Oživené hroby/XII.

Oživené hroby Karel Sabina
XI.	XII.

Týdny ucházely, ale nový komendant se posud neobjevil v pevnosti. Již i profós nad tím vrtěl hlavou a nemohl vysvětliti, co to znamená.

„Výklad toho jest jasný jako den!“ pravil jednou Forti. „Bezpochyby nepřijde dříve až - buďto s amnestií v ruce, anebo až nás zde už nebude, aby nás ani neviděl.“

Nikdo mu neodporoval. Byla se vůbec v myšlénkách vězňů stala jakási změna. Čím více se přibližoval den, v kterýs se propuštění trestanců politických očekávalo, tím více se napínaly mysli těchto, a vzdor všem dříve projeveným pochybnostem poddávali se téměř všickni nadějím, že nastane prospěšný obrat v osudu jejich.

Doufali, ale nepřiznali se k tomu a nemluvili o tom. Ale každá narážka v novinách, každé prohozené slovo profósovo je vzbudilo k doufání. Též z druhé strany často přicházely utěšující zvěsti a jmenovitě Város téměř týdně posílal lístek, jenž skoro výhradně všeliké důvody obsahoval, pro které za jisté se mělo, že všeobecná amnestie přijde, an všeobecný hlas o tom obíhal mezi obyvatelstvem veškerých zemí říšských. Tak se živily a vyrůstaly naděje i oněch, kteří jim dříve nedávali k sobě přistoupiti.

„Pánové,“ pravil jednou doktor, „pozoruji už od některých časů, že si hrajeme na schovanou, totiž jeden před druhým ukrývá myšlénku, jež nás všechny naplňuje. Chcete už jít domů, a já též, a velhali jsme se všickni v logiku, jež před zdravým rozumem by as sotva obstála. Nuže, setrvejme při ní. Udržuje nás aspoň v jakémsi příjemném rozechvění, kteréhož bychom jinak nikdy byli nepoznali. Očekávejme vše dobré, ba i to nejlepší, ale buďme přitom i na zlé připraveni. Doufám, že se nikdo z nás nezblázní, jestli nás naděje oklamou a jestli amnestie nepřijde.“

„Dobře máte, pane doktore,“ jal se Hon mluviti. „Buďme i na zlé připraveni. K tomu zvláště napomínám tebe, bratře Asti. Pozoruji už po delší čas, že jsi jaksi zimničně rozechvěn, že počítáš dny do toho osudného sňatku a že vřeleji a pevněji doufáš, nežli dovoleno jest. Vzmuž se. Vzdoruj osudu a překonej ho svou trpělivostí.“

„Byť by to i tenkráte selhalo,“ zvolal Forti, „tož přece ta bída už tak dlouho trvati nemůže, jako posud trvala. Protož, drahý synu, milý Asti, pamatuj na Itálii, jež tvých sil ještě potřebovati bude!“

„Ano, otče! Celé mé srdce, má krev i můj život náleží vlasti! Jenom jediné jistoty kdybych se dopídil, co se stalo s mou ženou!“

„Milý příteli,“ pravil Hon, podav mu ruku, „člověku v našem postavení nezbývá nežli rezignace a důvěra. Je-li Beata hodná, tak očekává tvého navrácení se kdes o samotě; není-li hodná, tak není také hodna tvého vzpomínání. Buď však ubezpečen, že se o to postarám, aby se ti aspoň v měsíci neb dvou - zůstaneme-li totiž ve vězení - dostalo zprávy o ní. Víš, že mám jednatele v pevnosti, a ten to vypátrá.“

Asti mu stiskl ruku. Byl patrně pohnut a slib Honův mu byl pravou útěchou.

„Víte, pánové, co vlastně od té slibované a vytrubované amnestie očekávám?“ pravil pak doktor. „Myslím, že vláda, jestli vůbec něco učiní, tak nejprv - mimo pány Italiany pustí zavřenou část našich študentů. Jsou mezi nimi mnozí, již do kalendáře politických mučedníků přišli jako Pilát do Kréda, a byť by ten Bach byl třeba ještě slepějším politickým hadem, nežli skutečně jest, takového blbství tuším při vybírání k propuštění schopných se snad přece nedopustí, jako se při odsuzování těch mladíků stalo.“

„Ach pánové, o tom bych mohl zvláštní kroniky vypravovati,“ zvolal Slav. „Takových špatností, jaké se při našem procesu zvláště s některými študenty provedlo, neviděl ještě svět a neuvidí jich snad nikdy. Mimo našeho auditora snad jenom ta potvora inkvizice jich byla schopna! Ale ani té se nedivím. Vždyť oni špatní chlapové, již tisíce nevinných na hranice uvedli, měli slepou a nevědomou lůzu středověkou před sebou. Ale ten dareba u nás provozoval podobné kousky za našich dnů osvěty a odsuzoval mladíky na řady let pro nic a za nic!“

„Tak nám o tom něco pověz,“ pravil Forti.

„Což byste tomu řekli,“ pokračoval Slav, „že jeden študentík, jenž politice pranic nerozuměl, jí si nevšímal a ani ponětí neměl o tom, co se u nás vlastně dělo a díti mělo, pro pouhé slovo ‚Nech mě na pokoji, jsem ospalý‘ na pět let k těžkému žaláři byl odsouzen?“

„To není možná!“ zvolali ostatní.

„Nuže tedy slyšte. Jan a Josef byli přátelé, pocházeli z jednoho místa, navštěvovali jednu školu a přebývali spolu v jedné malé komnatce. Jan byl veselý hoch, miloval společnost a zpěv a byl celý blažený, když študentský sbor zahřměl bouřlivou píseň. Při jediné sklenici piva poseděl v hospodě mezi soudruhy třeba do půlnoci, ano i déle a naslouchal s celou duší řečím mladých horlivců, jižto v hlavách svých už celou Evropu měli zdemokratizovanou. Jinak byl horlivý filolog, a zvláště náruživý starořek, jenž o politice nevěděl ničeho, nežli čeho se v Platónově Republice dočetl. Ideálem jeho bylo učiniti z Prahy Athény. K tomu cíli si vykreslil už zvláštní stavební plán budoucí ohromné akademie, jež státi měla uprostřed takzvaného Dobytčího trhu a kteréž ani vysoké sloupy rozsáhlých Propylají nescházely. Plán tento nosil při sobě a každému ho ukazoval, a aby každý pochopil, co tato stavba znamená, napsal nad ní slova Nepřekonatelný hrad slávy budoucí Čechie! Náležel také k zvláštnímu študentskému družstvu, jehož řádné schůze však nenavštěvoval, účastniv se jenom večerních zábav svých soudruhů v hospodě. Tito vědouce, že nemá chuti ani schopnosti k politické jakés činnosti, nevolávali jej později ani do svých soukromých porad, vědouce, že nikdy nepřichází, a takž dobrý Jan ani nevěděl, že se v Praze nějaký politický čin připravuje. Jednou však při velikém hluku a veselí v krčmě zvolal jeden z mladíků: ‚No Jene, teď chystej svůj plán, a vymaluj ho načisto. Budeme brzo stavěti. Už se k tomu chystáme, a aby k tomu bylo peněz, vypíšeme zvláštní kontribuci na židy!‘

Nevím již, co se dále ještě podobného mluvilo, ale Jan byl velmi potěšen, že na jeho plán se vzpomíná, a přišed okolo jedné hodiny s půlnoci velmi rozjařen domů, zatáhl už spícího Josefa za bradu a zvolal: ‚Bratříčku, už prý se přece něco stane, a budou mou akademii stavěti.‘ Josef rozmrzen zabručel: ‚Nech mě na pokoji, jsem ospalý!‘, načež na druhou stranu se obrátiv, zase usnul. Ale Jan mluvil o svém plánu dále, až si též ulehl a usnul.

Josef nenáležel k nijakému družstvu, nechodil nikdy do hospody a byl co študent pravý dříč, jenž ničeho jiného na starosti neměl, než aby se naučil tolik, co se do něho vejde. Koníčkem jeho byla etymologie, a na té jezdil neustále. Politika ale mu byla obzvláště sůl v očích. Nemluvil o ní nikdy.

Několik dní nato nastalo zatýkání. Členové družstva, k němuž Jan náležel, byli sebráni a on s nimi. Našli u něho výkres plánu a věděli hned, že je to nějaká pevnost nebo zbrojnice. Považovali jej za jednoho z nejnebezpečnějších, za hlavu inženýrů tajné revoluční armády české. Marné byly jeho výklady. Pán auditor tomu rozuměl lépe. Naléhal naň a splésti jej hleděl nejkroucenějšími otázkami, ale chuďas Jan nevěděl co odpověděti, nežli že neví o ničem takovém, jež se mu na bedra kladlo.

‚Komu jste ten plán ukazoval?‘

‚Každému, celá Praha ho zná.‘

‚Ale jmenujte někoho? Ukazoval jste ho doma?‘

‚Věru se nepamatuji. Můj soudruh si ničeho nevšímá, co nepadá do oboru slovíčkářství.‘

‚Kdo je váš soudruh?‘

‚Josef X., filolog.‘

‚Vzpomeňte si, zdali jste mu přece někdy o svém plánu neřekl.‘

‚Věru ne; - ano, před několika dny…‘

A tu počal s nevinnou naivností vypravovati, kterak Josef jej odbyl, když mu řekl, že se bude akademie přece stavěti.

Bylo po výslechu. Jan se těšil, že půjde domů. Ale hačal dále. Hned v příští noci sebrali Josefa. Snadno si domyslíte, jak tomu chuďasovi bylo. Při výslechu mu předložili plán. Neznal ho ani. Pak mu připomenuli onu noc.

‚Pamatuji se, že Jan něco mluvil, ale nevím co. Spal jsem.‘

‚Kdo spí, ten neodpovídá. Vy jste ale odpověděl, tedy jste nespal a víte všecko.‘

‚Nevím ani slova.‘

‚Ale Jan hned druhý den v hospodě vypravoval, že jste řekl „Nech mě na pokoji, jsem ospalý."‘

‚Ano, to jsem snad řekl.‘

‚Z vašeho vlastního vyznání tedy vysvítá, že jste slyšel Jana mluviti.‘

‚Tomu neodpírám, ale co mluvil, to nevím.‘

‚Výmluva vám nepomůže. Dosti na tom, že jste ho slyšel.‘ Tento byl první a poslední výslech Josefův, a když po dlouhém čase byly rozsudky prohlášeny, byl Jan co účastník ve velezrádě na patnáct a Josef co spoluvědomý na pět let těžkého žaláře odsouzen!“

„Tohle je přece jen svrchované darebáctví!“ zvolal Forti. „Podobných kousků bych vám mohl ještě více vypravovati,“ pravil Slav.

„Tedy vypravuj. Utužuje se tím láska k panujícímu systému.“

Ale dříve nežli Slav znovu započal, objevil se profós, aby pustil své svěřence na procházku.

„Něco nového, pánové!“ pravil vstoupiv. Všickni se kolem něho shrnuli.

„Nový pan komendant přibude ode dneška za týden. Tak jest ohlášeno a úředně stvrzeno.“

„A od zítřka za týden bude sňatek?“ zvolal Asti.

„Takž jest,“ odvece profós. „Pánové, to něco znamená, že komendant se dostaví právě k témuž dnu.“

„Ano, to něco znamená!“ zvolali všickni. Akcie očekávané amnestie patrně vystoupaly.

„Ještě osm dní! Kterak je přetrváme!“ pravil Bianchi na dvoře k doktorovi.

„Toť snadné! Budeme hodně moc vařiti a smažit, jíst a pít a budeme přitom veselí,“ odvece tento.

„Ano, budem jíst a pít! Nechť prasknou třeba všecky mé dukáty. Na kanceláři mám ještě peněz dosti na zpáteční cestu!“

Sotvaže Bianchi domluvil, zarachotily klíče u velkých vrat od druhé strany. Otevřely se dokořán a zůstaly otevřeny. Vstoupil muž vysokého vzrůstu a příjemného vzezření.

„Dobrý den, pánové! Jsem profós z druhé strany. Těší mě, že vás vidím. Doufám, že se zde už brzo neuvidíme!“ Přešel pak dvorec a mluvil se starším profósem.

Vězňové by se byli zajisté k němu shrnuli, ale na druhém dvoře se objevila paní Lóra a spěla ku vratům. Všickni se přiblížili k ní a nastalo živé pozdravování. Hon ji oslovil zpovzdálí, Forti kýval hlavou a házel rukama, Asti se usmíval a Bianchi si načechrával vlasy a Lóra k nim všem mluvila maďarsky, čemuž ovšem jediný Hon rozuměl.

Po chvilce se profós zase vrátil. Odešel přívětivě, jak přišel, a zavíral vrata velmi pomalu. Bylo patrné, že je příznivý člověk.

„To je roztomilý chlapík,“ pravil Forti.

„Neřekl jsem, že ten náš je šibal?“ doložil doktor.

Když pak uplynula doba procházky a vězňové se do kasematy vraceli, přidružil se profós k Honovi a strčil mu lístek do ruky. Nelze bylo pochybovati, že profós z druhé strany to psaníčko sám byl přinesl.

Hon, očima přelétnuv dříve psaní, aby nikdo nepozoroval, sdělil pak ostatním, co obdržel.

„Kdo teď ještě pochybuje?“ tázal se Bianchi.

„Takové liberálnosti jako dnes zde na pevnosti posud nebylo,“ pravil Hon, „a počínám už sám věřiti.“

„Sluhové jsou vždy věrný barometr svých pánů,“ prohodil Asti. „Mají zajisté už bezpečné zprávy, že půjdem.“ „Tedy nám přece sděl, co Város píše?“ zvolal Forti. „Hořím už zvědavostí.“

Hon četl:

„Svakujte své věci, bratří! Máme bezpečné zprávy a z mnohých stran. Sňatek nás vyvede. Ode dneška za týden banket všech zdejších vězňů v zahradě při nádraží. Pustí nás teprv as k poledni. Telegram snad přijde okolo jedenácté. Dráha odjíždí teprv o sedmé. Zbude tedy celých sedm hodin k banketování!“

„Tenť to má na minuty vypočítáno!“

„Jak by neměl?“ pravil Forti. „Jest jich tam snad šedesát i více. Mají spojení s městem a celým světem. Kdyby je toliko dvacet potvrzujících zpráv bylo došlo, a každá s nějakou bližší poznámkou, tak musejí všecko věděti dopodrobna.“

„A my si těch osm dní ukrátíme, aby nám ubíhaly jako hodiny!“ pravil Bianchi, vytahuje thé a rum.

„Snad abychom dříve vyklidili sklípek, než přijde večerní stráž přede dvéře,“ ja1 se mluviti Hon.

Všickni souhlasili, jenom doktor mlčel. Byl by už raději rozdělal oheň a s kuchařením začal.

Odšoupli kamna a vyklidili sklípek. Knihy nakládali zatím pod přikrývky na lože. Pak když vše bylo vytaženo, postavili zase kamna na místo. Doktor mezitím byl nadělal hojně tříštěk, pak naložil dříví, zapálil a v kamnech počalo vesele praskati.

Do večera zbývalo ještě mnoho času. Vařil se prozatím čaj k svačině. Mysli byly rozjařeny a hovoru se dařilo. Ale jaký to hovor! Vykládali jeden po druhém, co počne, až se navrátí domů.

„Má první cesta bude k bratrovi,“ pravil Asti. „Ten zajisté už vypátral, kam se poděla má Beata. Čím dále však přemýšlím, tím méně tomu věřím, že by mě byla zradila. Jen abych zase místo v Miláně nastoupiti mohl a pokračovati v životě, jenž mi tak krásně svítati počínal!“

„Já se odeberu přímo do Anglie, a je-li tam Mazzini, pomohu mu hýbati naším lombardsko-benátským světem!“ zvolal Forti házeje rukama.

„Jsem ubezpečen, že má choť zajisté ví, kterak věci stojí, a že už je na cestě sem,“ jal se mluviti Hon.

„Má první cesta bude k Lenkayovi na víno, pak vyhledám faráře, jenž se ustrnul nad mou ženou, a poprosím ho, aby ji ještě nějaký čas podržel,“ vykládal doktor.

„Och bože, bože! Já se v těch osmi dnech ještě zblázním radostí, toužením a nedočkavostí! Poletím v náruč své matky, a než mine týden, bude Rafaela mou ženou!“

„A co ty budeš dělati, Slave?“ tázal se Forti.

„Já? To ví bůh, posud to sám nevím!“ odvece Slav.

„Počká, až mu budu psáti,“ pravil Hon, „a pojede pak se mnou do Ameriky.“

„Jděte, bratří, jděte,“ horlil Forti, „a sbírejte v Americe armádu, a až vás přivoláme, pak se vrhněte na tu starou zpitomělou Evropu a zatřeseme jí, až z ní budou ty zpátečnické chlupy jako plevy lítat a do posledního prášku zmizí!“

Takž ušel první večer domnělého posledního týdnu v žaláři. Vězňové ani nevěděli, kterak se stalo, že se maní octli v proudu myšlének, jakých si dříve nepřipouštěli. Ale nebylo z něho už vyváznutí.

Druhý den ráno přinesl profós spolu se snídaní zprávu, že v pevnosti se o jiném nemluví nežli o amnestii a že prý se lidé těší viděti vězně, až prý vyjdou ze žalářů.

„Myslíte tedy opravdu?“ tázal se Hon.

„Vždyť každý praví, že to ani jináče býti nemůže, když se zeměpán žení,“ odvece profós, „a všecky noviny prý o tom už píšou.“

Odpoledne pak na procházce pravil k Honovi:

„Na druhé straně musejí míti bezpečné zprávy. Všickni ti pánové tam už pořádají své věci na cestu.“

Bianchi to doslechl a počal dělati na dvorci kotrmelce.

Když pak vešli zase do kasematy, počali Italiané hned své věci spořádávati, aby ani okamžiku neztratili vakováním, až budou propuštěni. Doktor byl v svém živlu. Smažil řízky pro celou společnost.

Nelze už bylo pochybovati. Svědectví a znamení se objevovalo co den tolik, že i nejzatvrzelejší nevěřící by byl k víře přistoupil. Jmenovitě Város posílal každý téměř den lístek plný nových zvěstí a svědectví, že hodina svobody se blíží.

Šestý den pak přinesl profós psaní komanda, jež náleželo Astimu. Podepsán byl jeho bratr:

„Můj předrahý! Dříve než o jiném promluvím, jest mi ti sděliti, že se všickni přátelé tvoji na tvůj brzký návrat srdečně těší a s otevřenou náručí tebe očekávají. Zvláště tvůj bývalý šéf v Miláně s toužebností hledí hodině vstříc, kdy spolehlivý a věrný jeho knihvedoucí zase nastoupí svou práci. Jiných důležitějších novin mi nelze ti sděliti, ale doufám, že v krátkém čase uzříš sám, jak obchody naše se vedou a kterak se všickni máme. O tvé manželce jsme doslechli, že se odebrala do pevnosti, kde ty se nacházíš, bezpochyby proto, aby byla první z nás, jež tě uvítá…“

Nastalo velké halloh! Bianchi skákal přes stolice. Forti poběhával síní, házel rukama a tloukl se do stehen, doktor dělal třísky a smál se pod brejlemi jako Mefisto, Asti zpíval trema Bisanzia a Slav si mnul radostí ruce. Jediný Hon jaksi byl nedovařený. Poznámka o choti Astiho bolestně se ho dotkla a nedala mu se veseliti s druhými. Bylo mu přítele líto. Později ale přece se vyjasnil a těšil se s ostatními.

Den i večer rychle uplynul. Bylo už deset hodin a doktor hřál ještě vodu na punč. Přede dveřmi se právě střídala stráž.

„Škoda přeškoda, že jsou dvéře uzavřeny!“ zvolal Forti. „Dnes by ten ubohý voják musil s námi píti punčovinu, až by se rozjařil jako my!“

Sotvaže domluvil, objevila se vojákova tvář v okénku.

„Uram! Uram!“ volal dušeným hlasem; ale nikdo ho neslyšel.

Pak počal klepati na dvéře. Hon vyskočil a běžel k okénku.

Všickni utichli. Byl to známý již Honovi Maďar, obyčejný donašeč tajných dopisů. Mluvil s ním několik slov a podstrčil mu škulinou lístek.

Hon radostně přikročil k stolku a četl.

„Pánové,“ pravil pak, „nepůjdu dnes spat, pokud nebudu míti všecky své věci svakovány!“

„Jaké máš noviny?“

„Slyšte: ‚Drahý předrahý! Už jsem zde a čekám na tebe. Tvá tě zbožňující žena.‘“

Všickni vyskočili radostí. Hon vytáhl z kapsy tobolku, z tobolky pětku a podstrčil ji vojákovi.

Vnitřku skákali vězňové a přede dveřmi jejich hlídač. Sedmý den se jim zdál býti velmi dlouhý. Bavili se sice a byli veselí, avšak hodiny přece se jim táhly jako hlemýždi. Nového toho dne také nic nepřišlo, až teprv večer.

Když přibyla obyčejná vizita, zvolal profós hned u vchodu, jakmile otevřel:

„Pánové, právě přibyl nový komendant.“

Vězňové si objednali šest láhví vína a celou šunku. Chtěli poslední noc v žaláři stráviti nejveseleji ze všech tam posud strávených nocí.

Strávili ji také, jak si předevzali. Teprv k ránu si ulehli, ale nedlouho spali.

Bouchání děl je probudilo. Střelba dávala znamení, že vojáci slaví jakýs veliký den.

Brzo nato zahřmělo as padesát bubnů ranní réveil.

Pak turecký buben zahučel zdaleka a trouby a píšťaly pronikaly vzduchem. Vojenská hudba zvěstovala všem lidem, že mají míti velikou radost.

„Jen bušte, hřměte, bubnujte a trubte!“ zvolal doktor. „Dnes vám to odpouštíme a dáváme vám spolu absoluci za všecky hříchy, jež bubny a trouby vaše zde proti našemu sluchu spáchaly!“

Ač nevyspalí, přece všickni vstali a strojili se. Bianchi vařil černou kávu pro všecky. Nežli ranní vizita přišla se smetanou a houskami, byli naši vězňové už po první snídaní.

„Pánové,“ pravil profós. „Už je to as tady. Komendant hned včera večer nařídil, aby se plukovník a setník o deváté dostavili, že půjde s nimi navštíviti kasematy.“

„O deváté, a teď je teprv sedm. Jaká to doba!“ bědoval Bianchi.

„Budeme vařiti a podruhé snídat,“ pravil doktor, „a devátá přicválá jako na křídlech.“

„Pozorovali jste, pánové, že profós byl jaksi zaražený?“ mluvil Forti, když se dvéře zase zamkly. „To je pro nás nejvýznamnější znamení ze všech posavadních. Ví už, že jde doopravdy, a hryze ho, že je výnosného obchodu konec.“

To leželo na dlani. Všickni souhlasili.

Snídali podruhé, kávu, čokoládu, polívku z vína a vůbec každý, co mu nejvíc bylo po chuti.

Konečně nastala devátá hodina.

Naši vězňové měli plné ruce práce. Skládali hrnečky, sklenice, pánve, láhve a jiné věci do kouta, jež zanechati chtěli profósovi. Bianchi se pak postavil ke dveřím, položil ucho na skulinu a naslouchal, kdy začnou zámky předsíní rachotit.

„Bloude!“ pravil Forti. „O deváté se teprv rozhoupají, nežli sem dojdou, bude deset. Pak dojista dříve půjdou na druhou stranu. Tam se také chvíli zdrží.“

Ale Bianchi se nehnul ode dveří.

Hon zase měl uši na mříži u okénka, jež vedlo na říčku. Již čtvrtým oknem vlevo se táhly vězení soudruhů na druhé straně. Hon naslouchal, zdali se k němu nedonese jásot odtamtud.

Všickni byli docela ustrojeni a na odchod připraveni. Nescházelo nic nežli vzíti klobouk do ruky a jíti.

Napnutí jejich bylo přímo zimničné a nikdo už ani nepromluvil.

Najednou zazněl z kteréhos okna vpovzdálí hlas: „Addio fratelli, addio!“

„Už jdou!“ zvolal Hon kvapem. „Někdo nám poslal sbohem!“

Všickni běželi k oknu. Bylo zase úplné ticho. Čekali a naslouchali ani nedýchajíce, ale nikdo se více neozval.

Vtom Bianchi, jenž stál nejzáze, vyskočil a zvolal: „Venku vrzají dvéře!“

Všickni se hrnuli od okna a u kamen se postavili, neboť předsíň se rychle otevřela, profós kvapně vstoupil, vyhledávaje s patrným spěchem klíč od dveří vězních. Za ním přicválal profós z druhé strany a za tím zase tři ordonance. Dvéře jako blesk se rychle otevřely.

„Honem, pánové, na druhou stranu. Pan komendant čeká. Sack und Pack odsud!“

Nevyběhli, ale vyletěli! Ordonance sebrali uchystané po ložích vaky a nesli je za nimi.

Vrata druhého dvorce byla dokořán otevřena.

„Pomalu, pánové! Vždyť vás tam musím před komendanta uvésti jak sluší a patří!“ zvolal profós.

Vedl je přes celý dvůr, do jakés předsíni, jež vedla do kasematy. Okna do dvora byla všechna zavřena. V síních ticho.

V předsíni stáli komendant, plukovník, setník a dva důstojníci.

Komendant byl malý, mužík mírného vzezření, dle zevnějška pravá protiva svého předchůdce. Plukovník držel jakýs arch papíru v ruce. Jako elektrickým proudem pronikla myšlénka všechny vězně, že je to vyhláška amnestie. Nastalo hluboké ticho, nikdo se nehnul.

Komendant si chvíli mlčky prohlížel vězně, načež pravil: „Pan plukovník i pan setník chválili vaše posavadní chování. Poněvadž dnes milostí Jeho Veličenstva bylo několik trestanců propuštěno a místa se zde uprázdnila, tedy povoluji, abyste sem na tuto stranu byli přesazeni. Bude vám zde veseleji.“

Nato hned odešel a důstojníci za ním.

Vězňové stáli jako omráčeni. Bylo to pro ně hrozné překvapení.

Jaká to ironie osudu!