O šťastném chalupníkovi

Údaje o textu
Titulek: O šťastném chalupníkovi
Autor: Autor:Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Devatero pohádek, dvě navíc a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: 1959
Licence: PD old 70
Index stran

Totiž abych řekl pravdu, tak ten chalupník, Jíra se jmenoval a měl chalupu v Maršově, nebyl ani trochu šťastný; ba zrovna naopak, myslel si, že je ten nejnešťastnější a nejutrápenější člověk na světě. No pravda, on ten Jíra byl chudák; měl zrovna jen jednu starou krávu, jednu trkavou kozu, jednoho bezzubého psa, jedno pole a to bylo všecko; to víte, s tím se nedá dělat hejsasa hopsasa. A k tomu měl takové zatrápené nespokojené srdce a to mu pořád přetékalo: a že prý on nemá nic a jiní mají všeho habaděj a co prý se nadře a nastará a že z celé práce mu zbývá jen kde nic tu nic a že by nejraději se vším praštil a utekl nebo umřela jiné takové bezbožné řeči. A jeho žena, jako stará Jírová, ta mu domlouvala. »Nehřeš, člověče špatná,« říkala mu, »nerouhej se a vem raději tamhle motyku nebo tadyhle srp a nasekej trávy pro kozu; kdopak by pořád naříkal a lamentoval? A teď ať tě už ani neslyším, ty brečáku, ty melhubo, ty rejpale, ty vzteklý chalupníku!« Tak a jinak mu stará Jírová moudře domlouvala, ale nic naplat: Jíra hřešil a lamentoval dál a ještě si ke všemu myslil, že má zlou a hubatou ženu, která ho trápí. A tak si připadal ještě nešťastnější.

Jednou, když měl okopat brambory, začal zas bědovat, jak to je na světě špatně zařízeno, co on, Jíra, se naplahočí, jak jiným je hej a kdesi cosi. A když mu žena domlouvala (a uměla to pěkně, na místě by mohla být děkanem, jak dovedla kázat), dopálil se, hodil motykou a řekl, že teda jde a že už se nevrátí. Sebral se a šel.

Došel až do Úpice a rovnou k Faltům do hospody. Tam seděl, škaredil, koukal jako vrah a pil na vztek. A když utopil vztek, udělala se v něm lítost a on pil na lítost. A když utopil taky lítost, vznikl v něm dobrý úmysl a Jíra jej musel trochu zavlažit, aby ten dobrý úmysl neuschl. A tak, když se to vezme dohromady, vypil toho tolik, že měl zrovna dost, a hospodský mu řekl, aby se už šel vyspat. Ono se řekne jít, ale když toho člověk tak moc vypije a k tomu je noc, safra, kluci, to se to špatně jde! Jíra to zkoušel všelijak: jde-li se to lépe příkopem nebo cestou, po čtyřech nebo po dvou, rovnou nebo šejdrem; a tak to všelijak zkoušel, až se doškobrtal k úpickému hřbitovu. Tam si sedl podle cesty a začal naříkat.

Nad hřbitovem vyplul měsíc a zalil celý kraj smutným a sličným světlem. A Jíra se díval k měsíci a propukl v hlasitý nářek; že už to nevydrží, že má zlou kozu, zlou ženu a zlý celý život, že pole mu nechce rodit a kráva dojit, pes štěkat a brambory se samy kutálet do sklepa, že je chudý a bídný a nešťastný a že má žízeň a že ho hospodský Falta poslal domů a že soused Tomeš má samé štěstí a chalupník Matějka že si dokonce krmí prase a jen on, Jíra, že je opuštěn od Pána Boha, který mu udělil peklo na zemi.

Tu se ozval z jasné noci boží hlas: »Nežaluj, Jíro!«

Ale Jíra se nedal. »Jakpak a copak,« začal ještě hlasitěji, »dyť já se dřu jako blázen a nic nemám, i ta slíva mně uschla a slepice mně zanáší k Tomšovům, rozbilo se mně síto a žena mně nadává a tuhle v Libňatově učitel, panečku, jakej to je pán, a tadyhle děkan v Úpici, no, každej se má líp než já. Jen já mám smůlu a neštěstí a bídu a žízeň a ani tu cestu nemůžu najít. Copak je tohle nějaká spravedlnost?«

»Nežaluj, Jíro,« ozval se podruhé boží hlas.

»A just jo,« řekl Jíra na to. »Já se mám nejhůř na světě. Když vsadím do lutrije, prohraju, a když hraju karty, takhle lízanej maryáš nebo vočko, taky prohraju, a když jdu po cestě, nenajdu dukát a pořád nikde nic. Mně nikdy nic nevyjde a nic se mně nepodaří a nic nevyplní. Kdyby se mně jen jednou jedinkrát, Pane Bože, jednou jedinkrát něco vyplnilo, tak bych držel hubu a nelamentoval, jak teď musím lamentovat. A já povídám, že to je velká křivda.«

»Nehřeš, Jíro,« ozval se po třetí nebeský hlas. »A abys viděl, jak nekonečná je má shovívavost, vyplním ti tři přání. Třikrát si můžeš něco přát a splní se ti to, ať je to cokoliv.«

»Tak já bych teda chtěl,« vyhrkl Jíra, ale nebeský hlas ho okřikl:

»Počkej, Jíro, nepospíchej. Dobře si to rozmysli, abys nežádal o věc pošetilou a nedůstojnou mé štědrosti. Počkej aspoň, až budeš při smyslech. A teď alou domů!«

Hlas umlkl a Jíra se dal na cestu do Maršova. »To je pravda,« řekl si, »musím si pořádně rozmyslet, co si budu přát, aby to už stálo za to. Copak takhle novou ženu? Dvacet krav? Takovou flintu, jako má havlovický fořt? Zlatý řetízek na břiše?« — Tu se hrnulo Jírovy do hlavy všecko, co si kdy v životě přál míti: nůž se šesti želízky, nůžkami a vrtáčkem; pěnová fajfka; automobil; ratibořický zámek; sychrovská fabrika; štěstí v kartách; gramofon, kožich, lovecký pes nebo biliár; soudek vína; milión peněz, dva koně, klobouk s kamzičí štětkou, poslanecký mandát, celé království české nebo hodnost starosty v Maršově; sametová pohovka, hrací hodiny, deset sudů zlata, vyřezávaná hůl, vodotrysk na dvorečku, elektrická svítilna, celé náchodské panství, každý den vepřová pečeně se zelím a pivem, nebo takhle psací stroj. Pane Bože, je tolik dobrých a krásných věcí na světě, co si teď honem přát?

Jírovi šla z toho hlava kolem. »Pozor, Jíro,« říkal si pořád, »ať si nepřeješ něco hloupého! Měl bych se poradit se ženou; copak ona není nemoudrá a jistě si vymyslí pořádnou věc. No, a když mám tři přání, tak jedno nechám jí; bude chtít třeba herbábné šaty nebo šicí stroj. Ať taky něco má!« S těmi myšlenkami putoval Jíra do kopce k domovu. Bylo pozdě v noci a nějak se mu pletly nohy a v hlavě mu všecko vířilo. Díval se kolem a celý kraj mu v měsíčné záři připadal nový a neznámý. Lekl se, že snad zabloudil a že je někde hrozně daleko. Tu si posteskl nahlas: »Pane Bože, kdybych už byl doma!«

Jen to dořekl a už byl doma, ve své chalupě v Maršově. Poznal to jen tak po čuchu, že je doma, protože v síňce byla tma jako v pytli. Tu Jíra pochopil, že vyhodil první přání. »No,« těšil se, »ještě mi zbývají dvě; teď si dám safra pozor, abych si něco nepřál. Vyspím se na to a ráno si budu přát dvě věci; dejme tomu gramofon a království české, nebo radši biliár a tu vepřovou pečení. Ale jakpak se mám svlíknout, když je tu taková tma? Ani nevím, kde je má postel, Nejdřív se napiju vody. Kdybych jen věděl, Pane Bože, kam dala má stará sirky!«

Jen si tohle pomyslil a už měl v ruce škatulku sirek. »Hrome,« lekl se Jíra, »tohle už je druhé přání. To jsem to vyved! Teď, holenku, mně už zbývá jen jedno přání! Musím si honem přát něco nejlepšího, co by stálo za to. Co takhle si přát, abych byl českým králem? Jo, ale to není jen tak; chudák má žena, až by se ráno probudila jako královna, by měla hrozný oulek; a pak, měla by na krku tolik čeládky a taškářů lokajů a ministrů a vojevůdců, a to není jen tak, vařit pro tolik lidí. Musím se jí dřív zeptat, jestli chce být královnou. A ona spí jako pařez! Pane Bože, kdyby se aspoň už chtěla probudit!«

Jen to dořekl a jeho žena se zvedla na posteli a řekla: »Co mně budíš, ty flamendře, ty mazavko, ty vzteklej chalupníku?«

Tu poznal Jíra, že už řekl třetí přání a že už nemůže dál nic žádat. Nejdřív chtěl šeredně zasakrovat; ale najednou viděl, jak ubohá a utrápená je jeho žena, a přišlo mu líto, že ji už nemůže udělat českou královnou ani jí pořídit herbábné šaty, I přistoupil k ní a pohladil ji po šedivé hlavě a řekl: »I nic, Mařenko, víš, já jsem tě jenom probudil, abych ti řek, aby ses na mě už nezlobila, no, a že už nebudu vzteklej a nebudu lamentovat, no, a že teda budu držet hubu a dělat jako mourovatej, no, a všecko, co ty chceš.«

»Jíro,« řekla na to stará Jírová, »jen jestli to vydržíš a nezačneš zase užírat sebe i nás voba.«

»Vydržím,« povídal Jíra slavnostně, »a nebudu už ani jednou zlej a nespokojenej.«

A vidíte, kluci, on to ten Jíra opravdu vydržel a od té doby byl tedy šťastným chalupníkem; a protože si hleděl svého, vedlo se mu líp, třebaže se nestal v Maršově starostou, ani neměl gramofon nebo automobil. Ale nůž se šesti želízky si koupil a užíval ho šťastně až do své smrti.