O ethice a alkoholismu
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O ethice a alkoholismu |
| Autor: | Tomáš Garrigue Masaryk |
| Zdroj: | MASARYK, T. G. O ethice a alkoholismu. Brno: Studentská klinika, 1920. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1912 (1. vydání) |
| Licence: |  PD old 70 |
Měl jsem nedávno ve Vídni příležitost vyslechnout mínění o alkoholismu známého profesora internisty. Přednášel se stanoviska praktického lékaře a mne jeho mínění zajímalo, poněvadž jsem věděl, že on sám abstinentem není. Ale zkušenosti, kterých při své praksi lékařské nabývá ve svém oboru, donucují ho doporučovati střídmost, a doznává, že by ovšem úplná abstinence, úplné zdržování se pití, bylo po stránce hygienické nejlepší. Mne právě zajímalo to, že není abstinent, a že prakse ho donucuje k tomuto poznání; vidí, že tak mnoho nemocí ať již přímo nebo nepřímo jest způsobeno pitím, a to pitím nejen nemírným, ale i mírnějším a docela mírným. Jak říkal, sám není abstinent a prohodil mezi jiným, že prý ho zaráží fakt, že se vždy a všude pije a pilo, a to že ho nutí k doznání, že tedy v tom pití něco musí být. Jistě nutí každého, kdo pozoruje lidi, k přemýšlení, proč lidé pili a pijí, a že skutečně v tom něco musí být; ovšem, ale takových faktů, ve kterých něco musí být, protože jsou prastaré, jest velmi mnoho.
Pověra na příklad jest jistě tak stará jako lidstvo, jest ohromně rozšířena a přece všecka naše věda čelí pověře. Kdo se podívá až na grunt, vidí, proč vědecky myslíme a také chceme vědecky myslit. V pověře jest jistě také něco, ale přece nechceme být pověrčivými.
A nechci udělat vtip: hloupost jest také velmi stará a velmi rozšířená, a musíme proti ní bojovat. Vůbec všechno, čemu říkáme nové, jest překonáváním starého. I dobré musíme překonávat lepším — když se na věc lépe podíváme, skutečným argumentem ten argument není.
Ostatně nebyl alkoholismus vždycky. Alkoholismus jest něco nového. Pilo se víno a jiné alkoholické nápoje, ale nebylo alkoholismu, rozuměj toho stálého, trvalého, všeobecně rozšířeného. Antika neznala alkoholismu. Hospody, v našem smyslu, jak je vidíme na př. v Praze, těch v antice nebylo. Hospoda i ve středověku jest ještě něco docela jiného než naše. Pro hosta, jak ještě název značí. Ale teprve od 17., 18. století a zvláště teď se upevňuje alkoholismus. Tím faktem totiž, že vývojem průmyslu technického se dovede vyrobit alkohol rozmanitě, stává se laciným a hlavně také to, že tím technickým vývojem — komunikací — nalézáme krčmu v každé vesničce, kde dříve byl snad jen kostel. I v nejzapadlejší vísce jest dnes nejméně jedna hospoda. To jest alkoholismus. Ta možnost, že za malý peníz v malém kvantu, kdykoli kdo chce, může si koupiti alkohol, a tudíž že pořád více lidé stávají se pijáky ze zvyku. To pravidelné pití, že dávky alkoholu požívají se tak často, že dávka dříve požitá ještě není strávena, to jest alkoholismus. Může to býti i t. zv. mírné pití. Nemáme jednotného měřítka, co jest mírné a co jest nemírné. Lidé zvykají pořád na víc a více, člověk se již neopíjí, ale stává se typickým alkoholikem.
Proto i země kořalkové proti zemím pivním mohou být zeměmi poměrně mírnými. Na příklad Rusko proti Německu. Rusko není tak alkoholickou zemí jako Německo; Němec, Dán vypijí daleko více než Rus. Alkoholismus moderní jest v tom, že už teď i děti se vychovávají v pití. Nejen děti chudiny, ale všeobecně. A mládež, studující mládež, už na střední škole propadá alkoholismu.
Mluvíme-li o alkoholismu, neběží o objekt, víno, pivo nebo kořalku, nýbrž o pijící subjekt, o duchovní a duševní stav pijáka, jak se následkem pití vyvíjí, a to individuelně a dědičně; běží o celé psychické bytí pijáka, o celý jeho charakter a životní názor, a ne o objekt, alkohol. Alkoholik tím, že se rozhodne pro pití, staví se úplně jinak k nejdůležitějším životním otázkám, než abstinent. Pití a nepití znamená dnes volbu a rozhodnutí mezi dvěma úplně různými životními názory.
Mám-li tedy uvažovati o alkoholismu se stanoviska ethického, musím a smím předpokládati alespoň hlavní znalost alkoholické hygieny: jen trochu vzdělaný student, lékař, učitel, duchovní, soudce atd. nemá dnes již práva říci, že neví, jak to s tím stojí. Teď v každých slušných denních listech máte občas zprávu o dnešní otázce alkoholní.
Dnes zejména už nikdo nesmí tvrdit, že jest alkohol potravou. Trochu pivo, ale jen trochu. Relativně za stejné peníze, které se vydají pivo, dá se koupiti mnohem více lepší potravy.
Alkohol není také medikamentem. Snad jen pro jeden, dva případy, možná, že by se ještě dnes předepsal alkohol. Ale to už medikové vědí, že všude tam, kde se užívalo alkoholu, dnes se ho již užívati nemusí, naopak, že škodí. Na jednotlivých odděleních v nemocnici vídeňské se už nepředpisuje tolik vína jako jindy. Jindy za 50 tisíc kor. ročně, teď už sotva za 25 tisíc, ale máme už všude také nemocnice, ústavy psychiatrické, kde se lidé léčí naprosto bez alkoholu. Není tedy ani potravou, ani lékem.
Budu se zabývati alkoholismem jakožto chronickým zjevem hromadným, jako hromadným ethickým názorem a hromadnou náladou, ovšem i pijákem jednotlivcem; když však mluvím krátce o pití a pijácích, opravňuje mne k tomuto zkracování skutečnost, že pití v přítomnosti znamená pití nemírné, neboť zcela ojedinělých, skutečně mírných pijáků, kteří posuzují a požívají alkohol jen jakožto lék, jest podle zkušenosti tak málo, že nepřicházejí v úvahu. Pro ethické posouzení pití musíme napřed zodpověděti otázku, zdali alkoholismus, jak se často tvrdívá, jest následek hospodářských nebo sociálních poměrů, nebo je-li jejich příznakem, nebo je-li příčinou zla, které mu vůdcové abstinentního hnutí kladou za vinu.
Dejme tomu, že by byl jen příznakem. Lékaři mají ve značné míře jen příznakovou medicinu, a přes to nikdo nebude chtíti medicinu zcela zavrhovati; právě tak by nesměl žádný soudný člověk zavrhovati protialkoholní hnutí, jestliže by alkoholismus byl jen příznakem, epifenomenem jiných poměrů sociálních. Ale alkoholismus jest více než pouhým příznakem, také více než pouhým následkem, stávajícím se zase ihned příčinou. Alkoholismus jest přímo působící příčinou těch zel, jež vědecké hnutí abstinentní mu přičítá. Jest pravda, že v duševním a společenském životě lidí neexistuje pouze jediná příčina; alkoholismus rovněž má své příčiny a spolupříčiny, ale přes to jest sám nejsilnější spolupříčinou vší té bídy, za níž jest činěn odpovědným. K tomuto konci dospíváme při pečlivém porovnání a uvážení jednotlivých skutečností; tak na př. Bunge má data o zdravotním stavu 445 rodin, statisticky správně a kriticky srovnaná a na základě těchto dat dovozuje, že alkoholismus, tedy chronická otrava alkoholem — alkohol v každé formě jest právě jed a působí na každý organismus, zvláště na člověka jakožto jed — jest příčinou degenerace. A právě tak dá se v ostatních případech dovoditi, že alkoholismus jest působící a rozhodující příčinou ochuzení a zbědovanosti, fysického a psychického onemocnění.
To znamená: můžeme, musíme alkoholismus přímo ethicky posouditi a odsouditi. Jednak jako působící a rozhodující příčinu mnohého zla, ale pak posuzujeme a odsuzujeme motivy pití; kdo se dnes rozhoduje pro pití, rozhoduje se pro příčinu nesčíslných běd a pro příčinu v každém ohledu pochybeného, přímo pathologického celkového společenského stavu.
Poučují-li nás dějiny alkoholismu, že alkohoismus, t. j. všeobecné pití ze zvyku se teprve asi od třicetileté války vyvinul a přímo pathologicky zakořenil, jest tím již řečeno, že máme tu historický, ne neodvratitelný přírodní zjev, že tedy motivy alkoholismu můžeme a musíme posuzovati stejně jako skutečnost samu.
Zásluhou Kraepelinovou a jiných badatelů jest pokusně dokázáno, že pitím celá duševní činnost člověka jest otupována, že nejen činnost rozumová, ale i cit a vůle, že vůbec duševní schopnost jest zmenšována a zhoršována. Patagonci jmenují kořalku „prostředkem, jímž se ztrácí rozum“; nejen rozum, akutním a chronickým alkoholismem ztrácí se též síla citu, ztrácí se energie, schopnost resistence. Požití alkoholu zmenšuje chápavost, seslabuje pozornost; má-li se správně a jasně myslit, nesmí se píti; precisní, přesná vědecká práce jest požíváním alkoholu znemožněna. Veškerá chvála poznání a vědy jest odsuzováním pití.
Také síla uměleckého tvoření není alkoholem podporována. Z práce Leixnerovy vidíme, že skoro všichni básníci jsou sice alkoholu naklonění, ale žádný netvrdí, že alkohol jest nutným k politickému tvoření, k poetickému nadšení.
Z citové stránky posuzováno, pití otupuje šlechetnější city; piják stává se nervosním, podrážděným, k svému okolí brzo drsným, v dalším průběhu vývoje hrubým, konečně brutálním a ukrutným. Piják uzavírá se při zdánlivé společenskosti v sebe, ztrácí důvěru, jest víc a více sobečtějším, a to velmi často na újmu svých příbuzných, přátel a zvláště svých nejbližších.
Síla vůle jest seslabena, piják slábne a ztrácí konečně moc nad sebou, jest neschopen o sobě rozhodovati a o sebe pečovati, otupuje sílu ku vlastní odpovědnosti a cit pro své povinnosti. Piják ztrácí svou vnitřní svobodu, svou sílu tvůrčí a resistenční.
Zkušenost tedy dokazuje, že alkoholismus představuje chronický, degenerativní proces celého duševního žití, jest docela patrně subethický, neethický a protiethický celkový stav jedince a společnosti.
O otázce alkoholismu třeba uvažovati zvláště se stanoviska moderní ethiky. O tom, co vlastně moderní ethika jest, mohou panovati velice rozličné a protichůdné názory; ale myslím, že nechybím, postavím-li zde jako základ ethického snažení nynější doby vypracování harmonické a energické osobnosti. Harmonické: chápeme mnohostrannost lidských schopností a vloh, a chceme proto, jak říkáme, vychovati zcela jednotně propracované lidi a charaktery. Energické: poznali jsme veliké úkoly, které nový společenský život každému uvědomělému individuu ukládá, a vyžadujeme proto každý od sebe sama i od každého druhého, aby byl osobností vyvinutou, činnou a k činnosti schopnou.
To asi rozumíme slovem individualismus, když vždy a ve všech oborech se chválí inidividualismus, jakožto určitá a určující vlastnost charakteru nové doby, konkrétněji myšleno — nového člověka.
Tento individualismus znamená ethické snažení nové doby o právo iniciativy — nejinak můžeme smysl a význam individualismu ethicky formulovati. Sociální a politická hesla: volnost, autonomie, selfgovernment, demokracie mají svůj ethický kořen v právu energie, v právu osobní iniciativy — sebeurčení, sebeovládání, to jest veliký ethický problém přítomnosti, mluví-li se o přehodnocení hodnoty, přirozeném právu, ethickém anarchismu nebo aristokratismu atd.
Dnes žádáme na lidech energii, chceme býti lidmi silné vůle a takovým je chceme i míti. Dříve se to nevyžadovalo; ve starších dobách a ještě teď jest sice vyžadována píle a vytrvalost, ale vedle toho zvláště poslušnost, důvěra a víra, t. j. víra v jiné, a krátce řečeno víra ve vedoucí vyvolence a jednotlivce; my však jsme pochopili, že nepotřebujeme slepé víry, nýbrž uvědomělé přesvědčení, my nemůžeme a nechceme pouze následovati a poslouchati, nýbrž my musíme a chceme se konnečně sebeurčovati a sebeovládati, pochopili jsme, že moderní člověk musí své i svého okolí osudy v zapleteném společenském životě s úplnou jasností střežiti a na jejich účelném vybudování cílevědomě spolupracovati.
Odvaha k iniciativě, to jest ono praktické heslo reformační přítomnosti; vyžadujeme od moderního člověka, aby tvořil dějiny, a každý z nás je má tvořit, má se duchově a duševně plně vyžíti, nemá si nechati předpisovati, nýbrž má umět sám volně postupovati. Sebeurčení a sebeovládání, to jest veliké snažení moderní ethiky a tato ethika musí alkoholismus odsouditi, neboť on seslabuje a zhoršuje chápavost, oslabuje schopnost myslit, kazí činnost fantasie tím, že místo ní posiluje nejasnou a bizarní fantastičnost. Piják ztrácí sebeovládání, seslabuje svou vůli, odvahu, své vnitřní svobodné sebeurčení, svou odpovědnost a schopnost pro jiné myslit, cítit a jednat.
Moderní ethika žádá od každého člověka, aby k otázce pokroku v každém směru zaujal stanovisko a rozhodl se pro pokrok, t. j. nejen pro vývoj, nýbrž pro zdokonalení. K tomu však potřebuje jasné hlavy a čisté mysli. Pokrokový a pokroku příznivý člověk přítomnosti musí se rozhodnouti z přesvědčení pro sociální ideály, musí si sestrojiti s živou fantasií, ale bez fantastičnosti plán budoucnosti, jehož chce dosíci, nebo aspoň jej připravovati; pokrokový moderní člověk musí si věděti rady v prostředcích, jež si může k uskutečnění svých plánů vyvoliti; musí počítati, odměřovati a připravovati se, poněvadž veškerá praktická moc záleží na předvídání a vyměřování předem.
Ethika pokroku příznivá vyžaduje od moderního člověka vyšší duševní stav, alkoholismus oslabuje a snižuje celého člověka, který jest pak zpátečnický, pokroku nepřátelský, reakcionářský. Piják jest nepřátelský pokroku, poněvadž jest ethicky indifferentním. Piják jest nejhorší filistr a reakcionář. Nejvýše chopí se fantastický piják utopismu, ale utopismus jest vlastně také jen reakcionářský. Piják jest hazardní hráč, který vsází do hry celou svoji budoucnost, svůj život; piják uzavírá se před pohledem v zákonnost svého i cizího života, neboť nechce a ani nemůže jasně myslit. Piják stává se fantastou a proto fatalistou, neobmezeným fatalistou a utopistou; piják stává se pověrčivým, poněvadž nepostřehuje přirozené spojení budoucnosti s přítomností, protože jeho rozervaná fantasie předvádí mu utopistické obrazy budoucnosti, zatím co seslabená vůle a energie ničí jeho pracovitost. Pokrok bez práce jest právě utopismus.
Piják jest proto velmi často hráčem, hazardním hráčem. Žije právě v neskutečném, falešném světě alkoholové utopie, věří a touží po zázraku takovou měrou, jakou právě jsou jeho síly seslabeny a zničeny. Piják obelhává se právě ze zvyklosti, tvoří si docela hmotným způsobem falešný svět, falešnou budoucnost. Pití a práce jsou nejpříkřejší protivy.
Alkoholismus jest nepokrokový, poněvadž zeslabuje individualismus. Pokrok, jak učí moderní filosofie dějin a sociální politika, jest organickým pokračováním v novodobých snahách reformačnich; pokrok není možným bez neustálé reformace, bez sebereformace a proto neustále sebevýchovy. Reformace znamená pro moderního člověka jen nepřetržitou a stále obnovovanou reformaci, to jsme si ujasnili pozorováním a vědeckým posuzováním dějinného vývoje.
Pokrok jest osobní a společenský; pokrok jest bez plného osobního života nemožným, a jest nemožným bez plného sociálního života, neboť každý z nás sám jest dějinami a společností; dějiny a společnost nejsou žádnými mythickými bytostmi nad osobním životem individua, nýbrž já, ty, on, my všichni jsme společností a dějinami.
Také moderní ethik bude proto lásku k bližnímu považovati za základ všech ethických povinností. Láska k bližnímu znamená však práci pro bližního. Nežádáme od moderního člověka sentimentální filantropii, nýbrž vědomí povinnosti, aby ustavičně myslil na ulevení a odstranění fysické i duševní bídy; proti této bídě musí bojovati a k jejímu odstranění musí účelně pracovati. Alkoholismus oslabuje cit pro spolučlověka, oslabuje chuť k práci, oslabuje víru a důvěru v lidskost. K činorodé lásce k bližnímu, k práci pro bližního patří čistá, mysl a bystrá hlava.
Láska k bližnímu, a práce pro něj vyžaduje v tomto případě dávati příklad abstinence. Příklad proti příkladu. Příkladem pití hřeší se nejvíce, nejvíce pijáků bylo svedeno příkladem. Žádný člověk nemá přirozenou potřebu alkoholového jedu. Příklad abstinence musí dávati zvláště intelligenti, neboť ti musí dnes plně znáti význam alkoholismu.
Ale tu nemůžeme si dáti vždy nejlepší vysvědčení. Poohlédněte se ve vzdělaných vrstvách, mezi lékaři, advokáty, soudci, učiteli, duchovními atd., jak se to u nich má s abstinencí. Když při dnešním stavu alkoholové vědy lékař, učitel nebo vychovatel pití trpí, nebo dokonce k němu radí, lže a dopouští se zločinu. A pozorujte jen v životě, jak alkoholismus zdržuje člověka v konání povinností. Lékař. Jak je to hrozné, když ho musíte přivést z hospody k nemocnému, jak nepozorně vyšetřuje. A stejně soudce a profesor a učitel. Takový učitel může dětem vykládat, co chce, duchovní může dětem evangelium třeba rozkrájet a když ho pak děti vidí pijícího a snad opilého? Zkušenost učí, že všechna výchova dosáhne se ne řečí, ale živoucím příkladem, a jest tedy povinností vzdělaných a vůdčích kruhů, theoreticky poučováním a prakticky abstinencí ničiti alkoholovou pověru.
Jak jest možno, aby takový člověk, který vysedá denně pár hodin v hospodě bez vzduchu, beze světla, bez čistoty, aby dovedl myslit, cítit? Nemožno. Osobnost, charakter, to se nemůže jevit v přesnosti práce, pije-li se, protože právě smysly se tím seslabují a tudíž tím nemožnější jest každé vědecké myšlení.
Alkoholismus, jak nám praví kriminální statistika, jest stálou příčinou mnoha zločinů, zvláště proti osobám. Alkoholismus podkopává lásku k bližnímu a podporuje vzájemný boj. Alkoholismus činí naše požadavky nepřirozenými, popouzí nás v nervosní shon a lakotnou konkurenci, rozčiluje jednotlivce proti jednotlivci, třídu proti třídě, státy a národy navzájem proti sobě.
Přistoupíme-li k intimnějším svazkům člověka s člověkem, přijdeme nejdříve k přátelství. Bez přátelství nikdo nemůže žíti, to bylo již velice často a krásně dovezeno. Ale jest nesprávné, velebiti alkoholové přátelství jako skutečné přátelství. Alkoholové přátelství jest špatné přátelství. Přátelstvím jmenujeme přece poměr duše k duši bez závoje a stěny alkoholických mlh. Ale lidé nemají odvahy hledět si otevřeně do očí, dáti mluviti duši s duší, nemají si vlastně co říci, a proto utěšují se surrogátem přátelství alkoholového. A společnost, zvláště rakouští Němci říkají, že je to „gemtülich“. My nemáme pro to tak specielního názvu. —
Pohlédneme-li na rodinný život, musíme si přiznati, že alkoholismem rodina trpí. Jak jest možný rodinný život a zejména naší inteligence, ať už je to učitele, úředníka nebo koho jiného. Od rána je v úřadě, pak přijde domů, a místo aby zůstal v kruhu rodinném, musí si jít oddychnout, odpočinout — do hospody.
Pití a alkoholismus škodí poměru muže k ženě. Poměr ten jest snížen a zhruben, animálnost nastupuje místo člověčkosti.
Láska jest láska čistá, láska s alkoholem a alkoholem není láskou. Stojí sice psáno, muž a žena budou jedno tělo, ale oni již chtějí též býti jednou duší. Manželství jest také svazkem duší a to v alkoholismu jest nemožné. Pravá a silná láska jest čistá a cudná.
Nemluvím pro askesi, neboť neuznávám alkoholický materialismus a materialismus vůbec. Askese jest materialismem a hrubým materialismem, následkem dvojí morálky; od ženy vyžaduje se fysická neporušenost, zatím co muži jest ponechána nejhorší zvůle. Fysické panenství není vždy čistotou, čistota a silná cudnost může a musí se právě v manželství osvědčiti, má-li materialismus askese býti překonán.
Nemluvím tu o žádné ženské otázce, neboť jí není, existuje však veliká mravní otázka, zdali muž a žena mají k čistotě stejné postavení, zdali žena má býti konečně chráněna před surovostí mužovou. Jedná se konečně o čistotu muže. To jest snahou přítomnosti. Vzpomínám jen na Richarda Wagnera (Parsifal „čistý blázen“), na Nietzscheho, Björnsona, Tolstého, Dostojevského (Idiot = „čistý blázen“). Snahy těchto mužů a samozřejmě i ušlechtilých žen ukazují všecky na veliký mravní požadavek nové doby.
Po tomto mravním obrození stane se též poměr mezi rodiči a dětmi novým a vyšším. Matka byla až dosud vždy útočištěm rodiny; zajisté jest jméno matčino posvátným, ale neméně svatým jest i jméno otcovo. — Pokroková snaha nové ethiky směřuje k tomu, dáti dětem konečně i otce. „Nechte maličkých přijíti ke mně!“ Jak se to ale má v mnohých rodinách? Matky jsou otrokyněmi mužů, otcové jsou při nynějších mravech a poměrech velice často — a to můžeme znova a znova pozorovat zrovna u těch vzdělaných — rozděleni hospodou od žen a dětí. A při těchto tak všeobecných poměrech dovolí si pak muž ještě deklamovati o posvátnosti manželství a rodiny!
Říkáme velice málo, řekneme-li jen, že alkoholismus škodí rodinnému životu nejcitelněji — teprve abstinence může učiniti rodinný život tím, čím býti má. Po přemožení alkoholismu bude poměr mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi jiný, lepší, čistší a duševnější.
Starý drsný rakouský kazatel řekl: Kde Bacchus zatápí, sedí za kamny Venuše; nová zkoumání alkoholismu poučují docela nesporně, že pití kazí pohlavní život přítomnosti. Alkoholismus, otevřeně řečeno, jest spolu s prostitucí hlavní příčinou degenerace národů. Snahy nejčelnějších myslitelů o obrození lidského pokolení od Rousseaua počínaje až k Wagnerovi, Nietzscheovi, Dostojevskému jsou konečně protialkoholním hnutím uvedeny na velmi praktickou dráhu. Protialkoholní hnutí přineslo nám již znamenitou literaturu o degeneračních zjevech, na které musíme s ethického stanoviska co nejdůkladněji upozorniti. Piják škodí sobě i svým potomkům fysicky i psychicky, alkoholismus jest příčinou fysické i psychické degenerace jednotlivců, rodin a pokolení, a proto též celých národů. Slyšíme nyní, že pití rodičů škodí dětem, a že samo obyčejné mírné pití mstí se na dětech; dědictví hrubého alkoholismu jest přirozeně tím nebezpečnější. „Cti otce svého i matku svou“ — — zajisté, ale dnes musíme dodati: Chraň a hleď si duše svého dítěte!
Láska k bližnímu jest takto vskutku láskou k našim nejbližším, ale její účinky budou v platnosti ještě v daleké budoucnosti. Odtud vyvěrají se snahy t. zv. rasové hygieny (Ploetz a j.), lidové nebo národní hygieny. Dostal jsem malou brožuru od Roseggra: „Das deutsche Laster.“ Co označuje Rosegger jako neřest německou, jest právě stejně neřestí anglickou, francouzskou, slovanskou; alkoholismus jest mezinárodní, něco všeobecně lidského, totiž nelidského.
Jest povinností každého myslícího člověka, aby činně pomáhal na regeneraci svého národa; každý učiní nejlépe, působí-li nejprve energicky na sebe, na svou rodinu, na své děti. Jest národní povinností každého jednotlivce potlačovati degeneraci lidstvo ohrožující, to vyžaduje dnešní pravý patriotismus nutně. Nejen vnější, ale hlavně vnitřní politika — sebevýchova, sebereformace, sebeobrození zni národní heslo, a proto jest nutná usilovnější spolupráce na odstranění všech škod, které alkoholismus vyvolal. To jsou ještě netušené kolonie v našem vlastním středu, jež můžeme získati, ba celého světa můžeme ještě dobýti.
Alkoholismus seslabuje celou osobnost jednotlivce a tím podporuje též sociálně-politickou ujařmenost. O Lykurgovi jest známo, že podrobené kmeny povzbuzoval k nemírnému pití, aby je mohl tím spíše a jistěji opanovati. Docela tak v naší společnosti hromadné pití podmiňuje sociální a politickou ujařmenost, otroctví na jedné straně, panstvichtivé vykořisťování na straně druhé. Alkoholismus jest nepřítelem sociální a politické rovnosti a volnosti, alkoholismus jest protivníkem demokratismu, podporovatelem absolutismu, jemuž tvoří zrovna tak tyrany jako otroky. Celá politika byla dosud extensivní; vnikání v biologický pokrok a úpadek společnosti napomíná všecky národy a státy, aby nahradily extensivní práci politickou (v celku politika násilí uvnitř a na venek) intensivní politikou kulturní.
Ethika a náboženství, které alkoholismus trpí nebo docela podporuje, jest ethikou a náboženstvím smrti. Alkoholismus jest nejen příčinou mnoha nemocí, jest právě přímou i nepřímou příčinou úpadku. Oběti alkoholismu na lidských životech přesahují daleko oběti války; ale oběti alkoholismu pouze neumírají, nýbrž plouží se bídně svým chorobným životem a vštěpují svůj úpadek příštím pokolením. Alkoholismus jest velikou příčinou nervosy a duševních nemocí, jest velikou příčinou sebevražd, které svým hrozným počtem (nejméně 60.000 ročně v Evropě) a stálým přírůstkem jsou nejhlasitější obžalobou našeho vzdělání a civilisace.
Obhájci pití hájí své názory jakožto radost ze života a výhost askesi. V pravdě hájí takoví obhájci touhu po smrti, přes kterou se právě svou nemocnou fantastikou přenášejí. Alkoholismus vzniká docela patně z illusí, sebeklamu a poblouzení. Jest ovšem záhadou, co dohání lidi k takovým poblouzením, ačkoliv to není poblouzení jediné, kterému se lidé oddali; klam, liché názory a pověra byly dosud neblahým údělem k světlu se deroucího člověčenstva. Jest skutečně skoro nepochopitelno, jak lidé pro alkohol celý svůj život nutí na křivou a špatnou dráhu. Statistika v Německu jest zvláště poučná. Když dělník vydá 15 procent své mzdy za alkohol a intelligenti ještě více, to jest zajisté velmi mnoho. A že se vydá mnohem více za pití, nežli za stravu na příklad, není nejmenší pochybnosti. V Rakousku na př. vydáme ročně právě tolik za alkohol, kolik dělá náš celý rozpočet. Stěžujeme si na výdaje militarismu, ale dáme dvakiát i třikrát tolik za alkohol, který nám jen škodí. V Německu vydají se ročně tři miliardy za alkohol, tedy více než na rozpočet, mnohem více; za všechnu potravu vydá Německo 1320 millionů marek, a z toho ale odpadne skoro třetina na nepotřebný a škodlivý alkohol. To padá při intelligenci hodně na váhu. Kolik průměrná rodina smí vydat, jak se škrtí na krejcar pro ženu, děti. Otec, hlava rodiny, kolik ten spotřebuje ve svém „přátelském“ kruhu „na osvěženou“? To každý vidí. A kde se hodně pije, tam je zase potřeba více nemocnic, kriminálů, policajtů. To jsou zase výdaje národní. A z této hospodářsko-sociální stránky alkoholismus jest opět nebezpečí, ohrožuje přímo, i duševně nepřímo.
Naproti tomu jest ethika protialkoholismu ethikou života a životní radosti. Jest již všeobecně známo, že abstinenti jsou zdravější a silnější; abstinence prodlužuje život a činí smysly a schopnosti člověka vnímavějšími a celé jeho žití obsažnějším.
Abstinence činí nás též schopnějšími ku práci a v rozličných nástrahách života obezřetnějšími, v mnohých životních nebezpečích odvážnějšími. Alkohol prý zvyšuje chuť ku práci — ve skutečnosti působí právě opačně, poněvadž jen zdánlivě povzbuzuje a sílí tím, že jen na okamžik nervy napíná a pak ochabuje. Alkohol jest nepřítelem každé práce, fysické stejně jako duševní.
Pokrok lidstva vede k rostoucí pracovitosti a té bude dosaženo jen jasným rozhledem ke kýženému cíli a správnou volbou prostředků. Pracovitost neodporuje ekonomii pracovních sil, naopak, tato ekonomie jest možná jen jasností a počítáním. Piják nemá ekonomie svých sil, jest to právě hráč, hazardní hráč, žádný pracovník. Pracovati znamená mysliti a chtíti, piják otupuje svoji sílu myšlení i vůle, a propadává proto utopismu práce se štítícímu.
Člověk musí pracovati, ale hledí a to docela právem svou práci zkrátiti, člověk hledá především volný čas a svobodnou práci, kterou si sám zvolil. Práce sama není žádným ideálem. I zloděj pracuje a ani čert přece nikdy nespí. Jsou lidé, kteří pracují, aby nemuseli myslit. I práce může být prostředkem otupení. Práce daná nouzí a okolnostmi snáší se proto snáze, než volný čas po práci nebo docela bez práce. Právě v upotřebování volného času musí se prokázati vnitřní volnost, sebeopanování a sebeurčování; též v nezaměstnanosti má člověk pracovati, t. j. na sobě a sám sebou pracovati. Protialkoholní literatura poučuje nás o pravém významu nedělí a svátků — to jsou právě dny a svátky alkoholu; žádný den Páně, nýbrž den otroka.
Alkoholismus prýští z touhy po positivní slasti, ale též z nespokojenosti se sebou samým a svým okolím, s celým obsahem individuelního a společenského života. Ne neprávem bývá jmenováno pijáctví morální sebevraždou, alkoholismus jest prostředkem i praxí sebeobelháváním a sebeohlušováním.
Alkoholismus jest hrubý materialismus. Snaha, dosíci mechanickým způsobem klidu a upokojení, což může býti podle mého přesvědčení dosaženo jen na základě duchovně náboženském a ethickém. Proto boj proti alkoholismu znamená boj proti materialismu. Jest to boj o lepší život, boj o oduševnění. Rozhodnutí pro pokrok nebo proti němu, pro nebo proti vyššímu duševnímu názoru a způsobu života.
Haní-li se abstinence jakožto nedostatek nadšení, jest to právě materialismus, starý materialismus. Nadšení — ano, ale právě nadšení, oduševnění, ne zpitost, ne extase a mystika, jak jsou od nejnovějších zástupců zvláště dekadence hlásány. Já alespoň jsem výslovným protivníkem vší zatemnělosti; lidé budou opravdu jen tenkrát pokračovati, budou-li míti odvahu chtít jasně vidět a myslit. Nevěřím, že člověk by potřeboval umělých ilusí, aby mohl žíti, nebo dojdeme na konec k náhledu, že je nám třeba také opia. Člověk až dosud skutečně iluse měl, i je hledal, ale my chceme a musíme se osvoboditi ode všech ilusí, jež jsme jednou jakožto iluse rozpoznali. Alkoholismus, a o tom není možno dnes už pochybovat, jest takovou prohlédnutou ilusí.
Veliký učitel lidstva Shakespeare vycítil již a prohlédl pravý stav věcí. V postavě podlidského Kalibana věc rozřešil, když mu totiž šprvmař Trinkulo podává kořalku, vybuchne ve vděčné zvolání: Buď mým bohem! Alkoholismus jest pro nás pověrou a blouzněním; je-li člověk tím, co jí, pak věří v to, co pije.
Pro filosofii dějin jest velmi zajímavo, že vědecký boj proti alkoholismu souvisí s všeobecnou snahou o hlubší uvědomění a odstranění všech předvědeckých ilusí — povšechně řečeno o odstranění mythického světového názoru.
Ale něco chci zdíirazniti, nemyslím, že my jednoduše samotnou abstinencí dosáhneme vyššího stupně. Ne, někdo muže býti abstinent, může při tom býti docela nepokrokový a reakcionářský.
Abstinence sama to nedělá, ta může být zrovna tak mechanická a materialistická jako neabstinence. Záleží na tom, že vyšší světový názor, o který zápasíme, abstinenci vyžaduje a schválit to. Nový a vyšší světový a životní názor jest v poslední instanci tvořením charakteru, abstinence jest jedním z prostředků. Byla-li kdy doba, která vážně a poctivě přemýšlela o nejdůležitějších životních otázkách, jest to doba nynější, a mezi mnoha otázkami jež nám nedávají spáti, jest abstinentní otázka jednou z nejdůležitějších.
Bylo mi při příležitosti namítnuto jedním velmi učeným medikem, že otázka pití jest příliš malicherná, a že na otázku životní jest uměle vyzdvihována. Odpověď jest jednoduchá: píti a jísti, co a kolik, jest skutečně jednou z nejdůležitějších otázek vědeckých a také životních. Věda jest právě proto a tím vědou, že se obírá tím, čeho si lidé posud nevšímali; tak dlouho, dokud chemie chtěla dělati zlato, dotud byla mystickou alchymií; od té doby, co pozornost její připoutána jest ohněm, vodou, vzduchem, zemí, hnojem, jest vědeckou chemií. Lidé starali se ve vědě právě jako v politice o ojedinělé, výjimečné a nápadné, teprve po mnohých mythických poblouzeních obrátili se k hromadnému, obyčejnému, nenápadnému. To jest právě podstata demokratismu ve vědě. Studujeme nyní v biologii nejen účinky drahých a vzácných medikamentů, nýbrž pozorujeme a studujeme především vydatnost, výživnost různých látek atd., přemýšlíme konečně vědecky o každodenním jídle a pití. Tak stává se nám stará mythická medicina stále víco vědeckou hygienoii a profylaxí, medicina tíhne po dlouhém bloudění k ethice, se kterou ji původně již Hippokrates spojoval. Hygienický způsob života stává se ethickým způsobem života.
Otázka jídla a pití má i v jiném směru svou ethickou a sociálně-politickou důležitost. Vědecké poznání pravého výběru potravy, nutné kvantity a kvality vede ku přemýšlení o nerovnosti lidí, o hladovění mnohých a nezdravém přesycení nemnohých. V tomto smyslu jest otázka žaludková biologicky, sociálně i ethicky jednou z nejdůležitějších životních otázek přítomnosti.
V tomto smyslu musí býti poznatky biologie a hygieny, zvláště biologie a hygieny alkoholické, ethicky oceněny a prováděny. Bez tohoto rozhodnutí ethického nedají se jednotlivě a samy o sobě nejdůležitější otázky hygienické řešit. Když na př. alkoholová biologie nám říká, že pití krátí život, pak může en a onen piják odpověděti: Pro mne a za mne, mně na tom nezáleží, zda žiji déle nebo kratšeji, jen když mám svůj požitek — — co máme takovému životnímu filosofovi odpověděti? Fakty alkoholové biologie a hygieny jsou mu známy, jako nyní již skoro všem vzdělancům a vůbec čtenářům; o to tedy nejde, nýbrž stojíme před rozhodnutím, jak máme ty fakty ocenit, pro který světový názor se rozhodnout. Boj proti alkoholismu jest bojem proti ethickému a proto i sociálnímu indifferentismu, jenž z něho pochází a jej rozšiřuje a posiluje.
V této souvislosti má abstinentní hnutí veliký význam a oprávněnost, a jest jednou z otázek sub specie aeternitatis[1] — rozhodně pro toho, kdo chce sub specie aeternitatis myslit a jednat. Proto nejedná se jen o mechanickou abstinenci, nýbrž o pokrok lidstva k vyššímu rozvoji. Chceme utvořiti nový, vyšší život, nové životní ideály.
Povznesený, obnovený člověk — to jest náš úkol a k jeho řešení jest nutná vedle ostatních snah opravdu pokrokové ethiky také abstinence od alkoholu. V tomto smyslu platí slova: budoucnost patří střízlivým, totiž těm, kdož se rozhodli pro vyšší, mravnější světový názor a způsob života.
- ↑ Pod zorným úhlem věčnosti.