtějí na nás vynutiti, abychom jim napřed jakýmsi závdavkem, buď zákonem nebo snad via fakti, který oni si velmi dobře dovedou proměniti ve stav, který se nedá více změniti, dali některé věci, které oni považují za přední svůj požadavek ve svém nacionálním německém programu. A tu řeknu docela klidně, a myslím, že mohu to říci také za všechny české strany, poněvadž prohlášení, které jsme posledně dali, bylo schváleno všemi českými stranami, že Němci se naprosto mýlí, a že české strany za dělnost sněmu jím platiti nebudou. (Výborně! Potlesk.) Proto také myslím, že pokusy, které jsou nyní podnikány se strany německých agrárníků, nebudou míti výsledku, poněvadž jsem přesvědčen, že naši agrárníci v této věci stojí na stejném stanovisku, jako všechny ostatní české strany a zejména jako my. Němci musí býti donucení k poznáni, že my za žádnou cenu jim obstrukci platiti nebudeme, a že ke svým požadavkům, pokud je vůbec povoliti můžeme, mohou se dostati jenom vzájemnými ústupky v otázce jazykové a menšinové. To jest zásada, od které české strany za žádnou cenu neustoupí. A poněvadž Němci po dobrém ustoupiti nechtěli, ačkoliv jsme zrovna my idei smíru přinesli ty nejtěžší oběti, byly české strany nuceny chopiti se nejkrajnějšího prostředku obstrukčního a prohlásiti za jediné vedoucí heslo, dokud boj nebude skončen: Bez českého sněmu žádná říšská rada. (Výborně! Potlesk.)

Dnes není v celém Rakousku jediného člověka, který by nevěděl, že nemůže býti zde pokoj a klid, jestliže nebudou rozřešeny poměry v Čechách. To jest taková comunis opinio, to jest něco, co každému leží na mysli, že vůbec není možno, aby někdo na rozvoj politický se díval jinak, než tímto způsobem. Každý ví, že otázka českého sněmu v Čechách uzrála. Právě proto, že jest situace taková, pastavili jsme se my, o kterých jest velmi dobře známo, že nejsme v politice lehkomyslní, a že se takového kroku, jako jest tento zásadní boj, nebojíme, na stanovisko, ze kterého nemožno ustoupiti, poněvadž jinak všechno prohrajeme na celé čáře. Kdyby naše svědomí nebylo čisté, kdybychom byli nevyužili všech smírných prostředků, kdybychom nedělali všechno možné, abychom po dobrém vyřídili jazykovou otázku v Čechách, kdybychom si byli mohli vyčítati, že jsme byli vůči Němcům úzkoprsí, že jsme neměli pochopení pro jejich požadavky po jisté národní autonomii, pak by nám scházel pevný podklad pro takový boj, a pak bychom si rozmyslili, máme-li jíti do takového boje. Ale poněvadž věřím, že není možné, aby se stále obelhávala rakouská veřejnost, poněvadž si myslím, že jest možné doufat a že není hříšným optimismem, že všichni ti, kteří budou trpěti tímto bojem, konečně prohlédnou, proč tento boj jest a kdo jest jím vinen, proto jsme se do toho boje dali. Věčně se nemůže lhát, a konečně také my se dostaneme k slovu.

Jestliže p. Bachmann celému německému světu říká, že to, co vláda předložila, zejména to, co vykládala ve svých předlohách o Praze, jest něco, co nutí Němce principielně odmítnouti každé jednání, pak se mu musí dokázati, že jest to nepravda. O českosti Prahy jednalo se s p. Bachmannem několik neděl, a když se s námi smlouval o podrobnostech, pak to nebyly otázky, o kterých on nyní by vůbec nemluvil.

Konečně tedy přijde doba, kdy si všiohni, kteří budou trpěti tím, že nebude říšská řada, řeknou, kdo jest nynějším stavem vinen. Situace nynější jest taková, že vědomí, že nejsou to Čechové, kteří zavinili rozbití posledního jednání, nabývá stále více půdy. Nemyslím, že by p. Bachmann byl tak neobyčejně oblíben u svých německých krajanů, a že by mu byli tak neobyčejně vděčni za jeho husarský kousek. Oni vědí, že za tím jest boj mezi jednotlivými jejich stranami, že za tím jsou otázky čistě strannické a nanejvýše liberecké stanovisko. Jest to velmi krásné od pánů z Liberce, ale nemyslím, že by všichni Němci v Rakousku měli za svou povinnost trpěti za to, že páni z Liberce mají nezřízené choutky.

Tak ty věci stojí, a řeknu beze vší emfase a beze všeho povýšení hlasu: Dali jsme se do velkého boje, do boje, který bude státi velké oběti nejen nás, nýbrž také ostatní, ale ten boj může jenom tenkrát dopadnouti ve prospěch české věci, o kterou bojujeme, a ve prospěch smíru a pokoje v královstvím Českém, budeme-li pevní a neústupní, a nedáme-li se z této posice zlákati za ústupky, které by nám dávali, a které by nezaručovaly to, že skutečně v Čechách bude pokoj. (Výborně! Potlesk.)

Takový boj se musí vésti za velké principy a za velké idee. A tu myslím, že nemůže býti větší idee pro nás, než jazykové právo v království Českém, a na druhé straně mír a pokoj v království a lepší poměry v říši. Když se dnes agrárníci postavili na toto stanovisko, pak myslím, že můžeme docela klidně se dívati do budoucna, zejména když nedopustíme se žádné taktické chyby.

A tu přicházím k tomu, o čem jsem se zmínil ze začátku své řeči, když jsem řekl, že se mnozí podivili mému stanovisku ohledně toho, co se stalo v komisi pro kontrolu státního dluhu. Pro nás platí nyní jedno: Víme, že musíme vydržeti tak dlouho bez sněmu, jak dlouho vydrží druzí bez říšské rady. Proto musíme míti takovou posici, abychom se nemusíli báti koncentrovaného útoku se všech stran proti nám. Nejsem sice muž bledé bázně, ale člověk smí míti jistou odvahu za svou osobu, a je-li třeba, musí míti odvahu za národ, který zastupuje. Moderní život národů není jen tak jednoduchou věcí. Moderní život národů jest totiž srostlý s veřejným životem a tolik se vzájemně prostupuje a tolik potřebuje podpory se strany státní moci, že jest k tomu potřebí opravdu odvahy, aby bez státní moci nebo proti státní moci dlouho vydržel. Proto myslím, abychom koncentrovali všechno své úsilí k tomu, abychom si nedělali nepřátel více, než jest naprosto zapotřebí. Rozumí se samo sebou, že vláda naší obstrukcí bude trpěti, o tom není pochyby, a budou jí trpěti ostatní Němci i ostatní národové slovanští, ale oni musí z celého našeho jednání viděti, že neděláme to proto, abychom škodili těmto faktorům, nýbrž že děláme to z té příčiny, že není možno v Čechách dále takovým zpsůobem žíti, a oni musí také uznati morální podstatu našeho stanoviska. To jest to, co nás povede k cíli, a co nám ukládá k ostatním faktorům veřejného života jistě velkou povinnost. (Výborně!)

A tu musím promluviti o vládě. Pro svou osobu řeknu docela otevřeně a nebojím se žádného dementi, že není tu nikdo, kdo by mohl říci, že by jednání vlády proti nám zasluhovalo obstrukci. Že nemáme příčiny věšeti se vládě na krk, to se rozumí se samo sebou, už proto, že jest překážka takového intimního poměru — dr. Hochenburger. Že ta vláda representuje vídeňský systém, to jest také pravda. Že tato vláda v jazykových předlohách šla dále za to, co jsme smluvili a co bylo potřebí, a že tím způsobem vzbudila na naší straně opravdu hluboké rozhořčení, jest také pravda. Ale na druhé straně postavila se v jiných sporných otázkách na stanovisko, pro které Němci říkají totéž. Proto, jak pravím, bylo by zbytečné, abychom svou politikou donutili vládu, aby se vrhla Němcům do náručí a šla pak s Němci proti nám, což bychom sami zavinili tím, že nedovedeme si představiti, že bychom mohli, když děláme obstrukci na říšské radě, nedělati ji proti vládě. Před vánocemi, když dělali agrárníci obstrukci, aby donutili vládu, by vystoupila ze své pasivity a aby konečně svolala porady česko-německé, tu bylo to pochopitelné, a v posledním okamžiku také my jsme se postavili na toto stanovisko. Ale jakmile to vláda jednou udělala, odpadly všechny příčiny k obstrukci proti vládě a zbývá tu jen boj proti českým Němcům. A řeknu docela upřímně, že bych měl za zločin s naší strany, kdybychom v takové situaci, jaká jest dnes, dělali něco, čím bychom popudili proti sobě nejvyšší kruhy, a čím bychom popudili proti sobě zejména kruhy vojenské. To řeknu docela otevřeně, a sice proto, poněvadž nikdo z nás nemůže věděti, kam až náš boj dospěje!

Pan posl. Němec neměl pravdu, když řekl, že já počítám s oktrojem. Mým upřímným přáním je, aby bylo možno, aby věci v Čechách vyřídily se dohodou s Němci. Ale po všech těch zkušenostech, které mám, vim, že k této dohodě asi velmi těžce dojde, neboť k dohodě jest potřebí jednoho: Míti odvahu státi za tím, co jsme jednou smluvili. Posud jsem viděl, že Němci od toho, co smluvili, utekli. Má-lí býti v Čechách dohoda, musíme miti od Němců jistotu, že při tom, co smluví, také zůstanou, a že budou míti kuráž hájiti to nejen před námi, ale i proti svým voličům, proti svému rozhraničovacímu výboru i proti Liberci. To musíme žádati, poněvadž zase jíti do jednání, zase se tam tahati bůh ví jak dlouho a na konec viděti, jak Němci se seberou a odejdou, takové jednání není žádné jednání! Proto každý, kdo věci zná a kdo věci prodělal, musí býti, bohužel, ohledně výhledu do budoucna velmi skeptický. Já tedy nedělám politiku, aby byl oktroj, nýbrž mám ve prospěchu svého národa naprosto nutným a za první požadavek politické prozíravosti, aby náš národ nepostavil se tak, že by se mimořádná opatření, kdyby se stala, musela díti proti němu. Naše politika musí býti taková, abychom se nemuseli ničeho báti. Riskovati s věcmi národními bych nechtěl.

Béřeme proto celou a plnou zodpovědnost na to, že jsme se morálně postavili na stanovisko těch stran, které dělaly obstrukci. Neděláme to proto, abychom ukázali svému národu jakousi radikálnost, ale máme to za svou povinnost vůči národu, poněvadž myslíme, že jiné cesty dnes není. V poslední době ozvaly se hlasy, že německá strana agrárni vyjednává s našimi agrárníky o tom, zdali by přece nešlo dosici smíru v Čechách. Mám za svou povinnost říci zde, že tyto zprávy jsem četl nejen bez každé řevnivosti, ale řekl jsem si k tomu spokojeně a klidně: Zaplať bůh, jestliže se českým agrárníkům podaří to, by bez zadání našeho programu skutečně pomohli k tomu, aby v Čechách zavládly lepší poměry. Nemáme naprosto žádné řevnivosti ohledně toho, kierá strana českému národu prospěje. Máme jedno přání: aby všichni českému národu dovedli prospěti, kdo víc, tím lépe. (Výborně. Potlesk.)

Nemohu vám slibovati a také jsem nikdy nesliboval, že ta politika, kterou děláme, přinese vám nějakého positivního výsledku. Chtěl jsem jen ukázati vám, jak sami o tom myslíme, abyste z toho mohli poznati, zda jsme jednali dobře nebo lehkomyslně, zda můžeme tuto politiku vésti s jistou nadějí na prospěch českého národa. Váš souhlas, třeba ne všech, ale velké většiny, dokázal mně, že nemáte politiku, kterou dnes vedeme, za lehkomyslnou, nebo za takovou, která by mohla škoditi českému národu. (Hlasy: „Tak jest!“) Nejsme zvyklí dělati tyto věci proto, aby se nám volala „sláva“. Jsme zvykli o každé politice přemýšleti, kam chceme, jaké na této cestě můžeme očekávati nebezpečí a máme-li dosti síly, abychom to nebezpečí odrazili. Proto si musíme dáti líbiti výčitku, že jsme slaboši. Ale to vám řeknu: když my se za jednu politiku postavíme, pak buďte přesvědčeni, že zůstaneme pevni. Když jsme prohlásili, že bez českého sněmu není říšské rady, pak budeme mezi českými stranami státi pevně na tom stanovisku, aby říšská rada nepřišla k jednání dříve, dokud nebude moci jednati český sněm. (Výborně. Potlesk.) Pro nás český sněm má alespoň tutéž důležitost, jako říšská rada. (Výborně. Potlesk.) Snášíme už 5 let jednu z nejfrivolnějších obstrukcí, které kdy byly. Němci si nemohli naříkati ani na jednu křivdu, která by se jím byla učinila. Ale když my nechceme svou obstrukcí nic jiného, než aby byl konečně mír a pokoj v Čechách, aby nám bylo dáno, na co máme právo přiznané nám vládou a nejvyššími soudními instancemi této říše, pak musíme říci, že se nebojíme tohoto vyrovnáni a že se také nebojíme o výsledek tohoto boje. Ale v tomto boji zvítězíme jen tenkrát, když ukážeme, že jde skutečně o velkou věc. Ten boj musí zůstati velkým v celém svém vedení a ve všech prostředcích a tomu boji bude jenom tenkrát konec, až bude český sněm pracovati a až bude v Čechách klid, mír a možnost smírného spolužití obou národů. (Dlouho trvající bouřlivá pochvala a potlesk.)

Ke slovu se pak přihlásil

národně-sociální říšský posl. Stříbrný.

Vyslovuje povděk nad tím, že mu bylo umožněno promluviti na důvěrné schůzi. Nebude jeho úkolem, aby seslaboval apel dra. Kramáře, který vyzněl ve smyslu, že dnes povinností všech stran jest, aby jednou započatý boj vybojován byl s pevnou důsledností a bezohledností, a že jeho eventuelní prohra měla by katastrofální následky pro dobu delší, než se všeobecně předpokkládá.

Post. Stříbrný líčí pak, jak nynější vláda je nám nepřátelská a zdůrazňuje germanisační činnost ministrů Hochenburgra a bar. Forstera. (Hlasy: „Schwertner“. Veselost.), jakož i svízelné postavení českého školství ve Vídni. Upozorněn výkřikem z obecenstva na případ Švihův, rozhovořil se posl. Stříbrný široce o této aféře. Strana národně-sociální vedla si úplně korektně (Bouřlivý odpor. Hlasy: „Nemluvte o tom!“) a ačkoli jí nebyl předložen v redakci „Národních Listů“ materiál (Opětný odpor.), uvěřila oněm čestným lidem, Švihu vyloučila a provedla tedy ve svých řadách očistu. Avšak neudělala tak mladočeská strana. Dr. Kramář v Kutné Hoře prohlásil, že o zločinu dra. Švihy věděl celé dva roky (Hluk.) a národní sociály neupozornil ani jedním slovem. (Bouře nevole proti řečníkovi.) Od dra. Kramáře nečekal, že připustí, aby v jeho orgánu byla vmetena tak hrozná obžaloba 18 lidem ze strany národně-sociální, když ani jeden nebyl dosud jménem uveden. (Bouřlivý odpor. Hlasy: „Nemluvte o tom. To už je vysvětleno!“) Strana národně sociální vyšla z celé aféry sesílena (Posměch.), její důvěra v českém národě (Hlasy: „Je fuč!“ Hlučná veselost.) byla upevněna a vládu o tom brzy přesvědčí. (Hlasy: „Jste hotovi!“) Řečník přišel do schůze, aby se jednak dověděl jména těch ničemů, kteří jsou ve straně národně-sociální, jednak aby prohlásil, že strana národně-sociální vrhne se s klidným svědomím do práce. (Posměch.) Jest přesvědčen, že veřejné mínění nedovede pranic zvrátiti ani schůze s největší námahou svolaná (Hlas: „Co vás to napadá!“ Veselost.), že přijde doba, kdy lid zasedne, aby soudil politické strany (Hlas: „Vás!“) a jest přesvědčen, že ten soud nedopadne pro národně-sociální stranu nepříznivě, protože tato strana… (Hlas: „Už tu nebude!“ Řečníkovi pro veselost a hluk v obecenstvu není rozuměti.) Tolik korupčníků, kolik je jich u Mladočechů, národní sociálově nemají. (Bouřlivý odpor.)

Posl. dr. Kramář: Kde je těch vašich 18 lidí!

Posl. Stříbrný: Kde jsou?

Z obecenstva se volá na posl. Stříbrného, aby jmenoval korupčníky v mladočeské straně.

Posl. Stříbrný: Neslyšeli jste o Boučkově procesu? (Odpor.) Proč neřekne dr. Kramář, kdo dostal těch 350.000. Snad je nevzal některý socialista? A co je s drem. Vejvarem? (Bouřlivý odpor.) Posl. Stříbrný, vida, jakou bouři nevole v obecenstvu způsobil, poděkoval všem, kdo ho poslouchali, neslušným jednotlivcům odpovídati prý nehodlá (Hlasy: „Řekněte to v Kutné Hoře!“) a svou řeč ukončil proto, aby — jak pravil — obecenstvo nemělo příčin k rozčilování. (Všeobecná veselost. Velký hluk a od několika osob trošku potlesku.)

Za velkého napětí chopil se znova slova

posl. dr. Kramář,

aby odpověděl posl. Stříbrnému:

Musím opravdu s politováním říci, že poslední slova, která pronesl p. Stříbrný, působí na mne, ať mně to odpustí, přimo dojmem, který nedovedu vůbec vylíčit. Byl jsem na dvou schůzích, a nemohl jsem se na nich dostati ani ke slovu, poněvadž na mne národní sociálové volali takovým způsobem, jak je to skutečně jenom v té nejhorší hospodě pozdě ráno zvykem. Můžeme si všechno říci, ale není potřebí, aby se ty věci zrovna takovým způsobem projednávaly. Pan Stříbrný shledal satisfakci v tom, že jsme se postavili na stanovisko bez českého sněmu žádná říšská rada. Já v tom tu satisfakci nevidím. Kdybychom se byli před dvěma roky postavili na toto stanovisko, pak bylo by to největší chybou, kterou bychom udělali, poněvadž všichni by se byli proti nám obrátili a konec toho by byl, že by se nám naoktroyovalo něco, na čem bychom byli léta stonali. Heslo „bez českého sněmu žádná říšská rada“ přál si tehdy dr. Schreiner, který si byl tak jist s bar. Bienerthem, že věřil, že nám za to naoktruje jazykový zákon.

Naproti tvrzení p. Stříbrného řečník konstatuje, že zrovna němečtí liberálové jsou tou stranou, která jest nejurputnějším odpůrcem každého smíru s námi.

Dále se chlubil p. Stříbrný tím, že jeho strana, ačkoliv neviděla důkazů, uvěřila slovům dra Mattuše a vyloučila dra Švihu ze strany. Proč my jsme neukázali důkazů, má svou příčinu, o které mluviti nebudu. Myslím jenom tolik, že pan Stříbrný i celá národně sociální strana by mohli znáti muže, kteří stojí za „Národními Listy“, kteří by neriskovali celou politickou reputaci svou i „Národních Listů“, kdyby nebyli nezlomným způsobem přesvědčeni o tom, že to, co píšé, je pravda. K obvinění jsme se odhodlali, až když jsme měli naprostou jistotu, a mně to stálo ten nejtěžší boj, jaký si dovedete představiti. V Kutné Hoře jsem přiznal, že jsem o podezření již 2 léta věděl, ale já to nemohl dokázati. S podezřením, které pro mne mělo pravděpodobnost, nemohl jsem jíti na veřejnost, poněvadž mně hlavní důkaz chyběl. To, že jsme důkazy Švihovy zrady dostali, bylo výronem nejkrásnějšího vlastenectví a takového sebeobětování, že nemá o tom nikdo ponětí. To, že strana národně sociální chtěla odvrátiti pozornost od dra Švihy a mluvila za součinnosti „Času“ o „Anýži-Švihovi“, o „zavraždění toho, kdoo chtěl zapálit stoh“, to jest nesmazatelnou skvrnou na českém životě. (Výborně!) To neštěstí může každého stihnouti. Ale to, že se potom takovýmto způsobem chce od toho odvrátiti pozornost, že se potom útočí na lidi poctivé, kteří riskovali v této věci celou svou politickou existenci, to jest úžasné! (Výborně!) Jen si představte, jak by se byli na mne vrhli, kdybych byl vystoupil dříve soukromě bez důkazů. Před lumpem není žádná lidská společnost bezpečná, zejména když se u nás takovým způsobem bojuje. To nejvíce takové lumpy podporuje! (Výborně!). Vy jste produkt nepravdy. Vy jste na jedné straně socialisty, na druhé straně živnostníky. Vy spojujete dvě věci, které se nedají spojiti. (Výborně! Potlesk.) Potom musíte mluviti nepravdu svým dělníkům a musíte mluviti nepravdu svým živnostníkům. (Bouřlivá pochvala a potlesk.) Vy tancujete mezi vejci. Jste pro dělníky, podporujete stávky proti živnostníkům, a živnostníkům slibujete nebe. (Bouřlivá pochvala. Výborně! Potlesk.) Z této falše a z tohoto klamu rostou ti, kdo json potom pro vás těžkým břemenem. (Hlas: „Šviháci!“ Veselost.) Když mluvíte o svých agitátorech, tak to říkejte někde jinde a ne mezi těmi, kdo je znají z blízka. (Výborně! Bouřlivý potlesk.) Ohledně těch 18 prohlašuji, co jsme prohlásili v „Národních Listech“. Právě proto, že jsme měli celou věc za věc očistnou, protože jsme chtěli, aby všechny české strany byly varovány a všecka česká veřejnost, proto jsme to ze zápisků Anýžových uveřejnili; ale stylisovali jsme to takovým určitým způsobem, že každý, kdo to četl, musel věděti, že to bylo tenkrát, před dvěma roky. A tenkrát to bylo! (Všeobecné vzrušení.)

Posl. Stříbrný: Tak řekněte ta jména, kteří to byli!

Posl. dr. Kramář: Podle zápisků Anýžových konstatuji, že to tenkrát bylo a byio nám to také potvrzeno. Jména nám nebyla jmenována. Mně jest následkem toho nemožným jmenovati ta jména. My jsme však řekli „tenkrát“.

Posl. Stříbrný: Dnešní „Národ“ píše, že ještě dnes. (Pozn. red.: Tvrzení posl. Stříbrného není pravdivé.)

Posl. dr. Kramář: Když to píše, tak píše něco, co nemůže dokázati. Ostatně, když státní policie dostala do svých služeb předsedu národně sociální strany, pak nebylo už třeba, aby si ještě vydržovala 18 špiclů. (Všeobecná veselost a bouřlivý potlesk.) Konstatuji, že mně ohledně těch 18 není možno vyčítati ani toho nejmenšího. Ohledně nynější doby nemůžeme říci nic více, ale jest zbytečné, když se na mne tak rozčilujete. Neřekli jsme naprosto nic více než to, co jsme mnseli říci české veřejnosti dle svého svědomí, aniž bychom tím chtěli docíliti něčeho více, než to, že dnes už něco podobného nebude v českém životě možné, poněvadž budeme trochu opatrní; a za druhé — jsme tím chtěli docíliti, aby strana národně sociální byla donucena jednou mysleti o tom, na čem stojí, co jest, a co by bylo českému národu na prospěch. (Bouřlivá pochvala a potlesk.)

Mluvili jste o tom, že jste provedli očistu. Račte odpustiti. Než vy jste provedli očistu, trvalo to náramně dlouho.

Jak se dělá očista v naší straně, viděli jste na případu dra Černohorského a dra Vejvara. Pan Stříbrný jen tyto dva jmenoval a nic více. Na pražské radnici je 90 mužů. Mezi nimi jsou takoví, kteeří celý svůj život prožili v poctivosti, kteří nic jiného na světě nedělali, než se starali, aby sloužili prospěchu obce a národa, lidé, kterým se nemůže vytýkati to nejmenší. Když dr. Bouček obvinil 10 těchto lidí, tak každý mohl na ně ukazovati a to nejen na ty, o kterých se trochu mluvilo, ale na všechny. Nechceme chrániti naprosto žádného, ale musíme se proti tomu ohraditi, aby tolik poctivých lidí bylo takovým paušálním způsobem obviňováno. To nebylo šlechetné, že si p. dr. Bouček od přítele napsanou žalobu podepsat dal od bratra Loudy, aby to šlo před porotní soud. My chtěli míti brzký konec, aby to bylo rozhodnuto před řádným soudem. A proto prosím, když mluvíte o těch 18, abyste si vzpomněli, jak jste jásali nad těmi 10 zloději. Když chcete souditi na podkladě mravního rozhořčení, tak se dívejte dříve na sebe, než budete útočiti na druhé. (Výborně! Potlesk.)

Potřebujeme slušné lidi ven do politiky, do života, ale potřebujeme je v těch stranách, do kterých patří. Tam se musí starati o to, aby strana mluvila pravdu a chtěla jen dobro svého lidu; a když budeme miti jenom strany, ve kterých vládnou slušní lidé, když nebude náš život veřejným kalištěm, pak bude možno zjednodušení a náprava v našem životě. Pak dokonce nebude ani neštěstím, když budeme míti v Čechách více stran, když to budou strany slušné, když budou pracovati ve prospěch národa, aby sloužily pravdě vždy a všude. Pak nebude v Čechách zle, i když tu bude více stran, poněvadž slušní lidé ve straně jedné dovedou také slušně žiti se slušnými lidmi ze strany druhé, jak toho vyžaduje společný prospěch, a pak nebudeme žíti v takové smrduté kloace, jako žijeme nyní. (Výborně, dlouhotrvající bouřlivý potlesk.)

Předseda p dr. Šebor ukončil schůzi o ½5. hod. odpoledne.