O brány vyšehradské

Údaje o textu
Titulek:	O brány vyšehradské
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Národní listy roč. 69, č. 139. str. 3 a Národní listy roč. 69, č. 117. str. 3
Vydáno:	21. a 22. 05. 1929
Licence:	PD old 70

I.

Tož tedy — ženou na ně útokem — na staré brány vyšehradské — poslední z nejposlednějších — dosud živých tepen rušného života velkoměstského. Stojí sice dosud ještě jedna na druhém konci Prahy — brána Bruska čili Písecká (že vedla k osadě Písku, dole na nynějším Klárově a v jeho okolí). Ale ta již jest odumřelá životu, který mimo ni se řítí divokým svým spěchem. Ale dosud stojí — jako památník zašlých dob. — Vyšehradské brány však dosud jsou jedinkými propustěmi života dosavadní pevnosti vyšehradské, jíž probíhá rušná silnice táborská na Pankrác, a právě Pankrác to jest, která v poslední době útočí na brány vyšehradské, ve kterých vidí překážku svého rozvoje a hospodářského života. Pankrác zpychla svým rozvojem stavebním, svou baštou bývalé trestnice, teď rozsáhlého trestního soudu. A nestačí jí, že má novou silnici k soudu z Nuslí, jinou z Podolí a že teď staví se silnice z údolí pod Vyšehradem nahoru a co nevidět stavěn bude veliký most, jenž přiblíží Pankrác na ruky dosah k jádru Prahy — Václavskému náměstí. Pankrác chce míti uvolněnou cestu pro elektriku přes Vyšehrad, ač jednu linku má blíž z Nuslí a druhou bude míti přes nový most. A třetí může býti vedena z dolního Vyšehradu, ze třídy Vratislavovy pustinami strání pod vyšehradskými hradbami k zadní bráně vyšehradské. A ke hřbitovu blíže by bylo pro pěší průlomem staré branky pod Francouzskou branou k této nové lince elektriky, jež by byla nepoměrně lacinější nežli trať, vedená přes hradiště, kde by bylo třeba zbourati nejen bránu dolní, ale snad i dvorce kapitulní, kapli Martinskou, bránu Francouzskou, ústav Jedličkův pro mrzáčky, zbytek slavné brány Karlovy, kde který domeček zdejší a konečně i bránu Táborskou, kteráž by, pravda, mohla již býti objeta s obou stran. Silnice Vyšehradem vedoucí má totiž ostré stoupání, musela by býti znovu prokopávána, neboť na své krátké trati Vyšehradem má neméně nežli osm ostrých zákrutů, jimiž vyhýbá se památným stavbám. Ostatně návrh (nebo požadavek), vésti elektriku Vyšehradem, není nový. Už před lety — ještě před válkou — byl vypracován plán, kterak vésti elektriku Vyšehradem: měla býti přivedena až k dolní bráně a odtud měly býti vozy elektrické dráhy vyzdviženy výtahem na baštu k sv. Václavu, odkudž měly jeti podle hradeb před kostel a dále přes hradiště v pozadí domů kanovnických na baštu u brány Francouzské, přes hluboký příkop na Polsko (Jedličkův ústav), jež mělo býti zbořeno a odtud potom k průlomu u brány Táborské. Ale návrh padl. Vyšehrad byl od nového znetvoření zachráněn. A doufáme, že ani tentokráte nám elektrika nezhyzdí staroslavný Vyšehrad.

Vojenská — lodní brána na Vyšehradě

Jest nejmladší ze všech bran vyšehradských. Vystavěna byla s nynější silnicí v r. 1841 a to průlomem ve stávající lince dlouhých hradeb od bašty Leopoldovy k baště nyní sv. Václava (dříve sv. Josefa nebo Pavla). Prolomena byla na žádost a žaloby povozníků z jižních krajin, směrem od Tábora, že na tehdejší velmi příkré cestě branou Jerusalemskou potahy velmi prý trpěly. Ale už tenkrát navrhovaly úřady, aby silnice na Pankrác vedena byla pod hradbami přes Botič průlomem Karlovy zdi; ale proti tomu se však postavili Vyšehradští, „že by tím odveden byl všecek živný obchod z Vyšehradu“ — dolního města. Vystavěli tedy nynější silnici a prolomili novou bránu a tím byl úplně porušen všecek starobylý vzhled památného hradiště. „Kde dříve rovina byla, jest hluboký zářez silnice, kde roklina byla a dol, tam stojí vysoké hradby a náspy“ — tak píše vyšehradský historiograf probošt Ruffer. Starověký útvar hradiště byl tím úplně porušen a Vyšehradu (městu) pomoženo tím nebylo. — Brána sama jest vysoká a vzdušná, opatřena nahoře velikými okny, kde měla býti strážnice pro vojáky, kteří ve bráně měli stráž až do zrušení pevnosti r. 1914. Místo nahoře byla zřízena strážnice v přízemí. Z brány vedou vchody z obou stran do kasemat, jež zde jsou průchodními. Tato dolní brána nazývána byla také Cihelnou anebo Vojenskou.

Brána Francouzská

Stojí hned blízko u kaple Martinské. Je vznosná, lehká a vzdušná, ne jako brána hradní, ale jako zámecká jen nebo do parku. Uzavírá zde ve hradbách vlastní hradiště a vystavěna byla ke konci 17. stol. společně s nynějšími hradbami. Francouzskou nazývána jest proto, že i s hradbami stavěna jest po vzoru francouzském, a stála tedy dávno před tím, než Francouzové na Vyšehrad přišli. A zajímavo jest, že za nedlouho po své výstavbě byla zazděna, neboť nechtěli prý dáti peněz na její opravu. Ale stalo se tak spíše proto, že jí zde nebylo třeba, neboť dolů hradištěm vedla cesta průlomem ve hradbách v pozadí kaple Martinské. A bránu znova otevřeli teprve po r. 1841, když provedli tudy nynější silnici; zazděný průlom ve hradbájch dosud jest patrný odlišným zdivem cihelným směrem k Martinské kapli. Před branou jest široký příkop, přes nějž až do nedávna byl dřevěný most, který teď jest nahrazen dlážděním a násypem. Před branou pek jest dosud železná mřiž s ohnutými hroty, kterou dříve brána bývala zavírána. A zajímavá jest i výzdoba brány — zkouška z přírodopisu. Nejvýše umístěn jest veliký pták s nadzvednutými křídly. A jaký je to pták? V jednom popise Vyšehradu stojí, že je to labuť. A žáčkové, malí i větší, svorně mi hlásí, že je to orel. Ano, je to orel, ale jednohlavý, snad má to býti orlice zdejších Přemyslovců. A níže leží po stranách dva lvíci; snad to mají býti oni lvi, kteří hlídají ve vyšehradské skále uložené tam poklady.

Ale jsou nějak hubení, dobře se jim asi nevedlo za vlády Habsburků. — A někdy k této kamenné zvířeně přibude i živá — lasice nebo kuna, vyhřívající se na bráně na sluníčku, nijak nedbajíc rámusu a hluku dole ve bráně. A v noci často vás vyruší volání sýčka: „Póóójď — póóójď,“ ale nelekejte se, on nevolá na vás smrt, ale volá svoji družku, kteráž tu někde ve hradbách nebo po skále se toulá.

Brána Táborská

Jest poslední z Vyšehradu směrem na Pankrác a byla vysunuta již na plošinu hory. Před ní byl ještě příkop, ale tem jest již zasypán a zmizel úplně. Brána má s obou stran mohutné bašty jako brána Francouzská, pochází z téže doby, to jest z opevnění, z druhé poloviny stol. 17., ale jest jaksi nedostavěná. Jest nízká, úzká a zasedlá a nahoře jsou teď dva příbytky, obrácené do hradiště. Bočních branek jako brána dolní a Francouzská tato brána nemá. (Francouzská má jednu branku zazděnu.) Na noc bývala tato brána zavírána ještě za naší paměti, pro „akcíz“. („Akcizák“ se večer v 11 hod. sebral, vzal do jedné ruky klíč a plášť, do druhé židli, bránu — totiž železnou mříž — zamkl, sedl na židli do koutka, kde bylo závětří a tři hodiny zde hlídal, aby otevřel bránu těm, kdož nic nenesli, co by potravní dani podléhalo; a kdo něco takového nesl, toho do brány nepustil — „až ráno ve 4 hod.“

Ale když jednou v noci zabili se koně kteréhosi lékaře prudkým nárazem o mřížoví brány, přestali bránu na noc zavírati, mřížoví odstranili a odtud již dozorci potravní daně zbytečně nemrzli v ostrém průvanu brány. Ale bohužel! Táborská brána jest dosud místem hrůzy a postrachu všem, kdož tudy procházeti musí. Jízdní její dráha jest zrovna tak široká jako nákladní vůz nebo automobil. Má tři široké pásy sloupoví a při těch jest „chodník“, široký asi čtyřicet cm, jenom totiž žulová obruba. Mezi pilíři jsou dva výklenky a v jednom z nich jest zde úplné zbytečná těžká vráteň brány, která se nikdy nezavírá, ale která má železnou vyčnívající závoru. A kdo uskočí jedoucímu automobilu, narazí hlavou na tuto naprosto zde zbytečnou závoru a div, že se také nezabije. Jest nevyhnutelno probourati aspoň po této jižní straně Táborské brány branku pro pěší, která by vůbec vzhled brány neporušila, neboť z vnitřní strany hradiště jsou beztak schody a zevně branka vyústí do výklenku. Tato brána jest zejména v zimě krajně nebezpečná i zdravým chodcům, a což teprve starým lidem, a těm chudáčkům mrzáčkům z Jedličkových ústavů. A teď se hradby v těchto místech zrovna opravují, tož tedy: probourejte zde tuto nezbytnou branku!