O podivínech a lidech nápadných/I
| O podivínech a lidech nápadných Antonín Heveroch | ||
| I | II | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I |
| Autor: | Antonín Heveroch |
| Zdroj: | HEVEROCH, A. O podivínech a lidech nápadných. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 1–28 |
| Licence: |  PD old 70 |
Většina themat lékařských, jež se dají ku přednáškám populárním vybrati, má jednu stinnou stránku: často posluchače znepokojují. Mnohý zkoumá, zdali se obsah přednášky snad také na něho nehodí. Poněvadž ve všem, co se tyká. naší osoby, našeho »já«, jsme všichni velmi strannickými kritiky, shledá pak jistě, kdo je splašenější a úzkostlivější, že »sám je také takovým, že »také tu nemoc má« — a už špatně spí, stále v hlavě cosi bzučí a klid je ten tam…!
Zkušenost ta je všeobecná. Kdo chce přednášeti o tuberkulose, jak nemoc ta probíhá, musí si to uměti dobře upraviti, aby se mu nerozkašlal celý sál. Hned mnohého na prsou škrabe, odkašle si a už nemá celý večer klidu, protože kašle, a už ví, že má také tuberkulosu.
Zvoliv si tuto látku, každou chvíli zaskočiti si musím pro doklady mezi duševně choré; proto předem upozorňuji a prosím: nezkoušejte hned každou úchylku na sobě — a když i v tom neuposlechnete a bude se vám zdáti, že také takovou chybu máte, vězte, že v 90% je mínění vaše liché! Doufám, že dáte si v tom poraditi; až hovořiti budu o paměti, nebudete trápiti se vzpomínkou na všelijaké letopočty či jména, až povídati budu o nadšencích, nebudete obávati se, když vás něco krásného uchvátí, až budu mluviti o lidech zlostných, nebudete snad báti se doma zahubovati atd. Kdo neposlechne, bude míti z toho soužení. —
Jsme už v životě navyklí všecko si rozškatulkovati. Takovou stěnu příkrou stavíme i mezi duševně choré a duševně zdravé. Tuto stěnu představuje nám v nesprávném našem názoru blázinecká zeď v Kateřinské ulici.
Široké obecenstvo má ten názor, že duševně choří jsou všichni ti, kdo v ústavě jsou zavřeni a všichni ostatní, mimo zdí blázince, že jsou zdraví. Ve skutečnosti vypadá to zcela jinak. I mimo zdi našeho ústavu nalézá se celá řada lidí s porušenou duší, jen že každý nepozná úchylku tu; naopak zase, mezi našimi nemocnými je dosti úplně uzdravených, kteří nemohou ven, poněvadž poměry doma jsou proti nim. —
Jako není hranice, která by rozdělovala muže na velké a malé, dámy na hezké a ošklivé, tak není hranice mezi duševně normálními a abnormními. Všude v přírodě je pozvolný přechod. Mezi největším geniem a nejzabedněnějším blbcem je celá chromatická škála ne z půltónů, ale ze stupňů 1/∞ differencí.
Na této škále mezi duševně normálními a abnormními, v části přiléhající ku duševně chorým najdeme celou řadu tvarů přechodních. Těchto osob stojících na přechodu mezi normálním a abnormním je více, než těch, které internací v ústavech prohlašujeme úředně za duševně choré.
Osoby ve škále té nejsou všechny stejného rázu. Úchylka jich je větší či menší, a dle toho stavíme je blíže k chorým či k zdravým.
Jest užitečné každému znáti individua této přechodní vrstvy a naučiti se tušiti duševní úchylku či chorobu z nápadného, podivínského jednání, poněvadž pak posuzujeme jednání takové jinak, zaujmeme jiný poměr k nim a jinak zabezpečíme se před nimi, jakmile jsme nabyli přesvědčení, že jednání jejich je výsledkem chorobné individuality.
Poznávati takové úchylné tvory je pro každého nutné. Žijeme ve společnosti a všichni vysazeni jsme nebezpečí netoliko naraziti na takové abnormní individuum, ale býti někdy spoután s ním na čas, po případě doživotně.
Spíše životními zkušenostmi, nežli theoretickým upozorněním většina společnosti nabývá tu svých vědomostí. Jenom, že toto školné ve škole života je trochu veliké — pohltí někdy štěstí jednoho života, ale někdy i štěstí celé rodiny!
Kdyby byla psychologie takových abnormních duší známější, bylo by méně prožitých románů!
Vzpomínám si živě na gymnasijního učitele, který vedl nás od primy do oktávy; měl tiky (záškuby) v obličeji, lil si karbolovou kyselinu do klobouku, stěhoval se z jednoho bytu, že ze stěn vychází smrdutý výpar, z druhého, že mají v sousedství kohouta, házel po nás houbou, křídou, když četlo se na hlas, nechal sednouti, »protože nestrpí, aby se naň houkalo« a když se čilo pošeptmo, že »nechce, aby se mu dělala milost« atd. — Muž ten učil nás 8 roků (a při tom ještě jiné třídy) a nikdo ze sboru, ani ředitel, nepoznal, že je výslovně duševně chorý! Existence 20 mladých studentů svěřena byla tak chorému učiteli!
Vzpomínám z dětských let na rodinu W., kde otec rodiny bil v největší surovosti co den svou ženu, vyházel každou chvíli okny pět malých dětí, poněvadž byl přesvědčen o nevěře své ženy; nevěra ta vylíhla se v jeho opilé duši. Je tomu dnes 26 roků a stále mám v paměti ten dojem strašných scén u sousedů a k tomu trapnou zkušenost novou, že tito žárlivci z opilství i dnes stejně jsou nepoznáváni jako před 30 roky! Však si o tom pohovoříme!
Celá řada nešťastných manželstev vzešla ze sňatků, kde jeden či druhý manžel nebo oba — což není vzácné — jsou duševně abnormní, a přece zůstali nepoznáni.
Není možno a nechci ani v 6 hodinách přednáškových naučiti širší kruhy psychiatrii, ale rád bych, abyste uvykli pamatovati, že u záhadných bytostí může jíti o duševní poruchu. Vrstva těch abnormních individuí je mohutná. Francouzové počínaje od slavného Morela zahrnují je pod název »les dégénérés« a Němci podle Kocha pod záhlaví »Psychopathische Minderwertigkeiten«. My nemáme pro to pojmenování, které by se bylo vžilo. Mohli bychom říkati jim: »duševní slaboši«, než pod názvem tím hledati bude každý tvory se sníženou intelligencí či mravností, ale bytosti s chorobnými náladami, názory atd. sotva kdo by pod tímto jménem rozuměl. Užil jsem tudíž k označení své přednášky, ve které chci o takových osobách hovořiti, titulu »podivíni a lidé nápadní«.
Nemusí býti všecka duše u těchto slabochů jiná, abnormní — již úchylnost některých duševních stránek a jevů stačí, aby individuum bylo odchylné.
Nežli přejdeme k abnormním tvorům, třeba rozhlédnouti se trochu po činnosti normální duše a zároveň i po tom, jak která stránka duševního života může býti porušena. Musíme dorozuměti se o několika psychologických výrazech.
Smysly naše (zrak, sluch, čich, chuť, hmat) jsou sprostředkovatelé mezi naší duší a zevnějším světem, po případě mezi naší duší a naším tělem. Každé podráždění smyslů našich ze vnějška, po případě i z těla samého přenáší se na dráze citlivých nervů do ústředních stanic jednotlivých drah a vynořuje se v duši naší jako vněm. Vněmy jsou představy skutečných předmětů jsoucích mimo tělo naše, po případě i představy o našem těle.
Představa jest obraz předmětu či pochodu ve vnějším světě (Wundt). Je-li zdroj představy neskutečný, nýbrž když jen v mysli vznikla, říkáme tomu vzpomínkový obraz. Dívám-li se na les, mám představu lesa, ale dovedu ve své duši vzpomínkový obraz lesa vyvolat.
Celý svět, který nás obklopuje, známe jen pokud jest vněmy v duši naší nakreslen. Představa či obraz, který o světu vnějším či předmětech máme, není vsak totožný s podstatou světa či předmětů.
Vněmy od vzpomínkových obrazů liší se tím, že při vněmech jest v činnosti ústrojí smyslové (čidlo). Rozdíl ten nám je v životě zcela jasný a ať vynoří se v duši jakýkoliv obraz, ihned poznám, je-li to vněm — má-li za podklad vnější předmět, čí je-li to jen obraz vzpomínkový.
Rozdíl mezi vněmem a vzpomínkovým obrazem v tom hledáme, že při vzpomínkovém obrazu jde o úkon kory mozkové dotyčného smyslového střediska, při vněmu o úkon téže kory a o podráždění celého smyslového ústrojí.
Nám stačí faktum, které každý potvrdí, že dovedeme rozeznati vněmy odpovídající skutečným vnějším předmětům, od vzpomínkových obrazů, jež v duši se vyhupují bez vnějších předmětů. Touto schopností orientujeme se v prostoru. Kdybych nerozeznal strom myšlený od stromu viděného, mohlo by se státi, že bych se vyhýbal stromům myšleným, které kolem mne nejsou a za to vrážel do stromů skutečných. Kdo ztratí tuto schopnost rozeznávati vněmy od obrazů v duši vzniklých, nemůže ve světě se orientovati.
Jsou osoby, u nichž obrazy v duši vzniklé mají pro ně všechen ráz, charakter skutečných vněmů. Říkáme, že individuum takové trpí hallucinacemi. Nemocní ti vidí ku př. před sebou postavy, tváře známých, tančící čertíky, zjevující se božské bytosti, zástupy válčících vojsk atd. Vzpomeňte jen, co všecko vidí v posledním jednání prorokující »Libuše«!
Vzácně vidí nemocní i psaná slova, věty: Jeden případ hallucinace psaného slova znáte všichni z bible z proroctví Danielova, kapitola V.: »Balsazar král učinil hody veliké tisíci knížatům svým a před nimi víno pil. Pili víno a chválili bohy zlaté a stříbrné, měděné, železné a kamenné. V touž chvíli vyšli prstové ruky lidské a psali naproti svícnu na stěně paláce královského a král hleděl na částku ruky, kteráž psala. A totoť jest písmo napsané: Mene, mene, tekel ufarsin! Tehdy jasnost královská změnila se a myšlení jeho zkormoutila ho a pasové beder jeho rozpásali se, i kolena jeho, jedno o druhé se tlouklo…«. Na náladu krále Balsazara hallucinace ta nepůsobila tudíž příjemně.
Ještě četnější jsou hallucinace v oboru sluchovém. Nemocný slyší neurčité zvuky, které mimo něho neexistují: skřípot, drnkání, hvízdání, vrzot, bouchání, šustot, jindy určité známé zvuky: zvonící zvon, zpěv ptáka, hukot vlaku, sykot vařící vody, tikot hodin, určité hudební tony — náš geniální Smetana slyšel v uchu trojčárkované cis a vyjádřil tu neodbytnost a dolézavost hallucinace sluchové v kvartettu: »Z mého života«. Jiní slyší už hovory, z počátku jakoby z dálky, potom určitěji poznávají hlasy známých; hlasy ty jdou ze zdi, ze stropu, z podlahy, obsah hovorů je různý dle chorob: příjemný, pak zas děsivý, výhružný, samé nadávky a okřikování. Někdy, ač vzácně, ozývá se takovému nemocnému v každém uchu jiný hlas, jeden chválí, druhý laje.
Čich a chuť jsou u člověka méně pěstěné smysly, zakrňují — nemáme pro ně žádného měřítka, škály — a proto i hallucinace v jich oboru jsou méně nápadny. Význam mají tam, kde ku př. nemocný odmítá jídlo, poněvadž v něm čichá i chutná jedy.
Hallucinace v oboru tělových vněmů hlavně se prozrazují u hypochondrů. Jsouť hypochondři, jak Schüle říká, »virtuosové na své polámané nervy!« Jedna naše nemocná cítí celé tělo jako ze skla, bojí se sednout si, aby se nerozbila, pak hlavu zas má dutou »jak vyškrábaný brambor«, myšlénky jsou jako přilepeny, nejdou z místa, a jazykem už ani hnouti nemůže, je celá unaříkaná, že mluvit ani nemůže, ví, že jí zarůstá jícen a prsa jí to svírá atd.
Rozeznáváme ještě jemnější druhy hallucinací, než to by nás zavádělo daleko.
Tam, kde šalebný vněm vzniká při předmětu ze vnějška tak, že předmět se nám nezobrazí, jaký je, ale jako něco jiného, mluvíme o illusích.
Rozdíl mezi hallucinací a illusí není učený. Vidíme-li bílou postavu před sebou v prázdném prostoru, je to hallucinace, vidíme-li bílou postavu v přítmí na místě keře, který přede mnou je, mám illusi. Hallucinace je šalebný vněm bez podnětu ze vnějška a illuse je šalebný vněm při podnětu ze vnějška.
V oboru čichu, chuti a pocitů tělových nedovedeme ani dobře hallucinaci od illuse rozeznati.
Illuse v normálním životě nejsou nic zvláštního. Strach má velké oči a velmi snadno je vyvolá. Když se takhle jde v hluboké noci přes pole, tu člověk větří za každým keříčkem banditu, věchet slámy na stromě protáhne se v oběšence, lesklý střípek je uhrančivým zrakem tajemné obludy.
Kdo si přehodí přes záda bílé plátno, může několik nocí dobře krást, než se k němu venkovský lid následkem illusí odváží.
Čím bujnější fantasie, t. j. čím živější výtrysk duševních obrazů, tím kypřejší půda ku vzniku illusí.
Malé děti celé mládí prožívají jen v illusích, hned příjemných, hned strašlivých. Nechte je v podvečer samotný doma a pak dejte si vypravovat, co protrpěly! V každém stínu viděly bubáka a strašidlo, při každém zaprasknutí už se třásly, že někdo na ně se dobývá a — zařinčí-li něco, hned slyší, jak nože na ně brousí; postel, do které vlezly, ani peřina před hallucinacemi čí illusemi nechrání — ty se líhnou v duši!
Jak illuse, tak i hallucinace mohou někdy u člověka před tím normálního vzniknouti. Vznik jich podporují affekty duševní — děs, hrůza, nadšení; příliš napjatou pozorností sesílený vzpomínkový obraz může přejíti v hallucinaci — při žíznivém očekávání či při nedostatku vněmů a dojmů z venčí: v tiché noci, v klášterním či hřbitovním tichu a v samovazbě nejspíše vytryskne hallucinace. Ti, kteří k nám přicházejí z trestnic, nejčastěji trpí hallucinacemi, jež se jim objevily teprve v samovazbě.
Panna Maria zjevuje se vznětlivým dívkám nejspíš na samotách či v jednotvárném šumu lesním.
Vyčerpanost tělesná jakéhokoliv druhu: sešlost po těžkých nemocích, po hladovění či postu, po vysilujících námahách tělesných, po utýrání duševním připravuje půdu hallucinacím.
Poutníci za dřívějších dob viděli zázraky, poněvadž ztýrali se chůzí pěšky, nedostatečně se živili a noci na modlitbách probděli — dnešním věřícím, kteří do poutního místa v pohodlném kupé si dojedou, ukáže se zázrak již sotva.
Prvnímu náboženskému šílenci, kterého jsem ošetřoval, také Kristus se zjevil, teprve, když se třídenním postem na jeho přijetí připravil!
Někteří vzácní jednotlivci mají také schopnost vyvolati v sobě duševní obrazy stupňující se až ku životnosti hallucinací. Jsou to z pravidla rození umělci, kteří schopnost tu mají.
Goethe dovedl si představiti růži tak živě, jak by ji v rukou držel. Taine vypravuje o Flaubertovi, že když psal otrávení v »Madame Bovary-ové«, měl tak chuť arsenovou na jazyku, že vrhl několikrát při obědě.
Hobbes viděl v temnotě duše zemřelých.
Descartes domníval se býti navštěvován tajemnou bytostí.
Hallucinacemi trpěli Kolumbus, Napoleon, Caesar, Brutus, Descartes, Luther a j.
Ve snu všichni hallucinujeme. Vidíme před sebou ty pestré scény živě se míhati tak jako ve skutečnosti. Než, když se probudíme a vzpomínáme na obsah snu, víme přece jen, že to byl sen. Ale ne všichni.
V mládí nerozeznáváme dobře obsah snu od události skutečně prožité. Sny matou svou živostí zvláště pijany. Kdo večer rád si zavdá, mívá bujnější a velmi živé sny.
Nevím, jak mnoho všímá si kdo v denních listech »soudní síně«. Pro studium povah odchylných podává znamenitý materiál. Asi před rokem byl uveřejněn takový doklad živého snu. Dobrý jakýs občan ve východních Čechách žaloval svého souseda pro urážku na cti. Při stání teprve se mu rozsvítilo a vzpomněl si, že se mu to zdálo. — — Tolik uvádím, abychom si rozuměli, až budeme užívati slov vněm, šalebný vněm, hallucinace, illuse, vzpomínkový obraz, živé snění.
Teď o paměti.
Každý vněm, který v duši nám vstoupil, zůstaví tam stopu jakous, obraz, vzpomínku. Nebudeme zdržovati se výklady, jež psychologie sestrojila, aby zjev ten vysvětlila.
Vidíme-li osobu jakous jednou jen, zbude nám v duši obraz její, tak že dovedeme si ji znovu do vědomí vyvolati, dovedeme si na ni vzpomenouti, a když vidíme ji znovu po nějaké době, uvědomíme si, že již jednou jsme ji viděli, upamatujeme se, kdy to bylo, za jakých okolností atd.
Schopnost, udržeti si obraz vněmu v duši, nazýváme pamětí.
Obraz vzpomínkový má nestejnou životnost. To závisí na duševních zvláštnostech jednotlivce. Jsou lidé, kteří lehko si vše zapamatují; jiní zas těžko. Vzpomínkový obraz u některých velmi brzo bledne, u jiných drží se po celý život v původní síle. —
O individuálnosti paměti učitelé vyprávěti mohou víc, než psychiatři. Životnost vzpomínkového obrazu závisí i na intensitě vněmu. Mohutný vněm déle a živěji se pamatuje. Stoh slámy už viděl snad každý z nás v plameni, ale po 5 letech, kdo si na to vzpomene! Za to kdo viděli hořet novoměstské mlýny, Národní divadlo atd., hned vám řeknou: na to se pamatuji, jako by to dnes bylo! Smrt drahého příbuzného si velmi živě a dlouho pamatujeme.
Velmi dobře i živě pamatujeme vněmy, které do duše vstupovaly, když byla nouze o vněmy. Události z dětských dob, maličké, nepatrné, dlouho si pamatujeme. První proboření se na ledě líp si pamatuji, než leckterou událost ze studií.
Naproti tomu, kde vněmů je příliš mnoho najednou, kde je, abych tak řekl, mačkaníce vněmů, tam sotva který pořádně v hlavě se usadí. Vojáci, kteří se súčastnili bitvy a tolik strašných vněmů nastřádali, málo kdy co dovedou o podrobnostech vypravovati; nepamatují se na ně.
Paměť náleží k nejdůležitějším známkám jednotlivce. »Má takovou a takovou paměť« jest velmi důležitá charakteristika lidí. Každý zná svou paměť a ví, jak smí se na ni spoléhati. Nikdo nedovolí, aby paměť jeho se podezřívala. Ty sázky pro hloupost: kdo zpíval ponejprv to či ono v divadle, nejsou sázky o hloupost, jsou sázky o věrnost paměti! Ubýváni paměti bývá někdy první známkou nejzhoubnějších chorob duševních. Celý ten duševní materiál, který jsme si školou, životem, zkušenostmi nasbírali, svěřujeme pod dozor své paměti — musí nám záležeti na tom znáti, jak tento strážce výsledku celé naší životní činnosti je věrným.
Když dva o svou paměť se sázejí, musí jeden z nich aspoň míti paměť nevěrnou — klamati se, někdy klamou se oba. Paměť naše ve dvou směrech je šalebná. Jednou reprodukuje nám události, ale ne tak jak jsme je prožili. Budeme říkati tomu illuse paměti, vzpomínky zkroucené. Jindy zas reprodukuje nám něco jako prožité, čeho vůbec jsme nepřežili; to je hallucinace paměti, vzpomínka vybájená.
Kdo chce studovati normální illuse a hallucinace paměti, naslouchej trochu hovorům dětí. Jak umějí praobyčejnou domácí kávovou hostinu sousedovic dcerušce vybarvit a nadýchnout! To byly koflíky, celé zlaté a ta káva samý cukr až vrchovatě a to cukroví, takové ani v Praze nikdo neviděl, to maminka si dala poslat až z Vídně a to a ono …! Jsem svobodný; nechť přinesou doklady ti, kdož více se stýkají s dítkami. Zrovna tak kypré jsou hallucinace paměti u dětí: vyprávějí si o střední Africe tak živě a přesvědčivě, jako o hřišti na Karlově náměstí.
Starým pánům z paměti jednotlivé články vypadávají. Mezery potom doplní se překroucenými i vybájenými vzpomínkami; Dokud taková šalebná paměť jen nepravdivé povídání má za následek, dáme si to ještě líbit — ale jakmile nedorozumění z toho začnou vznikati, už je to mrzutější. Na nedorozuměních mezi mladými a tchány nevěrná paměť mnohou vinu nese.
Jsou osoby, kterým je šalebná paměť vrozená: prášilové, myslivci-latináři.
Při celé radě chorob duševních šalby paměti mají velký význam. Při chorobných lhářích se o nich zmíním. —
Na říkadle: »Děti a blázni mluví pravdu« je velmi málo pravdy. Ti nejčastěji lhou ze šalebné paměti.
Vněmy a obsah paměti jsou materiál ku duševnímu sestavování — a slučování těchto duševních molekul podle obsahu jich v složitější celky s určitou výslednicí nazýváme úsudkováním.
Kdo přečetl si nějakou školní knihu o logice, věří tomu, že všichni v duši uzavíráme podle předepsaných formiček jako jsou barbara, celarent, ferio atd. — ale, kdo dá si práci a sám se dovede pozorovati, najde, že skoro nikdy to tak nechodí. Předně skladba většiny našich soudů nejde tak hluboko a jeden psychologicky intensivní námět, byť i ne obsahově správný, vyváží více jiných třeba správných, ale chabých. Abych došel k úsudku, že pan X je nafoukanec, nezačnu rozebírati: kdo má ty a ty známky, je nafoukanec — pan X má ty a ty známky — pan X je nafoukanec — nýbrž úsudek ten letí z pravidla daleko prudší citovou drahou: Pan X včera nepozdravil — to je nafoukanec.
Druhá věc, kterou musíme viděti při úsudkování, je ta, že u velké většiny lidí zase ohromnější většina jich úsudků nejsou ani jich úsudky, soudy, jsou to věty, které slyšeli a zapamatovali si stejně, jako každý jiný vněm.
Soud: „Chudoba cti netratí“ jest úsudek, který každý z nás aspoň jednou v životě řekl a nikdo po logickém žebříčku k němu jsme se nevyšplhali. Říkaly to naše maminky, říkáme to my, budou to říkati naši potomci a úsudek ten vždycky bude stejně hluboký!
Jen několika málo geniům jest přáno stvořiti ze svého duševního materiálu úplně nový úsudek. Má-li úsudek ten význam pro život praktický, říkáme tomu vynález. Všimneme-li si podstaty jakéhokoliv vynálezu, vidíme, jak prostinké jsou to závěrky, jak všecko k nim bylo připraveno a přece tak málo jedincům dopřáno jest býti vynálezcem!
Jako při vněmech a paměti, tak i při úsudcích duševní individualita se ukazuje. Jsou lidé, již dovedou ráz na ráz chápati, oč běží, vyznati se v okolnostech a hned vědí si rady, jak na to. Proti nim stojí duševní loudavci: dlouho nepochopí a když zarazí se před něčím novým, už nevědí, co by měli dělat. Společenští nezrukové. Všecko se jim pomaleji v hlavě slučuje. Ti, kdo bystře uzavírají, nemají vždy správné závěry. Kde potřebujeme rychlé rozhodnutí, tam postavíme lidi s bystrým, kde promyšlení, tam individua s loudavým úsudkem. Newton byl by býval špatným generálem a z dobrého generála nebude Newton.
Tato bystrost a loudavost úsudku dostoupí největšího kontrastu v chorobách duševních. Maniakovi všechno hlavou uhání a melancholik nemůže k žádnému soudu se dopracovati.
Bystrost správných úsudků je mi známkou intelligence, vtipu. Jest moudré pro posuzování individuí, rozeznávati vtip od naučenosti. Vtipný bystře a správně slučuje různé náměty, naučený má mnoho námětů, ale ve slučování jich nemusí býti obratným. Vtipný, intelligentní muž dovede si všude pomoci, vynajde si svůj nástroj, posuzuje správně lidi, umí utvořit si vůbec úsudek, třebas mnoho knih nepřečetl. Proti němu stavím pilného muže, se spoustou naučených fakt i dat, ale jak závěr, rozhodnutí na něm chcete, neví s místa; dovede jezditi jen na zaučeném koni. Společnosti i prospěšnější i vítanější je vtipný intelligent, než naučený.
Tam kde úsudky spojují se beze vší vnitrné souvislosti, páté přes deváté v tempu z pravidla zbystřeném, někdy i zvolněném, mluvíme o zmatenosti. Zmateným jeví se nám někdy i hovor maniaků, poněvadž při rychlosti duševní činnosti nestačí, přeskakují a stávají se nám nesrozumitelnými.
Mezi úsudky nejzajímavější jsou ty, které při úplně nesprávném obsahu pronášeny jsou s nezdolnou přesvědčeností. Úsudkům těm říkáme bludy. V širokém obecenstvu známy jsou pode jménem fixní myšlénka, fixní idea.
Blud musí míti několik vlastností. Předně obsah úsudku toho musí býti falešný. Chceme-li soud nějaký prohlásiti za blud, musíme dokázati, že tvrzení to je nesprávné; věc ta není vždycky lehká. Když někdo prohlásí, že je král králů, že je Svatá Trojice, nebo, že jsme mu ukradli 75 miliard, tu ovšem není těžko dokázati nepravdu. Ale když tvrdí, že ho doma tloukli, že žena mu byla nevěrná, už to s tím důkazem nepravdy jde hůře.
Má-li blud býti bludem, musí nemocný býti o něm přesvědčen nezvratně, svatě. Musí uměti blud svůj hájit a musí tudíž míti vyvinutou jakous logičnost argumentování.
Takové obhajování pak zní:
Nemocný: »Jsem vyvolencem božím.« Lékař: »Z čeho tak soudíte?«
N.: »Mám zvláštní moc a znamení.« L.: »V čem se jeví?«
N.: »Že ve vlasech nesu zlatou zář.« L.: » Vždyť já vidím vlasy černé.«
N.: »Ta zář není vždycky a pak ji každý nevidí!« L.: »Máte něco proti mně?«
N.: »Ne!« L.: »Kdybych Vám řekl, že se s tou mocí klamete?«
N.: »To Vám nedovolím, poněvadž to pravda je a nesmí nikdo o tom pochybovat.«
Ta přesvědčenost u bludů těžko se nám v psychiatrii vykládá, než není dosti času zde o tom hovořit.
Blud každého jedince je z jeho úsudků nejsilnějším a nemůže ho také žádným jiným úsudkem vyvrátiti.
Netoliko u duševně chorých, ale v normálním životě je plno bludů — říkáme jim předsudky. Bludem jsou ovšem těm, kdo s názory těmi souhlasiti nemohou. V politice, názorech o životě, posudcích okolí, v pravidlech etikety je plno bludů. Abych jeden příklad dal: Většina lidí věří v nastuzení; přijde lékař a dokazuje vědecky, že není nastuzení a hned obě strany prohlašují úsudek opačný za blud a svůj za nezvratný.
Vněmy, vzpomínky i úsudky objevují se v duši naší, my o nich víme, máme vědomí. Vědomí ve smyslu přísně psychologickém nedá se jinak definovati.
Naproti tomu rozumíme v životě obyčejném i v psychiatrii vědomí jinak. »Je při vědomí« rozumíme: jedná jako vždy jindy jednal, a »není při vědomí« znamená: jedná a chová se jinak, než jak by on, či jiný v poměrech těch se choval. Mluvíme potom o vědomí porušeném vždy, kdykoli změní se náhle a z pravidla ne trvale individualita. Vědomí porušené najdeme při abnormních náladách a vášních. Najdeme je i u pijanu v opilství, při padoucí nemoci, při psychosách hysterických a neurasthenických, po úrazech hlavně na hlavu atd. Nejzadnější stupeň poruchy vědomí je bezvědomí: nemocný je bez sebe — než stavy ty stojí již mimo obor přednášky naší.
V celém, dosavadním přehledu všímali jsme si jen obsahu stavů duševních: vněm, paměť, úsudek, blud, zmatenost, řekněme více objektivní stránky duše naší. Než každý obsah duše naší nese s sebou i stránku čistě subjektivní, nese barvu citovou. Oznámí-li mi jeden posel, že vyhrál jsem na los 60.000 zl. a druhý, že prohrál jsem na burse 50.000 zl., mám dva vněmy sluchové obsahu velmi sobě blízkého, ale citové zabarvení při obou jest úplně protichůdné. Při prvé zprávě se radostí jásá a při druhé jsme zdrceni. Ať vezmete jakoukoliv zprávu, která se Vám do duše dostane, každá má svou určitou barvu citovou, je sledována buď pocitem příjemná či pocitem nepříjemná. Každý duševní obsah, který k mému »já« stojí v jakémkoliv vztahu, má své citové zabarvení. Zabarvení to tím je sytější, čím více našeho »Já« se dotýká. Zemře-li někdo dnes v Berlíně, zůstanu proto klidný, má duše citová ani se nepohne, ale umře-li někdo z mých přátel či známých, jsem tím zarmoucen. Že p. Mario Mihella — jak v dnešních novinách čteme — zlepšil svůj rekord v plování na 300 m, je mi úplně lhostejno, má citová duše je při tom netečná, ale sportsmani budou blaženi či smutni, podle toho, jak se ta zpráva dotkne jich »já«.
Každý vněm ze vnějška i každý vněm dávající mi zprávu o mém vlastním těle i každá vynořující se vzpomínka má na sobě určité zabarvení citové.
Součet těchto citových tónů tvoří naši náladu. Jsme v blažené spokojené náladě při dobrém tělesném zdraví a příjemném nám obsahu duševním a zase naopak.
Nálada jest individuální. Jsou lidé, kteří žijí v průměrné, bezbarvé, řekl bych šedivé náladě. Nic nepřivede je z klidu, nic je nerozruší. Na duši jich sedí citové dusítko.
Opakem jsou ti, kteří mají takovou přílišně resonnující duši. Každá maličkost rozhoupá hned jich citovou stránku. Pro maličkost dovedou hned si někoho zamilovati, zlíbali by, snědli by člověka a při prvém příkrém slově by zas téhož upálili, otrávili. Kdo příliš snadno a mnoho vychválí, stejně snadno a ještě víc vypeskuje, strhá. To jsou individua vznětlivé nálady.
Jako resonnátory, ladičky rozezvučí se jen určitým tónem, tak i každá duše rozezvučí se svou určitou náladou. Sankvinik je v náladě stále rozjařené. Potká-li ho neštěstí, málo jen náladu mu zachmuří. Hned při něm rodí se naděj na úspěch v budoucnosti a novou růžovou náladu mu dává.
Hypochondři jsou ve stálé náladě stísněné, mrzuté. Potěšení z nejlepšího úspěchu zkazí jim myšlénka trudná, že zas to či ono by mohlo starosti přinésti.
Všímáme-li si vznětlivosti při stránce citové, mluvíme o vášni. [1] (Vášeň hněvná, vášeň jásavá, nálada exstatická.)
Vedle stránky citové je důležité všimnouti si ethických a esthetických citů duše, poněvadž při studiu podivínů často s poruchami v tomto směru se setkáme.
Ethičnost duševní, která učí nás, jak v určité otázce mravní či společenské se zachovati, má dvě stránky.
První jest obsahová: vychováním i životní školou nasbíráme si summu zásad a pravidel, kterými řídíme se a radíme se, jak v daném případě se zachovati. Zásady mravní, společenské, etiketní, jsou tu obdobným materiálem, který dává intelligenci, naučenost. Že každý podrobiti se musí řádu společenskému, je věta, kterou nám říkali doma, ve škole, vžila se nám, a proto se ji řídíme.
Větší roli než stránka obsahová, má pro ethičnost stránka citová. Častěji pomáháme a přispějeme, ne že víme, že má to tak býti, ale že to cítíme. Dobrý skutek jest u nás sledován blahým pocitem a zlý ošklivostí a to rozhoduje v našem jednání. Ovšem i tu jsou zase odchylky individuální v ethičnosti. Jsou lidé, jichž potěšením jediným jest pracovati na prospěch jiných. Snaha ta zvrhá se v přehánění. Ale jsou podivíni, jichž jedinou radostí je radost ze škody druhého a, co mohou, provedou špatného bližnímu. Ti mají zvrácenou stránku ethickou. Při degenerovaných a při moral insanity doložíme si to příklady. Útlum ethičnosti bývá časnou známkou vážných chorob duševních.
Esthetičnost duše představuje nám smysl pro krásné a ušlechtilé. Jsou pravidla esthetiky jako pravidla morálky, ale jako při ethičnosti, tak při esthetičnosti se krásno spíše vycítí než vymyslí. Umělci mají vrozený zvýšený cit esthetický ve svém oboru. Ten nachází a tvoří nové formy, jež naplňují ho lahodností. Ostatní obecenstvo je opožděno a loudavější v citech estetických. Učíme se teprve na umění vyciťovati krásno. Velký umělec strhne cit esthetický své doby pro svůj směr. Přepych slova Zeyerova dlouho byl u nás nepoznán, než naučili jsme se mu rozuměti.
I v esthetických citech může nastati zvrácenost, perversita. Záliba v ošklivém a hnusném je známkou některých podivínů a známkou prvních začátků chorob duševních.
V dobách převratů společenských nastává odpadávání esthetických i ethických citů. Společnost v bouřlivých dobách i válkách sesuroví. Ethičnost a esthetičnost jako nejjemnější květy duše lidské rozvíjí se jen tam, kde duše je v klidu. Kde bouře vášní duší se prohání, květy ty nevypučí a rozvinuté odpadnou.
Obsah i nálada duše, city ethické i esthetické určují jednání člověka. Pro jednání hlavně na výkonech vztahujících se na naše já, největší význam má stránka citová. City etické i estetické řídí jednání naše, ale proti vzkypělé vášni z pravidla jsou malomocny.
Každá snaha vedoucí ku jednání, vyvolá v duši naší odvazování, odměřování. Vystoupí důvody rozumové, mluvící pro i proti, důvody ethické i esthetické, ale nejdůležitější slovo má stránka citová. Rozhodneme se ve výslednici z těchto složek, projevíme svou vůli. Volíme raději příjemné, než užitečné. Toto rozhodování se, projev vůle zas na individualitě závisí. Lidé s rychlým vybavováním a slučováním úsudku, hlavně kde úsudky ty mají sytou barvu citovou, rychle se rozhodují, Proti nim stojí bytosti nerozhodné, které nemohou nic ze své duše si vybrati.
Jsou individua, která dovedou pevně jíti za cílem svým a dovedou vše možné na dosažení jeho vynaložiti. To jsou lidé energičtí. Ti podnikají vše podle plánu. Ale jsou zase tvorové podnikaví, jichž energie brzo se vyčerpá, unavují se. Nevydrží při povolání. Jsou podnikaví, ale jen z počátku, dokud je zápas o něco těší. Nepracují tak pro cíl, jako pro potěšení z podnikavosti, ale nevytrvají. Tato nevytrvalost v podnicích je velmi často známkou degenerovaných. Z těch, kteří všude v Evropě i Americe štěstí zkoušejí, vždy na něčem novém, velké procento potom k nám do blázince přijde. Nevytrvalost je tu známkou duševní osláblosti.
U mnohých jeví se zvýšená, nepřiměřená podnikavost. Hlavně v hypomanických stavech různých chorob. Individuum takové stále tlachá, něco kutí z pravidla bezúčelného, skupuje trety i objekty, zakládá sbírky, pouští se na cesty, podniká dobrodružství. Obecenstvo obdivuje se mu, jak je činný, a netuší, že činnost ta je chorobná.
Vedle výkonů samovolných, t. j. těch, pro které vůlí jsme se rozhodli, třeba všímati si různých výkonů, které odehrávají se bez přítomnosti naší vůle. Jsou to výkony bezděčné, automatické. My všichni máme celou řadu výkonů automatických. Při chůzi nevyměřujeme kroky, při hovoru nepočítáme slabiky, gestikulujeme zbytečné, při hře na pianě neodměřujeme distance oktáv ani tercí, vše samo jde, aniž se pro to rozhodujeme.
U chorých je těchto automatických výkonů mnohem více, často dějí se při porušeném vědomí. Pouští se na cesty bez plánu a cíle, překládají nábytek v pokoji, upravují stále šat a postel, provádějí rukama nejbizarrnější pohyby, odříkávají básně, písničky. Zajímavější a záhadnější než výkony automatické, jsou výkony protivolné.
V individuu jinak zdánlivě zdravém vznikne nutkání provésti něco. Marně vzpírá se proti tomu. Čím více odporuje, tím větší dusí ho úzkost, srdce mu buší, je mu až mdlo, až povolí. Žháři nejednou hnáni byli k založení ohně. Jindy štván je takový nešťastník ku krádežím, pití, vraždě a sebevraždě. Při tiku protivolně vyrážejí nemocní oplzlá slova a nadávky. Až budu hovořiti o podivínech z abnormní vůle, přinesu doklady různých těch »manií«, jak staří autoři jim říkali.
Tím probrali jsme různé stránky činnosti duševní jako úvod ku vlastnímu thematu o podivínech a lidech nápadných. Jak svrchu jsem řekl, nemusí celá duše býti porušena, stačí abnormita některé stránky, aby člověk stal se podivínem.
Duše normálního člověka musí býti harmonická ve všech stránkách činnosti. Porušená harmonie duševní je psychologický podklad podivínů a lidí nápadných.
- ↑ Francouzové »vášeň« i »nálada« kryjí jedním slovem »émotion«, jež znamená u nás as »stránka citová duše«. Proto emotivní kryje se asi s naším citový. Německé »Gemüth« je ještě širší než francouzská »émotion« a znamená stavy duševní se zřetelem ku stránce více citové, než obsahové.