O pokrocích v osvětlování z nejstarších časův až do doby nynější

Údaje o textu
Titulek:	O pokrocích v osvětlování z nejstarších časův až do doby nynější
Autor:	František Faktor
Zdroj:	Světozor, roč. 23, č. 35. str. 411 (1. díl), 26.7.1889 a Světozor, roč. 23, č. 36. str. 423 (dokončení)
Vydáno:	26.07. a 02. 08. 1889
Licence:	PD old 70

Ačkoliv osvětlování již ve stoletích dřívějších podstatně se zdokonalovalo nejen tím, že upotřebováno různých druhů látek, ale i rozmanité přístroje sestrojovány, přece žádné století jako devatenácté nemůže se vykázati takovou rozmanitostí a stkvělým výsledkem, jakým korunováno jest namáhání lidské v oboru tom konané a důvtipem člověka řízené. Neustále se opakujícímu požadavku „více a lepšího světla“ vyhověno v netušené míře vyvoláním některých druhů světla, jež co do intensity ke světlu slunečnímu přirovnávati možno. Umělým osvětlením podařilo se noc změniti v den, a nejen domácnost, ale i veřejnost má nyní v moci, posloužiti si zcela pohodlné a rychle laciným osvětlením.

Jinak tomu bylo v nejstarších dobách, o nichž historie vypráví. Tehda již rozdělání ohně stálo mnoho práce a namáhání, a proto i osvětlování bylo velmi nedokonalé. Hlavním prostředkem osvětlovacím u chudších byly louče, jaké až do nedávna v chatrčích pohorských vesnic v užívání se udržely. Za večerní doby, kdy po práci unavení domácí lidé se sešli, shromažďovali se kolem krbu, kde jednak plápolající oheň, jenž sloužil k přípravě pokrmův, a jednak do stěny zastrčená hořící tříska prostor osvětlovaly.

Zámožnější však mohli též použiti lampy, jejíž vynalezení připisuje se starým Egypťanům. Od Řekův a Římanů rozšířilo se pak upotřebení lamp po celé Evropě. Co se uměleckého provedeni forem lamp týče, vynikli posledně uvedení národové značně nad dobu moderní, avšak se stanoviska technologického měli lampy nedokonalé. Antické lampy opatřeny byly knotem, kterým vzlínavostí olej z nádoby do konce knotu se dostával. Klesáním povrchu oleje seslaboval se však jeho přívod do knotu, plamen se neustále umenšoval, stával se méně svítivým, až konečně uhasínal.

Po celý středověk zůstala konstrukce antických lamp nezměněna, a teprve lampou, kterou r. 1500 Geronimo Cardano vynalezl, učiněn pokrok k lepšímu. Při lampě Cardanově vybíhá do jímky na olej delší rourka, v jejíž ústí uložen knot. Nepřetržitým přítokem oleje docílen nejen klidný a stejnoměrný plamen, ale i vrhání stínu, jakéž bylo na závadu při antické lampě, značně obmezeno a později téměř odstraněno tím, že jímadlu na olej dána podoba věnce.

Velikého zlepšení dostalo se lampám v 18. století zavedením skleněného válečku Pařížským lékárníkem Quinquetem r. 1756 a vynalezením dutého knotu Argandem r. 1786 na místě knotu ploského, jaký r. 1783 Leger v Paříži a r. 1784 švédský botanik Alströmer doporučili.

Ku zdokonalení konstrukcí lamp přispívaly vývin chemie, objasnění theorie hoření, využitkování fysikálních základny o přivádění oleje do knotu, stanovení světlosti plamene, zavedení olejů raffinovaných a nových svítiv, především petroleje.

Vedle lamp, jež měly jímku s olejem po straně, sestrojeny i takové, při nichí olej umístěn v podstavci lampy. Zvedání oleje ke knotu obstarávalo se pumpou. Takové lampy, u nichž pumpa v jistých intervallech rukou v činnost se uváděla, zavedli r. 1765 Grosse, Abbex Mercier, r. 1797 Hofmann. Práce ruční nahrazena mechanismem, a k tomu použil r. 1800 Carcel hodinového stroje. Jeho lampa byla dobrá, elegantní, ale drahá a proto nenalezla příliš velikého rozšíření.

Jako nástupci vyjmenovaných systémů lamp vyskytují se ony, jež zařízeny jsou na základě zákona o spojitých nádobách, naplněných nestejnorodou kapalinou. Ke tlačení oleje do výše upotřebil roku 1787 Keir slané vody, Edelcraut a Girarat roku 1803 rtuti, Lange r. 1804 syrobu, Vercy r. 1810 medu, Thilorier r. 1825 roztoku bílé skalice, Morel r. 1828 roztoku chloridu vápenatého.

Místo tekutin sloužil ku zdvihání oleje stlačený vzduch, a tak povstaly lampy aerostatické, jaké sestrojili r. 1804 Girard, 1817 Passé, 1823—28 Caron, 1828 Allard, 1834—39 Chapny a j. v.

Lampám hydro- a aerostatíckým povstal však nový sok v lampách statických, jichž vynálezci byli roku 1803 Girard, 1816 Leroy a 1828 Farei. Při lampách statických naplněn olejem kožený vak a tlakem naň docíleno stoupání kapaliny ke knotu. Na místě vaku použito též válcovité nádoby, do které vlit olej, na jehož povrchu nalézal se píst, přitlačovaný neustále na kapalinu, jež stejnoměrně ke knotu přitékala. Takové konstrukce pocházejí od Spoonera r. 1813, Portefaida 1817 a Briona roku 1827.

Nejlepšího zdokonalení v sestrojení lamp docílil r. 1836 Franchot zavede ním tak zvaného moderateuru, jehož zlepšení podařilo se Neuburgrovi r. 1854.

Zavedení těkavých olejů camphinu, pinolinu a pyrogenu na místě oleje lněného, řepkového, olivového a rybího tuku dalo podnět k různým novým systémům lamp, o jichž sestrojení mají zásluhy Morey (r. 1833), Lüdersdorf, Robert, Lilienfein, Lutscher, Carcel (1834) a j. v.

Veliký převrat v osvětlování nastal zavedením petroleje, který všechny druhy olejů zatlačil.

Dle zpráv historických byl petrolej znám již 3500 let př. Kr. Egypťanům, kteří ho užívali k balsamování mrtvol. Od nepamětných dob jsou pověstnými pro hojnost pramenů skalního oleje okolí moře Chvalinského a Rangoon na březích Irawaddy v Birmanské říši. Herodot vypisuje, že na ostrově Zantě vyskytují se zřídla petroleje, která již před 2000 lety využitkována byla. Plinius a Dioscorides zmiňují se o pramenech u Agrigentu, odkud pod jménem sicilský olej rozvážen petrolej do Itálie k pálení v lampách.

V Itálii užíváno v minulém století k osvětlení města Janova skalního oleje, objevujícího se u Amiano.

Nejbohatší prameny však nalezeny v severní Americe, v území od jezera Ontavio až do Virginie. Ku získání petroleje konány tu však až do r. 1850 jen nepatrné pokusy, ač s jistotou dokázati se dá, že již praobyvatelé Ameriky zaměstnávali se těžením oleje skalního. Když pak dne 27. srpna 1859 Drake přišel na pramen, který denně 40 hl petroleje poskytoval, tu s velikým úsilím hledána nová zřídla, jež v hojnosti se nacházela. Nad jiné pak všeobecnou pozornost vzbudil pramen, objevený Funkem v únoru roku 1861, z něhož během 24 hodin 477 hl petrolejem naplněno. Poslední překonán pak jest ještě zřídlem Phillips Well s výtokem denním 4770 hl!

Výsledky tak neočekávané přilákaly zástupy podnikatelů ze všech stran. Nesčetná vrtání parní silou provedena a odkryty nové prameny, kol nichž vyrůstala nová kvetoucí a bohatstvím slynoucí města v krajinách dříve pustých a neobydlených.

V mocnářství rakouskouherském vyskytuje se petrolej hlavně v Haliči, o němž již z 13. století se zprávy zachovaly. Jak ze spisů na jevo vychází, upotřebován tu byl petrolej až ke konci 18. stol. od rolníků výhradně k mazání kol a jako léku domácího. Když r. 1810 nalezen v lese poblíže Truskawiec mocnější pramen petrolejový, pokračováno v hledání dalších zřídel, kterých se pak taková hojnost našla, že roku 1817 i destilace nafty zavedena býti mohla. Téhož roku provedl magistrát Pražský na zkoušku osvětlení Staroměstského náměstí petrolejem haličským, a pokus ten dopadl k největší spokojenosti. Nedohodnutím se a nedodržením smlouvy se strany dodavatelů přestala Praha z původního místa petrolej odebírati, a město pak zásobováno destilovaným petrolejem ve množství 300 Víd. centů z Hlubice, ležící poblíže Boryslawi.

Veliký vliv na povznesení petrolejové industrie a racionelnější vytěžování pramenů evropských měly pokroky, jakých docíleno v severní Americe.

Ještě roku 1859 podařilo se Heindlovi haličský petrolej zbaviti nepříjemné pronikajícího zápachu, tak že potom následkem většího odbytu zvýšen jeho výtěžek na 30.000 tun.

Na petrolejové prameny Kavkazské, dotud nepovšimnuto, upozornil r. 1862 Novosilcov. První pokusy o dobývání petroleje tu konané neměly výsledku, ale proto přece neustalo se od práce. 4. února 1866 přišlo se při vrtání na tvrdou horninu; při dalším vrtání následovalo více výbuchů, že až vrták do vzduchu vyhozen, avšak současně vytryskl pramen do značné výše, a tak položen základ k nepředvídaně rozsáhlé industrii, jaká na Kavkaze v posledních letech zavedena byla.

Nesmírnou produkcí petroleje snížena značně jeho cena, a výsledek ten byl hlavni příčinou, že se mu dostalo tak rychlého upotřebení hlavně v osvětlování. První lampu petrolejovou sestrojil r. 1855 Sillimann v severní Americe; k ní řadí se lampa od Blocka. O zdokonalení konstrukcí mají zásluhy R. Dittmar, Brünner, Wild, Wessel, Stobwasser, Schuster, Baer, Zaengerle.

Že vedle lamp staří římané též jiných osvětlovacích prostředkův užívali, o tom zmiňují se Plinius a Livius. Hlavní podstatou svítiva, o jehož druzích tito spisovatelé zpráv nám podávají, byl knot, zhotovovaný ze dřeni sítin nebo vláken konopných smolu nebo voskem napojených.

Upotřebením loje a jiných zvířecích tuků povstaly vedle svíček voskových svíčky lojové, o kterých poprvé zmínku činí Apulejus ke konci 2. století.

V dobách pronásledování křesťanů římskými císaři vyvinula se výroba svíček, podobná nynější. Od těch časů také římané při všech slavnostech náboženských užívali svíček, a zvyk ten zaveden i v církvi katolické. Ve velkém provedeno osvětlení svíčkami voskovými a lampami začátkem 4. stol., kdy, jak Eusebius vypisuje, na rozkaz císaře Konstantina nesčetný počet světel zazářil na štědrý večer v Byzanci.

Svíčky voskové však pro svou drahotu byly dosti vzácným zjevem až do 14. století. Ve středověku upotřebováno jich v domácnostech panstva a hlavně pak v kostelích. S počátku, jak se zdá, vyráběny v domech zámožných, ale brzy řemeslně, tak že povstalo nové řemeslo voskařů, kterým příslušelo též zahalování mrtvol do vosku. Náboženství katolické přispívalo velikou měrou k rozmnožení výroby voskových svěc až do vzniku protestantismu, kdy spotřeba značně seslabena. Náhrada za to nastala při dvorech panovníkův a knížat, kde obzvláště v 18. stol. přepych a nádhera zavládly.

Dlouhé točené voskovice hotoveny v 17. století v Benátkách, odkud umění to přeneseno později do Paříže.

Avšak vedle lepších svíček pořád ještě se udržovaly špatné výrobky, o čemž zmiňuje se r. 1775 Gilbert White, dle něhož v anglickém hrabství Hampshire v té době mnoho svíček s knotem z duše sítin hotoveno a na venkově upotřebováno bylo, které dávaly světlo, o němž možno říci, „že nebylo nic jiného než viditelnou tmou.“

Lojové svíčky, od devátého století hojněji užívané, měly tu vadu, že silně tály, a proto snažili se technologové z loje dostati produkt méně tavitelný, což se také počátkem nynějšího století podařilo. Braconnot a Chevreul dokázali v letech 1817—19, že tuk jest složen z tekuté součásti, oleinu, a pevné, stearinu, k nimž roku 1831 dle výzkumů Collierem a Maniclerem vykonaných přidružil se palmitin. Oddělováním naznačených součástí zabývali se roku 1818 Braconnot, Simonin, r. 1820 Manjot, a z obdrženého stearinu vyráběny svíčky. Pokrok další učinil Chevreul, který při studiu zmýdelnění přišel r. 1822 na způsob isolování kyselin mastných. Pro jich upotřebení k výrobě svíček vzal si r. 1825 patent společně s Gay-Lussacem. Avšak patent nepřinesl majetníkům žádného užitku, čehož příčinou byla složitá výroba kyselin, svíček a nedostatek vhodných knotů. Teprve když Cambaceres pletené knoty vynalezl a de Milly r. 1831 laciné zmýdelnění a lití svíček vymyslil, rozšířila se fabrikace stearových svíček, kterou v Rakousku zavedl r. 1837 de Milly a v Paříži Motard r. 1840.

Přípravou čistých kyselin mastných zabývali se dále Grwynne a Clark r. 1840, Dubrunfaut 1841, Jones a Wilson 1842, používajíce k tomu kyseliny sírové. Rozklad tuků vodou za vyššího tlaku provedl r. 1854 Berthelot a Melsens.

Stearinovým svíčkám objevil se najednou konkurent ve svíčkách paraffinových. Reichenbach objevil roku 1830 paraffin, z něhož vyrobené svíčky, Selignem na Pařížské průmyslové výstavě r. 1839 vystavené, netěšily se valné přízni obecenstva, poněvadž měly nepěknou špinavou barvu. Příčina toho byla, že nebyl znám způsob čištění paraffinu. Když podařilo se čistý paraffin připraviti, vyskytly se r. 1850 z něho vyrobené svíčky jakosti velmi dobré, které vedle stearinových čestné místo podržují.

Od první polovice 18. století vyrábějí se v Anglii svíčky z vorvaňového tuku, jež co se kvality týče jsou nejlepší, ale také nejdražší.

Z ceresinu u nás hotovené svíčky vedou nyní boj s voskovicemi, který dle vší pravděpodobnosti rozhodnut bude ve prospěch prvnějších.

Kromě uvedených surovin docházejí upotřebení i jiné ještě látky, ale v míře mnohem menší.

S počátku byly zhotovovány pouze svíčky tažené, pomáčením knotu do roztopeného tuku. Starý způsob jest též polévání knotu tukem (hlavně voskem), což se tak dlouho provádí, až svíčka náležité tlouštky nabude. Nový způsob výroby svíček pochází ze 17. stol. a zakládá se v liti tuku do forem kovových, ve kterých jest knot umístěn.

*

K osvětlování měst slouží dnes vedle lamp petrolejových hlavně svítivý plyn, kterého se nabývá destilací organických a na uhlík bohatých látek. Na některých místech vyvinují se z ložisek kameno- a hnědouhelných, petrolejových a solných hořlavé plyny v takovém množství a tak čisté, že mohou přímo k osvětlování upotřebeny býti. Takovým laciným způsobem osvětluje město Fredonia ve státě New-Yorkském. Objevení přirozeného plynu svítivého stalo se tu náhodou. Při bourání mlýna musila býti odstraněna zeď, jež do vody řeky Canadaway sahala. Mezi práci pozorovali dělníci hojný vývin plynu z lože řeky. Zkoušev jej shledal Fouqué, že jest to směs methanu a ethanu. Vrtáním pak rozmnožena produkce plynu, který se jímá a rourami do města k osvětlování odvádí. Podobné laciné zdroje zaopatřují světlem města Erie, Cleveland a více světláren na březích jezera Eriejského.

Na vystupování hořlavého plynu z ložisek kamenouhelných ve Wiganu v Lancashire upozornil roku 1659 Tomáš Shiriey ve zprávě podané o tom královské společnosti v Londýně. Jiné sdělení činí Lowther r. 1733 o studni, z níž prýští se hořlavé plyny.

V kamenosolných dolech Slatinských v Marmarošském komitátu známo již r. 1770, že z trhlin v slínu, pronikajícího v žilách sůl, uniká zápalný plyn, který tam k osvětlování podzemních prostor upotřebují. K témuž účelu dle zpráv cestovatelů slouží hořlavé plyny vyvinující se v ložích soli kamenné z hloubek až 300 m. v čínských provinciích Ou Tong Kiao a Szu Tšouan.

Nejvelikolepější úkaz poskytuje však ohnivé pole u Baku na poloostrově Apšeronu, kde ze skulin kamenité půdy vystupuje plyn, který dle tradic již po více tisíciletí z hlubin zemských proudí a hoří. Podobné věčně hořící ohně vyskytují se v Kurdistanu u Arbely v Mesopotamii a na jiných místech.

Uměle připraviti svítivý plyn z kamenného uhlí snažili se nejdříve Angličané Clayton a Hales v letech 1727—1739. Při pokuse suché destilace všiml si Clayton, že nabytý svítivý plyn dá se v měchýřích uschovávati, ale že mu na hořlavosti ubývá, pakli se déle uschovává. Dále pozoroval r. 1767 Watson, že když plyny, které se vyvíjejí z kamenného uhlí, bublají vodou ničeho neztrácejí na vlastnostech svítivosti. První pokus o osvětlování plynem, získaného suchou destilací ústrojnin, učiněn r. 1786 ve Skotsku na statku lorda Dundonalda, a sice osvětlovalo se tu více pro žert bez pomyšlení, že by se toho mohlo někdy použiti k osvětlování ve velkém. Dundonald měl továrnu na výrobu koksu, ve které zaměstnaní dělníci zasadili do chladiče, kde se dehet usazoval, železné roury. Rourami unikaly hořlavé plyny, které zapáleny byvše, osvětlovaly za noci prostory tovární.

Myšlénkou, plyn ve větších množstvích k osvětlování upotřebiti, zabývali se v posledním desetiletí minulého století Filip Lebon v Paříži a William Murdoch v Cornwallu.

Francouz Lebon všiml si plynu, unikajícího při suché destilaci dříví. Kolem r. 1785 konal s ním pokusy a r. 1796 uveřejnil vynález pod názvem thermolampa. Chtěl dle něho kamna tak zaříditi, by hřála a svítila současně. Plyn měl ucházeti z kamen a odváděti se rourou k osvětlování. Avšak pokus dle návrhu naznačeného se nezdařil, poněvadž plyn, vystupující z kamen obsahoval mnoho kysličníku uhličitého, překážejícího hoření.

Šťastnějším byl Murdoch, jenž v letech devadesátých připravoval v Redruthu svítivý plyn způsobem, jaký Clayton naznačil. Namáhání jeho odměněno stkvělým výsledkem, neboť nejen že dům a závody své osvětloval plynem, nýbrž brzy potom r. 1802 týž způsob osvětlování zavedl ve Wattově továrně v Soho u Birminghamu a r. 1804 v největší přádelně v Manchestru.

Veřejné osvětlování, pro které hlavně svítivý plyn měl býti zaveden, bylo tehda velmi chatrno a bezpečnost ve velkých městech za doby noční nevalná. Proto přikázáno obyvatelům měst, by v určité hodiny do oken stavěli lucerny s hořícími svíčkami lojovými, jak již nařízeno v 5. století v Edessě a Antiochii.

V Paříži proveden uvedený způsob osvětlování r. 1524, avšak r. 1558 shledáno toto osvětlení nedokonalým a proto zavěšeny v listopadu téhož roku svítilny na domech a prostřed ulic, a r. 1667 celému městu pravidelného osvětlení se dostalo.

V Londýně po rozkaze r. 1662 vydaném povinni jsou majetnici domů před setměním opatřiti vrata lucernou, jež má do 9 hodin večer hořeti. Ve svítilnách později na ulicích zřízených museli rozsvěcovači od r. 1715 každou noc po dvakrát knot přistřihovati. R. 1736 převzala zvláštní společnost do své správy osvětlování města, v němž hořelo 4—500 svítilen.

Osvětlování měst lampami však nikdy nelze tak správně říditi, jak možno jest u svítivého plynu. Tak důležitou přednost dovedl podnikavý Murdoch náležitě oceniti a proto se i snažil v městech osvětlení plynem zavésti. Totéž v úmyslu měl také dobrodruh J. A. Winzler, rodilý ze Znojma, který před tím seznal oba způsoby u Lebona i u Murdocha. Winzler cestoval po městech evropských a pořádal představení s osvětlováním plynovým. R. 1803 objevil se pod jménem Winsor v Londýně, kde dovedl svou chytrostí založiti družstvo pro rozšiřování plynového osvětlování, které však, nemajíc řádného řízení, než bylo co vykonalo, zaniklo. Winzler však neustal v provádění záměru jednou započatého a obrátil se r. 1809 přímo na parlament o udělení privilegia pro společnost, jež by osvětlování Londýna provedla. Rok po té podařilo se mu privileje dosíci. Společnost, jež se utvořila, složila základní kapitál 5 mill., a řízení prací svěřeno Winsorovi, Accumovi a Hargravesovi. Avšak teprve když Sam. Clegg správu převzal, odměněna činnost společnosti žádoucím výsledkem. Roku 1863 21. prosince osvětlen plynem most Westminsterský a l. dubna 1815 i některé části Londýna týmže svítivem opatřeny

V Paříži osvětleny r. 1815 Palais Royal, palác Lucemburský, Odeon, a roku 1825 plyn zaveden i v městě.

Po přikladu prvních dvou měst evropských šířilo se osvětlení plynem velmi rychle. R. 1828 osvětleny jím ulice v Drážďanech, 1837 Lipsko, 1840 Vídeň a 1844 Vratislav.

V letech 1845—47 řídil stavbu plynárny Pražské Blochmann, a 15. září 1847 hořely v Praze první plynové svítilny na ulicích.

Podotknouti dlužno, že v Severní Americe zaveden plyn k osvětlení měst mnohem dříve než v Evropě. V Baltimore řídil osvětlování plynem Henfrey již deset let dříve, než v Londýně k podobnému kroku se odhodlali.

K výrobě svítivého plynu se upotřebuje vedle kamenného uhlí i nafty, hlavně v Pensylvánii. Také pryskyřice, jak r. 1819 prof. Daniel navrhl, se výborně hodí, avšak materiál ten jest poněkud drahý. Jako surovin lze též upotřebiti odpadků tukův a olejů, ze kterých látek dle návodu Johna Taylora roku 1825 města Liverpool a Hull plyn vyráběla. Dobře osvědčily se dále rašelina, sosnové šišky a dříví. Na destilaci dříví založil r. 1851 Pettenkofer společně s Rulandem a de Paulim plynárnu v Mnichově, kde po delší čas plynem ze dříví dobytým osvětlení se udrželo.

Aby světlo plynové s jinými osvětlovacími prostředky soutěžiti mohlo, zdokonaluje se neustále. — Znamenitě osvědčily se tak zvané regenerativní hořáky v případech, kde se jedná o poskytování většího množství světla z jednoho bodu. Základem jich jest předhřívání vzduchu a plynu unikajícím teplem, čímž docílí se, že plamen hoří větší teplotou a též větší světlosti nabude. — Na jiném principu spočívá žárové světlo Fahnehjelmovo a Auerovo. V obou případech dají se do nesvítivého plamene plynového, vycházejícího z kahanu, sestrojeného dle kahanu Bunsenova, pevné látky, jež přivedou se do žáru a vyzařují jasné a tiché světlo. K tomu slouží kysličníky hořčíku, lanthanu, cirkonu, yttria a erbia.

Přes padesát let již navrhuje a užívá se v přestávkách k osvětlování vodního plynu, jehož se nabývá vedením vodní páry přes žhoucí uhlí. Vodní plyn jest složen v podstatě z kysličníku uhelnatého a vodíku. Ale poněvadž vodní plyn při hoření skorem žádného světla nevydává, navrženy k účelům osvětlovacím dvě methody, by plamen svítivým se stal.

Dle návrhů první skupiny zavěsí se nad nesvítivý plamen platinové košíčky, spirály, které se rozpálí do bílého žáru a světlo velmi silné vydávají. Takové osvětlování zavedli roku 1846 Gengembre a Grillard v Passy u Paříže a roku 1856—65 v Narbonne. Jelikož však platinové košíčky ob čas obnovovati se musily, zdražilo se tím osvětlování, které pak obyčejným plynem nahrazeno.

V posledních letech podařilo se E. Blassovi v Essenu vodní plyn jiným výhodným způsobem přizpůsobiti k osvětlování. Do zapáleného plynu zavěsil hřeben, jejž O. Fahnehjelm ve Štokholmě sestrojil. Tyčinky hřebenové jsou z pálené magnesie, kaolínu, kyseliny křemičité a kysličníku cirkonu. Světlo docílené jest klidné, oku příjemné, neplápolá a netřepetá se jako plamen plynový. R. 1885 zavedeno osvětlování vodním plynem vEisenu, ve Fürstenwaldu, Seraingu, Winterthuru a Vítkovicích na Moravě.

Návrhy druhého řádu k tomu účelu směřující, aby vodní plyn svítivým plamenem hořel, zakládají se na. karburování plynu, což se děje tak, že se nechá vodní plyn bublati tekutými a snadně těkavými uhlovodíky. Zde dlužno jmenovati zasloužilé technology Faradaye, Loweho, Jobarta, Sellignea a pak Whita, kteří o tento způsob největších zásluh si získali.

Ač na karburování vodního plynu mnoho opraveno a ač zaveden k osvětlování ve Verviers, na zinkových hutích společnosti Vicille Montagne a v Cockerilově závodě v Seraingu (do roku 1872) u Luttichu, přece se nikde delší dobu neudržel. Za to však v severní Americe více než 120 měst osvětluje karburovaným vodním plynem; tak na př. Baltimore, Lancaster, Utica, New-York a j. O rozšíření vodního plynu ve Spojených státech přičinili se Lowe, Tessier du Motay, Strong a Dwight.

Vedle svítivého plynu navrhoval r. 1838 Gaudin k osvětlování měst třaskavý plyn, jenž jest směs 2 objemů vodíku a 1 objemu kyslíku, která se zapálí v okamžiku, kdy oba plyny se mísí. Plamen třaskavého plynu jest skrovného světla, ale nejprudšího známého žáru. Hoří-li plamen třaskavého plynu proti válečku vypáleného vápna, tu rozšiřuje vápno, poněvadž přijde do nejvyššího bílého žáru světlo takové jasnosti, že ho oko sotva snésti může. Toho stupně světla používal r. 1826 anglický inženýr Drummond, odkudž se mu dostalo názvu světla Drummondova, ač též známo jest pod jménem siderálního nebo vápenného světla.

Světlo Drummondovo zavedeno k osvětlování nádraží Západní dráhy ve Vídni a užíváno i ve větších městech Spojených států, na světlárnách, při veřejných stavbách, k dávání znamení do dálky, a ve válce Spojených států hrálo při obléhání mnohých pevností důležitou úlohu.

Dříve mělo světlo Drummondovo veliké rozšíření v severní Americe při produkcích s laternou magikou. Kouzelné svítilny totiž se tam hojně při vyučování užívá. Vědecká a technická vyobrazení zastupují malé fotografie na skle, které se vloží na přiměřené místo do svítilny, kde se zvětší, a na zvětšených obrazech se pak přímo vysvětlení provádí.

V době světové výstavy Pařížské r. 1867 způsobilo mnoho hluku světlo, které Tessier du Motay doporučoval. Látkou hořlavou byla směs vodního plynu nebo vodíku neb obyčejného svítivého plynu a kyslíku, získaného rozkladem par kyseliny sírové. Plamen vedl se na malý váleček kysličníku horečnatého nebo cirkoničitého, a docíleno takového světla, že ve vzdálenosti 90 m. od zřídla bylo i to nejdrobnější písmo čitelno. Přese všechny, s dobrým výsledkem provedené pokusy v Paříži a New-Yorku nikde světlo to se nezavedlo.

Roku 1870 vystupuje opět Tessier du Motay se světlem carboxygenovým, docíleného zapálením karburovaného svítivého plynu za přívodu kyslíku. Carboxygenové světlo sloužilo nějaký čas k osvětlování dolů, průkopů, při nočních stavbách a pracích ve hloubkách mořských.

Veliké naděje kladeny svého času ve světlo magnesiové, jehož se nabude spalováním kovového hořčíku. K osvětlování ve velikém nelze ho upotřebiti, poněvadž jest poměrně drahé a uhasíná i při dosti malém průvanu, tak že se musí hořčík spalovati ve svítilnách, jichž skleněné tabule se rychle potahují vrstvou kysličníku, spalováním se utvářejícího, čímž světlo značně se seslabí. Kromě uvedeného dlužno též obraceti zřetel k hodinovému stroji, který obstarává pošinování hořící pentle.

Světlo hořčíkové, poněvadž jest bohaté na paprsky, vynikající chemickým působením, slouží hlavně fotografům při fotografování jeskyň, vnitřku pyramid egyptských a podobných tmavých místností. I ve válečnictví koná mnohdy znamenité služby. Příznivců nabylo obzvláště mezi Angličany, kteří ho užili nejdříve r. 1868 ve válce proti Abyssinskému panovníku Theodorovi, pak v zimní válce Afghánské roku 1878 a 1879 a proti Zulukaffrům roku 1879.

Nebezpečný nepřítel nastal světlu plynovému ve světle elektrickém, které ustavičně více půdy nabývá. Co se jeho intensity týče, nelze žádný pozemský pramen světla přirovnati k elektrickému světlu obloukovému, a samo světlo sluneční jest dle měření Foucaultem a Fizeauem vykonaných pouze dvakrát silnější, a světlo měsíce za nejjasnějších polárních nocí má jenom jednu stotisícinu světlosti světla obloukového. Z umělého světla přibližuje se mu světlo magnesiové a Drummondovo. Světlo obloukové však překonává ono ještě asi 260krát a toto asi 1000krát.

Objevení světla elektrického spadá do našeho století. Humphry Davy, konaje r. 1813 pokusy s batterií o 2000 článcích, vložil do vedení dvě tyčinky uhlové. Když proud procházel, vzdálil tyčinky od sebe a tu se mezi jich konci vytvořil světlý oblouk, jejž ku poctě Volty nazval obloukem Voltovým. Tyčinky mohl od sebe vzdálili až na 10 cm. a ve vzduchoprázdnotě až na 18 cm., aby obloukové světlo potrvalo.

Obloukové světlo tvoří se tím, že rozžhavené částečky tyčinek od jednoho uhlu ke druhému vzduchem přeletují. Při tom se zároveň pozoruje, že konce uhlů mění svou podobu. Stojí-li uhly nad sebou a je-li hořejší positivní, tu vyhloubí se kraterovitě, kdežto negativní elektroda zůstává přišpičatělou.

Davy při vyvozování obloukového světla použil dvou tyčí z dřevěného uhlí. Poněvadž se rychle stravovaly, zvětšoval se prostor mezi špicemi, tak že by oblouk Voltův uhasí, kdyby ustavičným pošinováním uhlů rukou vzdálenost jich se nezmenšovala. Nedostatek ten odstranil Leon Foucault r. 1844 tím způsobem, že místo uhlí dřevěného upotřebil roubíků z uhlí retortového, které pomaleji se spaluje. Proto však přece musila vždy vzdálenost regulována býti rukou.

Deleuil konal první veřejné pokusy s elektrickým světlem za použití uhlí, uzavřeného ve vzduchoprázdnem prostoru a opakoval je v Paříži na Pláce de la Concorde s Foucaltovou lampou a retortovým uhlím.

Tomáš Wright r. 1845 v Londýně pošinoval roubíky zvláštním mechanismem, ale lampa jeho zůstala nepovšimnuta.

Pokrok v konstrukci lamp datuje se z r. 1848. Leon Foucault ve Francii, Staite a Petrie v Anglii použili k regulaci pošinování proudu samého. Foucaultova regulátoru upotřebeno v Pařížské opeře při představení Proroka, kde se představuje východ slunce. Výsledek byl tak překvapující, že od té doby se zavedlo elektrické světlo u většině velkých divadel.

Konstrukcemi různých lamp vyznamenali se Edison, Brush,Gérard, Schulze, Schuckert, Siemens a Halske, Křižík a j.

Velkého zjednodušení při obloukovém světle docílil r. 1876 Rus Jabloškov, který obešel regulátor a uhly místo nad sebe dal podle sebe, vloživ mezi ně jako vrstvu isolacní sádru. Wilde pak sestrojil svíčku tím způsobem, že pouze uhly postavil rovnoběžně, nechav mezi nimi vrstvu sloupce vzdušného 3 mm mocnou.

Jabloškově svíčce přináleží zásluha, že elektrické světlo k osvětlování veřejnému zaváděno.

V první řadě sloužilo k osvětlení majáků; dne 26. prosince roku 1863 Berlioz, správce Alliance, uvedl v éinnosí světlo elektrické na majáku u Hávru s takovým úspěchem, že bylo ihned ustanoveno, opatřiti i druhou světlárnu tímže světlem. Brzy potom 7 světláren v Anglii opatřeno obloukovým světlem.

Jiného upotřebení dostalo se světlu elektrickému na parnících mořských, a to hlavně na korábech válečných, by pozorovati se mohly lodi nebo torpéda v noci se blížící.

Jelikož se elektrické světlo i pod vodou znamenitě osvědčilo, provází nyní potápěče při pracích na dně mořském, a též neocenitelné služby koná při stavbách pod hladinou vodní prováděných.

Na zemi zavedeno jest elektrické světlo při stavbách přístavů, drah, v lomech kamenných, k dávání znamení, při představeních s laternou magikou, fotografování, k osvětlování dílen, továren, dolů, divadel, nádraží, ulic a náměstí. Při výstavách pak vždy vyhrazena jest přednost elektrickému osvětlení, jaké obzvlášť u velkém rozměru ve Vídni na elektrické výstavě r. 1884 provedeno bylo. Zde pak hlavně lampa Křižíkova předstihla vzácnými přednostmi svými všechny obloukové lampy různých systémů. Znamenitá pověst, která lampu Křižíkovu předcházela, osvědčila se zde měrou největší.

Vedle obloukového světla elektrického jest ještě tak zvané světlo žárové, které vznikne, vloží-li se do nepřetržitého proudovodiče tenký drát uhelný, který klade proudu veliký odpor, tak že tím přijde do žáru a vydává zářivé světlo. Na základě tom sestrojeny jsou lampy žárové čili inkandescenční. Místo uhlu lze užiti i každé jiné látky, která snáší vysokou temperaturu bez chemické proměny, a v příhodné formě do vedení vložena jsouc, klade proudu veliký odpor. Zvlášť osvědčily se tenké kovové dráty a nejlépe tenký drát platinový.

R. 1838 již Jobart navrhl, dáti proužek uhlu do vzduchoprázdné prostory, upotřebiti ho jako vodiče pro proud a po rozžhavení k osvětlování. R. 1841 F. Moleyns dal si patentovati lampu, při které na žhavou spirálu platinovou padal jemný prach uhelný. Changy upotřebil při své lampě r. 1844 uhlí retortového, a téže látky užili r. 1845 Starr, Greener, Staite. Petrie navrhl 1849 upotřebení iridia, a lampu s platinovým drátem patentovati si dal r. 1858 Changy. Nití uhlíkových upotřebili dále du Moncel 1859, Lodyguine 1873, Konn 1875, Bouliguine 1876, Iwan, Maxim, Fox 1877-1880 atd.

Po vykonaných pokusech s kovovými i nekovovými látkami luzného druhu užívá se nyní po osvědčeném účinku, jejž přesně stanovil americký elektrotechnik Edison, nitě uhelné z rozličných rostlin připravené. Teprve tímto materiálem umožněno sestrojiti praktické lampy žárové a proto, bez zlehčení dřívějších badatelů dlužno pokládati Edisona za vlastního zakladatele osvětlení žárového.

Kdežto obloukové světlo slouží k osvětlování rozsáhlých volných prostor, upotřebuje se světla žárového v místnostech uzavřených, pro které jest zdrojem světla pokaždé vyhovujícího.

Elektrickým světlem dosaženo v osvětlování nejvyššího stupně dokonalosti pro osvětlování nejen soukromé ale i veřejné.