Údaje o textu
Titulek: O Honzovi
Autor: neznámý
Zdroj: O Honzovi. Jilemnice : Alois Neubert, 1890.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Nejlacinější knihovna pro českou mládež. Nakladatelské údaje dle katalogu NK ČR.

Byl jeden otec a ten měl tři syny. Nejmladšímu říkali Honza a toho měli všichni za hloupého, protože se vždy jen povaloval za kamny. Jednou se tatík rozstonal a když poznal, že mu nastává poslední hodinka, zavolal syny k sobě a pravil k nim: „Zanechávám vám všecko své jmění — celou tu roztrhanou chalupu, ale musíte mi slíbit, že první tři noci po mé smrti budete u mého těla na stráži, každou noc jeden.“ — Synové slíbili, že tak učiní, tatík jim dal své požehnání a skonal.

Když se přiblížila noc, hádali se bratří, který z nich má jíti první hlídat. „Starší po starším,“ povídá Honza a na tom také zůstalo. Ale nejstaršímu synu se hrubě nechtělo u mrtvého tatíka probdíti, i pravil k Honzovi: „Ty, Honzo, jdi za mne hlídat! Co ti to udělá? Dám ti homolku a krajíc chleba!“ — „No, když mi dáš homolku a krajíc chleba, půjdu!“ řekl Honza a šel. Sedl si na lavici k tatíkovi, krájel chleba a přikusoval homolku. Ani mu na mysl nepřipadlo, že by už bylo půl noci, když tu bije dvanáctá a nebožtík se pozvedne a volá: „Synu, jste tu některý?!“ — „Já jsem tu, táto!“ — „To jsem věděl, že tebe napřed pošlou!“ řekl táta a zase se položil. — Druhou noc měl jíti hlídat druhý syn, ale ani tomu se nechtělo, protože byl bázlivec, i dával Honzovi dvě homolky a dva krajíce chleba, půjde-li za něho hlídat. — „Nu, když mi dáš dvě homolky a dva klíny chleba, půjdu!“ Jak to bylo první noc, tak to bylo i druhou noc: zase tatík vstal a když se přesvědčil, že Honza hlídá, ulehl. — Třetí noc byla řada na Honzovi. Vzal si bochník chleba, krájel a jedl až do půl noci. Tu opět povstal tatík a ptá se: „Synu, jste tu některý?“ — „Já jsem tu, táto!“ odpověděl Honza. — „Když jsi byl tak hodný, Honzo, a všecky tři noci sám u mého těla jsi probděl,“ praví tatík, „chci tě učiniti šťastným. Vezmi tento proutek a šlehni jím třikrát o skálu. To když uděláš, otevře se ti celý vrch a tam spatříš káď s vodou, mýdlo, krásné šaty a tři koně: hnědouše, vraníka a bělouše. Zvoláš-li na hnědouše: ‚hop na dva sáhy!‘ vyskočí na dva sáhy do výšky; vraník umí skákat na čtyry a bělouš na šest sáhů vysoko. V kádi se pěkně umyj, oblékni se do těch šatů a pokus se o své štěstí!“ — Tatík odevzdal Honzovi proutek a uložil se zase k věčnému spánku. Ráno na to jej synové pochovali. —

Téhož dne byla na hradě královském veliká slavnosť. Princezna dala pověsiti na zeď hradu zlatý kapsář na dva sáhy vysoko a dala rozhlásiti, že si chce vzíti toho za manžela, kdo by kapsáře, sedě na koni, dosáhl. Ze všech stran sjížděli a scházeli se lidé na takovou podívanou. I Honzovi bratři se šli podívat a pobízeli Honzu, aby šel s nimi. Honza seděl právě na peci a zlobil se na bratry, aby mu dali pokoj a táhli po svých. Ale zatím, když oni odešli, slezl s pece, vzal proutek, jejž měl v popeli uschovaný a pospíchal k vrchu, který mu byl nebožtík táta jmenoval. Šlehl proutkem o zemi, vrch se mu otevřel a Honza zde spatřil vše, jak mu to byl tatík vypravoval. I svlékl se honem ze svých hadrů, umyl se pěkně v kádi, oblékl na sebe zlatem a stříbrem vyšívané šaty, sedl na hnědouše a ujížděl ku královskému zámku. — Sem bylo se už sjelo mnoho kavalírů, ale žádnému se nepoštěstilo kapsáře se zmocniti. Všecko obracelo se tedy nyní k hezkému mladému rytíři — neboť Honza měl slušně zrostlé tělo a v těch skvostných šatech byl chlapík, že by ho byl nikdo nepoznal. I rozjel se Honza co nejvíce a když dorazil k místu, kde kapsář visel, zvolal na hnědouše: „hop na dva sáhy!“ Kůň vyskočil. Honza popadl kapsář a než se kdo nadál, zmizel s ním v hustém lese. Když vše na předešlé místo uložil, pospíšil Honza domů a než bratří přišli, už seděl na kapsáři na svém obvyklém místě a usmíval se, když bratří vypravovali o švarném rytíři.

Když se mladý rytíř na hradě nehlásil, dala princezna pověsit na hradby zlaté jablko, ale na čtyry sáhy vysoko. Honza tam pomocí vraníka zase dosáhl a jako ponejprv, tak i nyní ujel pryč.

Po třetí dala princezna vyvěsit zlatý prsten a sice na šest sáhů vysoko. I toho Honza dosáhl pomocí koně bělouše, ale jako to udělal po prvé a po druhé, že ujel pryč, tak to udělal i po třetí.

Princezně se švarný jinoch zalíbil a nepřála si jiného za manžela, nežli jeho. I nevěděl si král jiné rady, nežli že rozeslal vojsko, aby po celé zemi hledalo, až by princeznina miláčka nalezlo. Tak přišli vojáci i do té vsi, odkud byl Honza. Všichni mužští museli se k rychtáři dostaviti. Když je velitel vojska přehlídl, ptal se rychtáře, jsou-li už to všichni ze vsi. „Ještě je zde jakýsi Honza, ale což je do toho, to je hlupák!“ — „Ať si je jaký chce, já mám nařízeno, všecky mužské bez rozdílu přehlídnouti!“ — Poslali tedy pro milého Honzu. Ale Honza nechtěl jíti a házel po poslovi loučí. I nezbývalo nic, než aby šli k němu sami. Ale milému Honzovi se nechtělo s pece. I chytil ho jeden voják za ruku a stáhl jej dolů. V tom se něco na peci zablýsklo — a co to bylo? — Zlatý prsten princeznin! Našli tu i kapsář a jablko, neboť Honza na tom seděl. Nyní musel Honza dělej co dělej do hradu. Ale když princezna z okna spatřila uváleného, ošumělého a od popele podkoptěného Honzu, kynula vojákům, aby jej pustili. — Kdož byl radší než Honza! Zavýsknul si a hajdy do vrchu! Zde se pěkně umyl, ustrojil, vsedl na bělouše a — rovnou cestou do hradu. — Toť si můžete mysliti, že jej princezna i král s tou největší radostí přivítali a již ho nepustili. Byla veselka, Honza se stal králem a do smrti by nikdo neřekl, jak spravedlivě a moudře vládl. O veselce bylo všeho hojnosť, každý dostal zdarma jísti a píti a po celý ten svatební čas se střílelo z kanonů. Já jsem tam také byl a náhodou připletl jsem se k jednomu slepému kanonýru; ten myslil, že je to koule, popadl mne a nabil do kanonu, vystřelil a já dolíti jsem až sem k vám a nyní vám to vypravuju.