O malém mužíčkovi

Údaje o textu
Titulek:	O malém mužíčkovi
Podtitulek:	Národní pohádka
Autor:	Karel Chalupa volně dle německé předlohy
Zdroj:	VNOUČKOVÁ, Gabriela. Rozhněvané štěstí; CHALUPA, Karel. O malém mužíčkovi. Praha : Rudolf Štorch, 1890. s. 19–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou jeden malý mužíček, který, ač byl již stár, nikde jinak vítán nebyl nežli slovy: „Pěkně vítáme, malý mužíčku!“

Našeho mužíčka to mrzelo. Jednou si usmyslil, že tomu učiní konec, i došel ke kloboučníkovi, aby si koupil vyšší klobouk.

Když přišel do krámu, přivítal jej kloboučník: „Dobré jitro, malý mužíčku, čím mohu posloužiti?“

„Dejte mně nějaký vysoký klobouk, aby mně lidé stále ‚malý mužíčku‘ neříkali, neboť mne to velice dopaluje,“ pravil mu malý mužíček.

Kloboučník dal mu klobouk, žádal peníze a poroučel se mu slovy: „S bohem, malý mužíčku!“

Našeho mužíčka to sice mrzelo, že kloboučník nemá větší úcty ku vlastní své práci, ale myslil si, že jiní budou jinak mluviti, až jej uvidí, a zašel do hostince, nechav klobouk na hlavě jako nějaký Angličan.

Hospodský přišel, ale vzdor klobouku vítal jej slovy: „Pěkně vítáme, malý mužíčku. Co pak si přejete, sklenku piva nebo vína?“

Našeho mužíčka to mrzelo, že klobouk neměl většího účinku, a dopiv šel k obuvníku, by si koupil boty s vysokými podpatky.

Jak přišel do dílny, obuvník pravil: „Dobrý den, malý mužíčku, čím mohu posloužiti?“

„Dejte mně nové boty s vysokými podpatky, aby mne lidé stále malým mužíčkem nejmenovali.“

Obuvník dal mu boty, žádal peněz a poroučel se mu slovy: „S bohem, malý mužíčku.“

Našeho mužíčka mrzelo sice, že obuvník nemá větší úcty ku vlastní své práci, ale myslil si, že jiní budou jinak mluviti, až jej uvidí, a zašel zase do hostince.

Hospodský přišel, ale vzdor vysokým podpatkům pravil: „Pěkně vítáme, malý mužíčku. Co pak si přejete, sklenku piva nebo vína?“

Našeho mužíčka mrzelo sice, že ani podpatky s kloboukem neměly většího účinku, ale mlčel a dopiv zaplatil, aby se po okolí zeptal, proč jej stále každý malým mužíčkem zove.

I tázal se každého, kohokoliv potkal, ale žádný nevěděl toho příčinu. Byl přece dobře urostlý, měl veliké podpatky a vysoký klobouk na hlavě, a přece jej jináče nikdo nechtěl jmenovati.

I rozmrzel se konečně a umínil si, že půjde se pozeptati samého papeže, proč jej lidé tak jmenují. Když to nikdo neví, on to přece bude věděti.

Druhého dne sebral svých pět švestek a dal se na cestu.

Jednoho dne na večer přišel do hospody, hledaje nocleh.

Jakmile vstoupil do síně, hospodský jej vítal: „Dobrý večer, malý mužíčku, kam pak vás vede cesta?“

„K papeži do Říma,“ odpověděl mužíček, „ten bude jistě věděti, proč mne všudy vzdor vysokým podpatkům a klobouku malým mužíčkem jmenují.“

„Dobrá,“ pravil na to hospodský, „půjdu s vámi také k němu a dovím se, proč mne stále chudým hospodským nazývají.“

Když to sklepník přítomný uslyšel, pravil: „A já půjdu také s vámi, chci se papeže optati, proč opět mne líným pacholkem vůbec zovou.“

I vypravili se druhého dne všickni na cestu, a přišedše do Říma, dali se ohlásiti u papeže a byli uvedeni do velikého sálu, kde na zdi viselo veliké od stropu až k zemi dosahující zrcadlo.

Když papež se dověděl, čeho požadují, pravil k hospodskému: „Postavte se zády k zrcadlu a dívejte se tam přes levé rameno!“

Hospodský tak učinil a papež tázal se, co tam vidí.

„Vidím tam hromadu starých žen při kávě seděti,“ pravil hospodský.

Papež se tázal: „Není tam také vaše žena?“

„Jest,“ odvětil hospodský, „sedí zrovna uprostřed!“

„Vidíte,“ řekl na to papež, „vaše žena navštěvuje takové společnosti a sama je i často na kávu k sobě zve; proto jste a zůstanete chudým hospodským.“

Nyní byl na řadě sklepník. Učinil jako jeho pán a papež se ho tázal, co vidí v zrcadle.

„Vidím tam psy honiti zajíce po poli,“ řekl.

„A dohoní tito psi zajíce?“ tázal se papež dále.

„Sotva,“ odvětil sklepník, „zajíc běží tak rychle, ba rychleji než oba, že stěží ho doženou.“

„Vidíte,“ pravil na to papež, „budete-li také tak běhati, také tak spěchati, učiníte-li ihned věc vám nařízenou buď od hostů neb od vašeho pána, nebude vás nikdo líným sklepníkem nazývati.“

Nyní byl na řadě malý mužíček. Bylo mu také před zrcadlo a přes levé rameno se dívati.

I ptal se ho papež, co vidí.

„Nevidím nic jiného, leda sebe sama,“ děl na to mužíček.

„A zdali pak to zrcadlo zvětšuje?“ tázal se dále papež.

„Nezvětšuje; ostatní předměty v sále i moji soudruzi jeví se v něm v téže velikosti, jako ve skutečnosti.“

„Vidíte,“ pravil na to papež, „tu není vám jiné rady, než byste se dal tak dlouho měřiti, až budete velký, pak vás nikdo nebude malým mužíčkem jmenovati.“