O alelidech
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O alelidech[red 1] |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | Lidové noviny Lidovky.cz |
| Vydáno: | 30. 12. 1934 |
| Licence: |  PD old 70 |
Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké “ale”, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není “ano ano” ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“, nebo „ne, ale“.
Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se chválabohu trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jistě hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.
Jak známo z mluvnice, „ale“ je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují, kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, například to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Principessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že z vody nikdo nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké „ale“. Od toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci, a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.
Být alečlověkem má své výhody:
- Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních.
- Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady, a tím jaksi uplatnit své já.
- Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.
Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska.
Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného „ano“, nebo „ne“. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly.
Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale“. Chraň nás Pánbůh od alelidí!